Lipno a okolí 2011
Když jsem se v zimě dozvěděl, že letošní „školní zájezd“, tradičně na začátku druhé poloviny srpna směřuje na Lipno, pojala mě myšlenka, že by se mohlo jednat o výjimečnou akci, takže se ani nedalo váhat a co nejrychleji si zaplatit zálohu, abych náhodou nezůstal doma. Těsně před odjezdem jsem ještě vyzvěděl nepotřebné informace, jako je místo ubytování a hodina odjezdu. Tradičně totiž odjíždíme po šesté hodině od supermarketu Albert, vše je při starém. Místo ubytování Olšina – takže jsme jen spekulovali jedná-li se o kemp u přehrady nedaleko Černé v Pošumaví, či o vojenskou zotavovnu u stejnojmenného rybníka. Nakonec se ukázalo že b) je správně. Ve středu 17.8. tedy odjezd. Nakládání kol proběhlo vcelku rychle, odjíždíme ještě před sedmou. Směr Mohelnice, Svitavy, Hlinsko atd, první zastávka na čurání Ždírec nad Doubravou. Další zastávka většině zájezdu udělala velkou radost. Jindřichův Hradec. Odjezd za 1,5 hodiny. Samozřejmě že jsem popadl aparát a rychle fotit. Ačkoliv moje skupina přátel hledá nějakou kavárnu, sděluji jim ať jdou sami, konečně mám v tomto městě zase slušné počasí (jsem tu po třetí, poprvé však hodně hezky). Takže zrychleně ke kostelíku s bránou, nějaký parčík, jedno pivo na stojáka a postranními uličkami projít historické centrum. Na Masarykově náměstí krásný barokní sloup. U kostela 15. Poledník – na kterém město leží, když tedy posloucháme předpověď s východem a západem slunce, tady to platí. Pak výstup na kostelní věž z vyhlídkou, zde se potkáváme s jednou kamarádkou, tak to musíme jít zapít dolů do hospody. Původně jsme stylově chtěli do restaurace na 15. Poledníku, ale nemůžeme se dočkat personálu, takže míříme do nedalekého DaDa baru, který skutečně vytváří pocit, že se zde nějací umělci schází. Doporučuji zajít alespoň na 1. Čas bohužel pádí jak splašený tak ještě nějaké stylové foto zámku s Malým Vajgarem a odjezd. Dál směr Třeboň, Budějovice, Krumlov. Teď už začíná krajina značně stoupat, po pravé straně máme Kleť, což už vlastně je předhůří Šumavy (Blanský les). I Doprava prozrazuje, že velké rekreační uskupení je na dosah. V Černá v Pošumaví přejíždíme hráz se silnicí, překonávající jednu ze zátok Lipna, v Horní Plané pak konečně odbočíme k osadě Olšina u stejnojmenného rybníka. Jak průvodce praví, jedná se o nejvýše položený rybník u nás, snad je to pravda. Dojezd po třetí hodině. Ubytování máme až na výjimky ve čtyřlůžkových chatkách s obýváčkem, koupelnou se sprchou, dvě ložnice po dvou. Situace si vyžádala malé změny v rozdělení tradičních skupin, takže tentokrát nebydlím s děvčaty, ale jsme hezky vedle sebe, takže není problém s návštěvami.
První vyjžďka se koná před pátou hodinou, jen takový malý okruh do Horní Plané, přívozem na druhou stranu do Bližší Lhoty. Tady se stavíme v hospodě Na hrázi. Myslím, že před deseti lety (to jsem tu byl), tady určitě nebyla...
Pak malý okruh do Nové Pece, přes most, cyklostezkou na Pernek a dál do Horní Plané. Větší stoupání je k bývalému Stifterovu smrku (nedávno jsme jeli tudy autobusem). Od avizované vyhlídky na Alpy je ovšem vidět houby, to by snad šlo někdy z jara či na podzim, nebo v zimě za inverze, teď v létě by to byl zázrak. Pak vesnička Hodouňov už na okraji vojenského prostoru. Jak se lze dočíst, u kostela v minulosti farní obvod čítal 1150 duší, teď bych to odhadl na 20. Restaurace v areálu se zdá být ucházející, samozřejmě zde mají obligátní Gambrinus, ale Plzeň za 30,- to je slušné. A k tomu takové ty žluté a červené limonády (jak kolegyně říká kombajnérky, ty u nás moc nemáme, pouze kofolu).
