Na skok do Moravského krasu

Cestopisy

Fotografie (58) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (58 fotografií)

Krasová - hrad

Krasová - rybníky

Vstoupit do fotogalerie (58 fotografií)

Dvoudenní květnový výlet začíná brzkým vstáváním a loučením s domácím mazlíkem. Rozespalý kočičák jménem Cherry (je to Ona!) nás má ale na háku, zamávat packou na pozdrav ji obtěžuje a my nemůžeme čekat, až se rozmyslí, neboť by nám ujel trajfl.

Jím se přesunujeme do Otrokovic. Na nádru kupuju zpáteční lístek do Vyškova, jehož láce mile překvapila, a pak už nástup do rychlíku. V Přerově přestup na další – opět parádní a pohodlné cestování, bohužel ne nadlouho: od Kojetína je až do Vyškova výluka a my všichni cestující musíme přestoupit do busů náhradní dopravy. Kupodivu to má i jedno plus: dál jedeme po dálnici, ze které je na Hanou a Drahanskou vrchovinu moc hezký a téměř letecký výhled.

Ve Vyškově my dva výstup a odchod na busové nádraží, odkud nám jede spoj do Krasu.

Dnešní den máme v plánu shlédnout veřejnosti přístupné podzemí Balcarky a zajímavosti obce Holštejn. Po návratu navštívíme přítele Honzu, u něj přespíme, no a zítra nás čeká procházka městskými sady, centrem města a návštěva zámeckého Muzea Vyškovska.

Nyní ale cesta k Balcarce. Prvním busem jedeme přes větší obec Ruprechtov, v jejímž centru vidíme krásnou chalupu se střechou z došků. Následuje náhorní planina s vysokánským vysílačem Kojálem a v Senetářově (futuristický kostel z dob bývalého režimu jsme bohužel ani jedním očkem nezahlédli), přestup na další autobusek. Tento nás dovezl až na náves Krasové, kde definitivně vystupujeme.

Obec má hezky upravenou náves, rozkládá se na náhorní planině a vede z ní k jeskyni Balcarce červeně značená turistická trasa. Tyhle planiny nejsou pouze fenoménem dalekých krajů – však i u nás se jich najde, pochopitelně v menším měřítku, dost. Krasované mají sice trošku dál do lesa, ale zase díky pravidelným větrům - i dnes fučí takový jeden nechutný, meteorology označený jako čerstvý - nemusí přemýšlet nad významem slova „smog.“

V minulosti se ves nazývala Rogendorfem a nacházelo se v ní šest menších rybníčků, sloužících k chovu domácího vodního ptactva a jako zásobárna vody hašení požárů. Do dnešních časů se zachovaly nádrže tři. První zdobí střed obce, na zbylé dvě jsme narazili při sestupu do Krasovského údolí. Objekt rybárny s posezením u polní cesty napověděl, že se jedná o rybníčky určené k chovu ryb. Nám se zalíbil spodní rybník nad lesem, tvořící moc pěkné přírodní zákoutí.

Po sestupu lesem na dno údolí jsme udělali vlevo v bok a pokračovali lesní asfaltkou až k jeho ústí. Jakmile nás červená vyvedla z hvozdu ven, nevěděli jsme najednou, na co koukat spíš: jestli na skalnatou ostrožnu napravo, porostlou lesostepní vegetací (v jejímž nitru se ukrývalo pohádkové krápníkové podzemí), na obec Ostrov u Macochy nahoře na kopci s neobvyklou dominantou větrného mlýna, či na bělostnou skálu, která vyrostla ze dna údolí přímo nad hlavní silnicí a černala se několika jeskynními otvory.

Jana dala přednost pomalému postupu po silnici k jedné z pěti přístupných jeskyní Moravského krasu, já samozřejmě neodolal a metelil si to po hlavní komunikaci k ďouravé skále. Je součástí PR Vintoky a viditelná část skalní stěny je jen „špicí ledovce“, skrývajícího se dál už v lesním podrostu. V místech, kde vápencové skalisko obtáčí zákruta silnice, je přístup ke dvěma slujím. Dobrá zpráva zní, že jsou obě volně přístupné.

Větší s nádherným klenutým vchodem se jmenuje Cigánská a z cesty je to k ní jen pár metrů. Po vstupu do jejího interiéru pochopí její název i ten největší natvrdlík. Poměrně rovné dno jeskyně a dva stropní otvory, které sloužily ohništím kočovníků jako přírodní komíny, dodávaly místu takový komfort, že zde cikáni tábořili i v zimě. A využívali to až do padesátých let minulého století, než jim potulku zakázala strana i vláda.

