Labské pískovce, České Švýcarsko a Lužické hory, část 1.

O výpravě na severozápad naší země jsme uvažovali již dlouho. Šluknovský výběžek a jeho okolí je však pro nás destinací poměrně vzdálenou, a proto také hůře dostupnou. Na druhou stranu je třeba dodat, že necelých 300 km dnes už zase tolik neznamená. Zvláště, když jsme dostali pozvání od příbuzných, patřících do vzácné sekce nejoblíbenějších, tudíž považovaných současně za blízké přátele. A právě s nimi jsme se po atraktivní části děčínského okresu pár dní pohybovali.

Psala se první květnová dekáda koronavirového roku 2020, takže jsem se – ač velmi nerad – musel vzdát návštěvy Švýcarska Saského a spokojit se jen s tím naším, Českým. Vidět Bastei na vlastní oko mi tak bylo již poněkolikáté odepřeno a do Německa jsem se mohl podívat jen z vrcholů s panoramatickým výhledem. Bylo to vlastně ještě horší než za bolševika, kdy byli Honeckerovi Sasíci bratrským národem, který jsme občas i navštívili.

Původně jsem zvažoval vytvořit patřičně nabitý program, abychom zde využili každou minutku času, ale nakonec jsem hodně polevil a ve finále jsme si i dovolenkově zarelaxovali.

Ze Šumperka jsme vyjeli ve čtvrtek 7. května před obědem, protože jsem chtěl před dojezdem projít alespoň jeden turistický okruh. Druhou plánovanou zastávku jsem odložil na zpáteční cestu. Naše auto postupně projelo městy Žamberk, Vamberk, Týniště nad Orlicí, Hradec Králové, Hořice, Jičín, Turnov, Liberec, Chrastava a Cvikov. A potom už přišla chvíle pro naši zastávku a s ní Jiřetín pod Jedlovou. Tato víska s téměř sedmi stovkami obyvatel je již součástí děčínského okresu i Lužických hor.

Zavřené „íčko“ i kostel Nejsvětější Trojice z přelomu 16. a 17. století sice nebyly dobrým znamením, ale jinak se tato zastávka vydařila nadmíru. Nejprve jsme dobyli Křížovou horu. Zdejší poutní místo vznikalo postupně v II. polovině 18. století (1759 – 1791) a najdeme zde kapli Ukřižování, křížovou cestu, sochy svatých, gloriet, Boží hrob i Getsemanskou zahradu. Na to, že byl všední den odpoledne, zde bylo docela živo.

Poté jsme vyrazili k nejvyššímu bodu, kterého jsme za celý prodloužený víkend dosáhli. Tím byla kamenná rozhledna Jedlová, nacházející se ve výšce 774 m. Jedna z našich nejkrásnějších rozhleden byla dokončena v roce 1891 a na její vyhlídkovou plošinu vede celkem 124 schodů. Odměnou je pak výhled na Krkonoše se Sněžkou, Ještěd, Trosky, Bezděz, Hazmburk, Milešovku nebo Děčínský Sněžník. A nakouknout můžeme i k našim sousedům do Polska a Německa. Potěšilo, že ten den se vstupné nevybíralo i fakt, že cvikovské pivo z okna restaurace vedle rozhledny chutnalo skvěle. Prohlédli jsme si i zdejší lanovou stezku v korunách stromů a poté již pokračovali dál.

Dalším cílem byla zřícenina středověkého hradu Tolštejn. Mezi jeho slavnými majiteli byli Vartenberkové (ti také hrad na přelomu 13. a 14. století postavili) nebo Berkové z Dubé. Sice už se tady oficiálně zavřelo, ale i tak nás na vyhlídkové plošiny volně pustili a dokonce si od nás ani nevzali nabízené peníze. Moc času jsme ale neměli (takže na doporučený západ slunce jsme nečekali) a za chvíli jsme pokračovali dál. Bratranec s manželkou pro nás přijeli až téměř k hradu, hodili nás k autu do Jiřetína, a poté jsme se společně vydali do Kyjova u Krásné Lípy, který se měl na pár dní stát naším společným domovem.