18.8.2011
Předpověď slibuje i na čtvrtek pěkný den, první kilometry tedy směřují podobně jako včera na osadu Žlábek, Hůrku a do Horní Plané. Je dobré, že vedle hlavní silnice můžeme použít cyklostezku, která by v budoucnu měla obepnout celé jezero. Z Horní Plané zase přívozem na protější břeh, ale tentokrát opačný směr blíže jezeru k Zadním Hamrům a Přední Zvonkové. Až zde cesta výrazněji stoupá k Zadní Zvonkové, kde se stavíme u obnoveného kostela, stejně jako před deseti lety, to jsme tu ovšem byli s kamarádem pěšky. Odsunutí Němci po převratu přispěli na obnovu místního kostela, který s jednoduše udržovaným hřbitovem vytváří velmi hezké místo. Původně jsem chtěl jet až do Schönebenu, ale čas trošku pádí, tak zabočíme hned u Schwarzenberského kanálu po modré TZ k Rakouské hranici. Dál tedy pojedeme skoro po rovině. Hospůdku tedy objevíme v osadě Sonnenwald. Je zrovna narváno na oběd, a když už se nám zdá, že hostinský, který (podle jeho vlastních slov) má pouze dvě ruce snad ani nedojde nakonec přece jen nějaké občerstvení dodá. Naštěstí přes drobné zdržení je další cesta stále podél kanálu, nemusíme se tedy příliš bát zdržení. Dá se jen podotknout, že na rakouské straně je kanál už více poničen než u nás, místy i zasypán na odbočkách lesních cest. Vracíme se směrem ke Kyselovu, kde na hranici míjíme dvě zavřené celnice, obě jsou na prodej. Před deseti lety jsem tady snad dostal nějaké razítko, ale to bylo do starého pasu, který už taky nemám. Po krátké rovince přes Rakovskou zátoku nás čeká dnešní největší kopec – Vítkův Kámen. Skoro 300m převýšení je už slušný kopec, naštěstí velká část cyklotras na Šumavě je vedena po asfaltkách a tady ta Vltavická cesta má dokonce nový povrch. Cestou předjíždíme rodinku s dvěma koly a přívěsným vozíkem s děsně řvoucím dítětem. Nakonec musím pochválit i méně zdatné členky naší skupiny, u křižovatky s Růžovou cestou nečekáme víc jak 5minut a nikdo z kola neslezl. To už je necelý kilometr k osadě Sv. Tomáš (dle kostela ze 13. století) a na vrcholu hory zřícenina Vítkův Kámen (nebo i hrádek), nejvýše položený hrad v Čechách (i na Moravě). Hrad má ve správě občanské sdružení a zodpovědně se činí ve zvelebení zříceniny. Uvnitř obytné hranolové věže je vybudovaná dřevěná vyhlídka s dvěma schodišti a stánek s občerstvením. Na malém pódiu hraje nějaký tramp různé songy a při tom vypráví o historii hradu, pěkně do reproduktoru, aby to bylo slyšet i nahoře. Výhled na Lipno je vskutku úžasný. Takže když už se mi tu líbilo, dal jsem si i malou medovinu, ačkoliv ji podle nápisu propaguje Z. Troška (toho nemusím).
Při sjezdu opět doháníme rodinku se stále brečícím dítětem a brzy jsme ve Frýdavě. Zde máme bohužel čas na přívoz, tak to vyzkouším a skočím do vody, jen tak. Lipno je celkem mělké takže ačkoliv leží vlastně na horách (výška hladiny 725m, tj. skoro jako třeba Ramzová), je voda celkem teplá. Samozřejmě se občas promíchá se studenější, ale nejtěžší je vždy prvotní odpor.
