Náš víkend v Helsinkách
Pobyt v Helsinkách jsme zahájili zcela pragmaticky na letišti v pátek večer. Náš let přistál krátce po jedenácté večer místního času (Finsko má čas posunutý o hodinu napřed, v Praze, odkud jsme letěli, tak bylo teprve deset). První dojem, kterým na nás země zapůsobila, byly dvojjazyčné finsko-švédské nápisy. V podstatě vše (nebo přinejmenším všechny oficiální nápisy) je zde uvedeno v obou těchto jazycích. I v jízdních řádech jsou uváděny názvy zastávek v obou jazycích, což ovšem někdy může vést k nedorozuměním (ale nepředbíhejme).
Když jsme se v hale setkali s kamarádem, který tu studoval na Erasmu a kterého jsme přijeli navštívit, a po zakoupení lístků na městskou dopravu (lístek na 48 hodin stál zhruba 20 euro), jsme se přesunuli vlakem do centra města. Vzhledem k pokročilé hodině nebylo na nějaké prohlížení si okolí ani pomyšlení, přesto jsme si během přesunu z vlaku na autobus stihli všimnout restaurace Vltava, stojící v bezprostřední blízkosti hlavního nádraží. Po příjezdu do Leppävaara (nebo-li Albergy), kde měl náš ubytovatel pronajatý jeden pokoj v třípokojovém bytě, jsme si v hrubých obrysech upřesnili plán na zítřek a následně se uložili ke spánku. Za zmínku snad stojí, že cestou od nádraží do našeho dočasného útočiště jsme prošli ulicí, kde funguje pět různých kadeřnictví.
Při ranní cestě zpět do centra Helsinek jsme si konečně mohli prohlédnout alespoň něco málo z místní přírody a architektury. Bohužel jsme měli možnost přijet jen na víkend, tak nám tento letmý zážitek s místní přírodou musel (protentokrát) stačit.
Na hlavním nádraží jsme narazili na první zádrhel. Zjevně nikdo moc nepočítá s tím, že by do města nějaký turista dorazil vlakem, neboť sehnat zde plán města (dokonce snad s vyznačenými pamětihodnostmi) se ukázalo jako téměř nemožný úkol. Nakonec jsme po přezkoumání množství stojánků v informační kanceláři železniční společnosti nalezli nějakou brožurku, která naše požadavky alespoň částečně splnila.
Jako první cíl jsme si vybrali kostel Temppeliaukio. Ten vznikl až v průběhu 20. století, vysvěcen byl koncem 60. let. Kostel je kompletně vytesaný uvnitř skalního bloku, takže si v něm připadáte spíše jako v jeskyni (přestože okny ve střeše je vidět ven). Protože se jedná o kostel luteránský, je v něm výzdoby spíše méně než více, přesto se však jedná o působivé místo, kde si můžete odpočinout od shonu a ruchu panujícího ve světě tam venku. Jako do jediného z kostelů, který jsme navštívili, se zde platí vstupné – tři eura za dospělého, děti do 17 let zdarma. Studentské slevy zde nevedou, buď prostě dáte tři eura nebo ne.
Z útrob skalního svatostánku jsme zamířili k budově Národního muzea, kterou by si díky její věži leckdo mohl splést s dalším kostelem. Věž zrovna bohužel procházela rekonstrukcí, díky tomu jsme se ale na druhou stranu z vystavených informačních panelů dozvěděli leccos zajímavého o její konstrukci i o úskalí její údržby.
Rekonstrukcí procházela i nedaleká budova parlamentu (protože letošního 6. prosince budou Finové slavit 100 let nezávislosti, chtějí patrně předtím dát své významné budovy náležitě „do pucu“), pročež jsme se u ní příliš dlouho nezdržovali. Cesta nás následně zavedla zpět k budově nádraží a restauraci Vltava, nutno ovšem podotknout, že ta vypadala mnohem lákavěji v noci ve světle neonů než za plného denního světla. Poté, co jsme si ke svačině dali jogurt, kterým nás podarovaly usměvavé slečny v rámci jakési propagační akce (naše znalosti finštiny ani zdaleka nestačily na to pochopit byť jen minimum toho, co nám slečny říkaly, a naše účast v rozhovoru se omezila na děkovný výraz „kiitos“), jsme zamířili k hlavní dominantě Helsinek, bílé luteránské katedrále na Senátním náměstí. Katedrála byla postavena v 19. století a podobně jako v případě jiných známých katedrál, ani v tomto případě se její architekt nedožil dokončení svého životního díla. Monumentálnost katedrály podtrhuje i její umístění na vyvýšené plošině nad náměstím.
