Maroko 2010 - křížem krážem za dva týdny

2.1. Sobota

Tak trochu na rychlo po předešlých oslavách Silvestra zabalím a můžu se vydat na další cestu. Stan nakonec seženu jen na půl. Mám ho půjčený, ale jde spíš o ochranu proti vzduchu, než o něco co by nepromoklo dýl jak půl minuty mírného deště. No a v jakým fyzickým stavu se vydávám je celkem zbytečný mluvit. Prostě týdenní zápas s virózou poznal asi každej. Nechám se autem dopravit do Pelhřimova. Tam mám sraz se zbytkem našeho tříčlenného týmu. Usadím se do místní hospody u autobusáku. Jsou čtyři hodiny, tak snad nebudu dlouho čekat. Asi po hodině ve společnosti piva a rumu si mě vyzvedne Mara a jedeme k jeho prarodičům. Tady dostanu další nálož dvou extrasilných grogů. Ty mi zajistí spánek po celou dobu cesty. Někdy po šesté naházíme poslední věci do kufru a vyrážíme s Chandlerem za volantem do Dusseldorfu.

3.1. Neděle

Poslední úsek cesty po dálnici je docela náročnej. Jedeme v menší sněhový kalamitě a viditelnost není zrovna nejlepší. I tak se ale podaří ve 4:30 zaparkovat u letiště. Pobereme potřebný věci, zamkneme auto a doufáme že ho tak i za dva týdny najdeme. Je celkem slušná kosa. Přesedáme v Madridu. Volný čas trávíme v obchodech a hraním fotbálku kterej je tady zadarmo. Při nakládání kufrů pouze Chandler vyplašeně konstatuje že viděl naše zavazadla ale jeho ne. Bereme to ale jako zbytečnou paniku.

Konečně dosedáme na letišti v Marrakech. Hned jak vylezeme před letadlo zaznamenáváme tu příjemnou změnu klimatu – svítí slunko a pofukuje teplej vítr. Vstupní kontrola proběhne nad očekávání rychle. Musíme akorát vyplnit jeden formulář s běžnejma otázkama. Chybička nastane až když zjistíme, že Chandlerovi nedorazil bágl. Takže se na letišti zdržíme o něco dýl. Zjišťujeme že zavazadlo dorazí až za dva dny. Na letišti rovnou vyměním pár peněz a můžeme vyrazit do Marockého království. Před halou klasicky postává několik taxikářů. Ti se na nás okamžitě vrhají s nabídkou, ale neuspěje ani jeden a jedeme do města busem (hlavně po zkušenostech s taxikářema z Albánie). Netrvá to dlouho a najdeme zastávku. Za pár minut už sedíme na místech a čekáme na odjezd. Autobus nás vysadí na ulici, jen kousek od hlavního náměstí uprostřed mediny - Plaza El Fna. Je tu neuvěřitelně moc lidí, do toho smršť motorek, občas koňské spřežení a několik nabídek na ubytování. Vše odmítáme a s batohy se obracíme zady k nejvyššímu místnímu Minaretu. Míříme na náměstí. Zde se poprvé opravdu setkáváme s pravým životem v turistickým městě. Náměstí opravdu obrovský, všude stánky se vším možným a spousta lidí a všudypřítomní motorkáři na skútrech, kouř, křik.... Než se trochu rozkoukáme stihnou Maru odchytit na fotku dva místní borci v „tradičním“ ohozu, za což chcou samozřejmě prachy. Mára jim ale k jejich nelibosti dá jen zlomek požadované ceny.

Podle mapky v průvodci zjistíme cestu k levnému hotelu a tak se zanoříme do postranních ulic. S nalezením ubytování není problém. Hotýlků je tady fakt hodně a brzy nacházíme jeden s přijatelnou cenou. Zde se ubytujeme. Skoro každej barák tu má přístup na střechu. Tam se taky jdeme hned podívat a to stejné uděláme i ve všech restauracích, kde se vyskytneme. Tím, že si máme kde nechat batohy se nám výrazně uleví a můžeme bez omezení do zbytek dne procházet uličky plné trhovců. Ochutnáme místní jídlo hned ve dvou restauracích a navštívíme i výrobce džusu. Kolem jedenáctý se vracíme do naší uličky a jdeme na kutě.

Den druhý 4.1. Pondělí

Místnost kde spíme nemá okna a proto ležíme až do jedenácti hodin. Taky dospáváme včerejší deficit. Budíme se až když Chander agresivně rozsvítí světlo. Dnes máme vlastně celej den na prozkoumávání města a sžívání se s místní kulturou. Před hotýlkem procházíme úzkou uličkou a koukáme po nabídkách cestovek, kam se můžeme podívat a za jakou cenu. Samozřejmě si nic nevybereme, ale s tím sme ani nepočítali a protlučeme se spletí uliček na jednu z těch hlavních. Zde v restauraci posnídáme. Dnešním cílem je navštívit Saadské hrobky a královský palác. Na mapě v průvodci to nevypadá zase tak složitě a tak se vydáváme požadovaným směrem. Zakrátko už vidíme i vysoké zdi s vstupní bránou. Vejdeme dovnitř a tím se ocitáme v další změti malejch a ještě menších uliček. Plno obchůdků a změť lidí, jak je tady zvykem. Po čase bloudění v uličkách ubývá lidí a obchodů, až dojdeme do míst kde postávaj dvojice ozbrojených vojáků. Tím je jasný, že jsme se dostali někam kam běžný turista nechodí. Od jednoho ozbrojence se dovídáme kudy dál a po chvíli vycházíme branou na druhý straně města.

Tady je lidí o poznání méně, teda spíš nikdo. Jsou vidět rozsáhlá náměstí se vzorně upraveným parkem. Párkrát se neúspěšně pokoušíme dostat do některého ze vchodů do paláce, ale neprojdeme. Tím pro tuto chvíli vzdáváme návštěvu paláce a míříme ulicí dál do mediny. Tady na chvilku odpočineme ve stínu aby sme se jednou z bran vrátili do toho mumraje. Pokoušíme se sehnat plynovou bombu, ale místo toho se dostaneme na tržiště se zvířatama, ať už mrtvejma či živejma. Kolem hradeb vejdeme do jedný z drogerií-kořenářství a dostaneme přednášku od zdejšího alchymisty.