Pak tedy Frymburk a po silnici na Černou v Pošumaví, není moc čas objíždět to po vedlejší cyklotrase. Nakonec máme v Černé čas na občerstvení a k Olšině dojedeme zkratkou, která by snad podle mapy mohla vedle železnice být (odbočka od Mokré k zastávce Žlábek). Vskutku něco jako cesta tam je, ačkoliv trochu divoká, ale zkratka nejmíň o 5km. Doma jsme ještě za světla...
19.8.2011
V pátek má být podle předpovědi hůř, plánujeme tudíž směr do obydlených krajin, abychom v civilizaci našli případný úkryt. Ráno vyrážíme rovnou včerejší zkratkou, ale v Černé se vydáváme po cyklotrase, abychom se vyhli provozu na hlavní cestě. Bohužel předpověď se pomalu začíná naplňovat, tak se u osady Plánička vracíme na hlavní, protože nedaleko se nachází u cesty nový penzion stejného jména. Vzápětí se rozprší, pěkně ve dvou vlnách tak to přetáhne dvanáctou hodinu. Ale nakonec se přece jen vyčasí a můžeme pokračovat dál. Na začátku Frymburka odbočíme na cyklostezku, která teď bude naší hlavní komunikací. A zároveň teď přichází asi největší cyklistické pošušňáníčko. Asi od loňského roku je od Frymburka až k přehradě otevřena zcela nová cyklostezka, linoucí se těsně kolem břehu jezera. Je zcela mimo cestu (přitom vzdálená pár metrů) a samozřejmě mimo kolařů je i značně zaplněna inlinery i odvážnými chodci. Zastavíme až v Lipně, u přístavu. Ano každý se na něj může v letním období dívat ráno v televizi na Panoramě. Je to ta lipenská marina, jak si můžeme na tabulích přečíst, můžeme tu na horách čerpat přímořskou atmosféru. Bohužel atmosféru tu čerpá takový ten dotěrný žlutočerný hmyz, který už nelítá jen na limonádu, ale klidně Vám vleze i na pivo...
Pak už je to nedaleko k přehradní hrázi, ovšem nepřéhlednutelná je socha na skalisku jakési vodní žínky či rusalky. Samotná přehrada je překvapivě malá (na tak velkou plochu), jak se dá vypozorovat těleso přehrady je sypané, betonové jsou přelivy. Celková výška je 25m, délka 296m, v sypané hrázi jsou zabudované těsnící prvky, elektrárna je špičková se dvěma Francisovými turbínami 60MW. V Loučovicích se nám ztrácí jedna kolegyně, tudíž velím přejet na hlavní cestu a jet přímo k cíli. Před tím však zastavíme na vyhlídce. Ani ne 100m od cesty totiž stojíme nad Čertovou stěnou, mohutnou suťovou hradbou tvořenou obřími žulovými balvany, která se tyčí na pravým břehem Vltavy. Ostatně přírodní útvar je tak slavný že se dostal nejdříve do pověstí a později až do zpěvoher. Ale pak už je pár zatáček, rychlejší sjezd a Vyšší Brod, kde se se všemi odpadlíky shledáme. Bohužel ranní déšť nás zdržel natolik, že o prohlídce se nedá uvažovat, tak nám musí stačit materiály u pokladny, ale konečně mám ve Vyšším Brodě hezké počasí na fotky.
Další rána na zpáteční cestě, Petrovi ušlo kolo. Posíláme tedy děvčata na Čertovu stěnu a jdeme opravovat. Nasadíme sice novou duši, ale ta taky ujde. Tak tedy zalepíme novou i starou. Takže další zdržení.
Původně jsme totiž chtěli pokračovat po opačné straně jezera (pravý břeh), vracíme se tedy zase cyklostezkou do Frymburka. Tak jdu prozkoumat sochu dívčiny. Podle cedulky ji věnoval nějaký senátor (dobří lidé mi prozradili, že je to starosta Hluboké), a protože je socha trošku na ostrůvku, tak se až k ní ze břehu nedostanu, ale jak se dá usoudit, je to celkem pěkná holka.
