Po mnoha letech opět na milovaném Valašsku - cesta na hradisko Kopce s pseudokrasovými jeskyněmi.
Zde pokračuji ve výletu, který jsem v předešlém článku [1] ukončil Lačnovskými skalami. Dolní si nepochybně zaslouží ještě další prozkoumání, zejména zdola z východní strany. Také „Černokněžník“ a „Strčihlávek“ si zaslouží podrobnější poznání. Ale teď již se vracím po skalním hřebínku zpět k rozcestí „Láz“. Cesta je „krásně terénně bahnitá“ a boty dostávají co pro to. Jen v jednom místě „odstřelí“ více než očekávám (neočekávám), ale i tak se včas zastaví a prokluz bezpečně kontroluji. Zvědavost mě žene dál. Kdo ví jak po dlouhé době budou vypadat ony tajemné hluboké podzemní prostory. Vím, že mnohé do kterých se dalo snadněji nebo trochu obtížněji dostat jsou nyní „pod zámkem“. Zbývají jen vzpomínky z časů nadmíru dobrodružných, kdy zde spousta lidí, ne vždy zcela košér, poznávali tu pravou duši valašské přírody.
Od tohoto místa jsem hodně daleko a než se tam dostanu, tak ještě natrefím na zajímavá místa i nevšední výhledy. Od rozcestí pokračuji po modré značce, naučné stezce Vařákovy paseky a zároveň Hornolidečské magistrále. Před vrcholem Čerňava odbočím doprava mírně dolů. Chtěl bych se dostat na lesní cestu, jež mě dovede z jihu k vrcholu „Kopce“ nebo také „Vrchkopec“. Bohužel sejdu příliš a musím se vracet. Onu správnou cestu již nenajdu. Naopak se vydám do nejbahnitějších úseků tohoto dne. Nakonec jsem byl rád, že naproti sobě vidím kopec o kterém si myslím, že je onen „druhý cíl“. Zdá se mi nějaký jiný, než jak jsem si jej pamatoval z dřívějších časů. Nějaký strmější, nějaký méně zalesněný, prostě mi to tady nějak nesedí. Před tímto pohledem jsem musel vystoupat strmým kamenitým svahem ke hřebeni s menšími, ale i tak zajímavými balvany nebo dokonce i většími pískovcovými bloky. V nich jsem nalezl za tento den i největší voštinu. Když z tohoto hřebínku sestupuji do údolí vstříc protějšímu kopci, tak míjím i menší tůňku. Je mi jasné, že nejsem na kýženém jeskynním místě, ale budu muset ještě chvíli jít. Stojím totiž před kopcem se jménem Krajčice. Nemohu odolat skalní krasavici na západním svahu a musím k ní vystoupat. Naštěstí není tak těžké a dlouhé jak se zdola zdálo. Skála je menší, ale o to krásnější. Se svítícím srpkem Měsíce jen kousek nad vrcholem a zářícím, zapadajícím sluncem v zádech vytváří neopakovatelnou atmosféru.
V jednom pohledu mezi menšími balvany se rýsuje i tmavý stín nádherně rýsující iluzi jeskynního vstupu. Vše je ovšem jen zdáním. Když jsem na vrcholu Krajčice, tak se mi skoro do všech směrů (nebýt tam pár stromů) otevírají tajemné hluboké pohledy do dálek i do hlubokých údolí. Atmosféra mě krásně připravuje na nevšední „halštatské“ hradisko Kopce. Kdo ví, jaká byla zdejší kultura lidu popelnicových (lužických) polí? Místo, kde každý kámen „vypráví“. Alespoň takhle na mě toto území „promlouvalo“.
Z vrcholu Krajčice sebíhám východním směrem, abych po chvíli zase začal trochu stoupat. Po půlkilometru se dostávám na křížení lesních cest a nahoře vidím oblast o které si myslím, že už je ono hradiště s nedalekými pseudokrasovými jeskyněmi, oněmi pověstnými třešničkami na dortu mnoha výletů včetně tohoto. Nemýlím se, spouštím kamerku, protože tato atmosféra, se sluncem blížícím se k západu osvětlovaným hradiskem dávných časů, se jen tak brzo opakovat nebude.
Místo je krásné, ale více mě přitahují valy a příkopy severně od vrcholu. K nim se musím probít starým, kůrovcem napadeným, smrkovým lesem. Najít tu správnou cestu k největší jeskyni oblasti, i když před mnoha lety jsem území mnohokrát prolezl křížem krážem a to nejenom po povrchu (měl jsem ještě to štěstí, že se to tehdy dalo – jen trochu lituji, že jsem nenašel odvahu podívat se i do Mamutí chodby, největšího dómu jeskyně Naděje) nebylo až tak snadné, inu člověk zapomíná...