Z obchodu se přemístíme na menší náměstí. (Pozn. Mara: Tady se mi pokoušela nějaká ženská, nejdříve prodat a když jsem nechtěl tak následně i darovat, stříbrnej náramek. Leč poučen z průvodce sem si nic nenechal dát. Běžná praxe je údajně, že kousek dál dotyčného obstoupí bandička s obviněním z krádeže této tretky a požadujou peníze.) kde konečně zaplujeme do restaurace a dáme Tea ala mente. Nutno dodat, že restaurace je na místní poměry dost na úrovni. Jen co zase opustíme toto náměstí, podaří se nám vyjít kousek od místa kde sme posnídali a tak se rovnou naobědváme.

Můžeme podniknout další cestu do spleti uliček. Cestou navštívíme i pár trhů a po pár odbočkách se definitivně ztrácíme. Občas nám nějací samozvaní průvodce poradí cestu zpět na náměstí. Čímž, jak zjišťujeme později, nás pošlou pokaždé někam dál od cíle. Ztracenej se ale už víc ztratit nemůže, takže je to spíš sranda. Tak se chvíli touláme od uličky k uličce, až vyjdeme na menší náměstí. Zde sídlí souk s čepičkářem. Nic nekupujeme, jen si najdeme pěknou hospůdku a dáme čaj. Dokonce v ní potkáme i Čechy a tak prohodíme pár slov a necháváme se vyfotit. Lidí v ulicích už znatelně ubylo a my se skoro bez problémů dostáváme zpět na velký náměstí. Před spánkem se ještě rozhodneme povečeřet. Vybereme si jednu restauraci na rohu náměstí. Uvnitř to nevypadá moc luxusně, ale i tak usedáme a objednáváme jídlo. Mara s Chandlerem si dávaj podivný maso. Jaké je ale překvapení, když Mara svou porci rozřízne a ucítíme podivnej smrad. Zjišťujeme, že tohle maso je fakt syrový. Mara radši svojí porci vrátí, zato Chander hrdě sní všechno. Na druhou stranu jeho maso bylo alespoň dopečené. Podnik celkově vypadá divně a rovněž obsluha.

Zaplatíme a zamíříme do našeho pokoje. Ten se nachází v přízemí s dveřmi hned vedle koupelny, takže vše je hezky blízko sebe. Kluci se ještě jsou podívat na střechu. Já mezitím zjišťuju, že sem v předchozí hospodě asi nechal čepici. Rozhodnu se teda pro cestu zpět. Kluci se vrátí s nějakou mařkou co se šla koupat. Mara s ní zapřede rozhovor o pěknejch místech v Maroku která s přítelem navštívila. V jeho průběhu zmizím do hospy pro čepici. Není to sice daleko, ale i tak není zrovna moc příjemný jít do osamělejch ulic sám. Obchody už jsou zavřený, na zemi se povaluje bordel a dostanu i pár nabídek hašiše. Hospa má stejně zavřeno. Rozhovor pokračuje. Přítel mařky poprosí o nějakej prášek na hlavu. Jeden mu dáme a hned ho polyká aniž by si zjistil co to je. Hold působíme důvěryhodně.

Den třetí 5.1. Utery

Dnes je den, kdy by měl dorazit na letiště Chandlerův bágl. Vstaneme o něco málo dřív než předchozí den. I tak velká sláva. Mara s Chandlerem prej večer viděli nějakou fajn restauraci. Tam zamíříme na snídani. Bloudíme po ulici, ale nic nenajdeme. Poblíž je ukazatel na jakousi vegošskej klub/restauraci a tak zamíříme tam. Uvnitř sedí pár lidí, malovaný židle. Všechno tady hraje barvami, nicméně číšník nám sděluje, že je otevřeno jen pro uzavřenou společnost. Vyrážíme zpět do ulic. Tentokrát se vydáme do jedný z těch postranních. Když už to vypadá že dál nevede, zeptáme se procházejícího borce a ten nás zavede skrz uličky, až ke dveřím hotelu. Tam nám ale pro změnu zase sdělej, že snídani dělaj jen pro hosty hotelu.

Vrátíme se na náměstí a posnídáme v jednom z bufáčů. Já potřebuju sehnat nějakou čepici a tak se opět vrháme do změti uliček a trhů. Tentokrát se ztratíme jen na krátko a zanedlouho dorazíme zpět na náměstí se sokem čepičářů. Zde si kupuju klobouk za přehnaně vysokou cenu (teda tehdy mě to tak nepřišlo, ale zpětně jo) a Mara kupuje předraženém pásek. Navíc delší než potřeboval. Nákupy zakončíme čajem na terase restaurace s výhledem na rumec v ulicích. Vrátíme se na velký náměstí, zabalíme věci na pokoji a vyrážíme zpět na letiště. Čekáme na stejném místě kde nás předtím bus vysadil a asi po dvaceti minutách opravdu přijíždí bus na letiště. Tam si Chander sežene ztracenej bágl. Já si vyměním zbytek peněz a můžeme vyrazit zase do Marrakeche. Míříme na autobusák. Jen co vystoupíme před budovou jsme obklopeni neodbytnými naháněči. Další snaha o to, dojít si pro jízdenku samostatně je nemožná a tak v doprovodu jednoho „prodejce“ jdeme nastoupit do autobusu směr Agadir. Cenu se nám nejprve podaří snížit na 70dh, ale poplatek za bágly je 10dh, takže to vyjde nastejno.

Cesta v autobuse se neuvěřitelně vleče. Než vyjedeme pryč z města, bus asi stokrát zastavuje a nabírá další a další cestující. Dále pokračujeme neutěšeně pustou krajinou bez zastávky. Roviny vystřídají Hory, ale to už se stmívá. Cesta zabrala něco přes čtyři hodiny než se před námi vynořuje přímořské město Agadir. Jen co zastavíme, je autobus obklíčen děckama s vozejčkama. Podaří se nám jen tak tak vzít naše bágly aniž by si je odvážel někdo v kárce. Opustíme parkovací plac a vydáváme se směrem kde tušíme město. Vlezeme do jedný pochybný hospody a dáváme si kafe. Je to celkem pajzl a tady dáváme podle mapy dohromady naší přibližnou pozici. S tím nám pomůže barman. Po zkouknutí mapky nám ukazuje, že jsme naprosto mimo centrum města. Doporučuje nám vzít si taxíka.