Ve Frymburku nacházíme zajímavou restauraci U Floriána se značně výřečným hostinským. A jak tak sedíme pod deštníky, přichází jakési mraky a drobné srážky. No ještě, že jsme tady a dobře vaří. Ve Frymburku tedy trošku zapršelo, ale jak se blížíme k Černé, vidíme že dál na západě bylo celkem boží dopuštění. Nakonec to dosvědčují kalužiny v Černé připomínající malá jezera i značně tekoucí potůček. Vracíme se opět zkratkou kolem kolejí a tentokrát se jedná skutečně o pravé dobrodružství – kdo šlápne vedle, ten se utopí.
Nikdo se neutopil, ale v botách jsme měli trošku vlhčeji
20.8.2011
Po večerním dešti se kolem rybníka válí mlha, ale během obligátního krmení kachen (mají tu neuvěřitelně dotěrné kačeny, které Vás klidně i pošlapou), se obloha jasní a slibuje další pěkný den. Večer v hospodě nám jedna zájezdnice poradila použít k dalšímu výletu vlak, a jak se zdá pojede nás víc. Ještě před odjezdem se ovšem musíme podívat, jak se rožní kráva (tedy vlastně býk, nebo možná vůl), to se tak často nevidí, odpoledne totiž bude v areálu nějaká akce a večer zábava. Vlak sice s mírným zpožděním, ale s poťouchlými poznámkami výpravčí, že musí nakládat tolik (asi 15) kol. Je to sice velká souprava, ale jinak klasická lokálka, v zastávkách stojí nejmíň 3minuty a na nádražích ještě víc. O to více se tedy můžeme kochat okolím Lipna a Šumavou (za Novou Pecí jezero končí, dál podle Vltavy a za Černým křížem už jen Studené Vltavy). Studená Vltava teče z Německa, na naše území přitéká u Nového Údolí, kde je konečná železnice. Ve Stožci míjíme soupravu historické ho vlaku s parní lokomotivou, která tu občas jezdí. I samotné Nové Údolí vypadá pěkně. Ve třech historických vagonech je malé občerstvení a muzeum, a na starém náspu asi 100m úsek železničního spojení mezi Českem a Spolkovou republikou...
Vedle eurotoalety pak nejdeme totemové hodiny s významnými letopočty Nového Údolí. A kolem toho šumavská slať kolem potoku který je budoucí největší českou řekou (tedy částí).
Moc se nám nechtělo, ale povinnost velí do sedel a do kopce. Červená cyklotrasa nás totiž zavádí pod horu Špičák k počátku Schwarzenberského kanálu. Najdeme tu pamětní desku ing. Josefa Rosenauera, projektanta a stavitele vodního díla i zbytek jezírka, nebo nádrže která sloužila k nalepšení průtoku kanálu. Ta už nefunguje, hráz je totiž protržená, ale kanál je napájen i horskými potoky a po včerejším dešti je vody dost a to nejen v kanále. Počáteční úsek cesty podél kanálu je totiž po klasické pěšině s kořeny stromů, ale jen kousek, brzy je to už pěkná lesní cesta a dál je dokonce už asfaltka. Ta nás teď povede pár kilometrů asi k největší zajimavosti na kanále, což je vodní tunel, který sloužil ke zkrácení cesty kolem masivu Jelenské hory a Perníku. Tunel je dlouhý asi 300m, cesta kolem hory by byla asi o 15km delší a zřejmě by se ani nedala kvůli výškovému profilu vybudovat. My jsme tedy dojeli pouze k severnímu portálu, protože jsme se chtěli vrátit, aby asi po 1,5km naše cesta odbočila do kopce k další atrakci. Zprvu značně prudce, ale posléze mírněji (bílá cyklotrasa) totiž míříme k Plešnému jezeru, což je jedno ze Šumavských „ples“. Taková jezera u nás na horách moc nejsou, v Krkonoších je tuším jen Wielki Staw (v Polsku) a v Jeseníkách bohužel nic takového nemáme. Šumava je na tom o poznání lépe. Bohužel jsme zároveň v první zóně národního parku, tak se můžeme podívat na výsledky činnosti jednoho takového broučka, který se tu líhne. Asi pocity máme všichni podobně smíšené, jen vzpomínám, byli jsme s kámošem na Plešném jezeře (i Plechém) na Cyrila a Metuda 2001, za 10 let je tu úplně jiný les. Samozřejmě je vidět že porost se snad pod sušinami i padlými kmeny obnovuje, ale bude-li to skutečně úspěšné, to posoudí až za 100let.
