Náš týden na Korsice
Korsiku jako místo naší svatební cesty určilo především přání drahé polovičky jet do nějaké destinace, kde by mohla využít francouzštinu. Protože jsme ale zároveň chtěli navštívit nějaké méně obvyklé místo než je Paříž a zámky na Loiře (nic proti nim), padla volba právě na Korsiku. Díky příspěvkům od svatebních hostů jsme tedy mohli začít plánovat a nakonec jsme strávili na tomto ostrově krásný týden, s jehož průběhem bychom vás chtěli v tomto článku seznámit. Protože několik čtenářů se o minulém cestopisu z víkendové návštěvy Helsinek vyjádřilo v tom smyslu, že byl příliš dlouhý, rozhodli jsme se tento text přehledně rozdělit podle jednotlivých dnů, aby se dal snáze číst na etapy.
Vyrazili jsme v neděli, ranním letem z Prahy do Nice, kde jsme měli přestoupit na letadlo Nice – Ajaccio. Protože jsme na přestup měli zhruba šest hodin, uvažovali jsme původně, že bychom si během této doby prohlédli z Nice více než jen samotné letiště. Bohužel se ukázalo, že na letišti není možné v žádné úschovně nechat náš objemný kufr (ačkoliv jsme s sebou vlastně nic nebrali, vážil téměř dvanáct kilo), a představa, že ho budeme s sebou celou dobu vláčet, nás úplně nelákala, takže jsme nakonec strávili celou dobu jen na letišti a v jeho bezprostředním okolí. Volný čas jsme vyplnili bloumáním po letištních obchodech, plánováním, co si případně koupíme při cestě zpátky, pozorováním provozu na autobusovém terminálu u letiště (trošku zvláštní pocit vidět linkové autobusy s cílovými stanicemi jako St. Tropez, Cannes nebo Monako) a hlavně pečlivým studováním předem zakoupeného knižního průvodce Korsikou. S jeho pomocí jsme si vytipovali místa, která bychom rádi viděli, a sestavili první, velice hrubou verzi plánu činností na další dny.
Konečně nadešel čas a my se mohli dostavit k odbavení k letu do Ajaccia. Na chvíli jsme notně znejistěli, když řidič letištního autobusu zjevně bezradně křižoval letištní plochu, několikrát se s námi otáčel a nakonec zoufale zastavil u dvojice letadel Air Corsica, z nichž ovšem do Ajaccia letělo jen jedno. Usměvavá stevardka nás naštěstí ujistila, že jsme nastoupili do správného letadla – mimochodem poháněného vrtulemi. Člověk si připadal téměř jako na stránkách příběhů o Bigglesovi či jako na filmových záběrech z padesátých let.
Let samotný trval jen asi tři čtvrtě hodiny a nám se během něj naskytl první pohled na strmé korsické Hory a kamenité pobřeží. Ze samotného Ajaccia jsme jako první věc spatřili dopravní zácpu na silnici směrem k městu, což jsme tedy rozhodně nečekali. Z místního letiště, které nepříliš překvapivě nese jméno nejslavnějšího zdejšího rodáka Napoleona Bonaparte, jehož busta dokonce dohlíží na ruch v letištní hale, jsme se autobusem dopravili do centra města, až nečekaně snadno našli objednaný hotel a v očekávání věcí příštích šli hned po večeři spát.
Pondělí jsme si vyhradili na zorientování se ve městě, lokalizaci klíčových památek a vůbec takovou tu obvyklou aklimatizaci. Dosud jsme z místních pamětihodností viděli jen kostel sv. Rocha, a to jen díky tomu, že stojí ve stejné ulici jako náš hotel a náhodou jsme na něj narazili předešlého večera při hledání vhodného podniku, kde bychom si dali večeři (a ten kostel, ačkoliv poměrně pěkný a architektonicky výrazný, asi zase taková pamětihodnost nebude, protože v našem tištěném průvodci o něm není ani zmínka). Vybaveni povšechnou mapou, rovněž v našem tištěném průvodci, vyrážíme po Cours Napoléon a kolem výstavní budovy prefektury dorážíme na křižovatku s Avenue de 1er Consul, ze které pro změnu pro pár krocích u Fontány čtyř lvů se sochou Prvního konzula odbočíme na Rue Bonaparte. Kult nejslavnějšího Korsičana je zde skutečně patrný na každém kroku. Ještě častější než odkazy na Napoleona jsou na ulicích Ajaccia z neznámého důvodu lékárny. Je skutečně těžké najít místo, odkud by nebyla vidět alespoň jedna; neobvyklé není ani usednout na zahrádce některé z nespočetných kavárniček či restaurací a mít v zorném poli naráz dvě nebo i tři.
Naši pozornost upoutává ještě něco jiného: název řady obchodů a zejména různých restaurací často začíná samostatně stojícím „U“. Zda se jedná o předložku, určitý člen nebo něco jiného se nám po celou dobu našeho pobytu zjistit nepodařilo (ne že bychom po tom zas až kdovíjak náruživě pátrali), ale český turista si hned připadá o krok blíže domovu.
Na trhu vedoucím od výše zmíněné fontány k mořskému nábřeží se nám konečně podaří doptat se na cestu k informačnímu středisku, kde se vybavíme náležitě podrobnou mapou. Díky ní se nám podaří již poměrně snadno dohledat přesnou polohu Napoleonova rodného domu, oproti očekávání poměrně zastrčenému v nevýrazné boční uličce. Prohlídku interiérů si necháváme na středu, dnes je stejně zavírací den. Místo toho pokračujeme ke kostelu sv. Jana Křtitele, který ovšem tak dobře splývá se svým okolím, že jsme jej málem minuli, a dále ke katedrále zasvěcené Panně Marii, kde byl Napoleon kdysi pokřtěn. Od dveří katedrály je k pláži skutečně jen co by kamenem dohodil, chvíli si tedy ovíváni svěžím mořským větříkem odpočineme nejen od všudypřítomného rámusu motorek, mopedů a dalších vehiklů, které jsou prokletím snad všech středomořských měst, a poté se podél stěn městské citadely vracíme obloukem zpět do centra města. Ačkoliv kolem ní denně proudí davy turistů, citadela je dodnes vojenským strategickým objektem a civilistům je do ní přístup zakázán. Škoda, z jejích hradeb by jistě byl krásný výhled na moře.
