Loading...
Nabídka k návštěvě malebné andaluské vesničky se jen tak nedá odmítnout. A takovou prý Mijas je, tak alespoň zněla pozvánka delegátky cestovní kanceláře. A tak sedíme v autobuse a sledujeme blížící se štíty hor vysoko nad námi. Náš autobus nebyl jediný, který se šplhal po silnici vzhůru a tak představa klidné andaluské vesničky již na začátku vzala za své. A na stanovišti autobusů se tato skutečnost potvrdila. Mijas je městem, které má něco kolem sedmi tisíc obyvatel a je na první pohled vidět, že je zde všechno podřízeno turistickému hemžení. Prohlídka začíná na náměstí, kterému vévodí Radnice a první setkání patří soše oslíka. A o kousek dál čekají na zákazníky a také na pohlazení oslíci a koně s kočáry. U kaple na skále, zasvěcené P. Marii, necháváme klusající skupinu uprchnout a pokračujeme na vlastní pěst. Kaple má zajímavý vnitřek, jsou zde vystaveny věci církevního charakteru. Od kaple se také nabízí jeden z krásných pohledů na pobřeží a v opačném směru na špice hor. Vystupujeme do míst, kde jsou zbytky starého hradu a hlavní kostel. V okolním parku je výjimečná sbírka dřevin, včetně popisek. Nedaleko je aréna pro býčí zápasy, divadlo a pak již vstupujeme do velmi živých uliček města. Místní muzeum soustřeďuje exponáty související se zdejšími řemesly a posklizňovou úpravou oliv. Krámky, kavárničky a restaurace se střídají jako na běžícím pásu a tak nelze odolat malému posezení u šálku kávy. Je čas na malé vyprávění jehož námětem je i oslík. V době počátku turistiky zde nebyl život moc jednoduchý a první turisté, kteří tenkrát jistě kouzelné pobřeží začali objevovat, byli Angličané. Tak se stalo, že turista obklopený zavazadly se potřeboval dostat právě do Mijasu. Náklad se naložil na oslíka a když jeho užaslý majitel počítal odměnu, zjistil, že tolik nevydělá ani za několik dní tvrdé práce. Tak se nějak narodil turistický průmysl. Ale zpět do uliček, doba určená k návštěvě se blíží ke konci a tak ještě se trochu porozhlédnout a městečko se cestou zpět stává jen vzpomínkou.