Ale dost hořekování, od Plešného jezera musíme asi 1,5km zpět a pak odbočka k Jezernímu luhu a dál ke Kiosku na Rakouské cestě. Stihli jsme ještě otevřený, asi po čtvrt hodině musel majitel kamsi do města. U kiosku jsem stačil urazit nějakou pěknou slečnu, když jsem se jí ptal na její „laminátové“ kolo. Ano pěkný karbon, tak 8-9kg. Kdo zná trošku technologii, ví že karbon je skutečně laminát, tj. uhlíkové vlákno s pryskyřicí. Následuje jen sjezd do Nové Pece a obdobnou cestou ze středy do Horní Plané a na Olšinu.
Tak abychom stihli akci u vojenské základny. Hlavně občerstvení, př. guláš 40,- Kč, pstruh 50, kapr 40, a bejk za 50,- ovšem porce tak hezky od ruky, žádná váha, aby toho vypadalo hodně, zelenina jako příloho podle vlastní úvahy. A býk na rožni byl skutečně luxusní.
Večer zábava, taková ta hezká venkovská, i ta kapela se dala (asi jak přibývalo rumu) lépe poslouchat, nakonec i ten rum došel, ale měli i tullamorku. Jen se nikdo nepobil, tak o to byla zábava ochuzená.
21.8.2011
Kupodivu přes předchozí hýření se vstávalo dobře, asi to bylo tím horským vzduchem. Ráno sbalit, naposledy nakrmit kačenky a poslední jízda na kole. Autobus nás tradičně bude na odjezdu čekat. O víkendech je totiž možné projet po cestách, které vedou po okrajích vojenského újezdu Boletice. Nejprve tedy po hrázi rybníka a výjezd k osadě Květušín. Z nějaké chaty se ozývá tuc tuc tuc, konečně víme kdo nás to po večerech rušil. Pak kratší sjezd do Polné, kde je i vidět nějaká vojenská technika, pak nájezd na širokou (10m) silnici, nejdřív mírně do kopečka, ale vzápětí první velký sjezd (64km/h), pár kilometrů rovinka a ještě větší sjezd v zatáčkách přímo kolem Boletic a po rovince příjezd do Kájova. To bylo maso. V Kájově dorážíme k další skupině našich zájezdníků abychom společně navštívili místní poutní kostel. Pozdně gotický kostel se prý snad až na věž nijak zvlášť neliší od středověké podoby. A jak jeden z účastníků hezky řekl, paní jeptiška nám ho otevřela. A z Kájova 3km na parkovištěm pod hradem v Českém Krumlově (s malou debatou s bigotním strážcem parkoviště). Zde naložíme kola a převlek do civilu. Na město máme necelé 3hodiny, tak proletíme co se dá. V krásném slunečním dni je těžko určit která část města je ta nej. Dnes bychom klidně mohli tvrdit, že je Krumlov snad nejhezčí město u nás, ale co potom ty různé Telče, Litomyšle, Slavonice, nebo Kroměříže či Štramberky, a to jsem málem zapomněl třeba na Mikulov. Ovšem kdyby se to měřilo výskytem Japonců, Krumlov určitě vyhrává, k tomu obligátní atrakce v podobě vodáků a šlajsen. Oběd se našel v hotelu U Města Lince , kde dnes sídlí nějací asiaté, ovšem výborně vaří za dosti dobré ceny. Ani se nám nechtělo, nicméně ve 14hodin odjezd a to je vše.
Prolog
Album 2
Album 3
Album 4
Tip: Cestovní agentura ELLAN nabízí ubytování Lipno.