Procházka nás přivedla na molo, kde si turisté mohou zakoupit lístky na různé výlety loděmi všech velikostí, barev i tvarů. Místní podnikavci nabízejí vcelku tradiční výlety podél pobřeží, k mořským ostrůvkům, ale také plavbu čímsi na pomezí lodi a ponorky, při které lze okénky ve spodní části trupu pozorovat život pod hladinou, a dokonce i noční plavbu spojenou s astronomickým výkladem. Využíváme příležitosti a rezervujeme si lístky na dnešní odpolední plavbu na ostrůvky Iles Sanguinaires. Paní za pokladnou si ovšem všimne, že já se hovoru neúčastním, a rychle nás upozorní, že výklad poskytovaný během plavby se podává pouze ve francouzštině, což mě sice nenadchne, ale zároveň nás to ani nepřekvapí. Už jsme si stačili všimnout, že francouzsky hovořící turisté tvoří mezi návštěvníky města a nejspíše i celého ostrova drtivou většinu, s hodně velkým odstupem následovaní hrstkou Italů a Němců. Na Rusy, Američany nebo třeba Asiaty jsme pak za celý týdenní pobyt nenarazili téměř vůbec.
Čas zbývající do odplutí využíváme nejprve k splnění typické české dovolenkové povinnosti – nakoupení pohlednic a jejich odeslání široké rodině – a následně si jdeme na nádraží ověřit časy odjezdů, neboť na další den plánujeme výlet vlakem. Jeden vlak, dle tištěného průvodce místními přezdívaný TGV, což ovšem v tomto případě znamená „train á grande vibrations“, zrovna stojí u nástupiště, tak si ho rychle fotíme. To zaujme nedaleko stojící manželský pár středního věku, slovo dá slovo (tentokrát v němčině, takže konverzace se výjimečně zhošťuji já) a oběma manželům pořizujeme společnou fotku i s místním vláčkem výměnou za fotku nás dvou pořízenou německým vlakovým nadšencem.
Od nádraží, které mimochodem stejně jako veškerou železnici na Korsice neprovozují francouzské státní dráhy SNCF, ale samostatný místní podnik Chemins de Fer de Corse, vyrážíme ještě prozkoumat dvě poblíž stojící pamětihodnosti, vyznačené na mapě z turistického střediska. Ovšem pod označením Scenina se skrývá jen jakási zpustlá zahrádka ve vnitrobloku ošuntělých činžáků a Locu teatrale pak zvenčí vypadá jako skladiště divadelních kostýmů a rekvizit, tvářící se velice nepřístupně a hlavně velice tuctově a nezajímavě.
Ale čas naší plavby se blíží, a proto se vracíme na molo. Zaregistrujeme, že jsme si předtím nevšimli nabídky téměř celodenního výletu do městečka Bonifacio na úplném jihu ostrova. Cena devadesát euro na osobu nás poněkud zaskočí, ale protože návštěvu Bonifacia nám výslovně doporučil ještě v Čechách kamarád, na kterého se tomto ohledu obvykle vyplatí dát, nakonec si na čtvrtek dva lístky koupíme. Poté se již společně se zhruba třicítkou dalších turistů naloďujeme k dnešnímu výletu. Přesně jak nás paní pokladní předem informovala, průvodcův živelný výklad se z reproduktorů line pouze ve francouzštině. Protože netrvám na tom, aby mi drahá polovička všechno tlumočila, dozvídám se jen zlomek toho, co ostatní cestující, mj. to, že velká část pláží, které jsou v Ajacciu turistům k dispozici, byla vybudována uměle nebo že proplouváme kolem domku, který patří závodníku Valentinovi Rossimu.
Samotné souostroví, cíl naší cesty, se skládá z několika neobydlených ostrůvků prohlášených za chráněnou ptačí rezervaci. Na ostrově, kde přistáváme, stávala koncem 19. století nemocnice pro pacienty trpící malomocenstvím. Zbytky zdí stojí v ostrovní zeleni dodnes a i v paprscích středomořského slunce působí skutečně truchlivým dojmem. Naopak ptačí obyvatelé ostrova působí dojmem vysloveně přátelským, jsou zjevně na každodenní návštěvy turistů zvyklí. Pohladit se sice nenechají, ale ochotně pózují před spouštěmi našich fotoaparátů a s vyzývavým pohledem čekají, zda budou za svůj modeling něčím dobrým odměněni.
Při výstupu k majáku nejeden návštěvník zalituje, že podél celé cesty není ani jedna lavička, kde by se mohl na chvíli posadit. Jasně bílé skvrny usušeného ptačího trusu pokrývající jakoukoliv rovnější plochu však dávají tušit, že instalovat sem nějaké lavičky by valného smyslu nemělo, protože by v použitelném stavu asi dlouho nevydržely...
Po návratu zpět do Ajaccia se vydáváme ještě jednou ke kostelu sv. Rocha. Aniž bychom to předem věděli, připadá zrovna na dnešek svátek svatých Rity a Julie, patronek Korsiky. Obvyklá katolická mše je tak obohacena o obřad svěcení růží, které si věřící s sebou za tímto účelem přinesli.
Den zakončíme ochutnávkou místních druhů piva. Kaštanové pivo značky Pietra více osloví drahou polovičku, zatímco mě spíše zaujme osvěžující Colombina s příchutí připomínající citron. A takto pivně rozděleni zůstaneme už do konce pobytu.
V úterý si musíme přivstat, neboť na programu máme výlet do městečka Corte ležícího ve vnitrozemí a vlak vyjíždí brzy po osmé hodině. Pokud bychom ho snad zmeškali, museli bychom čekat další tři hodiny. Po příchodu na nádraží nás zarazí, kolik dalších turistů plánuje našeho spoje využít, ale s trochou štěstí se nám podaří vybojovat místa k sezení. Zpočátku se pohled z okna příliš neliší od cest vlakem po okolí velkých českých měst (pomineme-li prvních pár minut cesty, kdy můžeme po pravé straně pozorovat moře). Trať se vine mezi sklady, garážemi, zarostlými loukami a domky v různém stadiu rozkladu. Za stanicí Mezana, zhruba po dvaceti minutách jízdy, se však charakter krajiny za oknem rázem mění a vlak začíná zdolávat kopcovité úseky hornatého korsického vnitrozemí. Panoramata vysokých hor a hlubokých údolí nás dokáží zabavit po celou zbývající hodinu a půl jízdy. Trať se klikatí, vede po mostech i v tunelech, prostě taková ta správná horská železniční romantika. Když vlak v jednom místě zpomalí až na rychlost chůze, zvažujeme, zda nás čeká nějaké prudké klesání, úsek s podemletými kolejemi či jiný adrenalinový zážitek, brzy se však ukáže, že důvod brždění je mnohem prozaičtější: na kolejích a v jejich těsné blízkosti se pase stádo krav.
