Manětínsko a širší okolí - 3. den - 15,5 km dlouhý okruh: Žlutice, Záhořice, Vladař, Vladořice, Kolešov, Žlutické Lurdy - Hradský Dvůr - Žlutice (po NS Cesta za pověstí a části NS Sovy Rozárky)

Teplo bylo večer, poměrně teplo bylo i v noci. Ve 4 bylo 14 stupňů, což je víc než předchozí den večer. V 8 nás vzbudilo horko. Sluníčko sálalo. Ještě jsme se zašli podívat na zdejší hřbitov u kostela sv. Mikuláše. Tam mne doslova šokoval asi 4 metry vysoký pařez mohutného stromu. Snad to byl někdy památný strom. Ale proč tam takový kus zůstal, těžko říct. Je to hodně nezvyklé.
Když jsme v půl 10 vyjížděli, bylo na sluníčku 28 stupňů. Tak to si dnes užijeme parádní vedro. Oba se však těšíme na Vladař, tak ani nepřemýšlíme o výměně za kratší trasu. Cestou do Žlutic jsme zaslechli předpověď - hlásí oblačno, odpoledne od západu zataženo. Tak by snad takové horko být nemuselo. Snad nebude dusno. Uvidíme.

Parkujeme zdarma na náměstí. Začínáme tím, že si to tu trochu projdeme. Byli jsme tu cca před 10 lety, tak aspoň zjistíme, co se tu změnilo. Jsme docela zklamáni. Změna asi žádná velká není. Chodníky a obrubníky jsou v dost zoufalém stavu. Tehdy jsem nevyfotila radnici, tak možná ta je opravená.

Vyrážíme po červené. Hned v centru začínají dva okruhy. Naučná stezka Cesta za pověstí je dlouhá 15 km. Ta vznikla r. 2009 a jejím cílem je nejen seznámení se zajímavými místy, ale také upozornění na pověsti, které se ke kraji vztahují. Naučná stezka sovy Rozárky měří 7 km a je určena hlavně pro rodiny s dětmi. Tyto trasy se z větší části překrývají. Využívají turistického značení - červené a žluté značky.

Jen co vyjdeme z města, pokračujeme podle Střely. Občas zahlédneme její meandry. Ale snad víc nás zaujalo okolí cesty. Je to tu jak v pralese. Popadané stromy jsou porostlé mechem. Prostě nádhera. Navíc je tu polostín, takže i příjemně. Pověsti na jednotlivých zastaveních jsou zpracovány formou komiksů. Zpříjemní to tedy cestu i dětem.

Téměř po rovině přicházíme k silnici ze Žlutic do Manětína. Jsou tady 2 rybníky, za tím prvním vidíme budovy bývalého Strabovského mlýna. Byl postaven pravděpodobně v 15. století, tehdy na pravém břehu říčky Střely. První zmínka o něm je z r. 1484. Ještě před r. 1945 se zde mlelo. Během 2. poloviny 20. století byl mlýn přestavěn na rekreační objekty. V té době byl v místech kanálu Mlýnského potoka vybudován nový rybník. Dnes je areál soukromý a nepřístupný.

Silnici přecházíme, po chvilce přecházíme i trať - žel. stanice Záhořice je nedaleko. Za tratí upoutává naši pozornost pomníček. Je tady i povídání - hodně smutné. Dne 4. května 1919 šel vdovec se svými dvěma dětmi - dvanáctiletým Josefem a jedenáctiletou Friedou k sedlákům pro potraviny. Jenže neměl čím děti uživit a tak je zde zabil a zahrabal v křoví. Policii tehdy oznámil jejich zmizení. Až r. 1926 lesní dělník dětské kostry nalezl. Až po tomto nálezu se vdovec přiznal. Byl odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři.

