Na Pustevnách

Chvilku po poledni jsme už za hezkého slunečného počasí v Rožnově pod Radhoštěm nastoupili do busu a nechali se jim odvézt až na konečnou zastávku, jenž se nacházela v nadmořské výši rovných 1000 metrů! Znalci Beskyd už jistě tuší, že se jednalo o linku vedoucí z Rožnova přes protáhlou dědinu Vigantice, „náhorní“ obec Hutisko-Solanec a Prostřední Bečvu těsně pod radhošťské Pustevny. Jízda serpentinami k podvrcholu bájné valašské hory byla famózní. Stejně tak první pohled na čarokrásné seskupení místních útulen, jimž kromě Maměnky vévodila „novostavba“ Libušína, který po požáru povstal jak bájný Fénix z popela. Rekonstrukce je to natolik zdařilá, že jen málokdo dnes pozná, že se nejedná o původní objekt... prostě dopadla přesně podle hesla: „Odborník se diví a laik žasne!“

Jedinou vadou na kráse bylo zdejší horské počasí: zatímco v Rožnově se o polednách psiska rvala o chládek, tady profukoval přes horské sedlo čerstvý větřík, hnaje před sebou mraky a ty chvílemi halily Pustevny do jemné průhledné mlhy. Naštěstí se tak dělo skutečně jen vyjímečně, jenže od areálu byl nedaleký altán Cyrilky na skalnatých „Podstupních“ vidět pouze v podobě siluety a výhled od chaty Šumná na severní podhůří Radhoště a dál do kraje clonila oblaka. Což změnilo náš původní plán projít se mezi seskupením lidu (dosahujícím i přes všední den počtu účastníků národní pouti) k vlastnímu vrcholu Radhoště s kaplí sv.Cyrila a Metoděje a zpět... a my proto zůstali jen tady na Pustevnách.

Kdyby mohli na chvíli ze svého věčného odpočinku procitnout bývalí legendární poustevníci a porozhlédnout se, jak to tady dnes vypadá, asi by byli ctihodní asketové plni zděšení!

Zatímco oni zde žili o samotě a za mnohého odříkání se v tichu se modlili k bohu, v současnosti se jejich bydliště proměnilo v nejatraktivnější místo beskydských hor. Možná ale, že by ti z nich, mající estetické cítění, z plné duše ocenili krásu Jurkovičových staveb, o kterých i můj tatík, když jsme tu byli před lety na rodinném výletě, pronesl tuto památnou větu: „Tož teda, lidi, tady je to snáď eště pěknější jak v Luhačovicách!“

 

Podle legendy byl prvním poustevníkem jakýsi francouzský princ, který měl být sťat, ale uprchl a usídlil se tady na Radhošti. Dalším prý byl syn tkalce z Frenštátu a ten tady kromě poustevny vystavěl i dřevěnou kapličku. Živil se kořínky a almužnou od lidí, k nimž se dostával na svém oslíku. Později tady žilo pustevníků víc a konec všemu učinil císař Josef II., kdy roku 1782 poustevnictví zakázal. Napříč tomu tady ten poslední jménem Felix žil ještě dva roky. Bydlel v příbytku pod skálou „Podstupně“ a v něm měl na stěně malbičku Panenky Marie. Obrázek byl později zavěšen na buk a lidé se k němu chodívali modlit.

 

Frenštátský spolek Pohorská jednota Radhošť zde roku 1891 zbudoval útulnu „Pustevňa“, která byla o rok později doplněna útulnou „Šumná.“ Poté nastal velký příliv turistů a spolek zde nechal LP 1899 vystavět dvě dnes už neodmyslitelné stavby – útulnu „Maměnku“ a „Libušín“ s velkou restaurací podle plánů tehdy teprve třicetiletého slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Oba tyto objekty jsou protknuty duchem lidové secese a kromě barevných ploch a opakujících se ornamentů členěny množstvím architektonických prvků v podobě sloupů, spojených oken, vikýřů, pavlačí, komínů či kamenných schodišť.

