Labské pískovce, České Švýcarsko a Lužické hory, část 2.

Po definitivním opuštění Jetřichovic jsme se vydali za dalšími atrakcemi, na které v této lokalitě narazíme snad ještě častěji než „na každom kilometri“. Hned ta první nás čeká ještě před sousedními Rynarticemi a je hodně barevná, lehce úsměvná a oblíbená hlavně u dětí. Jedná se o slavný skalní okruh nazvaný Trpasličí skála, který na pár desítkách metrů nabídne oblíbené pohádkové postavičky. Jejich datace se podle jednotlivých informačních zdrojů pohybuje mezi lety 1832 nebo 1870 až 1903 a autory jsou otec a syn (v tomto případě současně i Otec a Otec), tedy Eduard (5 ks) a Ernst (2 ks) Vaterovi. Najít zde máme 5 skřítků a 2 hlavy, někteří tvrdí, že i Sněhurku. S ní se nám to – stejně jako mnohým dalším – nepodařilo, ale na první pohled je jasné, že jeden z trpaslíků vykazuje druhotné pohlavní znaky.

Pátek 8. května však stále zdaleka nekončil, a tak jsme se přes Chřibskou přesunuli do Rybniště, což je obec na místě někdejšího rybníka. Důvodem pro nás byl zdejší kostel sv. Josefa, který je vzácnou ukázkou secesní sakrální architektury. Vznikl na počátku 20. století podle projektu významného stavitele Antona Möllera a do jeho interiéru se nám, bohužel, nepodařilo ani nahlédnout. A tak jsme se přesunuli k pozoruhodnému čedičovému skalnímu útvaru nazvaném Hrbolec nebo též Piklštejn. Je opravdu zajímavý a navštíveníhodný, i když se nejedná o žádného giganta.

Přes Doubice jsme se pak vrátili do Kyjova, kde jsme se nejprve zastavili v budově bývalé školy, kterou teď zkouší dvojice nadšenců změnit v penzion s kavárnou a poté navštívili významný objekt zvaný Na Fakultě. což je kulturní zařízení připomínající horskou turistickou chatu a nacházející se nedaleko vstupu do Kyjovského údolí. Pivečko po celodenní námaze chutnalo znamenitě, nálada byla výborná a podnik jsme opouštěli docela neradi. Byl však čas zapálit oheň a dát na rošt „pár kousků“ masa.

A pak již současný sváteční den vystřídal ten někdejší a s ním přišla sobota 9. května, tedy poslední den s celodenním programem. I ten jsem však musel hodně okleštit, protože někteří lehce simulovali únavu a i já musel připustit, že se mým kolenům už do žádných větších akcí nechce.

Nejprve jsme po Köglerově NS vyrazili směrem ke Kyjovskému údolí. Předtím nás ale ještě čekala zastávka na zdejším hřbitůvku a potom Kinského vyhlídka, ze které už přes stromy není nic vidět. Následující úsek NS se nazývá Kyjovská skalní stezka a tady se člověk opravdu nenudí. Nahoru, dolů, za pomoci žebříků, po schodech se zábradlím i bez … prostě paráda. Navštívili jsme Kyjovský hrádek, okem znalce pohlédli na Praporek i Hradní jehlu a poté sestoupili na dno kaňonu zvaného Kyjovské údolí.

I tady byl program poměrně bohatý. Skalní amfiteátr Klenotnice, pohádková Jeskyně víl (v té chvíli jsem chvíli zalitoval, že nepanuje třeskutá zima), dvojitá suťová jeskyně Vinný sklep (tady by se pár stupínků pod bodem mrazu také hodilo) nebo skála s pamětní deskou zavražděných bratrů Bienertů. Potom jsme se vrátili do Kyjova, pojedli, chvíli spočinuli a vyrazili do někdejšího okresního města Rumburk.

Rumburk je jedenáctitisícové město a musím se přiznat, že pro nás bylo nečekaným zklamáním. Samotné město za to asi ani až tak nemůže, ale bylo tady prostě tak nějak pusto-prázdno a – obrazně řečeno – všude visela cedulka s nápisem „Zavřeno“. Podstatné bylo, že se to týkalo i areálu Lorety z počátku 18. století. A tak jsme se spokojili s barokním morovým sloupem na Lužickém náměstí, nahlédnutím do kostela sv. Bartoloměje z 16. století a krátkou procházkou historickým centrem města. A poté jsme se již vydali nad město.