V těchto místech začíná naše cesta mírně stoupat. Značení je perfektní. I tady je okolí moc hezké, občas se otevírají daleké výhledy. Od rozcestí Vladař - vyhl. odb. je už stoupání trochu prudší, ale je to jen kilometr a dobře to utíká. Najednou jsme na rozcestí Vladař - vyhlídka - to už jsme na vrcholu - na bývalém Hradišti - na nádherné náhorní planině. Podle mapy.cz je kóta o kousek dál, ale dle zdejšího ukazatele by to mělo být zde. Jenže to vůbec nevadí. Je tu neskutečně nádherně. Tohle je balzám na duši. Kvetoucí trnky a třešně doplňují plantáže petrklíčů, pomněnek a dalších květinek. Kvetou tady i jahodníky. Shodli jsme se na tom, že nám to trochu připomíná stolovou horu Úhošť u Kadaně. Oboje je asi umocněno i jarním obdobím, kdy je všude vše rozkvetlé.

Teď však musím pustit také nějaké informace o této magické hoře. Je to mohutná, z dálky dobře viditelná stolová hora čedičového původu. Má zde být výrazná magnetometrická anomálie, která dokazuje, že vrchol je pozůstatkem samostatné sopky. Zvláštností má být malé rašelinné jezírko bez přítoku, které sloužilo jako cisterna na vodu v dobách prehistorického osídlení. Na mapě je zakresleno hned u cesty, my ho však nikde nenašli. Vrchol byl osídlen v době bronzové, byly zde objeveny zbytky keltského hradiště. R. 1421 se zde Jan Žižka se svým vojskem bránil obklíčení. Podařilo se mu obležení prolomit a ustoupit do Žatce. To připomíná malý pomník, který je nedaleko rozcestí Vladař - vyhl., odb. Také tam mohli umístit šipku k tomuto pomníku. Určitě bychom se tam zašli podívat.

Ještě se jdeme podívat na vyhlídku. Je tady lavička, ale na sluníčku. Jen se tedy pokocháme, vracíme se na rozcestí a už klesáme, pro změnu po žluté. To je už výrazně náročnější, kolena trpí, ale jsme stále nadšení. Jen to horko nepřestává, naopak se zvětšuje. Že by mělo být oblačno, to tedy vůbec nevypadá. Mraky marně vyhlížíme.

Obcházíme vrchol, takže ho máme téměř neustále na očích. Ve Vladořicích přicházíme na silnici a na rozcestí U studánky. Je to tady hezké, v polostínu je tu lavička. Je to ideální místo na svačinu. Jen voda tu neteče. Naštěstí vody na pití máme dost.

Po silnici dlouho nejdeme. Klesáme snad bývalým sadem. Kvetou tady třešně, hrušky, možná i jabloně, trnky. Tohle je na tom jaru nejkrásnější, když to vše kvete. V sadu je sousoší Piety - nechal ho sem na okraj svého pole umístit statkář Wenzel Präger jako poděkování za uzdravení z těžké nemoci.

Až k silnici do Žlutic klesáme, ale abychom si tak moc nezvykli, zase začínáme stoupat. Procházíme obcí Kolešov, ale to je vlastně jen pár domků. Směřujeme do další obce - do Kobylé, ale až tam nejdeme. Kus před obcí odbočujeme vpravo. Kousek pod vrcholem kopce Na vršku se utvrzujeme v tom, že se lidé dovedou docela dobře bavit. Kromě posledního zastavení stezky Sovy Rozárky (půjdeme ji samozřejmě opačně) tu jsou tři barevné kuchyňské židle s označením Letní kino. Na pařezu je další cedule Dobíjení mobilů.

Tady jsme trochu asi zazmatkovali. 300 metrů máme jít přes louku k lesu. Jedna cesta vede rovně, další odbočuje vlevo - obě vedou k lesu. Navíc v dálce vlevo vidíme značku a informační tabuli. Jdeme tedy vlevo, ale cesta se najednou stáčí příliš vlevo - tam nechceme. Až teď koukám do tabletu - měli jsme jít rovně a obloukem lesem se vrátit. Nevadí. Máme to kratší. Bereme to přes louku ke značce. Tady však nevidíme vůbec žádnou cestu. Hlavně že jsme se neztratili.

