Národní park Poloniny

Každoročně vyrážím s partou kamarádů na Slovensko. Letošní, v pořadí již VIII., "Slovenská odysea" se uskutečnila od 1.-3.8. v přírodním parku POLONINY na východním Slovensku. Poloninami se nazývají horské a subalpinské louky nad horní hranicí lesa. Vyskytují sa na hlavním hřebeni Bukovských vrchů, zejméma ve státní přírodní rezervaci "Riaba skala" a "Plaša".

Horstvo Bukovských vrchů je bez větších výškových rozdílů, přitom však členité, tvarově velmi různorodé, se scenéricky pěknými zákoutími a dalekými rozhledy. Najdete tady lesní komplexy bez zásahů člověka, divokou krásu přírody, ticho, samotu, endemické druhy karpatské květeny a živočichů, velké množství minerálnych pramenů a dalších zajímavostí. V osadách roztroušených v údolích pod hřebeny Bukovských vrchů spatříte také typické, vzácné objekty lidové (i rusínské) architektůry, reprezentované hlavně starými dřevěnými kostelíky, půvabně situovanými v přírodním prostředí.

Přesun na start odysey začínal na nádraží v Olomouci odkud jsme hodinu po půlnoci vyrazili rychlíkem v poloze ležmo na lehátkách až do Humenného, kam jsme dorazili přes Košice a Michalovce kolem půl jedenácté dopoledne. Přeprava autobusem z Humenného do Sniny trvala asi 25 min a ze Sniny do Nové Sedlice cca hodinu. Kolem půl čtvrté odpoledne už jsme seděli na letní zahrádce hezkého rodinného penzionu Kremenec v Nové Sedlici a dávali si pivko Šariš.

Naše pěší putování začínalo následující den o půl deváté v Nové Sedlici (410 m/m), jedné z nejvýchodnějších obcí Slovenska, ve které začíná červená turistická značka vedoucí na vrchol Kremenec, což je trojmezí hranic Slovenska, Polska a Ukrajiny. Zdolat tento 1221 m vysoký vrchol s batohy tzv. "na těžko" není žádná sranda a je potřeba mít dobrou fyzičku. Překonat musíte převýšení téměř 1000 m, protože při výstupu v místě zvaném Temný vršok (838 m/m) sestoupíte 170 výškových metrů ke Stužické riece (669m/m) a pak znovu nahoru. Když už si v závěru myslíte, že jste na vrcholu čeká vás ještě posledních 500 m velmi prudkého soupání podél okraje lesa až spatříte dva vysoké hraniční kameny ve státních barvách Slovenska a Ukrajiny a to už jste opravdu jen pár metrů od Kremence (1208) a na trojmezí. Je zde i pramen vody, což jistě přijde vhod. Táboření je zde oficiálně zakázáno, ale na Slovenské straně poblíž pramene je místo, kde je tento zákaz běžně porušován (ohniště). Společné foto u kamenného mezníku a ještě krátká zacházka směrem do Polska, alespoň shlédnout holý výhledový vrchol Wielka Rawka, nejvyšší vrchol této části Polonin (1307 m/m). Pak již od trojmezníku po modře značené polské tur. trase, ke které se po pár set metrech připojí i slovenská červená značka, pokračujeme bukovým lesem západním směrem pořád po státní hranici s Polskem až na Kamennú lúku (1200) s hezkým výhledem na W.Rawku a spoustou borůvek. Zdržujeme se zde tak 10 minut, čekají nás ještě 2 hodinky cesty přes Hrúbky(1186) a Čierťaž (1071) do sedla pod Čierťažou (905), kde hodláme přenocovat. Mapa neklame, je zde slovenská útulna i pramen a na polské straně pak ještě odpočinkový altán. Vzhledem k tomu že útulna je již plně obsazená rozbijíme tábor kolem polského altánu (táboření je zde oficiálně zakázáno), je zde i ohniště. Pro vodu to máme k prameni cca 150 m. Z obavy před medvědy rozvěsíme večer jídlo na stromy v okolí, né blíže než 50 m od nás. Místo medvědů nás však v noci otravuje neskutečně drzý a vtíravý plch sivý, jehož odhánění z altánu Arny obětoval téměř celou noc.