Vracíme se tedy stejnou cestou k autobusáku. Tady parkují hromady taxíků. Po zdlouhavém dohadování o ceně odvozu se nakonec domluvíme na 40dh pro všechny až do centra. Tam se prvně trochu rozkoukáváme a začíná se rodit myšlenka na půjčení auta. Podle mapy jsme na hlavní avenue. Ta vede kousek od moře a míří směrem ke kasbě. Tu osvětlenou na kopci nad městem nelze přehlédnout. V pizzerii si dáváme výborné jídlo. Pokračujeme dále směrem k pevnosti a hledáme nějakej hotýlek nebo kemp kde by sme složili hlavu. Takhle projdeme celý nábřeží a ocitneme se až těsně pod pevností, kde začíná rybářská vesnička. Podle průvodce by tady měl bejt nějakej levnej hotýlek. Nevzdáváme to a hledáme dál. V dokách potkáváme partu místních berberů co si tu vykuřujou asi trávu. Jeden z nich se s náma dává do řeči a sděluje nám, že tady rozhodně žádnej hotel nenajdeme. Nasměruje nás zpátky do města. Taxík, kterej by nás odvezl přímo do čtvrti s hotely nebereme a jdeme to zkusit ještě sami. Při hledání se dostáváme až k pláži. Tam potkáváme tamějšího hlídače. Poradí nám kudy se dostat do kempu a kousek nás i doprovodí. Když dorazíme před kemp je už hlavní brácha zavřená. Je kolem půlnoci. Po chvíli se ale z vrátnice vynoří jakejsi děda a pouští nás dovnitř. Rukama, nohama se domluvíme kde můžeme přespat. Pro dnešek teda spíme v kempu a to je také prvně a naposledy kdy na tomhle výletě použiju stan – naštěstí.

Den čtvrtý 6.1. Středa

Ráno ani moc neotálíme, balíme stany a jdeme z kempu. Hlídači necháváme 100dh a optáme se ho na obchod s potravinami. Nasměruje nás a my tím směrem odcházíme. Po chvíli chůze nás dojede motorka z majitelem kempu a vrací Marovi pas, kterej jim tam nechal. Po cestě se ještě několikrát přeptáme na obchod abychom se asi po půl hodině chůze dostali do velký budovy sloužící jako tržnice. Potraviny však neseženeme a tak jen projdeme. Zastavíme se o něco dál za tržnicí. Zde je obchod se suvenýry. Tady si já a Mara koupíme dželabu za 250dh (smlouvali jsme co to šlo). Pomalu se na nás vrhá hlad a tak sejdeme zpátky na nábřeží a usedáme do jedné z restaurací. Pigluje tady kořen co se s náma pustí do řeči. Když mu řekneme, že si chceme pronajmout auto, poradí nám i půjčovnu jeho příbuzného. Je to ale na dýl a tak odcházíme s tím, že když nic kloudného neseženeme, vrátíme se za ním pro pomoc.

Jdeme po naší známé hlavní třídě a koukáme po okolních domech jestli nezahlídneme ceduli prozrazující půjčovnu aut. Půjčoven je tu dost, ale najít nějakou s dobrou cenou a podmínkami zabere celej den. Máme svou maximální cenu a tu nechceme překročit. Po několika neúspěšných pokusech se nám přeceněn podaří něco najít, ale setkáváme se s problémem nefunkční čtečky karet a pak se naopak zase nikomu nechce vydat svůj pas. Až za tmy konečně usedáme do pronajaté bílé Dacie Logan za normální cenu. Ta nás teď bude sedm dní vozit po Maroku. Chander nečekaně musí stejně vložit do hry svůj pas s čímž se nemůže hned tak srovnat, takže úplně zbytečně ztracenej den.

První cesta vede na čerpačku, nabereme plnou nádrž a můžeme pokračovat. První zastávku dáváme hned na kopci u kasby. Mezitím začalo hustě pršet a tak oblíkáme bundy a jdeme na obhlídku. Z kasby to máme namířeno někam na jídlo. Kluci si usmysleli, že chtěj opět do tý stejný pizzerie jako včera takže zastavujeme tam. Večeře byla jako obvykle vynikající. Při odjezdu po nás nějakej borec chce taxu za parkování, ale vyserem se na něj. Z mírnějšího deště se postupně stává nepředstavitelná průtrž mračen, jaká u nás nemá obdoby.

Jedem směrem od Agadiru po hlavní silnici. Když už padá tolik vody, že není skoro vidět, odbočíme na postranní cestu a dorazíme do nepříliš vzdálené dědiny. Tady auto zaparkujeme na něčem co vypadá jako náves a čekáme. Několikrát se nám do auta opře tak silnej vítr že s nim pěkně zatřese. Z mraků padaj litry a litry vody. Po třech hlavních průtržích se rozhodneme vyrazit dál na jih. Cesta pokračuje přes město Tiznit. Nezastavujeme a jen ho projíždíme. Hned za ním odbočíme z hlavní silnice a držíme se cesty mířící na západ k moři. Ta nás zavede do malé přímořské vesnice. Na parkovišti mezi několika karavany zaparkujeme. Venku přestává pršet, takže se odvážíme i vylézt z auta a zamíříme na promenádu k moři. Voda je dost rozbouřená. Pochvíli začne zase poprchávat a tak se vracíme k autu. Dnes v něm i přenocujeme. Během noci se vrátí bouřka ještě několikrát a neuvěřitelně to s autem hází.

7.1. Čtvrtek

Po uplynutí noci – nedá se mluvit O spánku, je venku docela zataženo, ale už neprší. Vysoukám se z auta a chvíli jen stojím a čekám až se ve mě porovnaj všechny kosti a svaly. Rozhodneme se vyzkoušet kavárnu na pobřeží. V ní jsme dneska první hosti. Obsluha ještě stírá kaluže vody které sem protlačila bouřka. Během snídaně si ještě zajdu do auta pro nějaké věci. Mezi hospodou a autem se mezitím vytvořila řeka bahnitý vody stékající z okolních kopců.

Po snídani jdeme na procházku po vesnici. Ta není velká a proto jsme za chvilku na konci. Tam si Mara všimne cesty vedoucí na jeden z okolních anonymních kopců a začne se dožadovat, že by na něj chtěl vyjít. Až na to, že s ním nikdo nechce jít a tak má smůlu. Projdeme celou vesnicí zpět a dostaneme se až k místu, kde se silná bahnitá řeka vlévá do moře. To je na tomhle místě pláže dost hnusný – jen hnědá, bahnitá a rozbouřená břečka. Další část cesty postupujeme přes skaliska proti proudu rozbouřené řeky až narazíme na silnici. Přes tu se vrchem valí voda, což je jak sme si později všimnuli, v Maroku normální. Po tomhle mikrovýletu se vracíme zpět k autu a v něm pokračujeme podél pobřeží dál na jih.