Vnitřní prostory jsou překvapivě malé, nebo alespoň o dost menší, než by návštěvník na základě vnějšího dojmu očekával. Vnitřní výzdoba je i v tomto kostele velmi strohá, což je hlavní znak, kterým se luteránské (respektive protestantské obecně) kostely liší od kostelů katolických a pravoslavných. Ačkoliv luteráni obecně neuznávají žádné světce, uvnitř helsinské katedrály lze nalézt sochy tří mužů, kteří sehráli v náboženském vývoji Finska významnou roli – jednak samotného Martina Luthera, dále pak Philippa Melanchthona, který Lutherovy myšlenky shrnul do tzv. augsburské konfese, a nakonec Mikaela Agricoly, prvního finského luteránského biskupa a překladatele Bible do finštiny.
Na Senátním náměstí zaujme i socha cara Alexandra II. Aby některý ruský car měl sochu mimo ruské území je skutečně velmi neobvyklé (a koneckonců ani v samotném Rusku jich po sedmi desetiletích komunistické diktatury nebude nijak závratné množství). Finům však Alexandr II. poskytl rozsáhlou autonomii a udělil jim i další práva, např. co se týče užívání finštiny jako úředního jazyka, a tak ve Finsku patří k těm oblíbenějším panovníkům v dějinách. Jeho jméno nese i jedna z ulic, které na náměstí ústí.
Ze Senátního náměstí jsme zamířili na blízké nábřeží. Blízkost moře prozrazují prakticky po celém území Helsinek rackové, kteří se nebojí ani zapózovat turistům s katedrálou na pozadí. Směrem k nábřeží pochopitelně jejich počet vzrůstá. Cestou zvažujeme, co ještě navštívit. V plánu máme určitě Uspenskou katedrálu, největší pravoslavný kostel nejen ve Finsku, ale i v celé severní Evropě (a také Evropě západní, což je asi třeba chápat spíše v politickém než doslovně geografickém významu). Jako většina veřejných budov v Helsinkách, i on pochází z 19. století. Vliv pravoslavné kultury a architektury kostel nezapře, vnitřek však působí výrazně světlejším dojmem než by člověk čekal. Nicméně nechybí ikony, hořící svíce ani pozlacený lustr.
Vracíme se volným tempem po nábřeží a pokračujeme v debatě, která místa bychom ještě navštívili a která si nechat na zítřek. Náš průvodce navrhuje bývalou vojenskou pevnost, ležící na ostrově nedaleko Helsinek, ke které se lze dostat zhruba za čtvrthodiny lodí. Ptáme se, zda má na mysli Sveaborg, místo známé snad z každé knihy o dějinách této části evropského kontinentu. Dozvídáme se, že ne, že má na mysli pevnost Suomenlinna. Po krátké diskuzi vyjde najevo, že máme na mysli totéž místo, pouze pod různými názvy... (Mimochodem Sveaborg znamená švédsky „Švédský hrad“, zatímco Suomenlinna znamená finsky „Finský hrad“. Shoda se někdy prostě hledá těžko.)
Dohodnuti na dalším cíli si krátíme čekání na příští lodní spoj (zapojený do systému místní MHD, čili si nepotřebujeme kupovat žádné lístky navíc) procházkou po nábřežním trhu. Naši pozornost upoutal především stánek s nabídkou burgerů ze sobího masa, máme tedy jasno, co si dáme k obědu, až se z ostrovní pevnosti vrátíme.
Konečně naše loď dorazila, společně se spoustou dalších výletníků vstupujeme na palubu a zabíráme si místa na vnější palubě. Množství racků nad našimi hlavy začíná připomínat scény ze známého Hitchcockova hororu, zjevně se ne všichni cestující řídí zákazem jejich krmení. Plavba nás vede kolem ukotvených trajektů plavících se do Stockholmu a Tallinnu. V blízkosti těchto monster člověka přepadne pocit nicotnosti. Po chvilce se na obzoru vynořují obrysy našeho cíle. Ostrov je očividně oblíbeným výletním cílem i místních obyvatel, do místního infocentra nás tak míří po přistání jen hrstka. Z informačních tabulí se dozvídáme, že ostrov je domovem zhruba pro osm set stálých obyvatel, že pevnost za krymské války ostřelovaly britské lodě a další zajímavé informace. Pak míříme na jižní výběžek ostrova, kde jsou umístěny největší kanony, jaké zde jsou k vidění. Neodoláme ani lákání dálek a alespoň si smočíme prsty v ledově chladném Baltu. Cestou zpět nás zaskočí nefalšované krupobití a na několik minut musíme najít útočiště v jednom z bývalých skladů proviantu. Vidina sobího burgeru na sluncem zalitém nábřeží se postupně vytrácí.