Pokračujeme už opět po značce k rozcestí Nad Roklí. To ještě netušíme, co nás čeká. Krkolomný a náročný sestup do rokle a dobrodružný průchod roklí. Já jsem samozřejmě nadšená, i když se někdy spouštím po zadku. Bezpečí nade vše. Jak však koukám na fotky, tak to na nich tak dramaticky nevypadá.

Přicházíme k bezejmennému potůčku, který se po několika kilometrech vlévá do Střely. Tady na potoce a jeho dalším přítoku jsou vybudovány Žlutické Lurdy. Je tu sedátko, nohy se nechají ponořit do vody - nejsilnější účinky se prý projevují o Svatojánské noci. Je tu však i domeček, kam je možno vstoupit - možná i v případě nouze přespat.

Následuje stoupání po rozpálené silnici. Na západě se objevují první mráčky. Než to sem dojde, jsme u auta. Na rozcestí Hradský Dvůr řešíme kilometrovou odbočku ke zřícenině hradu Nevděk, který byl založen před polovinou 15. století. Dnes jsou vidět jen nepatrné zbytky zdiva a valy. V tom horku se mi už nikam nechce. Navíc už vůbec nechci zbytečně někde klesat. Kolena se ozývají a v tom horku nechci koleno ještě bandážovat. Dokonce i pití mi dochází. Ota, který zříceniny nemusí, to uvítal. Jdeme tedy do Žlutic nejkratším směrem. Opouštíme NS Cesta za pověstí a pokračujeme po NS Sovy Rozárky. Krátkou odbočku k vyhlídce míjíme. Je to takový kopec, že mne bolí kolena ještě víc, jen to vidím. Navíc vyhlídek dnes už bylo dost. Jenže klesání nás stejně čeká. Prostě musíme klesnout, abychom pak ve městě mohli zase stoupat. Tyhle zákonitosti občas nechápu - zvláště po 15 km.

Přežili jsme všechny útrapy dnešního dne a konečně nastupujeme ve městě do auta. Jak bychom si teď někde ve stinné hospůdce dali pivo. Nespěcháme, klidně bychom počkali, až to pivo z řidiče vyprchá. Jenže vše je zavřeno, snad nejbližší okénko je v Chyši, ale tam už nechceme. Něco v autě máme, snad to nebude moc teplé.

Teď jen najít klidné místo na spaní. Otovi se kdysi líbilo v Lipí, je to kousek za Manětínem, tak tam jedeme. Bohužel to plánované místo už vypadá zcela jinak, ani tamější hospůdka nemá otevřené okénko. Chvilku to tu projíždíme, ale nakonec se vracíme směrem do Manětína. Ze silnice odbočujeme vlevo po nějaké místní komunikaci. Ta nás zavedla na rozcestí se zelenou turistickou trasou, kde se nám zalíbilo. Jsme na náhorní planině, vzdáleni od civilizace, i když je vidět, že tudy občas auta projíždí. Parkujeme tak, abychom nikomu nepřekáželi. Stále je vedro, nejdřív děláme očistu. Pěkně jsme se dnes zase zapotili. Současně už doplňujeme tekutiny, pivo dokonce vydrželo studené. Až pak jdu vařit.

Výlet byl fakt jedinečný. Dokonce jsme nikde ani nikoho nepotkali. Ani v obcích, kterými jsme procházeli. Jsou to kdysi asi docela velké obce, odkud bylo obyvatelstvo po válce vysídleno. Dnes tam jsou více méně rekreační chalupy. Trvale tam žije skutečně jen pár lidí.

Užíváme si dne až do konce. Konečně se nechá posedět venku v křesílkách. V 9 hodin je skoro 19 stupňů. To je srovnatelné se včerejškem. Trochu se to konečně zatahuje. V noci asi bude docela teplo. Podle několik dnů staré předpovědi má zítra pršet. Ale to nám nevadí, odpoledne už musíme být doma. Ale rádi bychom si ještě nějaký výlet tady udělali.

Manětínsko a širší okolí - 3. den - 15,5 km dlouhý okruh: Žlutice, Záhořice, Vladař, Vladořice, Kolešov, Žlutické Lurdy - Hradský Dvůr - Žlutice (po NS Cesta za pověstí a části NS Sovy Rozárky) na mapě