Přibližně po dvou hodinách cesty dorazí vlak do Corte. Podobně jako v Čechách, nádraží leží poněkud bokem od vlastní zástavby, což je na jednu stranu fajn, protože se nabízí další pohledy na horské velikány obklopující městečko, na druhou stranu to ale znamená, že nás v horku, ve kterém člověka na rozdíl od Ajaccia neosvěží větřík vanoucí od moře, čeká ne právě krátká procházka. Cestu do centra se nám podaří najít snadno, v samotném centru je poněkud zákeřná skutečnost, že jsou zde dvě hlavní náměstíčka, každé ozdobené sochou bojovníka za svobodu Korsiky z bojů v 18. století – nám sice jména Pasquale Paoli a Jean-Pierre Gaffori nic neřeknou, ale pro ostrovany se jedná o hrdiny, jejichž význam lze srovnat snad i s Napoleonem.
Chvíli nám tedy trvá, než se s pomocí průvodce zorientujeme a identifikujeme, která socha je vlastně která, pak se nám podaří najít informační středisko, získat podrobnější mapu a rázem je všechno jasné. Bez potíží pak najdeme kostel Zvěstování Panny Marie, jednu z nejstarších budov v celém Corte. Máme štěstí na výpravu francouzských důchodců s průvodcem a dozvídáme se tak zdarma řadu informací o celém kostelu i jeho výzdobě. Jen pár kroků od kostela si můžeme zvenčí prohlédnout dům, kde se narodil Napoleonův starší bratr Josef, kterého jeho mladší a slavnější bratr udělal alespoň na pár let králem neapolským a poté španělským. Slavného rodáka připomíná pamětní deska u vchodu, jinak by ale celému domu notně prospěla renovace.
Ač jsme celou dobu obklopeni davy turistů, stačí jen zabočit do nenápadné postranní uličky vedoucí ke Kašně čtyř kanonů a jsme rázem zcela sami. Tekoucí voda z fontány, postavené roku 1778 na příkaz samotného krále Ludvíka XVI., na náměstíčku skrytém dopoledne ještě ve stínu představuje příjemné osvěžení, i když pít ji se raději neodvážíme.
Od kašny zamíříme k barokní kapli sv. Kříže a od ní pak stoupáme podél stěn zdejší citadely na nádvoří této pevnosti, trošku připomínající pražský Vyšehrad. Vstup do budov je však zpoplatněn, a když nám pokladní potvrdí, že popisky uvnitř jsou jen ve francouzštině (a možná ještě v korsičtině), od návštěvy upouštíme a raději vystoupáme nad citadelu na místo zvané Belvédére, které, jak jeho název prozrazuje, nabízí krásný výhled na město, citadelu i okolní Hory. Abychom si od městského ruchu a horka trochu odpočinuli, vydáváme se zhruba dvoukilometrovou procházku po stezce Sentier du Patrimoine, která nás provede lesem v blízkosti města. Na cestě nepotkáme nikoho, cesta ale vede mezi různými chatami a domky, téměř po celé své délce je alespoň z jedné strany a pocit úniku od civilizace se tak bohužel nedostavuje tolik intenzivně, jak jsme doufali. Na pěkném místě na břehu tekoucí říčky si alespoň dáme svačinu, pečivo plněné špenátem a cibulkou, názvy obou druhů jsme ale bohužel už stihli zapomenout.
Po návratu do města si ještě prohlédneme modlitebnu sv. Theofila, o které se bohužel nikde nedočteme nic bližšího, a památníky vévody padovského a padlým z 1. světové války, které se dělí o pozornost turistů na avenue Charlese de Gaulla. Následně se rozhodneme si dát někde něco k jídlu, v tomto ohledu nás ale Corte poněkud zklamalo: v prvním navštíveném podniku navzdory lákavé vývěsce nevařili a servírka dost nevybíravě trvala na tom, že si musíme dát alespoň pití, když už jsme usedli ke stolu. Setřást se nám ji podařilo jen se značnou dávkou asertivity. V další navštívené restauraci nám sice naservírovali vynikající korsický salát s kousky různých druhů místních sýrů a salámů, při placení se nás však číšník pokusil o šest euro natáhnout. Do Corte tedy na návštěvu jen s vlastními zásobami jídla :-)
Cestou zpět na nádraží ještě navštívíme jednu z moderních budov zdejší univerzity, nesoucí jméno výše zmíněného bojovníka za korsickou svobodu Pasquala Paoliho (jeho jméno nese celá univerzita, nikoli jen jedna budova). Svou vybaveností se může srovnávat s obdobnými institucemi na kontinentu a studentům je k dispozici i sice malá, zato však pěkně udržovaná zahrádka.
Samotné čekání na vlak si na nádraží osladíme zmrzlinou, která v našich očích alespoň trošku napravila pověst cortských gastronomických služeb. Zároveň si při pohledu na paní přednostku uvědomíme zajímavý detail: místní železnice se nijak netrápí s otázkou stejnokroje svých zaměstnanců. Paní přednostka je oblečena v civilu a zpětně nám dochází, že i sympatický mládenec, který nám cestou kontroloval jízdenky, byl od ostatních cestujících k nerozeznání. Jízdenku nám však procvakl kleštičkami a takovéhle udržování tradice je zase třeba pochválit.
Se znepokojením sledujeme stoupající množství turistů, zjevně zamýšlejících použít stejný spoj jako my. Nějakým zázrakem jsme se ale nicméně všichni do vlaku vešli, i když to chvíli vypadalo dost nahnutě (a chvíli nebylo ani jasné, zda vlak vůbec přijede, ale v celém davu nikdo nevypadal nějak nervózně, tak jsme nechtěli působit paniku). Znaveni dvouhodinovou cestou vestoje jsme dorazili zpátky na hotel, vcelku rádi, že další den nás čeká jen chození po Ajacciu.