Cestou se počasí začíná vylepšovat a mraky se pomalu trhají. Občas i vysvitne slunko. Ze silnice odbočíme v místě, kde se odpojuje kamenitá cesta vedoucí vzhůru do kopce. Zaparkujeme kousek od úpatí a pěšky pokračujeme do mírného kopce. Cesta je dobrá, zpevněná a tak se jde dobře. Zanedlouho vyjdeme skoro na vrchol, kde je hliněná chatka. Dál jdeme už po rovině mezi políčky s agave. Jejich plody i ochutnáme. V pozadí pase stádo pastevec. Zanedlouho dojdeme k malé vesničce s minaretem. Jdeme ještě kus skrz ní než to otočíme a začneme se vracet k autu. Cestou nás vystraší dva místní týpci, kteří jak to z počátku vypadá, nás chtějí buď zmlátit nebo okrást. Takže z kopce jdeme celkem svižně. Představy jsou to ale dost přehnané a nám ani autu se nic nestalo. Jeden klučina za námi ještě cosi pokřikuje když nastupujeme, ale to už pokračujeme po silnici dál.

Po pobřeží dorážíme až do malého městečka. Tady se rozhodneme něco pojíst a tak vyrážíme do místní restaurace. Volba klasicky padla na tajine. Taky sme si všimnuly pěkné kasby na přilehlém kopci. Tam teda po jídle vyrážíme. Auto necháváme stát dole. Jak zjišťujeme na kasbě sedí rybář a vybírá vstupné. Na Chandlerovu otázku proč není dole na moři a nechytá ryby odpovídá, že tam žádné nejsou. Když si všimneme, že kolem auta přešlapujou jeho kamarádi, tak radši dáváme nějaké ty peníze za chatrnej výklad, v rychlosti kasbu prohlídneme a radši se rychle vracíme k autu a razíme dál.

Zastavíme se ještě na dvou místech, kde je dobrej přístup přes skaliska k moři a pořídíme pár fotek.

K večeru dojedeme do městečka Sidi Ifni. Nemůžeme projet přímo po hlavní silnici, protože je zalita rozvodněnou řekou a tak to objíždíme. Nějak se nám podaří dojet až do středu města kde si zaplatíme ubytování na dnešní noc. Ještě zdaleka není čas jít spát a tak vyrážíme do ulic. Já bych si rád vybral peníze a tak míříme tam kde tuším bankomat. Ten ale nenajdeme. Dorazíme až k rozvodněné řece, kterou jsme museli objíždět. Tam je vjezd do kempu a hlídač se ni pokouší vysvětlit kde najdu ATM. Ještě se jdeme podívat na rozbouřenou vodu a zvolna se vracíme na hotel. Po cestě se ještě stavíme na čaj v rybářské restauraci. Tam nás ale nikdo neobslouží tak alespoň neutratíme. Potkáváme taky dva chlápky a jeden z nich nás na zítřejší den zve k sobě. Jak říká – na poslech místní hudby a ukázku řemesel. Najdeme hospůdku a tam si konečně dáme čaj a kafe, předtím než se odebereme na kutě.

8.1. Patek

Hned po probuzení následuje jedna z mála koupelí které absolvujeme. Následuje novej pokus o najití bankomatu. Při hledání stihneme projít místní menší trhy, koupit vodu, posedět v restauraci a konečně i vybrat penízky. Na jedenáctou jsme pozvaní ke chlapíkovi do obchodu takže moc neotálíme a vydáváme se tam. Před krámem už na nás chlápek čeká a hned jak nás vidí, tak nás zve dovnitř. Tady je pro mě první zklamání. Jsme tu jediní hosti a já čekal, že se sejde několik lidí. Nakonec z toho všeho vyleze normální kšeft, ale co se dalo čekat.Každej z nás si něco kupuje, ale tu správnou radost z toho nemáme. Je nám ještě nabídnut výlet do pouště, spaní v pevnosti a „pravá“ marocká kultura - odmítáme. Na závěr si chci koupit ještě nějakej ten kif ale chceme prej příliš málo. Rozloučíme se a jdeme si každej po svejch. Naposledy ještě projdeme vesničku a sedáme do auta.

Stáčíme se od pobřeží směrem na západ do pouště. Silnice nás vede skrz zelené kopečky. Na pohled je to nádhera a často si říkám, jak by to bylo fajn na trek s krosnou na zádech. Cestou ještě několikrát zastavíme a rozhlížíme se po rozlehlých údolích.

Když vyjedeme z kopců, krajina se rázem mění. Začíná tu kamenná poušť a my hned při první příležitosti zastavujeme aby sme si aspoň kousek prošli pěšky. Když se dostatečně pokocháme pokračujeme autem do městečka Guelmin. Městské centrum najdeme velmi brzo a tam zaparkujeme. Jdeme si projít uličky dostaneme se i na trhy. Je to tady v mnohem klidnějším duchu než v Marrakech. Až na pár naháněčů nás nikdo neotravuje. Pomyslíme už na nějakou restauraci a tak se skrz uličky prodíráme zpět na náměstí. Najít jí ale není zas až tak jednoduché. Usedáme do jedné a čekáme na obsluhu. Přijde chlápek a na vyžádání přinese menu z restaurace naproti přes ulici. Nevypadá to tady moc dobře a tak se rozhodneme pro hospodu doporučenou v průvodci. Zase se zvedneme a vyrazíme do ulic. Projdeme skoro polovinu města než konečně najdeme hotel s restaurací, aby nám sdělili že už nevařej. Jsme odkázáni jít zpět do bufáče na náměstí. Než tam dojdeme, potká nás na ulici děda a dá se s náma do řeči. Obdivuje naše dželaby (jako skoro každej kdo chce získat naší pozornost) a poradí nám kde v Guelmine najít obchod s kvalitníma dželabama. Chander žádnou nemá a tak se staříkem necháme k obchodu doprovodit. Po mohutném smlouvání Chander kupuje taky jeden kus. Od teď už chodíme v dželabách všichni tři. Máme ale už fakt hlad a tak jdeme do restaurace odkud nás předtím donesl menu. Hygiena se tady moc nedodržuje, ale celkem to jde. Objednáváme jídlo které nám zase naopak donesou z restaurace ve které jsme seděli předtím. Dál se ve městě už nezdržujeme a vyrážíme k oázám které jsou zmíněny v průvodci.

Cestou se ještě zastavíme na tržišti s velbloudy kousek za městem. Moc zvířat tu ale není. Prej se dnes neprodává a tak se ani moc nezdržujeme a vyrážíme dál.

