Marocký Asilah - bílé domy za portugalskými hradbami

Vítejte v Africe

Pokud vystoupíte z přístavu v marockém Tangeru jako nepřipravení cestovatelé, hned pocítíte, že jste se ocitli na jiném kontinentu. Sesypou se na vás taxikáři a každý se vám ihned snaží pomoci. Za peníze pochopitelně. A někdy velké peníze. Musíte se naučit jednat a vyjednávat. Být odolní a vytrvalí. Abyste se dozvěděli, co potřebujete a mohli smlouvat, je dobré umět i nějaký jiný jazyk než angličtinu, nejlépe francouzštinu nebo španělštinu. Jestliže cestujete organizovaně, s připraveným autobusem a zkušeným průvodcem v rámci poznávacího zájezdu do Maroka, jste tohoto „kulturního šoku“ ušetřeni. Do místní reality vstupujete postupně a plynuleji.

My jsme zvolili samostatnou cestu. Zkušení odchytávači nás tak okamžitě tipovali na snadnou oběť. Navíc volba orientálního oblečení, volné halenky a kostkovaných kalhot z Indie, nebyla tou nejlepší. Všichni místní totiž nosí tričko nebo košili, džíny a polobotky nebo sportovní tenisky. Mezi evropsky oblečenými Araby jsme byli nápadní na první pohled.

Nechtěli jsme se ale dát lacino. Prorazili jsme hradbu „odchytávačů“, jak jsme říkali chlapíkům, kteří se vás snaží přemluvit k využití jejich služeb všeho druhu: nalezení restaurace, ubytování, Dopravy, obchodu atd., a vyrazili jsme k autobusovému nádraží. Tanger, opředený gangsterskou a pašeráckou pověstí, jsme chtěli opustit co nejdříve. Nejen že jsme nechtěli zažít nějaké místní dobrodružství, ale taky na nás toto město s rozpadlými a rozestavěnými paneláky na nás nepůsobilo nejlépe. Přece jen jsme chtěli vidět krásnější místa než tenhle průmyslový přístav.

Pozor, silniční kontrola

Najít správnou linku nemusí být v ruchu tangerského nádraží snadné. Naštěstí se nám to podařilo rychle a tak jsme mohli vyrazit ven z města. Ještě mezi sedadly proběhlo několik prodavačů kapesníků, žvýkaček a jiného občerstvení, a dali jsme se do pohybu. Přeplněný autobus vyrazil do Asilahu, malého městečka na atlantickém pobřeží, které leží asi 200 km na sever od hlavního města Rabat a které bylo naším prvním cílem na okružní jízdě po Maroku.

Měli jsme štěstí, že jsme včas obsadili volná místa. Pozdě příchozí museli stát v uličce. To je ale i v této zemi zakázané. Během jízdy nastávali vtipné okamžiky, kdy jeden člen posádky autobusu (v Maroku jezdí kromě řidiče ještě další jeden nebo dva lidé, kteří kontrolují lístky a všelijak pomáhají řidiči) křičel na ostatní, aby se posadili na podlahu. Všichni disciplinovaně poslouchali. Jakmile jsme minuli policejní kontrolu, cestující se zase postavili. To se stalo během cesty několikrát. Hlídka nás ani jednou nezastavila a pokutu řidič nedostal. Asi běžný způsob cestování, protože se tomu nikdo nedivil.

V bílých uličkách

Asilah působil po náročném přesunu jako vítané místo pro osvěžení. Ihned po příjezdu jsme se nechali odchytit jedním místním sympaťákem, který nám sehnal levné ubytování. Postupně nás vodil z místa na místo a slevoval z ceny. Nakonec jsme skončili na noc v rodinném domku, kde bydlel v nájmu i on sám. Mohli jsme spát na střeše, což patří mezi velmi komfortní způsob noclehu, ale zvolili jsme levnější variantu uvnitř, v pokoji bez oken.
Jakmile se zbavíte zavazadel, zmírníte zájem dalších místních naháněčů a máte relativně klid. Procházky mezi zářivě bílými fasádami tradičních arabských domků a sledování západu slunce z hradeb na útesech patří k nejpříjemnějším chvílím na naší cestě.

Vlídné, rodinné přijetí

Večer jsme strávili ve společnosti s „naším“ naháněčem, starou majitelkou domu a její vnučkou. Dostali jsme najíst domácí stravy a povídali jsme si v angličtině. Ahmed popisoval, jak pracoval ve Španělsku, které je sice krásné, ale on tady má ženu a dceru, a potraviny v Evropě jsou prý bez chuti, takže se mu vůbec nestýská.

Poprvé jsme ochutnali typický marocký téměř vždy přeslazený čaj. Nabídli jsme jim, aby uvařili Pu-erh z našich zásob. Oni jej uvařili, ale nacpali do něj mátu a spoustu cukru, takže chutnal úplně stejně jako ten jejich. Ale pokyvovali hlavou, smáli se a říkali, že je výborný. Bylo už deset hodin večer a my jsme byli unavení. Usmáli jsme se na naše hostitele a popřáli jim dobrou noc. Po sladkém mátovém čaji se spí skutečně dobře. To můžu potvrdit.

Autor: Roman Kouřil, spolupracovník CK Mundo, která pořádá zájezdy do Maroka a další exotické letecké zájezdy, autobusové poznávací zájezdy, cyklozájezdy a také školní zájezdy.