Středu začínáme cestou na Place d´Austerlitz neboli česky Slavkovské náměstí. I ten, kdo nedával při hodinách dějepisu velký pozor, ví, že u Slavkova na Moravě, německým názvem Austerlitz, se v takzvané bitvě tří císařů střetla francouzská vojska pod vedením Napoleona s vojsky rakouského císaře a ruského cara. Napoleon zde dosáhl vítězství, na jehož památku nesou ulice a náměstí v mnoha francouzských městech název Austerlitz, v Paříži se tak třeba jmenuje i jedno velké vlakové nádraží. Ajaccský Place d´Austerlitz je vyzdoben velkým pomníkem Napoleona, dojem z něj ještě umocňuje prázdné prostranství stojící před ním.
Patrně jako na jednom z mála památníků světa je zde možné vylézt po tělese samotného památníku až k soše velkého malého Korsičana po k tomu určených schodech. K soše se však lze dostat i nenápadnými postranními cestičkami, jejichž použití nám přišlo o mnoho praktičtější. Jednak na člověka nepraží po celou dobu výstupu sluníčko, protože cestičky vedou mezi stromy, jednak zde potkáte výrazně méně lidí a do třetice nebudete ostatním foceníchtivým turistům překážet v záběru. A jako bonus si můžete prohlédnout malou jeskyni zvanou nepříliš překvapivě Napoleonova jeskyně. Sice se k ní neváže žádný konkrétní příběh a vlastně neexistuje jediný důkaz pro to, že v ní Napoleon někdy byl, ale za zhlédnutí stojí i tak.
Z Place d´Austerlitz se vracíme zpět směrem k centru, mezitím už jistě bude mít Napoleonův rodný dům otevřeno. Při vstupu se sice musíme podrobit prohlídce našich batohů, aby bylo jasné, že císařův rodný dům během naší návštěvy nevyletí do vzduchu, ale stejným procesem musí projít i všichni ostatní návštěvníci. Na pokladně zažijeme jeden z největších šoků celého pobytu – na otázku, odkud jsme, odpovíme, že z Česka, načež slečna pokladní, hovořící plynulou bezpřízvučnou (byť prý kontinentální a nikoli místní, což já ovšem posoudit nedokážu) francouzštinou na nás promluví slovensky. Po vzpamatování se z prvotního překvapení nám slečna vysvětlí princip ovládání audioprůvodců, které jsou naštěstí k dispozici i v jiných jazycích než jen francouzsky a korsicky, a můžeme se vydat na prohlídku. Výklad v jednotlivých místnostech je přiměřeně dlouhý, aby se člověk nestihl začít nudit, a zdaleka se netýká jen dětství a mládí pozdějšího císaře, ale návštěvníci se dozví i řadu zajímavých informací z dějin života na Korsice obecně. Vedle všemožných napoleonik a dobového vybavení je k vidění např. i nejstarší ručně kreslená mapa celého ostrova, prim však pochopitelně hrají věci nějakým způsobem spojené s Napoleonovou osobností. Protože ale nejslavnější Korsičan pocházel z relativně skromných poměrů, zachovalo se o životě jeho rodiny jen poměrně málo důvěryhodných záznamů a tak např. u mnoha místností se badatelé dnes jen dohadují, k jakému účelu vlastně za Napoleonova života sloužily. Domu také příliš nepomohlo, že v něm několik let byli ubytovaní britští vojáci a poté často střídal majitele, přestože většinou v rámci širokého příbuzenstva Bonapartů. Kdo by tedy čekal, že na vlastní oči uvidí třeba postel, ve které se Napoleon narodil, bude zklamán. Jinak je ale expozice uspořádána zajímavě, k vidění jsou i takové kuriozity jako umělecké ztvárnění první Napoleonovy vítězné bitvy (svedené mezi dvěma partami kluků sněhovými koulemi) nebo model jeho vězení na ostrově Svatá Helena. Určitě by si návštěvník neměl nechat ujít malby zobrazující dům v 19. století, protože dnes je dům obklopen zástavbou a udělat si celkový obrázek o jeho vzhledu tak dost dobře není možné. Na závěr prohlídky ještě prohodíme pár slov se slovenskou pokladní, která nás ujistí, že výlet do Bonifacia rozhodně nejsou vyhozené peníze, a se smíchem nás požádá, abychom jí při případné příští návštěvě Korsiky přivezli pár plechovek nejlépe plzeňského piva.
Po prohlídce je dost dobře nemožné vyhnout se zakoupení některého z napoleonských suvenýrů. Už v pondělí se nám zalíbila ve výloze olověná figurka císaře v jeho typické poloze s rukou položenou na prsou, a tak prodavači ani nedá příliš práce nás přesvědčit ke koupi. Figurku nám ochotně zabalí a s pozdravem „Vive l´Empereur“ nám přeje hezký zbytek dne. S figurkou císaře v batohu zamíříme do knihkupectví, neboť správný knihomol se takovou drobností, jako že knihy jsou psány v jazyce, kterému nerozumí, přece nenechá odradit. Překvapeně zjišťujeme, že fenomén severských detektivek dorazil i sem, ale pozornost pochopitelně věnujeme hlavně knihám přímo o Korsice. Drahá polovička se nakonec rozhodne zakoupit si na památku komiksové zpracování nějaké středověké legendy z dějin ostrova (prý to tedy není komiks, ale grafický román, ale když to má jen obrázky a texty v bublinách, tak já tomu prostě říkám komiks), avšak mou naději, že mezi knihami o Korsice bude i nějaká o zdejší železnici, paní prodavačka zklame. Nějaká taková kniha sice prý před relativně nedávnou dobou vyšla, je už ale vyprodaná. Náladu si tím ale zkazit nenecháme, koneckonců nákup knih o železnici není účelem naší návštěvy ostrova.
