Národní parky, přírodní památky a města Dalmácie, 5. část (Plitvická jezera)

Celý závěrečný díl dalmácké epopeje bude věnován lokalitě tvořené jezery, vodopády a tajemnými jeskyněmi. Oblasti, ve které se pokoušel bandita Cornel v podání skoroČecha Herberta Loma uloupit slavný indiánský poklad na Stříbrném jezeře. Červenobílé dobro zde nakonec oslavilo další slavné vítězství a my jen zalitovali, že téměř půl století po dokončení legendárního filmu tady té sladké a životadárné tekutiny teklo, bohužel, trošku méně než bylo záhodno. I tak se ale svým způsobem jednalo o skutečný vrchol celého chorvatského týdne. A nebýt těch davů lidí, byla by to romantika skoro jako v dobách, kdy se zde v sedlech Ilčiho a Hatátitly proháněli oba velcí bratři.

Sobota 17. září byla dnem odjezdu se zastávkou na Plitvických jezerech. Konečně se tedy i já podívám na místa, kde je v propadlišti (dějin) navždy ztracen poklad na Stříbrném jezeře. Hned na úvod mě vůbec nepotěšila informace, že zde nemáme - po zastávce v Zadaru a dle původních instrukcí CK - plánovanou 9 hodinovou pauzu na odpočinek řidičů. Díky tomu jsme šli až zbytečně svižně, zdaleka všechno neviděli a bohužel jsme nebyli ani na skalní vyhlídce nad onou slavnou pokladovou jeskyní. Podle moudrých materiálů je na absolvování velkého okruhu na Plitvičkách potřeba cca 6 hodin (s fotografováním se počítá 1,5 hod. navíc), takže by ta velká pauza vůbec nevadila. Teplota ve vnitrozemí byla taky příjemnější (protože o něco nižší), takže to nebylo až tak náročné. Trošku vadil (hlavně u Velkého vodopádu) zmíněný nedostatek vody (podle fotek i filmů je to na jaře hodně o něčem jiném) a všudypřítomnou češtinu s němčinou zde takřka zahltila maďarština ...

Plitvická jezera jsou nejznámější národní park v Chorvatsku (založen r. 1949, od r. 1979 přírodní památka UNESCO). Nachází se mezi horskými vápencovými  masívy Velká a Malá Kapela a Pleševica v blízkosti hranic s Bosnou a Hercegovinou. Krasová jezera jsou terasovitě rozložena a spojena průtoky. Rozloha parku je 29 482 ha (z toho na jezera připadá 217 ha). Velkých jezer je 16 (12 horních a 4 dolní - ty vznikly propadem stropů podzemních jeskyní), leží na 5 řekách a nachází se zde asi 140 vodopádů a 20 jeskyní. Zajímavostí je, že se jejich podoba stále mění, a to na jedné straně narůstáním travertinových hrází, na druhé pak erozí travertinových bloků. Nachází se zde i, bohužel nepřístupné, louky se 42 druhy orchidejí a 16 druhy lilií. A když budete mít "štěstí", tak se v lesíku potkáte s medvědem, vlkem nebo rysem ...

Nejkrásnější vodopády, spojující jezera, se jmenují Sastavci a jsou vysoké 49 m. Říčka Plitvice, která jezerům dala jméno, překvapivě žádná jezera nespojuje, "pouze" se na ní nachází nejvyšší vodopád (76-78 m). A hned za ním se z ní, po spojení s Bílou a Černou Rijekou, už stejně stává řeka Korana.

Na jaře roku 1991 se území parku stalo místem velikonoční krvavé bitvy, prvního vojenského konfliktu, který si vyžádal oběti v rámci Jugoslávské občanské války. Dodnes se na některých místech nacházejí údajně miny, a proto když jsem zašel do křovíčka, snažil jsem se raději levitovat...

