Lačnovské a Čertovy skály aneb zamlžené putování za Frantovým vajglem

Opakování je – jak všeobecně známo – matkou moudrosti. Toto známé rčení vždy platilo, stále platí a zřejmě i nadále platit bude. No a protože nám na stránkách Turistiky.cz v nepravidelných intervalech známý skálomilec Franta připomíná, že na Valachách je zajímavých kamínků různých velikostí povícero, vyrazili jsme začátkem srpna na víkendový výlet do Vizovic. Letošní ročník veleslavného metalového festivalu Masters of Rock jsme totiž na poslední chvíli museli - kvůli mým zdravotním komplikacím - vynechat, takže jsme to brali jako nápravu drobného restu vůči našim vizovickým přátelům i jedné tamní oblíbené restauraci ne zcela nejvyšší cenové skupiny. A hned na úvod si můžeme prozradit, že se jednalo – i když nám počasí neukázalo zrovna svou nejpřívětivější tvář - o výlet veskrze vydařený.

Naším hlavním cílem byly Čertovy skály u Lidečka, které jsme sice již několikrát obdivovali z oken vlaku, ale až k nim jsme ještě nikdy nedorazili. Tedy u traséra výpravy, známého i z Turistiky pod nickem Bobkart, to platilo jednoznačně, já osobně jsem se postupem času upnul spíše ke skalám Lačnovským, které mi přišly tak nějak hezčí, zajímavější, méně zalidněné a zkrátka sympatičtější. Na programu výpravy jsme se shodli bez problémů a jisté nedostatky vznikly pouze vinou počasí a některých pracujících, v tomto případě tedy spíše nepracujícím. Začněme ale od začátku.

Ze Šumperka jsme vyjeli v pátek 5. srpna 2016 vlakem v 16,09 hod., a protože jsme bez problémů přestoupili v Olomouci i Otrokovicích, dorazili jsme po půl sedmé do města pana Jelínka a švestkového moku. Cesta nám uběhla u dobrého vlašáku (myšleno je, samozřejmě, bílé víno, nikoliv oblíbený salát s majonézou, který patří většinou spíše k rannímu menu) velmi příjemně, a tak jsme se hned po dojezdu zastavili U slunce, abychom zjistili, jestli je něco nového. Zdenka za pípou nás uklidnila, že je vše při starém, my rychle spláchli prach cesty třináctistupňovým Kvasarem a vydali se k ubikaci s tím, že se za chvíli opět vrátíme. Což jsme také splnili, i když náš pan domácí zůstal raději s několika „otýpkami“ česneku. No a velmi brzy začalo poměrně silně pršet. To jsme koneckonců po nějakém čase pocítili na vlastní kůži při cestě „domů“.

To, že lilo celou noc, nám v zahradní ubytovně Včelín nijak nevadilo, ale déšť, bohužel, neustal ani ráno. Byla sobota 6. srpna a náš ranní odjezd se oddaloval. Po nějaké době se počasí přece jen trošku umoudřilo a my rychle sjeli dolů do města, abychom v tamním bufetu pojedli něco dobré husté teplé polévky. Fakt, že se zde od 1.8. do 12.8. nevaří, jsme vzali jako něco mezi národní tragedií a vlastizradou. Brzy nám ale došlo, že tamní personál do konce měsíce počítal tržby z Masters a teď zaslouženě odpočívá na Bahamách, aby získal dostatek sil na vyhlášené vizovické Trnkobraní.

Po studené snídani jsme naskočili do sedel a vyjeli po uzavřené – neb opravované – silnici směrem k obci Pozděchov. Chvílemi ještě kráplo a ani teplota zrovna nepřipomínala prostřední část léta. Zvenku jsme si alespoň prohlédli – na obec s šesti stovkami obyvatel nečekané - zdejší oba kostely (evangelický z konce 19. stol. a katolický sv. Jiří z počátku století 18.) a vydali se dál a vzhůru. Potřebovali jsme totiž vystoupat do výšin přes 700 nadmořských metrů. V takřka stoprocentní vlhkosti to nic přehnaně příjemného nebylo a trošku vadil i fakt, že lesní cesty často připomínaly spíše koryta potoka. Občas jsme museli pěšky, občas kolo poponesli, ale i tak jsme se nakonec dostali k rozcestníku Pod Svéradovem, a poté přes Bařinku na známé Vařákovy paseky s pomníčkem tamních obětí fašismu a památnými lípami. Tyto paseky jsou místem, které dalo jméno naučné stezce s 15 zastaveními, ale my si ho moc neužili. Díky obrovské vlhkosti a nízké oblačnosti totiž vznikla taková mlha, že jsme mnohdy viděli tak max. na 20-30 metrů. Na druhou stranu je třeba přiznat, že to pietním pasekám přidělilo skutečně ponurý vzhled. Dali jsme si tedy malou slivovici proti všem chorobám i smrti a vydali se dál.