Do „velkých“ podzemí se zde již dostat dneska nedá, možná zůstává pár menších nenápadných jeskyní známých už jen skutečným znalcům místa. I ty mohou být ovšem velice zrádné, především tím, že se dají snadno podcenit. Pokud se někdo musí do vstupu vsouvat poměrně velkou silou je to jasné varování na obrovské problémy. Jasným příkladem je „nevinně“ vyhlížející nepříliš klesající „Liščí díra“ u které se tvrdí, že vstup je půl metru široký. Možná tak na první pohled vypadá, ale prolézt půl metru širokou dírou není pro většinu lidí (i s nějakými pár kily navíc) žádným velkým problémem. Ve skutečnosti bude patrně mnohem užší, odhaduji kolem třiceti čísel. To již pro naprostou většinu běžně rostlých dobrodruhů může být nemalý problém, zejména když „zatnou“ při vytahování se ven. Lokalita je velice zajímavá s přibližně dvěma desítkami jeskyní. Některé jsou úctyhodné propasti (jedna se sama jmenuje „Propast“, další „Řezník“, ty se mi ale nalézt nepodařilo, následuje je ta největší s propastí „Spojovací“, „Slimrovka“ má úzké hluboké pukliny zákeřně se klínovitě sbíhající do hloubky a také třeba „Kolonie“, kde je propast mohutnější a vytváří jakousi, na místní pseudokras značně rozměrnou „studnu“, pochopitelně bez vody), kde je určitě dobré dát na rozum a intuici, riziko zřícení nebo zaklínění zde je silně reálné. I proto jsou dnes všechny tyto jeskyně zajištěny. U těch menších jsou rizika výrazně menší, ale zase se mnohem hůře hledají. Další zamřížovanou a notně zarostlou „jeskyní“ je spíš jen puklina (rozsedlina) se jménem „Ve žlebu“. Nedaleko nejvýraznějšího vstupu do „Naděje“ se napravo nachází i nenápadná krátká zalomená chodba „Psí díra“. Měly by se zde nacházet i další menší jeskyně, které se mi ovšem nepodařilo objevit, například „Sirkárna“, u ní jsem to již dávno vzdal – měla by snad být o něco blíž lesní cestě než „zákeřná“ „Liščí díra“. Další se jmenuje „Pod smrkem“, nějakou díru pod kořeny jsem sice našel, ale nevypadá, že by se jí dalo protáhnout. Stále tedy má oblast nepochybně své kouzlo, snad trochu z něj ukáží videa, které se mi podařilo při brouzdání internetem objevit.
Na závěr článků je třeba klasicky připomenout OCHRANÁŘSKOU MODLU, pověstnou „STOČTRNÁCTKU“, tedy „Zákon o ochraně přírody a krajiny“. Mluví jasně:
Pokud se jeskyně nachází v maloplošném zvláště chráněném území (přírodní rezervace, přírodní památka a jejich „národní sourozenci“ NPR a NPP) a doporučoval bych tak uvažovat i v případě že se jedná o EVL (Evropsky významnou lokalitu NATURA 2000) případně i jejich „návrhy“. V místech, která takto označena nejsou, by neměl být právní problém do jeskyně alespoň částečně nahlédnout. V případě pseudokrasu Kopce se jedná o přírodní památku (ne „jen“ EVL) a tedy zákonu 114 jednoznačně vyhovuje a do jeskyní se dle něj nesmí. Respektive „Nesmí se provádět činnosti na které nemá dotyčný oprávnění“, především tak ochranáři pouhé nahlédnutí do jeskyně, třeba jen pár centimetrů za vstup, považují za „PRŮZKUM JESKYNĚ“. „Vstupenka na koberečku“ pak podle tohoto zákona může dosáhnout až 50 000,- Kč (pokud se dodatky nezměnily a částky nejsou již třeba dvojnásobné).
Prohlédnout si povrch této přírodní památky zatím žádná vyhláška neomezuje (existují místa, kde se i toto v PP zakazuje a přístup se dává na nejvyšší úrovni NPR, tedy žádný), tak je třeba si této příležitosti vážit a ochranáře radši nedráždit…
Dále již strmým svahem sebíhám k modré turistické trase, jež mě pohodlným obloučkem dovede až k vrcholové části Čertových skal. Podél nich sebíhám níž až k bývalé hospodě ze které byl nádherný výhled na tyto úchvatné skály. V dávných dobách to byl neopakovatelný pocit dát si pivo, když člověk právě nahoře objevil „novou“ jeskyni nebo do ni alespoň trochu „nahlédl“. Dnes již toto není možné a tak zbývají jen vzpomínky. Se smutným pohledem na hospodu i na skály a Kopec na opačné straně se s místem loučím (a moc nechci) a běžím na vlak. Doufám, že jej stihnu. Na nástupišti jsem necelých deset minut před odjezdem, takže pohodička (běh už taková pohodička po celém dni nebyl… :-) ).
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.turistika.cz/mista/po-mnoha-letech-opet-na-milovanem-valassku-aneb-jak-si-se-mnou-lacnovske-skaly-hraly-na-schovavanou/detail … První díl povídání.
[2] https://www.turistika.cz/mista/kopce-jeskyne-nadeje-a-okolni-skalni-deprese/detail … Jeskyně Naděje.
[3] https://valassky.denik.cz/cestovani/tip-na-vylet-k-jeskyni-nadeje-20210111.html
[4] https://www.orcus-speleo.cz/nadeje-prekvapeni/ … Skalní blok spojovací propasti je mnohem převislejší, hladší a hlavně mokřejší než na fotce s žebříkem vypadá.
[5] https://www.archeologickyatlas.cz/cs/lokace/lidecko_vs_hradiste_kopce
[6] https://www.turistika.cz/mista/tajemny-vrch-kopce-nad-certovymi-skalami-u-lidecka/detail
[7] https://www.youtube.com/watch?v=ggpPslzSPc0 … Vrchol Krajčice.
[8] https://www.youtube.com/watch?v=LL7PE0AAS2U … Pseudokras Kopce.
[9] https://www.youtube.com/watch?v=1LX6PTMktEo … Hradisko Kopce.
[10] Jedno z dávných čísel SPELEOFÓRA tyto jeskyně alespoň na pár stránkách částečně popisuje.
[11] https://journals.muni.cz/gvms/article/download/4933/3994 … Článek „Hluboká svahová deformace u Lidečka“ z roku 2004.
[12] https://journals.muni.cz/gvms/article/download/4968/4027/7146 … Článek „Pseudokrasové jeskyně jako indikátory svahových pohybů“.
[13] https://www.chranena-uzemi.cz/kopce.php
[14] https://www.caves.cz/aktuality/speleostripky-2023/41