Park leží v nadmořské výšce 500 - 640 m, ale dá se z něj vystoupit i na vrchol Oštry Medvjedjak (889 m). V parku se dají používat i rozličné dopravní prostředky (něco mezi autobusem a vláčkem od firmy Mercedes a loď), které jsou v ceně vstupenky, jejíž cena se pohybuje těsně pod 400,- Kč za osobu. Využili jsme oboje, autobus hned na začátku. Pak to bylo dlouho pěšky a následovala loď. Po krátké cestě lodí (on to tedy je spíš takový přívoz s elektromotorem) máme na jakési louce občerstvovací pauzu. Je třeba zlikvidovat zbylé kunstvo, takže po pivečku (točené, proti Krce o čtvrtinu levnější, ale jen kelímkáč), nakoupit pár pohledů na památku a zbytek drobných ponechat pro případ záchodové krize. Zbývá poslední úsek, tedy k Velkému vodopádu (Veliki Slap), kterým z téměř 80 m padá onen potůček zv. Plitvice. Slovo potůček volím úmyslně, v polovině září tam fakt "šuměly a bouřily" asi čtyři slabounké čůrky vody...

Na Plitvičkách platilo, samozřejmě, to, co jsem napsal už o Krce: nedovedu si to tam představit v sezóně. Symbolem tlačenice pro mě byl vždycky pražský Václavák nebo počátek 90. let minulého století na štatlu italského Bibione. Minimálně v oblasti Velkého vodopádu a filmové jeskyně to tu bylo i teď asi ještě horší (snažil jsem se, samozřejmě, fotit tak, aby tam těch rušících Ugrofinů i našinců bylo vždy co nejméně) ...

Pobyt na jezerech nám také zpestřily dvě milé události. V rámci té první mi hned při hopkání u prvních velkých vodopádů (snad přímo u těch Sastavci, bylo to asi po 1/4 trasy) praskly totálně kraťasy, čímž jsem pár nejbližších evidentně rozradostnil. Během všeho toho následného focení, běhání a lezení nahoru dolů se zvětšovala trhlina (nakonec byla v podstatě od pupku po járek) a úměrně tomu se rozšiřoval i můj fan club. Mé snímky tak již určitě kolují na sociálních sítích a já - coby člověk takřka stydlivý - v duchu poděkoval někam nahoru za to, že nejsem naostro . Tou druhou veselou vložkou byla svatba nějakého postaršího (zřejmě velmi chudého podnikatele) občana přímo u Velkého vodopádu. Probíhala v minimálním počtu účastníků a velmi výrazně mladší "panna" nevěsta vypadala taky tak nějak dost použitě. Ale třeba to byla fakt romantická a čistá láska ...

Jo, a Plitvičky byly jediným místem celé dovolené, kde se stále prodávaly klasické pohledy s filmovým Vinnetouem (a že jsem jich svého času měl pěknou sbírku, která však skončila asi jako ten stříbrnojezerní poklad) ...

No a pak už nás čekal jen odjezd. Spolucestující z Prahy nás pomalu začínají litovat, protože se dozvěděli, kdy a kde nás chtějí v Brně vysadit. A vysadili. V čase 1,30 hod. (v noci ze soboty na neděli) jsme se ocitli na sběrném parkovišti kdesi u hřbitova na okraji Brna. K nádraží nás řidič odmítl (raději už den předem) odvézt s tím, že by se mohl touto zajížďkou vyčerpat (asi pílil na další kšeft), a tak jsme se všemi kufry táhli nočním Brnem někam do míst, kam by mohla zajíždět i noční MHD. Nakonec jsme byli úspěšní a za hodinu jsme už dorazili do příbytku nově získaných brněnských přátel, kde jsme se, po patřičně dlouhém pohrání si s oběma jejich pejsky, v klidu vyspali (ještě pořád jim za to blahořečíme). A ráno pro nás přijel synátor autem, takže po 11. hodině jsme už salašili v Šumperku. Když zapomenu na tu dopravu a totálně zprasený Zadar (tento negativní zážitek a pohrdání programem i účastníky zájezdu však pro nás byly natolik šokující, že jsme služeb CK Poznání raději již nikdy nevyužili), tak to vlastně bylo skoro skvělé ...

Závěrečný bonus: Pro zájemce, ctitele indiánek a ctitelky fešného apačského náčelníka přikládám odkaz, kde jsou uvedena místa natáčení jednotlivých scén z mayovek: http://www.chorvatsko.cz/tema/vinnetou1.html).

(psáno v září 2011)