Dalším bodem na dnešním programu je návštěva Palais Fesch, paláce nesoucího jméno kardinála žijícího v 18. století, který velkou část svého majetku věnoval do nákupu uměleckých sbírek, které pak zpřístupnil veřejnosti, aby zaostalé Korsičany kulturně trochu pozvedl. Mimochodem tento pán byl bratrem Napoleonovy matky, takže z až tak skromných poměrů, jak se traduje, Napoleon asi nepocházel, když měl strýce kardinála. V kardinálově paláci jsou dnes zpřístupněná čtyři podlaží naplněná malbami převážně starých italských mistrů z 16.-18. století, ale k vidění jsou i díla malířů korsického původu. Dojem z návštěvy jen trochu pokazil fakt, že celé jedno patro bylo v době naší návštěvy uzavřeno, protože se přišlo na to, že klimatizace nedokáže při vyšších teplotách vzduchu udržovat teplotu vhodnou pro vystavené obrazy. Nechápavě si v duchu klademe otázku, jak je možné, že projektant nepočítal s tím, že teploty na Korsice mohou atakovat hranici 30 stupňů Celsia. Díky vstřícné paní kustodce si nakonec ale oficiálně uzavřené patro přeci jen prohlédnout můžeme, i když jen v rychlosti a zdaleka nemůžeme u každého obrazu strávit tolik času, kolik bychom si přáli.
Protože dnes máme na programu jen Ajaccio, rozhodli jsme se už ráno, že večer navštívíme některou z místních restaurací a ochutnáme místní speciality. Náhoda nás zavede do nábřežní restaurace „L´Esprit du Sud“, kde si zkrátka a dobře z nabídky vybereme Menu Corse neboli prostě a jednoduše korsické menu. Jako první chod volíme rybí polévku, jako hlavní jídlo kousky divočáka s těstovinami a jako zákusek si manželka vybrala zmrzlinu, zatímco já se rozhoduji ochutnat dva druhy místního sýra. K tomu všemu místní červené víno, nesoucí přímo jméno restaurace. Podvědomě počítáme s tím, že se jedná o menu pro zvědavé turisty a porce budou spíše symbolické než že by nás skutečně zasytily. Velice se rychle se ukáže, že opak je pravdou. Usměvavý číšník nám v míse přinesl tolik polévky, že mnohé české restaurace by to zvládli rozdělit do nejméně čtyř, ale spíše šesti porcí. Divočáka s těstovinami (spíše připomínajícími české polévkové nudle než to, na co jsme pod označením těstoviny zvyklí) jsme měli na talíři tolik, že manželka rovnou vzdala snahu sníst svou porci celou, a i závěrečného dezertu bylo v obou případech spíše více než méně. Jaký rozdíl oproti včerejšímu dojmu z Corte! Tímto tedy zmíněnou restauraci vřele doporučujeme, jen se ujistěte, že skutečně máte hlad, než do ní zavítáte :-)
Čtvrteční ráno vstáváme brzy, neradi bychom lodní výlet do Bonifacia zmeškali a dle instrukcí máme být na místě půl hodiny před odplutím, plánovaným na devátou hodinu. Po příchodu na molo naši pozornost upoutá tmavý obrys na horizontu – jak je možné, že jsme si tohohle kopce na protější straně zálivu dříve nevšimli? Druhý pohled však odhalí, že nejde o horu, která by přes noc vyrostla, ale o jednu z mnoha lodí, které s turisty brázdí celé Středomoří. Tyhle lodě nejsou prostě veliké, jsou obrovské, jsou to monstra, před kterými by se i Titanic jevil jako drobeček. Díky cestám na evropský sever jsme sice oba zvyklí na velikánské trajekty spojující Švédsko s Finskem a Estonskem, ale tyhle křižníky je hravě strčí do kapsy.
Velice rychle se ukazuje, že instrukci být na místě půlhodiny předem nevzala vážně ani většina z našich deseti spolucestujících, ani samotná posádka. Jen pár minutou před devátou se na mole objevuje pomenší rtuťovitý mužíček, pohledem odhadne, kdo z lidí na molu asi budou jeho cestující, a naučenými pohyby nás sežene dohromady. Jsme napjatí, která z mnoha ukotvených lodí se ukáže jako ta naše. Dost nás zaskočí, když nás mužíček zavede k maličkému gumovému člunu, na který se kromě dvanácti cestujících nevejde už ani myš. Nejsme jediní, komu rázem mizí barva z tváře – na téhle kocábce se máme plavit dobré tři hodiny tam a další tři hodiny zpět? Důvěru nevzbuzuje ani kapitánova instrukce, abychom si batohy odložili do speciálního trezoru, aby nám při větších vlnách nespadly do moře. Nikdo se ale netváří, že by si cestu na poslední chvíli rozmyslel, tak sebereme odvahu, odložíme batohy a zaujmeme místa k sezení. Kapitán spouští motor, člun se pomalu dává do pohybu a přesně v okamžiku, když už je pozdě se zvednout ze svého místa a skočit zpět na pevnou zem, zavolá na kapitána jeho kamarád od pokladny „A ne že s nima zase najedeš na útes!“
První tři čtvrtě hodiny plavby se jen křečovitě držíme madel před sebou a ostatní cestující na tom nejsou o moc lépe. První zastávka na pláži schované v zátoce lemované kamenitým pobřežím je pro nás vítaným kontaktem s matičkou zemí, přeci jen však už z nás prvotní strach opadá. Protože je stále zamračeno a na rychle jedoucím člunu to chvílemi na místní poměry dost chladně fouká, nabízí kapitán k zapůjčení erární větrovky. Jako jediní je s díky odmítáme, nad čímž kapitán jen nechápavě kroutí hlavou.
V další zátoce kapitán jen zpomalí a upozorní nás na skálu, která má svým tvarem připomínat lva. Ať se snažíme jak chceme, lva ale nevidíme a ostatní jsou na tom podobně. Po chvilce se dostáváme k mořským jeskyním u Bonifacia, obrovským prostorů vykotlaných do skalnatého pobřeží. Zjevně se jedná o velmi oblíbený cíl, neboť se zde střídá jedna loď za druhou a v jednu chvíli jsme uvnitř jeskyně se dvěma dalšími plavidly plnými turistů. Do jeskyně umožňuje přístup denního světla velká díra ve stropu (svým tvarem údajně připomínající tvar celého ostrova Korsika, alespoň podle našeho tištěného průvodce) a návštěvníci tak mohou obdivovat jeskyni v celé její kráse.
