Na návštěvě v Českém krasu.

Po několika letech jsem se opět rozhodl, že se pojedu podívat do údolí malebné řeky Berounky a jejího okolí. Před necelými šesti roky jsem už asi po třetí navštívil hrad Karlštejn a od této doby jsem v krásném kraji Českého krasu vůbec nebyl. Nastal tedy opět čas, abych se do okolí Karlštejna zajel opět podívat, zvolil jsem k tomu sobotu 23.5.2015. Předpověď počasí, kterou jsem bedlivě sledoval už několik dní předem a s velkými obavami, nakonec vyšla poměrně dobře, při mém putování Českým krasem ani jednou na mě nekáplo a to bylo to hlavní.

Pro znovuobjevování Českého krasu jsem tentokrát využil svého jízdního kola, na které se letos nějak moc nedostávalo, takže tahle varianta se mi zdála nejideálnější. Ovšem nemyslete si, drazí přátelé, nejel jsem na bicykly už z domova, to by bylo už trochu moc na mé málo trénované tělo. Až do Karlštejna jsem zvolil přepravu vlakem, jak z Lovosic do Prahy, tak i dále na Beroun (Karlštejn) jezdili v den mého výletu jednotky City Elefant, takže přeprava kola byla velmi jednoduchá. Když jsme odjížděli z Prahy, ve vlakovém rozhlasu se ozvalo, že na smíchovském nádraží se bude připojovat další jednotka, protože vlak, kterým jsme z Hlavního nádraží v Praze odjeli směr Beroun, byl poněkud přeplněn, takže České dráhy dospěli k příjemnému rozhodnutí, že vlak posílí o další jednotku City Elefant- chvályhodný čin.

Když jsem dorazil do Karlštejna, moje první cesta vedla neomylně k berounskému zhlaví karlštejnské stanice. Říkáte si, proč zrovna sem, ale důvod je alespoň z mého pohledu velmi prostý, nacházejí se zde totiž mechanické závory. V těchto místech se jedná o unikát, protože mechanické závory pod ,,dráty“ – tedy, aby jste rozuměli, na elektrifikované trati jsou opravdu vzácný výjev. I podle závoráře, který obsluhuje karlštejnské závory, by se snad měli v České republice nacházet ještě jedny mechanické závory na elektrifikované trati, kdo ví, nemám o tom moc informací. Po zdokumentování a prohození ,,pár“ slov- no tedy spíše vět se závorářem jsem pokračoval k svému hlavnímu cíli tohoto výletu- Koněpruským jeskyním.

Aby cesta do těchto jeskyní, kde jsem byl poprvé a také dosud naposledy někdy v druhé, nebo třetí třídě základní školy, proběhla hladce, to by byl jednoduše zázrak a ten se tentokrát opět nekonal. Nejprve jsem se musel domorodců zeptat, kudy se vydat na křižovatce, z které vedli cesty asi do pěti směrů. Po radě, kterou cestou se vydat, jsem se vydrápal pěkně prudkým kopcem až na horu na konec Karlštejna a zde taky začalo hledání silnice do vsi Korno, z které mě to dále mělo navést přes další vsi, jako například Tobolka, do Koněpruských jeskyní. To, že jsem si zajel, jsem až do zpáteční cesty dával částečně za vinu sám sobě, že jsem si nezjistil podrobněji, kudy vyrazit, ale při již zmíněné cestě zpět nastalo rozuzlení této ,,zašmodrchané“ situace, abych vás ale trochu napnul, rozlousknutí záhady nechám na později.

Po delším bloudění jsem úspěšně dorazil do vsi Korno a odtud už cesta až do Koněpruských jeskyní probíhala bez problémů, akorát mé nohy potrápila kopcovitá krajina s pěknými stoupáními, ovšem na toto jsem byl už předem od svého kamaráda Honzy upozorňován, takže si nemůžu stěžovat, že jsem nebyl informován.

Po vydatném ,,meni“ v podobě stoupání jsem zdárně dorazil ke Koněpruským jeskyním. V pokladně jsem si koupil vstupenku, poprosil pokladního, jestli by mi zde mohli pohlídat mé kolo, měl jsem sice sebou zámek, ale ten mi byl houby platný, když jsem k němu doma zapomněl klíč. Naštěstí nebyl s pohlídáním kola žádný problém a mohl jsem si tak v klidu i s dalšími návštěvníky jít prohlédnout tajemné podzemí Koněpruských jeskyní. Prohlídka byla skvělá, jeskyně mě doslova fascinují a tato nebyla žádnou výjimkou. Akorát tato prohlídka byla zpestřena pro mě zatím neznámým výstupem tzv. jeskyním komínem po točitém schodišti- byl jsem už v mnoha jeskyních, ale toto jsem až dosud nezažil, jak se ale říká, vše je jednou poprvé.