Čekala nás odbočka se žlutou TZ a Lačnovské skály. Těch Horních, zvaných též Vrátnica, jsme dosáhli ještě kolmo. A hned mi bylo jasné, že nic hezčího už toho dne neuvidíme. Počasí se alespoň trošku umoudřilo, takže kouřovou clonu už dělal pouze právě zapalovaný oheň, který si zde jakási čtveřice nachystala. Pískovcově-slepencové skály zde dosahují sice jen výšky kolem 10 metrů (a délky asi 60 m), ale jsou plné nádherných voštin a kulových dutin, takže některé jejich části připomínají spíše geometrické obrazce, vytvořené lidskou rukou. Pár menších – a mechem zajímavě obrostlých – skalek se nachází i v lese pod Horními skalami. Skály jsou pro svou odlehlost oblíbeny mezi horolezci i trampy, historicky bývají spojovány s Josefem Valčíkem, spolupachatelem atentátu na Heydricha, a předválečnými trampy, kteří později působili v zahraničních armádách i partyzánských oddílech.

Poté jsme se přesunuli ke skalám Dolním. Jsou od těch Horních vzdáleny asi tři čtvrtiny kilometru a kola jsme raději zamkli v lese, protože je to celkem náročný sestup a následný výstup … zvláště když to silně klouže. Dolní skály, zvané také Trčkovy, jsou o nějakých 5 metrů vyšší a 10 m delší, ale jsou za potokem a pohled na ně není zdaleka tak zajímavý. Ale splněno bylo. Pravda, některé informační prameny uvádějí i skály Prostřední, ale ty jsme nenašli. Možná i proto, že jsme je nehledali.

Po souběhu modré TZ, Cyklotrasy a NS Vařákovy paseky s neuvěřitelným množstvím infotabulí, jsme se dlouhým sjezdem dostali k Čertovým skalám nad obcí Lidečko, Od silnice, spojující Vsetín se Slovenskem, i vlaku jsou lehce dosažitelné a horolezci, zejména ti mladší, je evidentně milují. Tato přírodní památka je nějakých 150 metrů dlouhá, až 25 m vysoká a pouhé 3 metry široká. Impozantní Čertovy skály jsou považovány za jeden ze symbolů Valašska a váže se k nim několik lidových pověstí, v nichž většinou chudák rarach ostrouhá. Je přitom zajímavé, že od silnice se jedná o obrovský kamenný blok, zatímco zezadu kolem skal vede chodníček a návštěvník tohoto místa je vidí jako přibližně 3 m vysoké skalní věže. Nejčastěji však v souvislosti s touto přírodní památkou padají slova schodovitá skalní hradba, paleogenní pískovce, magurský flyš a tvarově pestré skály s drobnými rozsedlinovými jeskyněmi. Celý hřeben Čertových skal ještě zvýrazňují čtyři vystupující vrcholky zvané Hladká, Čertova stěna, Plochá a nejvýše položená Kolébka.

Počasí se nadále vzpamatovávalo a nám bylo hned jasné, že hezky se udělá až poté, kdy opustíme lůno Matky přírody. A tak jsme zapluli do Lidečka. V této téměř dvoutisícové obci jsme si prohlédli kostel sv. Kateřiny z roku 1700, historické požární vozidlo a restauraci Na Formance. Tam jsme bohatýrsky pojedli i popili … a v té chvíli se zcela nepřekvapivě udělalo téměř krásně. Polojasno bylo milé a příjemné, ale prostě mohlo – a mělo - přijít o pár hodin dříve.

Naše trasa pak vedla přes Horní Lideč, Lačnov, horní okraj Valašských Klobouk, Vlachovu Lhotu, Vysoké Pole, Újezd a Loučku. Za ní na nás čekalo už jen dlouhé náročné stoupání pod Rozhlednu Doubrava a ještě delší prudký sjezd do Vizovic. Několik zajímavostí z této části, která už byla klasickou silniční cyklistikou, však za zmínku určitě stojí. Tou první byl moderní mariánský kostel z roku 1969, který se tyčí nad Lačnovem. Toto místo pak později tak trošku ovlivnilo i náš další program.

