LONDÝN - London Eye, Trafalgar Square, Palace of Westminster, Big Ben, Piccadilly Circus… Eurotunel.
Po jednodenní návštěvě belgického romantického městečka Bruggy (kde jsme se zároveň vrátili v čase o několik století) jsme se přesunuli odpočinout do francouzského městečka Calais. Z terminálu Coquelles jsme se následujícího rána EUROTUNELEM (Channel Tunnel) dostali na ostrov Velká Británie do města Folkestone.
První rychlovlak kanálem La Manche (železnicí pod mořským dnem) projel v květnu 1994. Otevření Eurotunelu se tenkrát zúčastnila Alžběta II., britská královna a Francois Mitterand, francouzský prezident. Pro veřejnost byl tunel otevřen až 14. listopadu 1994. Nápady, návrhy a plány spojit Anglii a Francii se rodily už od počátku 19. stol., zrealizovat tento projekt se však podařilo až v roce 1986 společnosti Eurotunnel (od roku 1987 pomáhala řídit akci americká korporace Bechtel Group). Složitá stavba byla dokončena o rok později oproti původnímu plánu a obnášela mnoho technických i finančních problémů. Stála cca 10 miliard liber. Mnoho let denně touto cestou projedou desítky tisíc cestujících, společnost Eurotunnel však nemá zdaleka umořen dluh, který si tento projekt vyžádal. Přes všechny nesnáze se tunel stal jedním z největších projektů 20. století a zůstává zázrakem techniky. Tunel je dlouhý 50,45 km, jeho délka pod vodou měří 37,9 km. V okamžiku, kdy se Channel Tunnel otvíral, byl druhým nejdelším tunelem na světě. Japonský tunel Seikan spojující ostrovy Honšú a Hokkaidó sice má 53,85 km na délku, ale pod mořským dnem vede jenom 23,3 km.
Trasa je ve skutečnosti tvořena dvěma na sobě nezávislými jednokolejnými dopravními tunely (o průměru 7,6m), mezi kterými vede tunel servisní (průměr 4,8 m). Tento je v několika místech propojen s oběma hlavními železničními tunely. Vlaky jsou poháněny elektricky a v tunelu projíždějí rychlostí 160 km za hodinu.
Z francouzského i anglického terminálu je možné kyvadlově převážet v nákladních vagonech osobní auta, autobusy, kamiony a různé náklady.
Vysokorychlostní vlaky, využívající na své cestě Eurotunel, spojují Londýn s několika evropskými městy (konkurují tak společnostem leteckým i trajektovým).
Ale zpět do tunelu.
Autobus CK zhltl velký nákladní vagon, který měl v horní části malinká okýnka. Průvodce okořenil naši cestu historkou z jiného zájezdu. Jedna účastnice se prý zeptala, jestli z těch okýnek uvidí cestou rybičky.. ??? ... Pokud by je viděla, asi by už bylo pozdě. Tunel totiž vede v hloubce (průměrně) 45 m pode dnem moře.
Cesta z Francie do Velké Británie pod kanálem La Manche trvala pouhých 20 min. Autobus se v útrobách vlaku nepříjemně pokyvoval (ne mořská, ale podmořská nemoc), navíc chyběl čerstvý vzduch… Bylo tedy lepší vyskotačit a pohybovat se v prostorách vagonu. Fotit se zde mohlo, ale pouze bez blesku… Nebylo však co…
V britském Folkestone jsme si přetočili rafičku hodinek o hodinu zpět a přemístili se na levou stranu vozovky.
Do hodinky a půl se nám otevřela hlavní metropole Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Londýn, největší evropské město (1 572 km2), leží na řece Temži. Řeka město dělí na severní a jižní a spojuje je také s mořem. Londýn má 32 čtvrtí a přes 8,5 milionů obyvatel. Patří k jednomu z nejdůležitějších obchodních, kulturních i politických center na světě.
Vnořili jsme se do dopravně rušného města. Prodírali jsme se davy lidí různých etnik. Upřímně sděluji, že (jakožto milovník přírody) jsem tu oba dva dny lehce protrpěla. Přesto se snažilo vyzobávat ze zajímavostí, které Londýn nabízel. Zaujalo především až bizarní propojení historické a moderní architektury.
Naše první kroky vedly kolem Buckingham Palace, významné stavby, sídla britské královské rodiny, místa audiencí a konání státních akcí.
Pokračovali jsme do jednoho z několika zdejších zelených londýnských areálů - St James's Park (Svatojakubského parku), kde nás více než upravené travnaté plochy, záhony růží, také jezero a kachny, husy, či pelikáni… zaujali krotcí holoubci a hlavně neskutečně drzé veverky. Bez jakéhokoliv ostychu si tyto stříbrné krasavice (s ocáskem jako chmýříčko) přihopsávaly až na klín pro naše svačiny.
Přešli jsme silnici The Mall, spojující Buckinghamský palác a Trafalgarské náměstí a prokličkovali ulicemi až na silniční křižovatku Piccadilly Circus nacházející se ve vnitřní londýnské čtvrti City of Westminster.
V současnosti významná nákupní zóna a turisty velmi navštěvované místo vzniklo v 19. stol. (spojilo Regent Street s ulicí Piccadilly). Slůvko circus značí kruhové veřejné prostranství u dopravní křižovatky. Uprostřed tohoto z nejrušnějších dopravních uzlů v Londýně se nachází památník Shaftesbury Memorial Fountain, na jehož vrcholku stojí socha Anděla křesťanské charity. Náměstí je známé světelnými reklamami, které vynikají zvláště večer.