Po čtvrthodině jízdy zjišťujeme, že pravděpodobně jedeme špatně. Na zastávce teda uděláme fotku v hábitech a otáčíme to zpět. Tím jsme dosáhnuli nejjižnějšího cípu naší cesty. Vracíme se zpět do městečka a pokračujeme tentokrát už správně. Silnice k oázám je k mému údivu docela v pohodě. Přírodní scenérie jsou úžasný. Na levo od nás se lesknou ve slunci holé vrchy pohoří antiatlasu. Kolem nás jen kamenná poušť přerušená občas keřem, stromkem či obydlím. Dojedeme až do vesnice Asrir obklopené palmérií ale nezastavujeme. Náš cíl je oáza Ait Bendou vzdálená cca 20km od nás. Dostáváme se k místu, kde se silnice větví na dvě asfaltové a jednu nezpevněnou vedoucí přímo. Jako maják je tady postaven vodojem. Rozhodujeme se pro asfaltovou. Ta vede do jedné oázy, která se rýsuje na obzoru. Dojedeme k vesnici (spíš pár polorozpadlejch obydlí) s palmérií. Už se pomalu smráká. Podle mapy to Ait Bendou není a Mara na ní trvá a tak po chvilce dohadování otáčíme auto a jedeme zpět k vodojemu. Zkoušíme tedy druhou asfaltku. Po ní dojedeme na náves k další oáze. Od řidič Od řidiče autobusu se dozvíme, že je to skutečně náš cíl. Podle průvodce je tu i hotel a rozlehlá palmérie. Márovi se to opět nelíbí a mrmlá, že chce jinam protože to je fakt díra. Stojíme opět na rozcestí a po chvilce se s naším autem vrháme na nezpevněnou kamenitou stezku která vede do neznáma. Možná do městečka které vidíme svítit daleko před náma. Překonáme několik velkejch děr plných nepršené vody, kamenů a modlíme se aby to auto zvládnulo. Otočit tady už není možné. Pomalu přichází tma a cestu dál osvětlují jen reflektory auta. Znenadání se po pár kilometrech pustiny objevuje na cestě postava. Dojedeme blíž a stáhneme okénko. Ptáme se na cestu do městečka které vidíme svítit daleko před námi. Mladej týpek nemluví žádnou světovou řečí a zapíská. Nato se ze tmy vynoří další dvě postavy. Z gestikulací pochopíme, že cesta dál nevede. Stejně jim ale moc nevěříme, rozloučíme se a radši vypadneme. Po chvilce zjišťujeme, že dál se opravdu nedostaneme. Přes cestu je hluboká a široká řeka. Obracíme to a pomalu jedeme zpět. Na stejném místě stojí ty 3 borci. Vystoupíme teda z auta a pokoušíme se konverzovat. Máru napadne zeptat se na přespání, borci souhlasej a ukazujou nám kam dát auto. Zajíždíme do boční cesty ukryté mezi keři a parkujeme u hliněného příbytku. Původně sme si mysleli že se jedná a nějakou menší vesnici ukrytou v rákosu uprostřed ničeho, ale je to jinak. Jedná se o několik hliněných baráků (i když to je asi dost honosné slovo), které slouží jako skladiště a obydlí. Je tady celkem pět borců, kteří pracují na rajčatové plantáži (jediný lidi co sem viděl v Maroku pracovat). Přesuneme se do místnosti s hliněnou podlahou a pár matrací u stěny. Hořák na plyn slouží jako osvětlení a vařič na jídlo. Usadíme se na matracích a více či méně se bavíme. Borci nás i obslouží a připravěj večeři a čaj. Jeden z nich má arabsko-anglickej slovník a občas i prohodí větu anglicky. Na oplátku jim dáváme ochutnat slivovici a jeden z týpků se celkem picne. Ostatní alkohol odmítají tak ještě doneseme buráky.

Takhle se ještě chvilku bavíme než naznačíme, že bysme už rádi šli spát. Jeden z borců si na památku nechává Márovu placatici. Chceme se přesunout do auta, ale borci trvají na tom, že budeme spát vevnitř na matracích. Oni se přesunou do vedlejší místnosti. Dojdeme si teda pro spacáky a spíme na jejich místě. Několikrát za noc se budím a radši kontroluju místnost – zbytečný předsudky, ale pepřák mám celou noc radši v ruce.

9.1. Sobota

Už brzo ráno je venku slyšet nějaká činnost a tak ani my nespíme dlouho a pomalu se vysoukáme z baráku. Jen co potkáme jednoho z týpků, už nás zve na snídani. Ta už je nachystaná a tak si můžeme vychutnat chlebovou placku s olivovým olejem a přeslazeném čaj. Po snídani nás borec zavede do obrovského skleníku, kde probíhá jejich hlavní činnost – péče o rajčata. Zde se táhnou dlouhé řady asi třímetrových rostlin. V nich se pohybnou borci na chůdách a sklízej. Se všema se rozloučíme, uděláme pár fotek a vracíme se k autu. Počasí je jako včera, na obloze ani mráčku. Po kamenité cestě se pomalu dokodrcáme až k vodojemu.

Ještě se rozhodneme projít malou oázu u vesničky kde jsme byli včera. Necháváme auto u cesty a pokračujeme po písečný stezce mezi palmy. V palmérii je to nádherný, vysoké palmy, písek a v pozadí se rýsuje pohoří Antiatlas. Celý si to tady projdeme a uprostřed objevíme rozpadlou hliněnou chatrč. Všude je tu jíl a tak nedovoluje vsakovat se vodě a vytváří jezírko - krása. Cestou zpět si projdeme i vesničku. Pár polorozpadlých domů sem tam pes nebo kočka, lidi potkáme jen dva.

Nasedáme do auta a můžeme pokračovat o kus dál. Naším cílem je teď městečko Bou Izakar. To je blíž horám a odtud dál na sever do Tafraoute. Do něho se dostáváme celkem rychle opět přes Goulimine. Tam hned sedneme do kavárny u hlavní cesty. Jdeme se tu projít, ale víceméně tu nic není.

Další zastávku na cestě uděláme ve vesnici. V průvodci píšou, že je zde každej turista okamžitě obklopen dětmi. Na začátku vesnice je poměrně zachovalá kasba a i přes zákaz vstupu se jdeme podívat dovnitř. Za chvíli nás vyžene nějakej chlápek co jsme mu patrně vlezli na dvůr. Vypadá to, že tady bydlí. Nevadí, protože jsme skoro celou kasbu už viděli. Vydáváme se dolu k řece. Potkali jsme i mladýho borce co uměl anglicky a popovídali. Po chvilce chůze nás opravdu obklopuje hlouček dětí. Ten nás vytrvale doprovází takže se moc fotek bez lidí udělat nedalo. U řeky to rozhodně vypadalo úchvatně, ale Mara s Chandlerem nesnesli přítomnost hloučku dětí a brzo sme se otočili zpět k autu.