Jen pár desítek metrů od jeskyně pod úpatím skalní stěny mne další vyšlapaný chodníček přivedl k ústí sluje zvané S oky. Tahle už tak impozantní nebyla a kousek za vstupem číhala v chodbě na mé tenisky past v podobě mazlavého bláta. Nicméně i tenhle zajímavý kousek podzemí za návštěvu určitě stál.

Když jsem doklusal k Balcarce za ženou, bylo mi řečeno, že prohlídka začíná už za deset minut. Takže přesun k impozantnímu jeskynnímu vchodu, známému lidstvu už od nepaměti, a zde pozorování ostatních návštěvníků. Je jich poměrně dost, nechybí ani jedno ukřičené dítě (což je moc dobře, protože by nám to chybělo), a pak už přichází průvodkyně a po kontrole biletů jsme mohli dovnitř. Balcarka je barevně snad tím nejkrásnějším podzemím Moravského krasu a nejúžasnějšími prostorami jsou Velký dóm, Rotunda a Popeluška. Výhradu bychom měli snad jen k tomu novodobému „spořivému“ osvětlení, neboť díky němu není na těch 333 schodech, kterými se v jeskyni stoupá nahoru a dolů, dost dobře vidět pod nohy!

Jinak jsme ale byli s prohlídkou nadmíru spokojeni. Následoval přesun do bufetu na nějaké to občerstvení (gulášovka, kofola, kafé a hladová Jana ještě bramboráčky), a brzy poté busem odjíždíme na rozcestí pod Holštejnem. Tady se loučíme se starším speleologem, se kterým jsme se už při čekání na spoj dali do řeči.

Zatímco od zamířil ke své chatě, my pokračovali po silnici po zelené značce do kopce až ke Kalvodovu kříži. Zdobí jej hezký obrázek a je připomínkou strašného moru z 18.století. Od kříže jsme pokračovali už tou pravou krasovou krajinou po červené k poklopu se svislou šachtou do jeskyně Spirálky. O něco dál jsme minuli Wankelův závrt, suchý krasový kaňonek a obdobný vstup do jeskyně Piková dáma, no a pak už jsme stáli u propadání Bílé vody.

Tajemnými propadáními Moravského krasu jsem byl fascinován už jako dítko, kdy jsem z filmů pro pamětníky zhlédl Ďáblovu past, natočenou podle románu Mlýn na ponorné řece.

Nejvíc se mi tehdy do paměti vryla scéna s oslavou dostavění panské stodoly, která se pak i s tanečníky zřítila do zemských hlubin... a samozřejmě i ten tajemný mlýn, jehož obyvatelé přežili nájezd švédských nájezdníků ukryti v jeskyni pod mlýnicí.

Tou nejznámější propadlinou v oblasti je světoznámá Macocha, opředená řadou pověstí, ale pozornosti domorodců se pochopitelně neubránila ani fascinující propadání potoků. Co si asi mysleli úplně první stálí osídlenci třeba o toku Bílé vody, který si od Holštejna klidně teče dolů údolím, a pak najednou – bum bác - s hromovým hukotem mizí pod skalní stěnou ve strašlivém jícnu propasti? Že je to vchod do samotného pekla?

To už se dneska nedozvíme, jisté ale je, že před průzkumem podzemí tohle místo sloužilo k finálnímu odsunu uhynulých domácích zvířat a dostalo tudíž jméno Nová Rasovna. (Ta „stará“ se nachází jen asi o 150 m dál, ale voda se do jejího jícnu hrnula jen za povodní anebo za jarního tání sněhu...)

Nejen za vysokého stavu vody je druhé nejmohutnější propadání Krasu pro návštěvníka zážitkem. Potok zde kličkuje mezi popadanými bloky a balvany a neomylně míří pod vysokou skalní stěnu, aby se už už vrhl do hluboké propasti. V nynějším suchém období tak sice nečiní s žádným rachotem - ten se ještě před časem ozýval shora od silnice, kdy automobily s hrkotem přejížděly po pontonovém dřevěném mostě (dnes už tam ale stojí most nový) - ale i tak je to pohled pro Bohy!

A bonus k tomu nám přidá naše představivost, neboť víme, že tam kdesi hluboko pod námi v rozsáhlé spleti jeskynních chodeb začíná soutokem okolního vodstva svou podzemní pouť říčka s tajemným jménem Punkva.

S Janou jsem si ještě odskočil ke Staré Rasovně, a když jsme se vrátili na hlavní chodník, stál na něm nějaký manželský pár. Rozčilená žena mne požádala, abych se podíval na mapu, neboť její choť tvrdí, že nad Rasovnami vede skálami směrem k Holštejnu nějaká cesta, kterou kdysi s kamarádami šel. Když jsem jí potvrdil, že žádná taková komunikace na mapě vyznačená není, pěkně mi poděkovala, a pak se zprudka otočila k muži.

