Moravským krasem I. (z Jedovnice přes Ruprechtov k Rudickému propadání)

Vzhledem k různým vládním opatřením jsme naši tradiční jarní (květnovou) akci museli letos posunout až na první měsíc letní. Ani náš cíl tentokrát nebyl tradiční a jako prioritu zájmu jsme zvolili oblíbenou turistickou lokalitu známou jako Moravský kras. Nebyli jsme ovšem zdaleka jediní, takže zajistit nějaké to ubytování bylo tentokrát o něco komplikovanější než obvykle. Nakonec se ale dobrá věc podařila, a tak jsme se vydali do téměř třítisícového městyse Jedovnice.

Bydleli jsme v těsné blízkosti kempu u rybníku Olšovec, na který z minulosti nevzpomínám zrovna rád. Před více než 10 lety jsme zde byli začátkem července na dovolené ve firemním přívěsu – bohužel právě v době, kdy tady probíhalo něco jako dětská škola v přírodě ve formě hip-hop campu. Přesto, že nás správce areálu ubezpečil, že akce bude každý den končit do 23,00 hod. a ráno se před 10. nezačne, skutečnost byla jiná. Příšerný rytmus duněl denně přibližně do půl páté hodiny ranní, a protože děti byly nezdolné, před 9. vše začínalo znovu. Po této dovolené jsme si pak vzali volno na zotavenou a spali a spali a spali … 

Doufal jsem, že tentokrát bude lépe a docela se těšil, protože tento region má rozhodně co nabídnout. Pravda, jisté zvukové efekty v noci někteří spolunocležníci produkovali v dostatečné síle a počasí bylo stále tak trošku aprílové (díky tomu jsme, bohužel, zejména první den ujeli i viděli méně než jsme plánovali), ale spokojenost převládala. I když byly některé atrakce zavřené, žádné jeskyně jsme ve finále nenavštívili a celou lokalitu jsem již v minulosti v sedle bicyklu docela slušně „prošmejdil“.

Tentokrát jsem jel ve čtvrtek 10.6.2021 do Jedovnice poprvé sám a autem. Po dojezdu jsem narazil na zamčenou chatu, zjistil, že ostatní jsou na výletě a šel na pivo. A protože jsem na jejich dojezd čekal dlouho a marně, vyjel jsem za nimi po dalším telefonátu do hospody na náměstí (správně by v tomto případě asi bylo náměstystí). Cestou se přidal i další, právě dorazivší, člen výpravy. A tím veškeré čtvrteční sportovní aktivity skončily.

V pátek 11.6.2021 jsme si nejprve zajeli na jedno ranní U Hastrmana (byli na nás hodní a za krásného počasí nám natočili už před otevřením), potom zpět se doobléknout a kolem chaty zase vzhůru do kopců. Projížděli jsme přes různé žlíbky (nádherný výraz), kterým dala lesní technika pořádně zabrat) a Rakovecké údolí. Teplota klesala, naopak vlhkosti shůry nepříjemně přibývalo. Na druhou stranu jsme po dlouhé době potkali ve volné přírodě lišku.

Obloha nadále temněla, a tak jsme se rozhodli, že bude dobré rychle někde zasednout k obědu (a tím se i případně ukrýt před živly). První možností byl Ruprechtov, kde ovšem bylo zavřeno. Stejně jako u zdejšího slavného větrného mlýna (tady závorou). Mlýn je chráněnou památkou, pochází z roku 1873 o od roku 1884 je vybaven Halladayovou turbínou. Muzeum v něm už je ale zrušeno a dnes slouží jako ubytovací zařízení (jistě to víc nese). Takže jsme museli dál.

Tím dál bylo Podomí, kde nás okamžitě zaujaly historické tramvaje z konce I. desetiletí minulého století nacházející se u hotelu Vrchovina a vzápětí i jídelní a nápojový lístek (pivo Kanec). Vzápětí přišel pořádný slejvák, nedaleko od nás prý i krupobití měnící zemi v bílou ledovou plochu. Setrvali jsme tedy déle, než jsme chtěli a při placení u pultu zjistili, že se zde nachází spousta hostů s jakýmisi bílými chlupáči na vodítcích. S těmi jsme se pak ještě párkrát setkat měli.

Další plánovaný program byl zrušen z důvodu blížící se druhé vlny zavlažování a my se vydali – raději nejkratším směrem a po silnici – zpět do Jedovnice. Cestou jsme se zastavili krátce jen v Senetářově (u moderního kostela sv. Josefa, jehož interiér část výpravy ve čtvrtek náhodou navštívila, a doškové chaloupky). Následující Kotvrdovice s kaplí Božského Srdce Páně jsme jen projeli a za chvíli už zastavovali v Jedovnici, nedaleko kostela sv. Petra a Pavla. Většina však měla zájem jen o nákup uzenin na večerní opékání,

Protože se počasí v odpoledních hodinách pronikavě zlepšilo, vyjeli jsme (v pravém slova smyslu, protože to bylo pořád do kopce) ještě do nedalekých Rudic a jejich okolí. Nabídka je zde poměrně pestrá: neobvyklá kamenná pilířová boží muka, moderní kaple sv. Barbory (kousek za / pod ni jsme neodpustitelně minulí hospodu s Bernardem, protože nás jedna členka výpravy přesvědčovala, že na pivo je ještě brzy … a my jí chtěli udělat radost) a hlavně kamenný válcový větrný mlýn holandského typu z roku 1865. Muzeum ve mlýně mělo zavřeno, takže jen společné foto a zpátky do lůna Matky Přírody.

Čekají nás Kolíbky, což jsou zajímavé vápencové skály připomínající westernové kulisy (točily se tady ale spíše pohádky a ještě častěji se zde vždy pohybovali hlavně archeologové nebo horolezci), a zejména věhlasná přírodní památka známá jako Rudické propadání. Jedná se o místo v lese, kde se Jedovnický potok propadá do téměř 90 metrů hlubokého a přes 12 kilometrů dlouhého jeskynního systému. Smrdělo to tady peklem (spíše však nedalekou ČOV-kou) a strašně to klouzalo, ale návštěva tohoto místa je při putování Moravským krasem vždy nepsanou povinností.

Večer jsme zjistili, že se vedlejší kemp během dne až neskutečně rychle zaplnil (někteří zaznamenali i zahájení fotbalového ME nebo fakt, že Djokovič porazil na pařížské antuce Nadala) a vzápětí vzplanuly „táborové“ ohně …