Další cíl je už vesnice Tafrazoute, která slouží jako výchozí místo pro turisty. Leží uprostřed skal. Než tam dojedeme, stavíme ještě na několika místech. Jednou i na delší dobu takže se můžeme vydat i na krátkej výlet po okolí.

Pohled na vesnici Tafrazoute je úchvatnej. Když parkujeme před nóbl hotelem už se pomalu začíná smrákat. První co uděláme je hledání hospody na jídlo. Tu zanedlouho najdeme a zasedneme. Po celou dobu nás otravuje borec s nabídkou na půjčení kol. Pečeme na něj. Vracíme se k hotelu, zjišťujeme cenu ale je příliš vysoká. Chandlerovi je celkem blbě a tak s Marou obíhám hotely ve městě. Ten první je bohužel narvanej a tak bereme ten nejlevnější. Chandler uléhá na postel a dohodneme se, že si dá do večera klid. S Márou vyrážíme do ulic hledat hammam – saunu a do palmérie. Chvilku bloudíme po vedlejších uličkách. Tam už je jen hlína, ne asfalt. Po radě místních žen saunu brzo najdeme. Je jasně vidět protože ve spodní části domu hoří oheň a barák je zahalenej do černýho kouře. Poptám se na cenu a rozhodneme, že zajdeme až s Chandlerem. Později se dozvíme, že zavíraj brzo a tak to nestihneme. Na konec vesnice se dostaneme už za tmy takže už mezi palmy nejdeme a vrátíme se. Cestou ještě kupuju dvě CD v obchodě. Chandler se trošku prospal a tak už společně jdeme do hospy na večeři. Než dopijeme čaj už se zavírá a tak padáme. Kluci jdou už do pokoje a já se ještě stavím na tržišti. Dohodnu se s borcem že se zejtra stavím pro arganovej a arašídovém olej, ale to taky nestihnu.

10.1. Neděle

Hned po ránu se vydávám do ulic sehnat nějaký chlebový placky. Bohužel nikde ještě není čerstvé zboží takže smůla. Vrátím se na pokoj a všichni tři se přesuneme přes ulici na kafíčko. Tam se dohodneme, že Chandler zůstane na pokoji a já s Márou vyrazíme do okolí. Už se těším protože je tu fakt nádherně. Márovi je ale nějak blbě a kousek za městem vyprázdní žaludek. Na výlet i přesto jde. Nejdříve procházíme palmérií až k další vesnici. Té vévodí hliněná pevnost na vrcholy skály. Tu se rozhodneme i navštívit a tak volíme cestu přes kameny ač vede vedle i normální pěšina. U vchodu do pevnosti čeká borec. Ten dělá průvodce a nabízí nám prohlídku, souhlasíme. Na závěr se ptáme na cestu do hor. Ukáže nám zhruba směr a tím se posléze vydáme. Míříme do malovaných skal. Ty samotný jsou celkem o ničem, ale cesta k nim je úžasná. Za celou dobu nepotkáme ani člověka.

Z vesnice se po stezce vyrazíme do kopců. Je hrozný vedro a častokrát se musíme ukrývat ve stínu. (pozn. Mara.: Já mám horečku, je mi blbě a jako na potvoru sebou nemáme ani hlt vody). Když zdoláme netěžkej výstup rozprostře se před náma dlouhá kamenitá rovina. Po plochejch kamenech postupujeme až k místu kde i něco roste. Potkáváme chlápka s oslem co sbírá dřevo. Ten nás nasměruje zpět do Tafrazoute. Po čase přicházíme k několika obydlím které předznamenávají blízkou vesnici. Mě se taky začne dělat nějak divně, ale věřím že je to jen z únavy. Dále už pokračujeme po asfaltový silnici. Cesta je delší než se zdá. Po návratu do hotelu dáváme relax.

Zabalíme, hodíme věci do auta a ještě před odjezdem zajdeme na kafe. Pomalu se začínají kupit mraky a cestou začíná pršet. Párkrát klasicky zastavíme na pěknejch místech a jedou nepříjemně nabereme spodkem auta kamen. Směřujeme až do oázy Tata. V jedné vesničce se zastavujeme a v lékárně kupujeme paralen.

Přijedeme do Taty. Hotel je hned na začátku města a tak se tam bez váhání ubytujeme. Než jdeme spát, vyrazíme ještě do ulic sehnat nějaký jídlo. Sedáme do jedný prázdný hospody. Ta už skoro zavírá a my jsme poslední zákazníci. Neváháme a objednáváme jídlo. Ještě nás navštíví jeden z naháněčů s nabídkou čehosi, ale když dostaneme jídlo tak se klidí. Po návratu jdeme spát.

Pondělí 11.1.

Dneska ani nesnídáme a rovnou se vydáme s věcma do auta. Stihneme akorát pár rychlejch fotek při průjezdu městečkem a hurá na cestu. Ta se vine naprostou pustinou, zeleň jen málokde. Kolem silnice vystupují Ostré kopce bez vegetace. Nedaleko od silnice je nádherný hliněno - písčitý údolí. Z dálky to vypadá jako malej Grand canion, ale je to docela daleko. Zažádám řidiče o pauzu na záchod. Během ní ale zjistíme, že nám nějak syčí zadní kolo. Je to jasný - píchnuli jsme. Není to ale tak hrozný aby se nedalo jet. Rychle naskáčeme do auta a co nejrychleji jedeme dál. Modlíme se aby sme narazili včas na nějakou vesnici s opravnou. Míjíme jednu ale ta je ze silnice nedostupná. Až po čase vjíždíme do další a ejhle. Hned u hlavní cesty opravna (teda spíš garáž) u které postávají čtyři borci.

Zaparkujeme u nich a nohama, rukama vysvětlujeme kde je problém. Kynou nám abychom přijeli s autem blíž. Dojíždíme už s takřka prázdným kolem. Docela štěstí v téhle pustině. Borci ihned pokleknou ke kolu, polejou ho vodou a zalepí čímsi takže za pět minut je hotovo. Stojí nás to jen 20 dirhamů (cca 50Kč).

Jelikož jsme ještě dneska nesnídali, sedáme na kafe do kavárny naproti přes ulici. Pozorujeme, že je tu zvykem vysedávat a nic nedělat. Půjčuju si od Mary foťák a podnikám krátkou procházku. Je vidět že tady se ukáže turista tak jedenkrát do roka. Nic kromě množství ženskejch a dětí tu není. Udělám jen fotku kostela a vracím se. Zaplatíme a vyrazíme.