Co bylo dál, tož to nevíme, protože my raději zčerstva vyrazili ku hradu Holštejnu. Stoupání po vysokých schodech nahoru do soutěsky se pranic nelíbilo zase mojí choti, ale s pomocí mužíčka to nakonec jaksi zvládla.

Je k nevíře, jak už mi blbě slouží paměť. Byl jsem v těchto místech (s odstupem pěti až deseti let) víckrát, jenže při každé další návštěvě vždycky zapomenu, jak je Hoštejnské hradní skalisko mohutné a hledím na něj jak puk. To horolezci z něj tak vyvaleni nejsou, ba právě naopak: očička jim při pohledu na převislou vápencovou skálu radostně zajiskří... a šup šup, už jsou pod ní a vybalují z kletrů lezecké nádobíčko.

Skály v blízkosti Holštejna totiž patří k nejvýznamnějším v oblasti a některé dosahují výše až třiceti metrů. Jako třeba ta, na níž spolu s manželkou hledíme z přístupové louky a jejíž témě je okorunováno zříceninou hradu a na úpatí se černá otvor do podzemí.

I když je všude jinde živočichům na květnovém slunci docela dost teploučko, lezci mají na rukou husinu, neboť okolo skály panuje speciální a trochu chladnější mikroklíma. A oni se tudíž musí soustředit, kterou z cest nahoru si pro zahřátí vybrat: bude to Hradní spára, Glutaman, Kudlanka anebo Kašpárkův hrobeček?

Velkého rozdílu mezi nimi není - všechny patří k nejtěžším horolezeckým výstupům v republice, dosahují stupnice až 10+ a jsou určeny jen pro lezeckou elitu.

To my, „normální“ pozemšťané, se na jejich exhibici radějí pokoukáme hezky od země, no a poté jsme zamířili ke vchodu do jeskyně. Název Lidomorna napovídá o jejím středověkém využití. Tehdy ale býval tenhle vchod zazděn a provinivší se nešťastníci byli dovnitř spouštěni tím druhým a menším shora - přímo z hradního nádvoří.

Vstup do podzemí je volně přístupný, ale doporučuji (nejen sám sobě) při příští návštěvě přibalit do batohu baterku, neboť ona má ta veliká vápencová dutina (o délce 35 m, šířce 25 m a výšce 17 metrů) poněkud nerovné, balvany pokryté a kluzké dno. Ale ani s pomocí svítidla bychom dnes ve sluji už žádné krápníky nespatřili...

Na prohlídku hradní zříceniny naštěstí stačí už jen denní světlo a vlastní očička. Hrad Holštejn stával na skalním ostrohu se strmě spadajícími stěnami do údolí Bílé vody. Od kompaktního pásu okolních vápenců byl oddělen hlubokou skalní průrvou. Nyní jí prochází značená cesta a tůrista se nahoru do ruin musí vyplahočit krkolomným, ostře stoupajícím chodníčkem.

To obyvatelé hradu kdysi tak hloupí nebyli - přes roklinu měli položen padací most a po něm se dovnitř dostali (jak pěšmo, tak i koňmo) mnohem pohodlněji.

Holštejn míval jednoduchou bezvěžovou podobu a budovy na skále zaujímaly prostor ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku. Za výrazným střepem bývalé vstupní věže se nachází část obvodové hradby, v níž byla umístěna výpadní branka. O něco dál vidno na třech stranách zbytky dlouhých, víceprostorových stavení. Palác s reprezentačními místnostmi se nacházel v severním křídle, odkud se dnes z temene skaliska otevírá moc hezký výhled na přístupovou louku a za ní se nacházející obec Holštejn.

Při prohlídce ruin s velkou částí zachovaných obranných zdí jsem narazil i na tajemný otvor, přikrytý mříží, který připomínal hradní studnu. Kdeže studna - tohle byl pravděpodobně přístup do podzemní chodbičky, z níž byli malým otvorem dolů do jeskyně Lidomorny vhazováni nebozí vězni!

Hrad si roku 1278 nechal vystavět rytíř Hartman z Ceblovic. Později ho vlastnili páni z Lipé a jedna větev pánů ze Sovince, která začala používat přídomku z Holštejna. Za husitských válek zpustl, v polovině patnáctého století byl obnoven a o sto let později je už označován jako pustý. Osudným se mu nestaly válečné události, ale nezájem majitelů.

Po prohlídce hradní skály jsme spolu s ženou (a s mnoha fotografickými ohlédnutími) zamířili do obce. U malého a napůl vyschlého rybníčka nás přivítal obligátní vodník, dál v centru Holštejna pak i moc hezky vymalovaný interiér hospody. Na pozdní oběd nám už bohužel kvůli času k odjezdu busu nazpět do Vyškova nezbyl čas a my se museli spokojit jen s nějakým tím pitím...

Poslední aktualizace: 1.10.2018

Na skok do Moravského krasu na mapě