Méně známé 4-tisícovky: Lagginhorn, Weissmies

Sejdeme se tentokrát 4 do jednoho auta. V pátek cesta nocí, deštěm, hoši se prostřídají u volantu, před serpentinami na Oberalp již však rozumně volíme párhodinový pseudonocleh, v poledne pak dojedeme do cíle v Saas Grund.

Lanovkou za zpátečních 30F překonáme úvodní asi 1km. Z Kreuzboden pak vystoupáme dalších 300 výškových metrů na Weissmieshütte, stávající se tímto basecampem. Začekování, dostaneme ubytování v podpalubí s luxusem kuchyňky, přichází hodinka spánku. Nemarníc čas, výpravíme se na snad nejvyšší evropskou ferátu na Jegihorn (3206 m). Okruh na 4-5 hodin se jeví nna pohodu, talk akorát na rozejítí se a mírnou aklimatizaci. Je trochu zataženo, občas poletuje i snížek, ale dá se. Vskutku zprvu pěkné lezení, žádná divočina, ale ani nuda...až po "mostík", tj snad 100m lanový most mezi 2 kopci, ve výšce...no závratné. To již nahoře je dost zima, fouká, poletuje sněžný polystyrén. Jsme trocha zmateni, kam to pokračuje, jakási cesta schází dolů, k mostu jen jaksi podivně zavěšená klasická lana. Horko těžko nějak straverzujeme a první je vystrčen odvážný mladík. Volí techniku čápí chůze, lana se kývou, prověšují snad o 1 m nahoru dolů. Nějak dojde s lakonickým konstatováním, že "cítí ruce". Další zvolí techniku dvou lan a posun bokem. Zkusím taktéž, ale kýve se to do stran, čáp, ještě horší...uff, to není dobré, očekávám, kdy ruce sužované námahou, odkrvováním a zimou vypoví sužbu...no raději další dramatizaci zkrátím, nějak se došourám, pak i poslední člen. Na místě, kde druhdy visela atraktivní síť, kterou si vzal jakýsi kamenopád, je nyní nová, místy poměrně svislá cesta. Ještě zaplaveni předchzím adrenalinem jaksi překonáváme a vydechujeme u vrcholového kříže. Tak to zas byl jeden z kruciálních zážitků...

Již v eufórii spočneme na chatě, zjistíme, že máme české spolunocležníky. Další den dostane přednost skalnatý Laggihorn(4010 m.) Tím, že výstup je převážně skalnatý, není třeba řešit měknoucí sníh, nikam nepospícháme, dospáváme, i když kolegové vstávají již kolem 4 hod na druhý kopec. Na chatě jsme trochu k nelibosti uklízející chatařky poslední, vypadnouc v 8:30. Na nástupu bloudíme, dostáváme se příliš vlevo, kde občasní mužíci vedou asi na Fletschhorn. Vracíme se a nalézáme na skalnatý hřbet vedoucí vzhůru...Jde se sutí, naštěstí promrzlou, takže vcelku kompaktní, občas se objeví nějaký ten mužík, i když se nejedná o obvyklou cestu jak zjistíme při sestupu. Posledních 300-400m je již třeba občas použít i ruce a 200m pod vrcholem přeci jen i obout mačky neb vrcholek zasněžený.

Výstup není těžký, ale jak kýmsi poznamenáno, zadarmo to nebylo. I s blouděním jsme za nějaké 4 hodiny u vrcholového kříže. Místa málo, dosti fouká, tak jen krátké občerstvení a dolů... Přeme se o sestupní alternativy, nakonec se dostanem zpět na hřebínek a pak nalézáme značku směřující vlevo přes zbytkový ledovec...Na chatě se kocháme úchvatnými výhledy na protilehlý masív od Monte Rosy, Dom a další, navštíví i stádko kozorožců...

Další den na Weissmies (4017m) pro změnu vyrazíme z chaty jako první. Budíček ve 3 hod, Po 4 hod. zapínáme čelovky...I když jsme instruování předchozí českou výpravou, tak opět trochu tápeme s nástupem. Kolem Hochsaashutte ještě bez problémů, plůtek asi ohraničující sjezdovku, dostaneme se k jezeru, obcházíme zprava, žádná stopa, ale vidíme ledovec a víme směr, tak se spouštíme a nakonec spíše ku prospěchu věci se dostáváme k jeho horní části. Tímto se nemusíme, jak asi většina výprav, klikatit jeho spodním rozedraným koncem. Očekáváme nějaké lezce před námi, ale jak se ukazuje, jsme dnes skutečně neobvykle první...Zprvu jen mírné stoupání, občas trhlina. Pak přichází záživnější část, přibývá trhlin bizarních tvarů a následuje výšvih přes trochu krkolomnější úsek přes trhliny a seráky. Pokračuje vcelku strmá, ale kompaktní cesta.To již začíná svítat. Je nádherná inverze, pod námi mraky, či mlha, postupně se osvětluje protilehlý masív s vévodícím Domem. Taky ale stále větší kosa...Pokračuje se vyšlapanou stezkou, v cestě ještě tu a tam trhlinka, krásná sněhová jeskyně a kolem 8:30 jsme na vrcholku. Sice krásně, ale taky parádně fouká a zima nějakých -10 st. C, že při focení mrznou prsty i objektiv. Tak se příliš nezdržíme a pelašíme dolů. Na serákách se již vyhýbáme stoupajícím partičkám a jsme rádi, že je máme již nad sebou...Klesáme po stopách dolů ledovcem, cesta se mění ve slalom mezi četnými stále špinavějšími trhlinami, pak již mixový terén. No jsme rádi, že jsme toto nemuseli absolvovat za tmy...

Svačinka na Hochsaas, seběhneme k naší chatě, balíme, přihlížející němečtí horští bardi jaksi nechápou, že někdo sem jede na kopce nějakých 1000km, sestoupí z Hory a dále peláší vozem zpět...Stíháme první popolední lanovku, kolem 14 hod jsme schopni vyrazit na úmornou cestu návratu- sice krásné, ale nekonečné serpentiny na Furkapass, Oberalp, snaha vyhnout se dálnici vede přes ucpaná městečka, Bodensee. Kumpáni euforicky snují plány odvážných dalších alpských i mimoevropských cílů. Někdy po 2 hod překračujeme hranici...Trochu náročné, ale ale krásné...