V Bonifaciu, jehož jméno připomíná zakladatele města Bonifatia I., v tomto případě ovšem toskánského markraběte a nikoli jeho známějšího papežského jmenovce, dostáváme rozchod a my zamíříme do historického centra města. Od přístavu musí člověk vystoupat po poměrně příkrém kopci, než se tam dostane, výhled na zátoku i pobřežní skály je ale více než dostatečnou odměnou za tuto námahu. Skrze Janovskou bránu vstupujeme do historických křivolakých uliček, v nichž rozhodně není snadné udržet orientaci. Spíše náhodou než záměrně se dostáváme ke kostelu svatého Dominika, stojícímu vlastně už za městskými hradbami, avšak tvořícímu součást původního opevnění. Tento gotický kostel ze 14. století je zajímavý především svou neobvyklou věží, vytvarovanou do podoby osmiúhelníku a vybavenou na svém vrcholu cimbuřím. I odtud je krásný výhled na moře. Dovnitř se bohužel nedostaneme, otevřeno je jen v červenci a srpnu. Navštívit ale můžeme dva další kostely umístěné v centru, a to kostel svatého Jana Křtitele a katedrálu Panny Marie. Prvně jmenovaný zaujme především svým interiérem, kde je k vidění jednak sousoší znázorňující popravu zmíněného světce, jednak socha zobrazující Krista ležícího v hrobě. Na druhém jmenovaném svatostánku lze obdivovat hlavně kombinaci stavebních stylů, viditelnou hlavně na jeho zvonici – když stavba začala, stavělo se všechno v románském slohu, proto je přízemí románské. Další tři poschodí jsou ale již gotická (navíc ještě s vlivem aragonské reliéfní ornamentiky, jak uvádí náš tištěný průvodce). Vnitřek katedrály je pak pro změnu přestavěn barokně, no prostě úplná učebnice dějin architektury. V souladu s barokním stylem se v interiéru nachází množství soch a obrazů. V jednom z výklenků se má dle přiloženého popisu nacházet socha Jana Nepomuckého, výklenek ale bohužel zeje prázdnotou. Jen doufáme, že socha je jen zapůjčena na nějakou výstavu či na renovaci a že se na své místo zase vrátí.
Čas vyměřený kapitánem na návštěvu města se krátí, proto míříme zpět k našemu člunu, který u mnoha kolemjdoucích vzbuzuje udivené pohledy, že na takovou kocábku někdo vleze. Jako obvykle u skupinových výletů se najde někdo, na koho se musí čekat, a tak s menším zpožděním vyrážíme směrem k dalšímu cíli, souostroví Lavezzi. Skalnaté ostrůvky si prožily svůj okamžik dějinné slávy jedné bouřlivé únorové noci roku 1855, kdy kolem proplouvala francouzská loď Sémillantes vezoucí vojáky do krymské války. Loď v těchto místech ztroskotala a z více než 600 mužů na palubě nepřežil ani jeden. Těla, která se podařila vylovit, byla na ostrůvcích pohřbena. Ani ve smrti si však lidé nejsou rovni, proto byly vybudovány hned dva hřbitovy – pro řadové vojáky a pro důstojníky.
Sémillantes ale nebyla zdaleka jedinou lodí, které se stala plavba zdejšími vodami osudnou. Kapitán nám ukazuje místo, kde se za 2. světové války potopila blíže neurčená ponorka. Na obzoru vidíme pobřeží Sardinie a je tedy zřejmé, že jsme se dostali na nejjižnější výspu Korsiky. Ve sluncem zalité zátoce kapitán vypíná motory a vyhlašuje půlhodinovou pauzu na koupání v moři. Udiveně se na sebe s ženou díváme, neboť o tomto bodu programu nám nikdo předem neřekl. Zjevně jsme jediní, všichni ostatní výletníci ze sebe svléknou šaty, pod kterými celou doby skrývali plavky, a vrhají se do vody. Navzdory intenzivním slunečním paprskům je ale voda velmi studená a ani největší otužilci v ní nevydrží déle než deset minut. Kapitán ale vyhlásil na koupání půl hodiny a jako u správného Francouze je u něj zcela vyloučeno, aby si jednou vyhlášenou přestávku dobrovolně zkrátil.
Po nějaké době kapitán startuje motory a náš člun vyráží zpátky směrem na sever. Před Ajacciem děláme ještě jednu pauzu v zátoce, kde vlastně není nic k vidění. Kromě velké restaurace na břehu, a když kapitán vyhlašuje na tomto místě další čtyřicetiminutovou přestávku, je jasné, že tím sleduje jediný účel – přimět nás něco v dané restauraci utratit. Část výpravy mu jeho přání plní, my se ale vydáváme po cestě podél pobřeží a užíváme si pohledy na moře, nad kterým se slunce pomalu začíná sklánět k západu.
Odjezd do Ajaccia se opět o chvilku zdrží, opět vinou těch stejných dvou blonďatých účastnic jako v Bonifaciu. Jejich nedochvilnost kupodivu leze na nervy i francouzským spolucestujícím a ze sedaček za námi několikrát zaslechneme polohlasně pronesené slovo „bimbo“, což je, jak mi drahá polovička vysvětlí, právě výraz pro hloupou blondýnu. Naštěstí cesta do Ajaccia už netrvá dlouho. Rozloučíme se s kapitánem a protože je ještě brzy jít spát, touláme se odlehlejšími čtvrtěmi Ajaccia, kam se většina turistů nepodívá. Náhoda nás zavede k místní nemocnici, z jejíhož heliportu právě startuje záchranářský vrtulník. Stihneme v duchu popřát štěstí tomu, pro koho letí, a politovat ty, kteří bydlí v bezprostředním okolí a slyší tenhle kravál několikrát denně. Protože vrtulník startující v areálu obklopeném ze všech stran budovami nemocnice dělá kravál úplně strašný. A to ještě nejsme připraveni na závan větru od vrtule, který nás málem porazí. Už chápeme, proč ve filmech vojáci běhají k helikoptéře či z ní v takovém legračním polodřepu.
Na pátek si dáme po čtvrtečním téměř celodenním pobytu na moři změnu a opět vlakem vyrážíme do vnitrozemí ostrova. Tentokrát nikoli až do Corte, ale jen do městečka Bocognano. Z něj plánujeme vyrazit pěšky přes Hory a údolí, kam nás cesta povede (realistický odhad je vrátit se o jednu zastávku zpět, do ještě menšího městečka Tavera). Cestou vlakem zjišťujeme, jaké jsme v úterý měli štěstí na výhled, protože přes okno, u jakého sedíme tentokrát, bychom měli všechny fotografie horských panoramat poznamenané šmouhami po nepříliš pečlivě provedené očistě.