Další ozdobou Pusteven se stala (rovněž podle plánů slavného architekta) dřevěná zvonička. Ta ale kvůli drsným povětrnostním podmínkám už roku 1931 zchátrala a nová vznikla díky přičinění pracovníků firmy Kolář a Rudý z Moravské Ostravy. Roku 1997 musela být opravena a starý šindel vyměněn za nový.

Ještě za první republiky byl v těsné blízkosti Pusteven postaven horský hotel Tanečnica a siluetu hřebene Radhoště obohatil obrys horského hotelu Radhošť.

 

Havarijní stav pustevenských útulen z doby vlády „jedné strany“ se začal měnit až roku 1995. Jurkovičovy útulny prošly rozsáhlou rekonstrukcí, v roce 1999 byla veřejnosti znovu zpřístupněna restaurace Libušín a o čtyři roky později i hotel Maměnka. Obě stavby na dálku zářily a ohromovaly svou krásou návštěvníky až do 3.března 2014. Tehdy před první hodinou ranní útulnu Libušín zachvátil ničivý požár a nenávratně poškodil zejména umělecky cennou jídelnu. Za pomoci fondů z EU pak Libušín prošel náročnou rekonstrukcí a v červnu 2020 znovu otevřen veřejnosti.

Za zmínku stojí také horní stanice lanovky vedoucí na Pustevny z Ráztoky, která vznikla podle projektu arch.Kamila Mrvy roku 2017. Prosklená budova byla zbudována v kombinaci kamene a dřeva.

 

Kromě jídelny „Libušín“ se tady nachází další široká škála pohostinných zařízení, jako Restaurace Pustevny 475, Koliba u Záryša a Restaurace Chata Šumná. Směrem k Podstupním s altánem Cyrilka pak pohostinné zařízení Ertepel.s.r.o. s veřejným WC, restaurace Koliba Valaška a bufet Občerstvení Na Pustevnách.

Areál Pusteven zahrnuje také skiareál a poněkud (naštěstí!) vzdálenou a na dálku neviditelnou stezku v korunách stromů Valaška.

 

Před objekty Libušína a Maměnky se na chvilku trasa mé usilovně fotící ženy a ta moje na chvilku oddělila a já seběhl k blízkému horskému hotelu Tanečnica, skrývajícím se v lese pod zatáčkou.

Stojí trochu stranou, asi 50 metrů pod „Maměnkou“, poblíž lyžařských vleků v nadm.výši 1018 m a patří nejstarším horským hotelům u nás. Po dostavbě začal být funkční od roku 1926 a po dobu své existence uvítal už tisíce a tisíce hostů. Dokonce tu spaly i některé významné osobnosti jako např.prezident T.G.Masaryk... a mnohem, mnohem později dokonce i moje maličkost.

 

Stalo se tomu v roce 1983 a tento „nocleh“ mi z paměti jen tak nevymizí:

 

Po návratu z vojny jsem založil „soukromý“ Klub valašských turistů a na podzim dalšího roku s ním podnikl několikadenní cestu na Rožnovsko. Želbohu se v pátek pozdě odpoledne po práci na sraz před brumovský podnik MEZ dostavila jen Aňos s novým galánem. Zbytek členů se na to vydlábnul a moje tehdejší intimní přítelkyně se vymluvila na vytrhnutý zub. Takže se ze mne rázem stal osel, nejvíce snad podobný tomu z moderní pohádky Shrek.

Pozdě k večeru jsme přes Valmez docestovali do Prostřední Bečvy, kde jsme se ubytovali v kempu Zavadilka a ještě začerstva vyrazili do Dolní Bečvy na jakousi taneční veselici. Z té si jen matně pamatuju, že jsem tam oblboval jakousi černovlasou slečnu, ale když jsem ji polil krásné růžové šatičky červeným vínem, bylo rázem po námluvách!

Po návratu do chatky jsem se ještě natolik styděl, že když mí dva spolucestovatelé zalehli, sebral jsem spacák a vytratil se spát ven k potoku.

 

Na druhý den jsme po pozdní snídani v Motorestu pěšmo popošli do Horní Bečvy. Odtud pak po obědě vyrazili do hor směr Čertův mlýn. Průchod dolinou potoka Kobylská jsme si my chlapi (abychom se předvedli před Aňos) zpříjemnili lovem pstruhů. Voda byla tak studená, že jsme se jí brodili v riflích, ale stejně nic nechytili, takže to bylo jen takové nejapné divadlo.