Jinak se během noci nic mimořádného nestalo a tak jsme odpočatí (kromě Arnyho) a plni energie (včetně Arnyho), kolem půl deváté vyrazili na druhou etapu pochodu ze sedla pod Čierťažou do Ruského sedla. Podle slovenských turistických značek nás čekalo 6 a půl hodiny pochodu. S batohy natěžko a se zastávkami počítáme 8-9 hodin. Tato část přechodu hřebene je nejkrásnější. Nejdříve stoupáme přes Borsuk (991) a Čelo (1159) na Riabu skalu (1199). Pod R.skálou chvilku odpočíváme na polské straně v dalším altánu, kde jsme původně chtěli nocovat, ale není zde pramen, nebo alespoň není označena cesta k němu. Ještě že jsme zůstali pod Čierťážou! Riaba skala je nádherné výhledové místo, upravená vyhlídková plošina je opatřená zábradlím a fotomapou s označením míst v dohledu. Kocháme se snad 20 minut. Hned za ní začínají krásné horské louky - Poloniny a z nich opět nádherné výhledy na slovenské hřebeny Velkého Bukovca západně před námi, do doliny Zbojského potoka, na východ na ukrajinskou Poloninu Rovnu a na sever na polské Bieščady. Polední přestávku si děláme na Ďurkovci (1188) odkud jsou opět krásné výhledy. Pod Ďurkovcem je vlevo označen 100 m pramen, dělám chybu a vydávám se k němu na průzkum i s batohem, je to prudce dolů z kopce dobrých 200m. Je vydatný a voda se dá dobře nabrat, nechyběl ani hrníček. Vracím se zpět s doplněnou vodou ve dvou lahvích a pak se k němu, už bez batohu a se zbytkem lahví, vydává Luba, aby nabral vodu i pro ostatní. Ze sedla pod Ďurkovcem jme stoupali necelé 2 hodiny na Plašu (1162), nezdálo se, ale byl to pořádný stoupák, zvláště v tom vedru. Plaša je jednak vrchol a jednak NPR vyhlášená v roce 1965 na ochranu pralesových bukových lesů. Dal nás vede červená značka a hraniční patníky většinou bukovými lesy, zvlněným teréněm s občasnými poloninami cca 1,5 hodiny až na rozlehlou poloninu pod vrchol Okruhliak, připojuje se zde další červená trasa z polské Cisny. Hledáme stinné místo pro poslední odpočinek před výstupem na vrchol Okruhliak (1100m/m). Po jeho zdolání už nám zbývá jen dnešních posledních asi 3,5 km výrazného klesání do Ruského sedla (800m/m) k útulně. Tam první z nás přicházejí po 18 hodině, máme toho za celý den plný brejle a první dojmy z místa na přespání nejsou valné. Před námi sem dorazila skupina 4 dospělých se dvěma stany a dva mladí Slováci už mají věci v útulně. Nakonec se vše zdárně vyřeší, mladí kluci se usalaší v útulně nahoře, my obsazujeme 4 místa dole a Tobi s Kamilem staví stan na posledním možném rovném místě kousek od pramene řeky Cirochy. Celý večer nás otravují komáři a v noci opět plch sivý, kterého tentokrát Arny aspoň na čas vypudil tím, že mu stříkl biolit rovnou do ksichtu. Studánka kousek od útulny má vody dost, ale druhý zdroj, který je asi 100 m dál, označený jako pramen řeky Cirochy, do rána vyschnul.

Tentokrát jsme všichni spali až do rána a po rychlé snídani a balení jsme tradičně o půl deváté vyráželi na pochod s cílem dojít do osady Runina a stihnout autobus do Sniny, který odjíždí v 15:51. Podle rozcestníku nás čeká 3 hodinový pochod po modré značce přes bývalou obec Ruské, počítáme raději 4-5 hodin se zastávkami. Nejprve sestupujeme po zpevněné cestě a místy si přes louky zkracujeme serpentiny až k velkému památníku osvobození obce Ruské sovětskou Rudou armádou. Ruské bylo vystěhováno kvůli stavbě přehrady Starina a tak zde dnes najdete jen 2 hřbitovi, dřevěnou repliku kostelíka a několik mobilních obydlí k rekreaci podél Cirochy. Na konci obce je turistický altán a studánka. Modrá značka nás dál vede-nevede směrem na sedlo Zálomy a Smrekovicu. Občas se nám ztrácí v divočině, občas je padlý strom na kterém byla namalována a tak nám cesta trvá o dost déle. V lesích podél cesty rostou mraky kozáků a občas i křemenáč a při jejich sběru ztrácím z opasku někde nůž - památečního Lethermana, což mě dost mrzí. Jak se blížíme k Runine, krajina se otevírá, jdeme po loukách a máme krásné výhledy zpět na Bukovské vrchy. Obec Runina už je na dosah a naše první kroky vedou kam jinam, než do jediné místní hospůdky. Dorážíme k ní asi o půl druhé a otevírací hodiny začínají ve dvě. Ve čtvrt na tři už jsme natolik žízniví, že Arny vyráží hledat do Runiny pana hospodského, se kterým se po pěti minutách vrací a za dalších pět už do sebe lijeme první škopky. Do odjezdu autobusu jsme stihli každý 3 pivka Šariš a ještě si i prohlédnout místní kostelík a dřevěnou zvoničku. Řidič autobusu nám na požádání zastavil přímo u odbočky ke Sninským rybníkům, kde jsme v kempu plánovali 2 noci přespat. Ale to už patří do části Vihorlatské vrchy a o těch vám napíšu v samostatném článku.

Pokud se rozhodnete někdy navštívit východní Slovensko, tak Poloniny můžu vřele doporučit. Kromě krásné přírody mají i jednu velkou výhodu - turistů tady opravdu moc nepotkáte.

Z Hané zdraví Valda