Z Bocognana má dle našeho tištěného průvodce vyrážet hned několik značených turistických tras. Po chvilce pátrání se nám podaří nalézt mapku odkazující na začátek alespoň jedné trasy, právě té do Tavery. Vyrážíme tedy naznačeným směrem a opouštíme silnici vystavenou prudkému sluníčku a nacházíme útočiště ve stinném lese. Brzy se ale ukazuje, že sledovat turistickou trasu nebude tak snadné. Hned na prvním lesním rozcestí netušíme, kterým směrem se vydat. Vybereme si tedy udržovaněji vypadající variantu. Po pár desítkách metrů ale cesta končí u několika psích kotců, jejichž obyvatelé nám dávají rázně najevo, že zde nejsme vítáni. O kvalitě pletiva v kotcích máme své pochyby a raději se rychle vracíme zpět na rozcestí. Že by se turisté měli brodit něčím, co spíše než značenou trasu připomíná koryto napůl vyschlého potoka, se nám moc nezdá, ale vrátit se potupně na nádraží a cestu vzdát po necelých pěti stech metrech se nám taky nechce. Takže to riskneme a vyrážíme korytem potoka, občas z boku zarostlého křovisky na hranici průchodnosti. Nakonec najdeme indicii, že jdeme správně – na jednom kameni vidíme nenápadnou žlutou tečku, které jsme si povšimli už u rozcestí. Nenápadná žlutá tečka (ano, přesně v odstínu slunečního paprsku prorazivšího si cestu větvovím stromů, horší barvu zvolit nemohli) se tak stává naším průvodcem, majákem ve chvílích zoufalství a vítaným přítelem ujišťujícím nás o správnosti zvoleného směru.
Trasa vede skutečně pestrým terénem, chvílemi jdeme bahnitou stezkou, chvílemi po silnici, chvílemi normální lesní pěšinou. Občas narazíme na oplocený výběh, kde se popásá tlupa ochočených divokých prasat či pár oslíků. Na přítomnost člověka jsou zvířata zjevně zvyklá a jeví o nás výrazně menší zájem než my o ně.
Poněkud nás zaráží, že trasa vede téměř neustále z kopce. Protože vlak nijak prudké stoupání mezi Taverou a Bocognanem nepřekonával, tušíme, co to znamená: pokud se nestane nějaký zázrak, povede druhá polovina trasy pro změnu neustále do kopce. Očekáváním věcí příštích si však nenecháme kazit krásu okamžiku a užíváme si pohledu na majestátní Hory a další krásy přírody kolem nás.
Samotným dnem údolí protéká malá říčka, využíváme možnosti se ochladit a užíváme si klidu a míru, kterého jsme si v posledních dnech příliš neužili. Přesně podle očekávání nás teď trasa vede vzestupným směrem. Co ale nečekáme je fakt, že chceme-li pokračovat dále, musíme překonat visutý provazový most přes řečiště dalšího potoka. Ačkoliv značení trasy je z pohledu turisty navyklého na kvalitní český systém dost odfláklé, o most se místní turistická správa zjevně stará s větší péčí. Provazy ani dřevěná konstrukce nevypadají nijak zpuchřele ani opotřebovaně, přesto se raději na cestu vydáváme jeden po druhém.
Most naši zatěžkávací zkoušku ustál bez viditelné úhony a my stoupáme dále. V jeden okamžik podcházíme železniční trať, těsně za ní nás cedule láká na odbočku k železničnímu mostu, zjevně místní technické památce. Drahou polovičku inzerovaná dvacetiminutová zacházka nijak neláká, zůstává tedy na místě a já se vydávám naznačeným směrem. Nevím, jestli jsem někde špatně odbočil nebo kde se stala chyba, ale žádný železniční most se mi najít nepodařilo.
Pomalu se blížíme k Taveře, už by nám měly zbývat maximálně dva kilometry, když vtom se náhle drahá polovička na cestě náhle zarazí a pevně mě chytne za loket. Popuzeně dám najevo, že se mi to hrubě nelíbí, protože včerejší pobyt na moři, kdy jsme byli několik hodin vystaveni slunečním paprskům, nezůstal bez následků, v půlce slova mě však z blízkého křoví přeruší nezaměnitelný zvuk zachrochtání. O okamžik později se zpoza zatáčky před námi objeví bezstarostné kančí selátko, kvíkne v odpověď a zamíří do křoví. Že bychom vyvázli takhle lehce? Přesně v okamžiku, kdy se chystám pomalu pohnout kupředu, se ale zpoza zatáčky objeví další selátko, a pak další a další... Navíc se nejedná o žádnou drobotinu, ale o povyrostlejší kusy, od pohledu alespoň půlmetrákové. Některá ze zvířat míří přímo k nám, sice se pár kroků od nás zastaví, ale čert ví, co se takovému praseti může honit v hlavě. S klidem, který ve skutečnosti vůbec nepociťuji, šeptám manželce „žádný prudký pohyby“, zatímco v duchu mnou cloumá jediná myšlenka: „Zdrháme!“
Po nekonečně dlouhých desítkách vteřin divočáci pochopí, že se od nás žádné dobroty nedočkají, pohodí hlavami a mizí v křoví, za kterým se, jak zjišťujeme až nyní, nachází další oplocený výběh. Jeho majitel si zjevně se zabezpečením hlavu příliš neláme, alespoň ale svým zvířatům doplňuje žrádlo, jak nám další nezaměnitelné zvuky prozradí. Pomalu se dáváme do pohybu, prasata ale o nás – až na jedno, které nás pár metrů zvědavě sleduje – už ztratila zájem. Pořádně si oddechneme ale až ve chvíli, kdy se i poslední nejzvědavější prase otočí a zamíří k ostatním.
