Moravským krasem II. (ovčáci, svatby, Křtiny, veteráni, skální soutěsky a bonusový Adamov)

Na první víkendový den nám původně slibovali počasí značně nevlídné, téměř trvalou závlahu poskytující. Nakonec se však – tentokrát naštěstí – naši meteorologové opět zmýlili a zdaleka nebylo tak zle. Celou naplánovanou trasu jsme však ani tak neujeli, což bylo dáno jednak tím, že se naše řady, rozšířené od pátečního večera o další tři členy, hned na úvod tak nějak rozdělily, jednak tím, že se tradiční trasér výpravy zřejmě rozhodl, že si toho dne pořádně „zapíchá“.  

V každém případě nám začala sobota 11.6.2021 velmi příjemně – sluníčko, modrá obloha, studený ranní Rychtář, párek labutí, který nám připlul představit svou čerstvou juniorku (a my zcela přestali chápet „poudačku“ O ošklivém káčátku) i 120 švýcarských ovčáků se svými páníčky, kteří v kempu zahájili své setkání.

My se ale vydali – tradičně směrem vzhůru – lehce potýrat tělo. Po dosažení prvního vrcholu nás čekal sjezd kolem pomníku lesnického odborníka, pedagoga a politika Karla Schindlera se studánkou a kaskádou zadržovacích nádrží zvaných Pod Schindlerem. Tím jsme se dostali až k Arboretu Křtiny, které jistě stojí za návštěvu a které k naší neradosti prodává turistické vizitky za téměř 167% ceny obvyklé. Vstupné do arboreta je 100 Kč a v budoucnu bych se sem někdy docela rád podíval.

Následoval klenot dne, tedy křtinský Santiniho poutní kostel Jména Panny Marie z I. poloviny 18. století. Úžasná monumentální stavba geniálního architekta, která je vlastně jen „zlomkem“ zamýšleného projektu. Barokní skvost se Schweiglovými sochami a Etgensovými freskami, který právem patří mezi naše národní kulturní památky. Místo, které nelze nikdy minout bez – alespoň krátké – návštěvy. Nejen já jsem zde byl již po několikáté, takže mě trošku mrzelo, že někteří účastníci výpravy své tělesné schránky ihned přemístili do objektu zámku … samozřejmě jen a pouze za účelem usadit se v Zámecké restauraci (možná se ale tito jedinci pouze zalekli množství svateb a svatebčanů, kteří se zde náhle objevili a u některých z nás vzbudili jistý soucit).

Druhá část našich už zde totiž seděla a nutno doznat, že zámecká guláškova byla velmi dobrá, o dvanáctce pana Bernarda ani nemluvě. Obloha však opět potemněla, takže nastal čas vyrazit. Trasa byla upravena a nás čekal výjezd do Habrůvky s krátkou návštěvou našich místních kamarádů Pavly a Franty. Další program dne ovšem lehce narušil (ne)pravidelně píchající Bob, jehož slabá gumová ochrana zdejšímu terénu zjevně nestačila. A tak se místo další jízdy chvíli lepilo, hovořilo a ochutnávalo z placky slivovice. „Soudružskou“ návštěvu jsme pak zkrátili na minimum a pokračovali v cestě.

Celkem brzy jsme zahájili asi nejhorší stoupání celého víkendu (okolní skalky, skály a jeskyňky jsme během něj ani moc nevnímali), na jehož konci byl – poměrně stylově -  hřbitov se dvěma památníky padlých rodáků. Následoval odpočinek a nikterak příjemný sjezd zcela rozkopanou obcí Olomučany (na to, že se jedná o turisticky velmi navštěvovanou lokalitu, je stav zdejších silnic skutečně katastrofální a i u nás málokde vídaný). Skoro jsme litovali majitele veteránů, kteří nás se svými krasavci míjeli stále častěji a kteří občas museli trpět snad ještě více než my.