Projíždíme rozsáhlou pustinou. Cestou potkáme auto jen hodně zřídka, jsme vlastně v poušti. Míříme do Foum Zguid. Cestou vidíme na silnici stopaři, nikdo kolem a vedro jak prase a tak ho vezmeme. Jede do Foum Zguid tudíž ho hodíme až domu, jinak se s ním nebavíme. Projedeme branou označující začátek vesnice. Borce vyhodíme z auta a zaparkujeme na návsi. Hned jak zastavíme nahrne se k nám takřka až do auta jeden z naháněčů. Prudí známý vály a zdrží nás poměrně dlouho. Nakonec se nám ho ale podaří zbavit. Projdeme si tu těch pár stánků. U jednoho z nich potkáváme borce z německa a dáváme se s nim na chvíli do řeči. Doporučuje nám jednu z restauraček a vykládá co tady vlastně dělá. Po chvíli se rozloučíme a vyrazíme do nedaleké palmérie. Nejprve procházíme starou, skoro rozpadlou kasbou. Občas je mezi palmami obdělané políčko. Vedro je jako prase, ale i tak si to tu projdeme. Vrátíme se do vesnice a procházíme kolem obchodu toho naháněče co nás tak prudil. Zajdeme teda dovnitř a prohlížíme si jeho věci. Když se zeptáme na cenu výrobku u kterého přibližně známe cenu, chce za něho několikanásobně víc a tak bezeslova odcházíme. Borec zůstane nevěřícně zírat a zůstane nechápavě stát.

Usedáme do restaurace přes ulici. V průběhu jídla se k nám zastaví pár lidí. Mezi nima samozřejmě i ten naháněč se slevou na výlet do pouště, ale sereme na něj. Taky přisedne ten němec a prohodí, že zrovna jede s pár lidma do pouště jestli se nechceme přidat. Taky by sme se tam rádi podívali, ale už nám docházejí peníze a čas. Ještě odmítáme jednoho borce s tím samým, ale ten je alespoň v pohodě. Sedíme celkem dlouho pač nám nosej furt další chody. Nakonec ještě zkontroluju záchod kterej je hned za kuchyní. Ta, jak vidím, je v hrozným stavu že je div že ještě funguje. Dáváme si teda radši dvojitou dávku slivovice na dezinfekci. Ještě se zajdeme podívat po stáncích. U jednoho z nich je v pohodě borec a tak se necháme pozvat na čaj a nakonec si i koupíme pár drobností a Mara krásnou dýku (300Kč) - docela jsme ho usmlouvali. Sedáme do auta a razíme dál na sever.

Cestu nám zkomplikuje akorát přerušení silnice. Objížďka vede po takové horší silnici a tak se radši ptáme řidiče co přijíždí z protisměru jestli je sjízdná. Prej je to na pohodu a je to jen kousek. Za chvíli jsme opravdu zpět na asfaltu. Také nás cestou staví policajti, ale když zjistí, že se s náma nedomluví tak nám akorát ukážou cestu dál. Při dalších kontrolách používáme stejnou fintu. Mluvíme česky a na to jsou krátcí a tak neprudí.

Snese se tma a dojíždíme na křižovatku kde jsme vůbec neměli bejt. Plánovali jsme dojet do Zagory, ale tím se nám hodně vzdálila. Otáčíme teda auto a jedeme k ní. Rozhodneme se ale pro mnohem bližší město Qurzazate. Už od návštěvy Foum Zguid je mi nějak blbě a všichni kašleme jak o život. Teď večer je mi fakt blbě a shodneme se na tom všichni tři. Sháníme teda hotel s funkční klimatizací abychom si zatopili. První zastávka ve městě je u bankomatu. S Marou se snažíme vybrat, ale neúspěšně a tak jdeme radši shánět hotel. Než ho ale najdeme musíme projet pěknej kus města. Do prvního kterej najdeme vlezeme a chceme se zeptat na cenu. Tam ale nikdo není a navíc je uvnitř kosa a tak neotálíme a pokračujeme. Druhej je zase až moc luxusní takže bereme až třetí. Ten najdeme až po chvilce bloudění pěšky a až pak se vracíme pro auto s řidičem. Parkujeme na hlídaným parkovišti. Odebereme se na pokoj a hned pouštíme klimatizaci. První hotel kde má každej svojí postel. Nikdo už nemá chuť ani sílu jít někam na jídlo a tak jdeme hned spát.

Utery 12.1.

V noci několikrát společně zakašleme, ale s klimatizací puštěnou naplno přežijeme. Ráno mi už zase tak blbě není, ale dobře taky ne. Dokonce se ráno rozhodnu i využít sprchy. Tu máme přímo na pokoji. Také zjišťujeme nepříjemnou věc – auto musíme v Agadiru vrátit už dneska večer. To je takřka nereálné, takže Mara telefonicky zařizuje prodloužení o jeden den.

Sbalíme věci a zaneseme zpět do auta. Posnídáme přímo v hotelu. V rozlehlé jídelně sedíme sami a je tu celkem kosa a tak pospícháme ven na slunce. Řešíme několik variant jak strávit den. Všem je nám celkem blbě a tak program začneme prohlídkou města. Míříme směrem k místní kasbě. V obchůdku s kořením a čajem kousek od náměstí si kupuju kafe s bylinkama. To nažhaví i Maru a jde nakupovat taky. Já s Chandlerem jdeme čekat do vedlejší kavárny. Mara se vrátí hned s několika věcma a já jdu na závěr nakoupit ještě jednou. Ještě chvilku se zdržíme u kafe a pokračujeme. Cesta je delší než sem čekal a je vedro. Když se před náma kasba vynoří, nemůžeme si nevšimnout že tahle je opravdu stará a obydlená (jako všechny ve větších městech). Vejdeme dovnitř a procházíme se vlastně po dvorcích místních obyvatel. Vypadá to, že nejsme v hlavní části pevnosti kterou procházíme za pár minut. Před kasbou si všímáme muzea a tak se tam jdeme podívat, to je ale zavřeno. Nevadí protože to bylo muzeum kinematografie. Posadíme se ale na schody a vyhříváme se na sluníčku. Naproti je ale vchod do další části kasby. Jdeme teda tam. Hned u vchodu se na nás lepí několik naháněčů a samozvaných rádců nabízející restaurace, obchody a tak dále – nezájem. Párkrát se nám nedůvěřivost nevyplatí neboť se dostaneme do slepejch uliček i když nás na to někdo upozorňoval. Celou pevnost si projdeme. Všude mraky lidí, restaurací, obchodů a mezi tím bydlej lidé. Pak už se vracíme k autu s malou zastávkou na kafe.