S již opadlou hladinu adrenalinu dorážíme do Tavery. Ves vypadá jako po vymření, není vidět živáčka ani neslyšíme žádné hlasy, sekačky, rádio, vůbec nic. Z iluze úplné opuštěnosti nás ale vyvede dalmatin, který náhle vyběhne z jedné ze zahrad a bez váhání se štěkotem zamíří naším směrem. Po notné chvilce se za ním objeví jeho majitelka a nakonec se jí podaří ho k sobě zavolat, aniž by se obtěžovala se nám nějak omluvit (pokud jako omluvu nepočítáme větu „to je hodný pes“). Chvíli zvažujeme, jaké zvíře se nám dnes ještě rozhodně zkřížit cestu, a také, jak se dostaneme k nádraží. O kousek dál narazíme na něco na způsob návsi (spíše taková širší křižovatka dvou silnic), kde je dokonce i otevřený obchod. Paní prodavačka nám ochotně popíše cestu k nádraží a zajímá se o to, odkud jsme se tady u nich ve vsi vzali. Naše odpověď, že jsme dorazili pěšky z Bocognana, jí ovšem příliš nezaimponuje. Každopádně vybaveni její radou vyrážíme směrem k nádraží, cestou ještě mineme památník padlým z 1. světové války. Zvláštní pocit vidět, že i v takovéto vesničce ztracené kdesi v korsických horách je památník popsán jmény zhruba dvou desítek padlých...
Víme, že vlak nám jede až za více než hodinu, tak nijak nespěcháme. U nádražní budovy oceníme přistavěné židle, které si cestující mohou přemisťovat dle potřeby, aby byli při čekání na vlak chráněni před sluncem. Uvelebíme se ve stínu a čekáme. Tavera je zastávka na znamení, kde ani není možné koupit si lístek. Ráno nám pán na pokladně v Ajacciu tvrdil, že u průvodčího to také možné není, ale přeci nedostaneme pokutu za jízdu bez jízdenky a zadarmo se asi taky nejspíše nepovezeme.
Když vlak vyjede ze zatáčky, pro jistotu na něj zamáváme, aby skutečně pochopil, že budeme nastupovat. Strojvedoucí na nás v odpověď zabliká a zkušeně zastaví tak, že máme dveře pro nástup do vagonu přímo před sebou. Mnozí čeští strojvůdci by u něj měli projít kurzem. Průvodčí nám samozřejmě lístek bez potíží prodá, drobná potíž se vyskytne jen při placení, když my ani on nemáme dost drobných. Po chvíli prohledávání kapes nad tím mávne rukou a velkoryse nám šedesát centů odpustí.
Po návratu do Ajaccia zvažujeme, co se zbytkem dne, a nakonec se rozhodneme strávit zbytek dne na pláži. Tady alespoň máme jistotu, že na nás žádní divočáci ani dalmatini nevyběhnou.
Sobota je náš poslední den pobytu, strávíme ji tedy potulováním po městě a návštěvou trhů a obchodů se suvenýry. Určitě musíme koupit hlavně něco s motivem maurské hlavy se stužkou kolem čela, který je zde všudypřítomný a odkazuje k bojům za nezávislost Korsiky hlavně v 18. století, ačkoliv jeho původ je ještě o pět set let starší. Určitě se nám nechce dávat třicet euro za plážovou deku nebo kabelku s nápisem „Corsica Beach“. Nakonec v jednom obchodě objevíme panákové skleničky s hlavou Maura a je rozhodnuto. K tomu pár pohlednic a můžeme přejít na blízký trh s potravinami. Nabídka je pestrá a skutečně lákavá, musíme ale zvážit, které zboží vydrží den bez ledničky na hotelu a další v podstatě celodenní cestu domů. Když obejdeme celý trh, volíme láhev kaštanového vína a sadu čtyř skleniček s různými místními druhy paštiky. V supermarketu nákup doplníme několika plechovkami kaštanového piva na ochutnání pro rodinu doma. Poslední zastávkou naší nakupovací štace je bleší trh se vším možným. Obdivujeme starý řemeslný nábytek, který by se u nás doma sice jistě hezky vyjímal, ale jak bychom jej domů z Korsiky dostali? Z obav, aby se cestou nerozbily (každý ví, jak s kufry na letišti obsluha zachází), musíme oželet i krásné porcelánové a skleněné soupravy nádobí. Ale když objevíme samostatnou porcelánovou misku vytvarovanou do podoby ostrova, neváháme. Převézt jeden kus by snad neměl být takový problém, takže přistoupíme na prodavačkou požadovanou cenu patnáct euro a přesouváme se ke stánkům s knihami. Na výběr jich tu jsou snad stovky. Po chvíli se nám podaří lokalizovat knihy týkající se Korsiky a zkoumáme, zda si nějakou nevezmeme na památku. Téměř se mi zastaví dech, když mezi kuchařkami, obrazovými průvodci a životopisy Napoleona a Paoliho nahmátnu knihu s lokomotivou na obálce. Rychlé prolistování potvrdí, že se musí jednat o knihu, kterou měli předevčírem v knihkupectví již rozebranou. Je rozhodnuto.
Není ale jasné, komu vlastně za knihu zaplatit. Ostentativně se rozhlížíme kolem, s knihou pevně v rukou, ale nikdo nám nevěnuje pozornost. Zvažujeme, zda prostě pomalým krokem neodejít a nečekat, že na nás někdo zavolá. Nakonec si směrem k nám cestu proklestí postarší muž ne právě reprezentativního vzhledu a chce za knihu deset euro, které mu milerádi dáme (tiráž knihy prozrazuje, že původní cena byla trojnásobná).
Nějakou dobu strávíme opět na pláží a večer se zúčastníme mše v katedrále, protože tušíme, že v neděli se do kostela nedostaneme. Místní zvyklosti nás při obřadu několikrát překvapí, zejména paní, která vepředu u oltáře při zpěvu písní diriguje celou chrámovou loď. Zaujme nás i fakt, že dvě postarší dámy, které nesou obětní dary a vybírají milodary, jsou oděny ve shodných modrých hábitech s písmenem A (asistent?) na levé straně. Zjevně si na své vydobyté farní funkci velmi zakládají. Velmi působivý je pak pohled při odchodu z kostela. Z hlavní chrámové lodi je vidět přímo na moře. Jaké myšlenky se asi kdysi honily při tomto pohledu malému Napoleonovi?
Mší pobyt na Korsice vlastně zakončujeme, protože po jejím skončení míříme rovnou na hotel a jdeme spát, ráno nám letadlo letí už v půl osmé ráno. Bylo to tu krásné a jsme moc rádi, že jsme měli možnost zde tento úžasný týden strávit.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Francie
Půjčovna autPříspěvky z okolí Náš týden na Korsice