Docela ráda jsem z tohoto velkého „cirkusu“ unikla do (cirkusu o fous menšího) přilehlé čtvrti Soho, kdysi prý hříšné části Londýna.
Chinatown (čínská čtvrť) je významnou a turisticky atraktivní částí Soho. Procházeli jsme postranními uličkami, lemovanými rudě zbarvenými lampiony. Obchůdky se suvenýry a banky s čínskými nápisy, kavárničky, bistra, bary, stavbičky ve tvaru pagody a neustálý cvrkot nás na chvíli věrohodně vtáhl do Asie.
Na Leicester Square bylo možné "pozdravit" některé významné osobnosti a umělce, zvlášť pak (mramorovou sochu) pana Shakespeare, stojícího v malém parku ve středu tohoto náměstí. Náměstí umělců je zároveň i centrem londýnského kina.
Rozchod jsme si dali na Trafalgar Square. Návštěvu The National Gallery (Národního muzea), nacházejícího se v jeho severní části (obsahujícího národní sbírku obrazů od 13. do 19. stol. ) mladičké spolucestovatelky striktně zamítly a místo toho se rozhodly navštívit obchodní centrum se sportovním oblečením.
S velkou nechutí jsem je tedy doprovodila zpět do „Cirkusu“, u sošky „Erose“ poslouchala flašinetáře a trpělivě čekala, až se děvčata pokochají zbožím v přeplněném krámu. Cestou k Trafalgarskému náměstí jsme v obchodech s cetkami nakoupily dárečky - přívěšky červených autobusů a telefonních budek.
Double-decker je národním symbolem Britských ostrovů. Z netradičních červených autobusů (sloužících v Londýně jako MHD) jsem byla unešena. Běžný autobus má prý v londýnských uličkách potíže v zatáčkách. Double-decker je patrový a kratší - svou konstrukcí vyřešil problém se zatáčkami i s kapacitou. Otevřená horní patra autobusu hodně využívají turisté.
Stejně nepřehlédnutelným symbolem nejen Londýna, ale i celého anglického království je červená telefonní budka. V roce 1924 vyhrál soutěž s návrhem jejího specifického tvaru G.G. Scott.
Dominantou Trafalgar Square (po Piccadilly Circus druhého nejnavštěvovanějšího náměstí) je památník Nelson's Column (Nelsonův sloup). 56m vysoký žulový pilíř postavený v letech 1840 – 1843 na památku admirála Nelsona, který padl v roce 1805 v bitvě u Trafalgaru, je obklopen fontánami a čtyřmi obrovskými bronzovými lvy. Z vrcholu památníku střeží socha Nelsona srdce Londýna. Shlédly jsme zde též Admiralty Arch (vítězný oblouk), kostel St Martin-in-the-Fields, South Africa House, Canada House a zvenčí již výše zmíněnou britskou Národní galerii. Na náměstí probíhají vánoční obřady, silvestrovské oslavy, různé politické demonstrace, setkání v rámci konání sportovních událostí a další.
Průvodce si nás zde ve stanovený čas posbíral a společně jsme proběhli dopravní tepnou White Hall kolem mnoha vládních budov do městské čtvrti Westminster. Na severním nábřeží Temže se nachází Palace of Westminster. Houses of Parliament je sídlem budovy parlamentu Spojeného království. Součástí paláce je hodinová věž Big Ben (výška budovy 96,3 m). Big Ben je ve skutečnosti název největšího (13,8 tunového) zvonu, nacházejícího se ve věži. Hodiny jsou známé svou spolehlivostí.
Nedaleko Westminsterského paláce stojí v tomto historickém jádru Londýna Westminster Abbey - dějiště ceremonií anglických dějin (korunovací, královských svatebních obřadů) a místo odpočinku britských panovníků. Oficiální název Westminsterského opatství je The Collegiate Church of St Peter, Westminster (Kolegiátní chrám svatého Petra ve Westminsteru).
Po Westminster Bridge jsme přešli Temži a podél jejího druhého břehu se asi po 400 m dostali k London Eye, největšímu evropskému vyhlídkovému kolu (výška 135 m/váha 1 700 tun). Kolo bylo otevřeno 31.12. 1999, pro veřejnost bylo zpřístupněno o 5 měsíců později. Průvodce nám sdělil, že část konstrukce tohoto monstra vyrobila naše firma Škoda.
Pod Londýnským okem jsme dostali poslední rozchod.
Rozhodly jsme se s děvčaty atrakci navštívit. Naše peněženky hodně vykrvácely, cena za nejnavštěvovanější atrakci celé Anglie totiž přesáhla v přepočtu 800 Kč. V rámci zakoupené vstupenky bylo možné v prostorách kas shlédnout kratičké 4D kino o London Eye.
Kapacita jedné kabiny je 25 cestujících, rychlost pohybu kola cca 0,26 m/s, kolo tedy vůbec nezastavovalo, lidé pohodlně nastupovali za jízdy. Nasedly jsme s holkama do jedné ze 32 prosklených kabinek. Mohly jsme se zde volně pohybovat. Skleněné výplně byly zašmudlané a poškrábané, nebylo jednoduché ulovit fotku. Město nám připadalo takové šedivé, přesto jsme si za ty hříšné libry výhledů užily. Zpět dolů jsme dorazily asi po půlhodině.
Protože se hodně ochladilo, strávily jsme zbývající čas v kavárničce.
Poté už nás všechny dostavník odvezl do periferie Londýna, kde jsme velmi rádi složili hlavy a natáhli ucapkané nohy.
Články s výletem související:
LONDÝN - Tower Bridge, City of London, The Shard, Belfast, Greenwich - nultý poledník a další...
Bruggy - Benátky severu - BELGIE