Potom jsme projeli okrajem Blanska s někdejší novogotickou Klamovou hutí z počátku II. poloviny 19. století a zamířili ke Skalnímu mlýnu. V té chvíli se ovšem Bob rozhodl, že by zadnímu kolu bylo líto, kdyby ten den také nevypustilo vzduch. Alespoň jsem si vyřídil pár telefonátů soukromého i pracovního charakteru. A potom už přišel – po krátkém zastavení u Jakubova jezera - Skalní mlýn. Tento „plácek“ (dnes už část Blanska) u starého vodního mlýna se brzy stal turistickým centrem tzv. Moravského Švýcarska a dnes se jedná zejména o past na peněženky návštěvníků a rozdělovník turistů mezi Punkevní a Kateřinské jeskyně. Samozřejmě jsme se zdrželi i my, navíc se zpestřenám v podobě již zmíněných veteránů. Mezi nimi bylo dosti vozů z někdejších bratrských zemí v čele s dvojtakty z NDR, ale nechyběly ani zástupci automobilek Jaguar, Alfa Romeo či nějaká ta Amerika. A naštěstí tentokrát zapršelo jen velmi krátce.

Závěrečná část cesty byla ukázkou toho, co Moravský kras (cyklo)turistům nabízí. Několikakilometrové stoupání po zelené TZ bylo překvapivě záležitostí velmi příjemnou a atraktivní. Cestu v lesním stínu lemují nejen vyhlášené atrakce jako Dům přírody Moravského krasu nebo již zmíněné Kateřinské jeskyně, ale i spousty dalších bezejmenných malých jeskyní a pozoruhodných skalních útvarů, kterým vévodí skalní věž Kateřinský prst nebo skalní brána Čertův most. Po výjezdu přes půvabné soutěsky a Suchý žleb následuje nepříjemné stoupání po frekventované silnici do Vilémovic. Odměnou je naopak závěrečný sjezd zpět do Jedovnice. Tady už všechny čeká sobotní hodokvas, který musím hodně omezit, protože kolo již je ukryto v autě a druhý den ráno chci brzy odjet.

Můj plán na neděli 13.6.2021 je jasný – konečně vidět jeden krásný dřevěný pozdně gotický oltář. Takže něco málo po 7. hodině vyrážím směr Adamov. Zopakuji si tak část včerejší cesty - včetně těch rozkopaných Olomučan - a zanedlouho brzdím u věže železárenské pece liechtensteinské Staré huti u Adamova, která pochází z počátku 18. století. Můj cíl je ale ještě o kousek dál. A tak po nějakém čase opět vjíždím do čtyřapůltisícového městečka Adamov – jen a pouze proto, abych shlédl dar knížete Aloise z Lichtensteinu zdejšímu svatostánku.

Časy bohoslužeb jsem si včas nastudoval, takže jsem si téměř jistý, že Světelský oltář ve zdejším neogotickém kostele sv. Barbory skutečně uvidím (jinak to lze jen s průvodcem a nahlásit se musíte alespoň 3 dny předem). Když zahlédnu skupinky věřících, kteří již 45 min. před mší míří ke kostelu, mění se mé očekávání v absolutní jistotu. A za chvilku jsem do interiéru adamovského svatostánku skutečně poprvé vstoupil.

Sedmimetrový gigant, který je pouhou částí (řekněme „oltářním obrazem“) 22 m vysokého oltáře Nanebevzetí Panny Marie, se nachází po levé straně jediné kostelní lodě, je národní kulturní památkou a pochází z I. čtvrtiny 16. století. Svůj název získal podle toho, že byl původně určen pro klášter v dolnorakouském Zwettlu, kde také zůstal do roku 1732. Stále se prý uvažuje o zařazení oltáře na prestižní seznam kulturního dědictví UNESCO a jedná se o skutečně nádhernou záležitost. Překvapí možná lehce skutečnost, že samotná Bohorodička je na oltáři mnohem méně nápadná než „dolní“ skupina geniálně zpracovaných světců, nebo informace o tom, že oltář vytvořila skupina šesti řezbářů, z nichž jmenovitě známe pouze Andrease Morgensterna z Českých Budějovic.

A to bylo v Moravském krasu pro tentokrát opravdu všechno. Čekala mě už pouze rodinná návštěva v Boskovicích, nákup tvarůžkových pamlsků v Lošticích a dojezd domů, kde jsem ještě odsledoval, jak se Barbora Krejčíková stává letošní dvojnásobnou vítězkou Roland Garros …