Vzpomínka na výstup na Mont Blanc před 30 lety
Při pohledu na vrchol Breithornu 4165 m. n. m. z Gornegratu při naší letošní dovolené ve švýcarských Alpách jsme si připomněli aklimatizační výstup na tento vrchol před vlastním výstupem na Mont Blanc před 30 lety. Proto jsem se rozhodla následujícím článkem připomenout naše zážitky z tehdejšího výstupu na nejvyšší horu Evropy, na které do smrti nezapomeneme.
Přiložené fotografie jsou naskenované z 30 let starých diapozitivů.
Někdy na počátku roku 1991 nás zaujal letáček, který jsme našli vyvěšený na sídlišti. Cestovní kancelář „ Burke“ v něm nabízela zájezd do Alp s výstupem na nejvyšší horu Evropy. Vzhledem k tomu, že se jednalo o výstup klasickou cestou, rozhodli jsme se, že tuto životní výzvu podstoupíme.
Velmi výstižně vyjádřil naše společné zážitky z tohoto zájezdu jeden z účastníků Ervín Dostálek. Jeho článek Mont Blanc se nedal pokořit byl uveřejněn 11. ledna 1997 ve víkendové příloze Panorama č. 2, ročník III )
Cestovní kanceláře slibují ledacos: pohodlí, poznání, komfort, cesty za hranice všedních dnů i jiné. Tato slibovala zájezd na nejvyšší horu Evropy, Mont Blanc. Jak bylo předem uvedeno, šlo o výstup na Mont Blanc klasickou cestou, kdy vlastnímu výstupu předcházejí aklimatizační pobyty v oblasti Grossglockneru a Breithornu a kdy program vyžaduje určité zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu a je zvládnutelný i pro středně zdatného vysokohorského turistu.
Při vzpomínce na refrén písně „Až na vrcholky hor“ jsme začali shánět mačky, ochranné brýle proti ostrému vysokohorskému slunci, čelovou svítilnu a snad i přílbu „blembák“ pro průchod kamenopádem, spacáky jsme měli vlastní.
Místo Grossglockneru Lago di Garda
Na Matterhorn (malý) a pak zdolat čtyřtisícovku
A teď už na horu Evropy
Další den přejíždíme autobusem do překrásného Valle ď Aosta, údolí plného starých hradů, měst a středomořského rostlinstva a po poledni se noříme do tunelu pod Mont Blancem. Chamonix, město prvních dobyvatelů nejvyšší hory Evropy, je alpským střediskem se vším, co k němu patří. Táboříme u blízkého jezera a sbíráme síly na zítřejší výstup. Ráno odjíždíme naším autobusem do St. Gervais La Fayet, nastupujeme na zubačku s poetickým názvem „Tramway du Mont Blanc“ a za hodinu a půl jsme vyvrženi u čela ledovce hluboko pod horou u chaty Nid ď Aigle. Čeká nás těžký čtyřhodinový výstup, zprvu po suti, pak po sněhu, překonáváme kamenopád – kdo má přilbu, ten ji nasazuje a začíná velký stoupák, v závěru s fixními lany ve skále. Obtížně se dýchá, ale cesta dolů už nevede. Ve tři odpoledne jsme všichni – zdatní horští vlci důchodového věku, protřelé turistické rodiny s velkými dětmi, samotáři – dobrodruzi i obyčejní adepti některé z turistických kanceláří, nahoře na chatě Aig. de Gouter (3817 m.n.m), tedy tisíc metrů pod vrcholem nejvyššího bodu kontinentu, kde je hlavní noclehárna pro noční výpravy na Mont Blanc.
Ti v noclehárně jsou netrpěliví. Ve čtyři hodiny odpoledne vědí, že dolů se už dnes nedostanou. Přes noc nasněžilo, lana máme my s sebou a to pro ně znamená druhý nocleh „na kopci“ za pět set (kolem sta franků). Co se však děje s „vycházkovou“ skupinou ? To nemají ani tušení. Pro správce chaty mají dvě otázky: je možné začít záchrannou akci s vrtulníkem ? a dále: bude na chatě znovu třiadvacet míst k noclehu? První otázka je zbytečná – helikoptéra v mlze nelétá a záchranná akce se neuskuteční. Nocleh, bude-li pro koho, bude poskytnut.
Happy end – tak to má být
V osm večer se ozývá telefon z chaty Refuge des Gran Mulets stojící na skalnatém ostrohu uprostřed Bossonského ledovce. Ano, došla sem znavená skupina Čechů a Němců. Ti prošli horní částí ledovce, viděli úplně modrý led, vyhnuli se desítkám séraků a desítkám metrů hlubokých trhlin. Padali únavou, dostávali se do psychické tísně, mámy od rodin prý už viděly, jak jejich děti dávají do dětských domovů, nakonec však všichni došli.
Po domluvě telefonem pokračuje skupina dál do Chamonix, dole na ledovci už jim svítí do obličejů obrovské reflektory osvětlující tuto přírodní scenérii zespoda z údolí. Příchodem na toalety u vjezdu do silničního tunelu pod Mont Blanc ve tři hodiny ráno mají vyhráno, všichni se vrhají na automat s kávou a čajem. Těm, kdo nemají drobné, postačí zdarma horká voda na instantní polévku. Ve čtyři ráno už jsou všichni v Chamonix, nádraží se otevírá až v šest, kdy odjíždí první vlaky. Do té doby pospávají, kde se dá, na perónu i v telefonní budce. Vedoucí odjíždí prvním vlakem k jezeru pro autobus. Několik zdatnějších však musí znovu nahoru na chatu de Gouter pro ruksaky a zbytek výpravy, kteří hlídali ruksaky, nebo se báli sejít sami zasněženou stopou. Za pomoci lan se skupina spouští do údolí. Mont Blanc, překrásná hora, ukázal svou nepříjemnou tvář.
Na sto procent se potvrdila slova z katalogu cestovní kanceláře BURKE, která zájezd organizovala. V něm se píše: „Cesty v originálním stylu se skládají nejen z řady předem připravených a naplánovaných zastávek, nýbrž též z mozaiky neočekávaného. Pravdou je, že se nejvíce vzpomíná na tyto nenaaranžované momenty, vrývající se navždy do paměti. A nejen to ů krizové okamžiky vypoví mnohé o účastnících, o jejich povaze a charakteru. Společně prožitá (a přežitá) úskalí účastníky sblíží daleko víc než nejatraktivnější konzumní program“. A to se stoprocentně potvrdilo.
Celkem jsme byli na cestě jen s minimálním odpočinkem 22 hodin , sestoupili jsme z nadmořské výšky 4 347 m. n. m. do výšky 1 037 m. n. m. tj. přes 3000 výškových metrů.
Mohu jen konstatovat, že článek pravdivě popisuje všechny události a již není co dodat. Snad jen to, že se jednalo o zážitek na celý život a musím říct, že jsme měli velké štěstí, že náš život tenkrát před 30 lety neskončil právě pod nejvyšším vrcholem Evropy.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Courmayeur
Půjčovna autPříspěvky z okolí Vzpomínka na výstup na Mont Blanc před 30 lety