Tam se totiž nachází někdejší sopka Dymník se stejnojmennou kameno-cihelnou rozhlednou z roku 1896. Ta se původně jmenovala Augustova věž … a k našemu nemilému překvapení bylo i tady zavřeno. Tak jsme se alespoň potěšili pohledem na dvě trpasličí verze „varhanní“ Panské skály a vydali se na další cestu. A doufali jsme, že jsme si již veškeré neúspěchy vybrali už v Rumburku.

Zanedlouho jsme již vjížděli do třiapůltisícového městečka Krásná Lípa. To je dlouhodobě spojováno s textilním průmyslem a jmény Dittrich a Jäger. Městečko, o kterém se říká, že zde svého času vládl kvalitní německý funkcionalismus a ve kterém dnes tyto stavby pouze chátrají nebo mizí docela. A musím přiznat, že také městečko, které nás po „smutném“ Rumburku naladilo tak nějak pozitivněji. Blízkost turisticky atraktivních míst je tady cítit a schody ke kostelu mi – jistě i díky prodejním okénkům pivovaru Falkenštejn – silně připomínaly Španělské schody v centru Říma.

Zaparkovali jsme na Křinickém náměstí a po čase jsme se probojovali do informačního centra (chodilo se zadem a nešel zvonek). Množství materiálů jsme pak hodili do auta a šli se postavit do fronty u pivovarského okénka. Většinou se tu kupovala výborná jedenáctka, ale mě už svým názvem zaujala zdejší třináctistupňová Zkouřená čarodějnice. Sice jsem si ve finále nebyl jistý, jestli je to chuťově více zakouřená „rašelinová“ whisky nebo na ohni připálený špekáček, ale koupil jsem si i petku domů.

Potom jsme se šli podívat ke kostelu Máří Magdalény, což je barokní stavba z počátku II. poloviny 18. století. Zvenku mě na první pohled ničím nezaujal, ale interiér (bohužel jen „nakouknutý přes mříž“) mé mínění poopravil a okolí kostela stojí za návštěvu určitě. Minimálně kvůli těm několika kvalitním rokokovým a klasicistním náhrobkům.

Na některé záležitosti, které jsem zde chtěl ještě vidět, jsem vzápětí zapomněl, a tak jsme po krátké procházce po náměstí (zaujme hlavně nejstarší dům ve městě z roku 1729, kterému se říká U Frinda) vyrazili ke zdejšímu hřbitovu. Ani ne proto, abychom se zamysleli nad tím, co nás jednou čeká, ale chtěli jsme vidět hrobku rodiny Dittrichů. Neorenesanční, památkově chráněná, stavba s vlastní kotelnou pochází z konce 19. století a rozhodně stojí za vidění. My si zde ovšem vybrali další trošku smůly, protože hrobka se rekonstruovala, takže ji nefotogenicky obklopovalo lešení (naštěstí jen z jedné strany) a velkokapacitní kontejner.

Zaujal nás i neoklasicistní památník obětem II. světové války nebo moderní černá, dřevěná, skulptura, u které jsme si ovšem nebyli zcela jisti, jestli to byla Smrt nebo Vřískot. Poté jsme už hřbitov opustili a vrátili se – s krátkou zastávkou u vily Gustava Adolfa Jägera – zpět do Kyjova. Ještě posezení u piva Na Fakultě, klobásky na roštu u chalupy … a byl konec.

Nastalo ráno, neděle 10. května, a my tuto krásnou lokalitu opouštěli. Po jistých problémech s výjezdem z „ďolíku“ k silnici jsme se opět vydali na téměř 300 km dlouhou cestu. Obloha se lehce kabonila, a tak jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme rovnou domů. Udělali jsme jen krátkou fotopauzu u hradozámku Lemberk u Jablonného v Podještědí a všechno ostatní odložili na příště. Opět jsme se pokochali pohledy na Ještěd i Trosky, nabrali ve východních Čechách benzin, který je zde o neuvěřitelné 3,30 Kč levnější než v Šumperku, a jeli a jeli a jeli. Díky tomu, že se nakonec udělalo hezky a my přijeli domů minimálně o tři hodiny dříve, než se původně plánovalo, dali jsme si i dojezdovou odpolední tiskovku na – po půl roce konečně znovu otevřeném - Koupáku.