Zatím jsme však žili v blahé nevědomosti a užívali jsme si např. pohledu na velmi pěkný a monumentální empírový kostel sv. Mikuláše z poloviny 19. století, kterým se pyšní v Újezdu. Líbilo se nám také, že zde mají u každé drobné památky - jako jsou třeba klasické pískovcové kříže - malý hranolek s krátkým textem o dataci, funkci, názvu atd. Samozřejmě, že ten chyběl pouze u sochy sv. Jana Nepomuckého v Újezdu. A to se předpokládá, že by tato socha mohla pocházet z dílny M.B. Brauna. Zaujala i moderní reliéfní skulptura a dřevěnice z 19. století na návsi ve Vlachově Lhotě. Jistou raritou – alespoň pro nás – byla spojení obecního úřadu nebo pošty s hasičárnou do jednoho monumentálního objektu.

Do Vizovic jsme přijeli až kolem osmé hodiny, chvíli poseděli v osvěžovně a šli spát. Čekala nás neděle 7. srpna, do které nás přivítaly sluneční paprsky a modrá obloha. Krásné počasí se prostě tradičně vrátilo o nějaký ten (v tomto případě skutečně jen jeden) den později než bylo zapotřebí. Náš nedělní program ovšem trošku zkomplikoval fakt, že kolega již předchozí večer zjistil, že v hájku nad lačnovským kostelem vykonal potřebu s takovou silou, že u toho vytrousil rovněž mobil a peněženku, naštěstí bez dokladů. Takže jsme ráno museli čekat, až se probudí i paní domácí, která by Boba na místo činu odvezla (bylo to sice jen asi 16 km, ale s kopci, že v autě musela občas použít i „dvojku“). Mobil se našel, platební karta také, jen o hotovost peněžence někdo odlehčil. Vzhledem k okolnostem to ale byla ztráta zcela zanedbatelná.

Přišli jsme tak ovšem o drahocenný čas a ještě pak museli – samozřejmě rádi a ochotně - pomáhat při práci v sadu i na zahradě. Stihli jsme díky tomu (ale žádný o moc náročnější program jsme stejně nenaplánovali) už jen exteriéry dřevěného Mikuláštíkova fojtství z roku 1748 a kostel sv. Máří Magdalény z roku 1672 v Jasenné. Na touhu pohledět také na sochu portáše jsme přitom nějak zapomněli. Na infocentrum ve Vizovicích i návštěvu oblíbené osvěžovny už, naštěstí, nikoliv. Pak už jen zmíněný pracovní proces a následné posezení s přáteli. Kyselica i slivovica navíc chutnaly skvěle. No a v 15,10 hod. jsme dorazili na nádraží a zjistili, že je výluka a jede náhradní autobusová Doprava. Hned nám také pohrozili, že asi neberou kola. Naštěstí jsme byli jen dva, a tak jsem řidiče ukecal, aby nám kola hodil dolů. Ve Zlíně jsme se přesunuli do vlaku a kupodivu (měli jsme tam na přestup jen 3 minuty) stihli i přípoj v Otrokovicích. Pak už sice vlaky meškaly, ale díky tomu nám na sebe i dál pěkně navazovaly. Po příjezdu jsme si ještě dali kapurkové pivo U Švába a já navíc krátkou tiskovku na Koupáku. Díky tomu jsem doma brzo usnul … a proto i hodně časně vstával. O půl třetí ráno jsem díky tomu viděl první přenos z brazilské olympiády, zrovna když Del Potro vyřadil Djokoviče.

Na závěr je ještě potřeba vysvětlit část názvu tohoto článku. Nejde jen o to, že Franta byl inspirací tohoto výletu, ale také jsme na něj často vzpomínali. Třeba na to, jak ve svých příspěvcích neopomene nikdy zmínit, s jakou velkou chutí si vždy zapálí. A protože na všech místech, která jsme navštívili, ležely spousty nedopalků neboli vajglů, které tam horolezci, trampové nebo běžní turisté odložili, tak jsme vždycky konstatovali, že tady už Franta jistě nedávno také byl. Ale oba, samozřejmě, víme, že Franta po sobě vždy vzorně uklidí a navíc v minulosti kouřil zásadně „bezfiltrovky“ a bez rtěnky …