Večer jsme ještě zvládli krátkou procházku částí Kyjovského údolí, pojíst, popít i pohovořit. A hlavně také vytopit chalupu a orientačně dohodnout program na oba následující dny. Hned v tom prvním jsme chtěli projít jednu z nejatraktivnějších částí NP České Švýcarsko.    

Ve sváteční pátek 8. května bylo sice ráno chladné, ale pohled na oblohu sliboval další krásný den. Po snídani jsme vyrazili do obce Jetřichovice, kde jsme za stovku nechali auto na ještě téměř prázdném parkovišti. Krátká zastávka v místním „íčku“ a potom rovnou ke skalnímu hradu Falkenštejn, resp. ke skále, na které stával a kde se zachovaly jeho fragmenty. Od roku 2017 se na horní vyhlídkové plošiny (kovové rošty, lavičky, informační tabulky – zkrátka luxus) leze po žebřících a příkrých schodech, ale v minulosti to prý – jak nám prozradila jedna pamětnice – byl docela sportovní výkon pro odvážné. Skalní průrva se zdolávala jen díky otvorům ve skále po dávném schodišti, které sloužily jako úchyty.     

Hrad dnes slouží hlavně jako vyhlídka na Havraní – nebo též Krkavčí – skálu, která se mediálně proslavila hlavně tím, že ji v polovině roku 2006 nějaký dobrák svičkou nebo vajglem zapálil. A asi to byl docela masakr, když zde hasilo pár stovek lidí i vrtulník.

Po prohlídce hradu jsme si obešli skálu, na které Falkenštejn stojí, a kolem bývalé ozdravovny, kterou otevíral sám taťka TGM, jsme se vrátili do Jetřichovic. Tady jsme se ale moc nezdrželi a pokračovali jsme hned na další – i delší a náročnější – trasu. Její první zastávkou byla něco přes kilometr vzdálená Mariina skála s vyhlídkou. Poměrně náročné stoupání jsme si zpříjemňovali promořováním se v davu turistů všech kategorií věkových, váhových i sociálních (počet pohlaví jsem nestudoval, rasa byla jediná a národy dva – bratrské a svého času ve společném státě přežívající), zejména se skupinkou z Hradce Králové. Do vyhlídkové dřevěné budky na vrcholku Mariiny skály se sice vstupovat nesmělo, ale moc se to nedodržovalo (my, kupodivu, všichni ano). I tak ale bylo nahoře hodně přeplněno. Možná i proto jsme se moc nezdrželi a pokračovali dále.

Přes Tetřevnu jsme se dostali na vyhlídku Vilemínina stěna. Všechna taková významná navštívená místa zdobí tabulky ve stylu historických portrétních obrazů, se kterými se běžně setkáváme na našich hradech a zámcích (zobrazeni jsou příslušníci rodu Kinských, který měl velkou zásluhu na rozvoji zdejší turistiky v 19. století). Výhledy jsou tady opravdu krásné, navíc jsme se mohli „z výšky“ podívat na plošinu, ze které jsme vyhlíželi ještě před chvílí (kde v té chvíli bylo, celkem nepřekvapivě, téměř liduprázdno). Davy turistů přece jen trošičku prořídly, ale pořád jsme měli pocit, že jsme snad součástí nějakého (ne)organizovaného procesí.

Následovala prohlídka milíře v Purkartickém lese a potom už před námi zůstával jen nejvyšší bod celého dne, Rudolfův kámen. Závěrečný výstup byl docela náročný (však ho také polovina z naší skupiny v klidu oželela), ale stál za to. Na vrcholu si člověk připadal málem jako pán světa (jen kdyby i tam nebylo tak plno) a kromě dalších úžasných výhledů jsme byli odměněni pohráním si s několika pejsky. Navíc jsem si mohl vybarvit modře okénko dobrého činu, protože jsem dal napít slivovice jedné žíznící hradecké ženě. Následoval sestup ke zbytku výpravy a cesta přes Pohovku zpět do Jetřichovic.

Tady jsme společně zasedli k hranatému stolu a chvíli pojedli, popili a v klidu podebatovali. Den však ještě zdaleka nekončil, a tak jsme se dohodli na několika menších bonusech.