Vyrážíme z města na poslední památku kterou jsme schopni stihnout. Už za městem vidíme zasněžené vrcholky Vysokého Atlasu. Dojedeme do vesnice u které se nachází Ait Benhadou – snad nejznámější kasba. Jedná se o památku Unesco, točilo se tu x filmů a jako jedna z mála je stále udržovaná. Když jí vidíme, je třeba uznat, že je to vážně majestátní stavba. Od pevnosti nás odděluje široká, ale poměrně mělká řeka. Na břehu číhají borci na koních a za prachy převáží lidi. My se ale vypravíme na druhou stranu po svých. Máme sice mokrý boty, ale než Ait Benhadou opustíme už jsou zase suchý. Za vstup se platí nevelkej peníz a tak se vydáváme na průzkum. Proplétáme se uličkami a průchody. Na rozdíl od ostatních pevností zde i vidíme lidi kteří něco opravujou. Prodavači všeho možnýho jsou samozřejmě i tady. Vylezeme na nejvyšší místo, tady docela slušně fouká pořádnej vítr jinak je ale vedro (pozn. Mara: já si kasby bohužel moc neužiju jelikož mám horečku jako prase a sem rád že žiju). Cestou zpět sem trošku rychlejší a tak na Maru s Chandlerem čekám před bránou strašně dlouho, než si jich všimnu na druhé straně řeky – špatná brána.

Máme v plánu se jít navečeřet do pizzerie kterou jsme spatřili cestou. Uvnitř jsme jediní hosté. Každej si vybere jídlo a neuvěřitelně dlouho čekáme i na pití. Za dlouho nám přinesou pizzu. Ta je tvrdá a hnusná. Pak zase hrozně dlouho čekáme na zaplacení, ale na to odejít bez zaplacení jsme příliš slušní.

Dál už nás čeká jen noční cesta směr Agadir. Jak už bylo zmíněno, nějak blbne zadní kolo a tak se modlíme abychom vůbec dojeli. V autě to víceméně prospím a když se probudím zrovna přijíždíme k Agadiru! To dělá přes 800km v noci na jeden zátah, klobouk dolu.

Zaparkujeme na odpočívadle pod známou kasbou a pokoušíme se spát. Když se po chvilce probouzím, zrovna odjíždíme pryč. Jak se dozvídám druhej den, tak se tam později sjela nějaká divná společnost, asi překupníci a dost divně na nás koukali. Přesuneme se teda na parkoviště vedle plážového hotelového komplexu a tam spočineme.

Středa 13.1.

Po noci strávený v autě se vyhrabeme a jsme asi ještě víc ospalý než před usnutím. Nicméně jsme v Agadiru a dneska už nikam nemusíme. Dnešní den hodláme strávit odpočinkově. První naše kroky směřujou do nějaké kavárny. Jsme však obklopeni hotelovým komplexem a tak si dáváme pěkně dlouhou procházku po promenádě. Když konečně najdeme normální restauračku sedáme dovnitř a objednáváme nezbytné kafe. Sledujeme okolní turistickej ruch, v djelabách jsme tu už oblečení asi jen my. Kousek dál po promenádě si dává Mara a Chandler snídani v Mc Donaldovi a já si dávám snídaňové menu ve vedlejší kavárně za rozumných 25dh. To si nakonec dávaj i kluci.

Přes půl hodiny nám trvá než vyklidíme všechen bordel z auta, pak teprve bereme ručníky a karimatky a jdeme se vyvalit na pláž. Furt nás otravujou nějací týpci a nabízej masáž. Když uznáme že už válení stačilo, sedáme do auta a jedeme k půjčovně. Bez problémů auto vracíme jen nám týpek naúčtuje asi 50Kč za umytí. Cestou do Marrakeche to chceme vzít ještě přes Ezaquiru a tak chytneme petit taxi a hurá na autobusák. Tam se opakuje situace z nádraží. Hned u vchodu nás začnou obletovat naháněči, ale bravurně je posíláme do prčic. Ještě na autobusáku ale přehodnotíme plány a raději přímo vyrážíme zpět do Marrakeche s tím, že už zejtra nebudeme nikam cestovat. Jede nám to v 8 večer, to je až za 2 hodiny a tak se chceme někde najíst. Bereme taxál a valíme do města. Mara s Chandlerem trvají na pizzerie kde už sme byli dvakrát a tak následuje úmorné plahočení po městě a její hledání aby jsme zjistili že ještě nevaří. Zapadneme teda do nejbližší další restauračky. Pořádně se naboucháme a hurá taxálem zpět na autobusák.

V Marrakechi vystoupíme na známém autobusáku. Taxálem se necháme odvézt na známé Plaza el Fna. Jelikož už známe jak to tu chodí tak hledáme taxála s naší nízkou cenou. Jeden co souhlasí se najde a kuli tomu se hned rafne s jiným, že nás veze příliš levně a kazí tím ceny. Poprvé tak vidíme jak vypadá centrum skoro prázdné. Ubytujeme se vedle našeho původního ubytování a dokonce je to lepší a levnější pokoj (150dh pro tři za noc). Než usneme tak si hromadně pokašleme J.

Čtvrtek 14.1.

Dneska máme volno a vlastně už jen čekáme do rána na odlet. Po snídani (v nám známé hospodě), kde mi jakejsi borec s rukou v kalhotech vezme jednu omeletu přímo z talíře, se vydáme k hlavnímu Minaretu. Pak už se jen tak poflakujeme městem. Já si jdu lehnout a borci ještě procházejí město a vrátí se až večer.

Patek 15.1.

Na nohách jsme už ve čtyři ráno, rozloučíme se s bytným a hned na náměstí chytáme taxála na letiště. Let proběhne v pohodě a po chvilce už přistáváme v Casablance. Tady si v bezcelní zóně kupuju drahý marocký víno (25Eur) a Mára taky. Poté pokračujeme do Madridu a zde se přesedá na další let. Nečekaná kontrola nás ale odmítne pustit dál s tím vínem. Zkoušíme to ještě zařídit aby sme o něj nepřišli ale marně. Odhazujeme tašky s drahým vínem a letíme k přepážce. Mara ale nechal letenku v jedné z tašek a když se ztrácí zpět tak už tam není. Na přepážce mu jí teda znovu vystavují, ale to už je vážně s chlupem. Na parkovišti v Dusseldorfu kupodivu stále stojí naše auto a my se vydáváme na cestu k Marovi do Holandska. V osm večer parkujeme před jeho domem v Hengelu a hurá do hospody a konečně si vychutnáme pár piv.