Po prohlídce jeskyní sem se šel projít naučnou stezku Zlatý kůň, která je pojmenovaná po kopci Zlatý kůň, pod kterým se nachází Koněpruské jeskyně. Výhledy z vrcholu jsou parádní, žel jsou odtud vidět i povrchové vápencové lomy. Následně po prohlídce naučné stezky jsem se vrátil zpět dolů k pokladnám, kde jsem kolo našel v pořádku. Zašel jsem si tedy do místního občerstvení, abych zaplnil svůj prázdný žaludek. Po obědě jsem vyrazil na zpáteční cestu do Karlštejna.

Až do vsi Korno proběhlo vše bez nějakých výjimek, ale v této vsi jsem musel začít řešit záhadu v tom, kudy jsem měl správně předtím jet, když jsem jel z Karlštejna. Záhada byla následně rozlousknuta a zíral jsem na to vše, co jsem následně zažil, dost překvapeně- lehce řečeno. To, že jsem při mé cestě z Karlštejna zabloudil, zapříčilo to, že podle informací jsem měl jet po silnici, tak jsem jel, jenže ta správná ,,silnice“ do vsi Korno na silnici vůbec nevypadala a to mě zmátlo. Když to zkrátím, nevím, kdo dospěl k takovému rozhodnutí, ale nazvat polní cestu silnicí, no tomu říkám husarský kousek, ale realita je taková, jaká je. Silnice mezi vsí Korno a Karlštejnem totiž na silnici ale vůbec nevypadá. Tak zničenou veřejnou komunikaci jsem tedy až do této doby neviděl. Nebýt značek, vůbec bych nevěřil, že je to silnice- díry jak hrom, po asfaltu zejména nad Karlštejnem, aby člověk vyhlásil celostátní pátrání, no prostě hrůza, byl jsem rád, že jsem v pořádku dorazil do Karlštejna na pořádnou silnici. Po tomto dobrodružném zážitku jsem razil dál za mým dalším cílem.

Ten cíl bylo muzeum betlémů v Karlštejně, kde jsem před těmi necelými šesti lety už byl. To, že jsem si návštěvu hodlal zopakovat, bylo také kvůli tomu, že jsem si chtěl zakoupit dřevěnou turistickou známku tohoto muzea a zároveň i výroční TZ vydanou k 20. výročí založení tohoto muzea s pěknou výstavou betlémů různého stáří a materiálu- z těch méně tradičních třeba jmenuji cín, či perník. Prohlídka se mi líbila a o tom to je. Turistické známky jsem též pořídil, takže jsem po prohlídce pomalu vyrazit zpět na Karlštejnskou železniční stanici. Řekněte si teď možná, kde je návštěva samotného hradu, tu jsem ale tentokrát neuskutečnil, jak jsem se zmínil na začátku, hrad už jsem navštívil asi třikrát, takže jsem návštěvu hradu tentokrát vynechal, počítám, že hrad tady ještě nějaký ten pátek stát bude, takže ho navštívím někdy příště.

Na železniční stanici a v jejím okolí jsem zdokumentoval, co mé železniční oko zahlédlo a pak jsem vyrazil na samotnou železniční stanici, cinkání automatických závor na ,,pražském“ zhlaví mě informovalo, že pojede nějaký vlak, takže jsem zaujal pozici na prvním nástupišti a čekal, co se to prožene karlštejnskou stanicí, čekal jsem nějaký náklad,či ,,osobák“, ale co se následně objevilo za vlak, mě málem vyrazilo dech, on to byl samotný Orient expres, o kterém jsem neměl sebemenší tušení, že má v tento den jet. Krásná třešnička na pomyslném dortu, reálně na mém putování Českým krasem. Následná cesta domů proběhla bez nějakých zvláštností, domů jsem též dorazil v pořádku, bez úhony.

Závěrem- to, co jsem měl v plánu, vyšlo úplně parádně, cestování vlakem proběhlo také bez problémů, takže v tomto ohledu si také není na co stěžovat. Do Českého krasu se určitě ještě vrátím, je toho tu dost na objevování- to je ale vlastně celkově v celé té naší krásné české a slovenské vlasti.