Když se počasí trochu umoudřilo, vydáváme se zpět k přístavišti. Tentokrát jsme pevně rozhodnuti cestovat na spodní, zakryté palubě, nejsme ovšem zdaleka jediní, kdo si to usmyslí. Přesto se nám nějakým zázrakem podaří získat místa k sezení, shodou okolností hned v sousedství mladého páru hovořícího slovensky. Aprílové počasí ovšem nevyneslo svůj poslední trumf a úměrně tomu, jak se blížíme zpět Helsinkám, mizí mraky z oblohy a nakonec skutečně přistáváme na slunečními paprsky zalitém nábřeží. Žaludky se už hlásí o své, takže míříme k domluvenému stánku a objednáváme si „poroburger“. Nechutná vůbec špatně, přestože chuť samotného plátku masa se od klasického hovězího zas až tak výrazně neodlišuje. Navíc jsme ho za šest euro padesát čekali o něco větší, ale jsme na nábřežním trhu v centru hlavního města, tak se nemůžeme divit.
Protože jsme se celý den pohybovali hlavně po svých, cítíme už v nohách přeci jen únavu. Rozhodneme se tedy k návratu do Leppävaara. V supermarketu nakoupíme suroviny k večeři a poté se společnými silami pokusíme uvařit těstoviny s kuřecím masem ve smetanové omáčce. V bytě obývaném dlouhodobě studenty střídajícími se každý semestr to není úplně nejsnadnější úkol, ale na celkovém výsledku se to naštěstí nijak neprojevilo.
Jsme ve Finsku, a tak je jasné, že si nemůžeme nechat ujít návštěvu sauny. Ačkoliv ve studentských bytech často chybí i takové poměrně základní vybavení jako mikrovlnka, rychlovarná konvice či vysavač, tak sauna přístupná studentům zdarma nesmí v obytném komplexu chybět. Vybaveni plechovkami místního piva se přesouváme do pečlivě udržované sauny a všechny starosti necháváme hodinu plynout mimo nás.
Večer zakončíme typicky erasmáckým vícenárodnostním povídáním nad pestrým výběrem toho nejlepšího, co jednotlivé národy dokáží vyprodukovat v sortimentu alkoholických nápojů. Okolo jedné hodiny po půlnoci se s omluvou přesouváme na svá improvizovaná lůžka, hostitel se ještě s ostatními přesouvá do bytu o patro níže.
Ráno nás pohled z okna dokonale zaskočil: zatímco včera po většinu dne svítilo sluníčko (s výjimkou krup na Suomenlinna/Sveaborgu), nyní za oknem řádí nefalšovaná chumelenice. Vločky naštěstí rychle tají, takže nám až takovou čáru přes rozpočet nedělají. Sbalili jsme věci a vyrazili na autobus do Helsinek. Zde jsme u nádraží přesedli na tramvaj a vyrazili směrem, kde by se dle našich informací měl nacházet katolický kostel. Naštěstí jsme měli zhruba dvacet minut rezervu do začátku nedělní mše, neboť se ukázalo, že naše informace byly skutečně jen velmi přibližné. Kostel, který jsme našli jako první, se ukázal patřit místní německojazyčné protestantské farnosti. Pastor ovšem na sobě nedal znát zklamání, které u něj nutně muselo vystřídat radost z příchodu tří nových oveček, a ochotně nám popsal cestu ke katolické „konkurenci“. Ovšem kdybychom cestou nenarazili na dalšího ochotného pána, pro změnu venčícího svého pejska, asi bychom kostel zasvěcený téměř neznámému světci Jindřichu Uppsalskému hledali výrazně déle.
Nakonec jsme nicméně dorazili včas a dokonce i získali místa k sezení. Mše byla ve finštině, takže jsme toho zejména z kázání moc neměli, ale díky kancionálům, které byly v kostele k dispozici, jsme se mohli zapojit alespoň do obvyklých modliteb. A kdo o sobě může říci, že se v životě modlil otčenáš ve finštině? :-)
Když jsme vyšli z kostela, zjistili jsme, že tramvajová zastávka leží hned vedle vchodu – jak už tomu tak bývá. Tak jsme se svezli zpět do centra, cestou jsme ještě minuli pěknou budovu staré tržnice. V plánu jsme měli ještě podívat se do restaurace hotelu Torni, z níž je pěkný výhled na centrum města. Bohužel jsme na místě zjistili, že restaurace otevírá až později odpoledne, kdy už jsme ale museli být na cestě zpět na letiště, abychom stihli letadlo do Prahy. Co se dá dělat, ne vždy všechno vyjde. Tak jsme se alespoň zahřáli čajem a horkou čokoládou v příjemné kavárně v přilehlé ulici Kalevankatu, kde nás příjemná slečna za pultem poučila, že ve Finsku není zvykem dávat v tomto typu podniků spropitné.
Cesta na letiště proběhla bez komplikací, jen na letišti samotném nás mírně zaskočilo, že podle informační tabule nám přesun k našem gateu zabere dvanáct minut. Z obav, abychom nakonec let kvůli nějakým komplikacím úplně nezmeškali, jsme raději vynechali plánovanou návštěvu tematického mumínčího obchodu, který se bohužel nalézal na úplně druhé straně celého letištního komplexu. Ale aspoň nám zůstala nějaká položka v itineráři pro příští návštěvu „Benátek Severu“ někdy v budoucnu :-)