Od rozcestí Martiňák nás poté čekalo nekonečné stoupání po zelené značce přes Bukovinu na Čertův mlýn (1206 metrů!) a teprve odtud klesali a po vrstevnici v pozdním odpoledni scházeli k Pustevnám. Cestou jsme minuli hotel Tanečnica, který se nacházel v základním stádiu rekonstrukce, a když jsme nakoukli dovnitř, viděli, že tu kromě oken s okenicemi zůstaly jen od omítky obouchané holé zdi. Protože venku začal dout podezřele silný větřík, napadlo nás, že bychom tu po návštěvě Pusteven dnes v noci mohli přespat. Na té holé betonové podlaze ale rozhodně ne... i sestoupil jsme s Lojzou na průzkum do sklepa a tam našli tři široké fošny. S trochou námahy jsme je dopravili do patra, na podlaze z nich nanaranžovali prostou dřevěnou postel, oprášili si ruce a chutě vyrazili na večeři do Libušína.

 

Po ní nám bylo personálem taktně sděleno, že čekají nějaký zájezd z Čech a bylo by žádoucí, abychom odtud vypadli. Ještě než se tak stalo, opodál si začali chystat nástroje na následující produkci tři muzikanti v krojích, vyzbrojeni bubny a houslemi. Aňos z batůžku vylovila pasekářskou slivovici a po pár štamprlích jsme se s hudebníky skamarádili. Vzápětí i s vrchním, který nás přišel decentně upozornit, že zájezd už přijel, ale po velkém stakanu valašské léřčvé vody si to rozmyslel a dovolil nám zůstat.

Dál už to bylo jako v pohádce: účastníci zájezdu při pohledu na muzikanty nejprve udělali kyselý ksicht, ale když ti tři spustili čardáše, polky a jiné halekačky, byl to takový šrumec, že o něco později na ty melodie tančily i myši ve sklepě!

 

Takéj sem si s jednú šikovnú černovlásků nekolikrát v kole poskočil, ale hodiny utěkaly jak blbé, hneď tu byla půlnoc a my sa moseli odebrat do našého wigvamu v Tanečnici. Venku býl takový menší větříček (asi na způsob tajfunu) a my nakonec byli šťastní, že sme nemoseli bivakovat negde pod smrkem, ale pod střechú Tanečnice. Aj tak ale tá venkovní vichřica až do rána tak třískala okenicama, že sa skorem vůbec nedalo spat a to nám eště byla nekřesťanská kosa, nebo sme měli na přikrytí enom můj spacák...

 

 

Od těch časů prošel hotel Tanečnica dalšími úpravami, naštěstí ty přestavby původní ráz nijak nenarušily. V současnosti je v něm hostům k dispozici 42 dvoulůžkových pokojů s možností přistýlek, jedno apartmá a 7 pokojů s jedním lůžkem. Ubytovaní mohou využít hotelový bazén, malou posilovnu, dětský koutek, kavárnu, „Lobby bar“ a restauraci s venkovní terasou, na které se v létě i griluje. Dobrou zprávou je, že restaurace slouží nejen ubytovaným – na dobré české jídlo s příznivou cenou se v ní může stavit každý kolemjdoucí turista.

 

Po návratu za manželkou jsme využili pohostinné chaty Šumná a já si dal čepovaného Bernarda. Pak jsme zamířili k altánku Cyrilka, ale Jana to v půli cesty vzdala a šla prozkoumat kolibu a dva další občerstvovací podniky. Já ještě kousek k altánu pokračoval, ale když jsem se ohlédl a viděl, že jsou odtud v tom oparu tak tak vidět útulny, hodil jsem čelem vzad a odkvačil za ženou, která se na terase hostince „Ertepel.s.r.o.“ cpala palačinkami.

Po posedění nastal čas vrátit se na zastávku busu, odjet do Rožnova k vlaku a odtud s jedním přestupem v Hulíně nakonec vpodvečer dorazit do Zlína...