Do Finska přes baltské země veřejnou dopravou - 5 díl Helsinki a Suomenlinna
Respektive nepřesedám ihned na vlak směr Helsinki, ale protože mám čas, vezu se linkou E na její konečnou Kaukalahti. Pro mě jako železničního nadšence samozřejmě zážitek, ale upřímně, nic tam není, jen jsme si projel další trať. Protože jsem se vrátil z národního parku o trochu dříve, přemýšlím, co dál. Napadá mě letiště, to bývá vstupní branou dokaždé země, a řada cestovatelů také chce vědět, jak se dostane na tento dopravní stánek.
Zkouším první variantu, podle mapy HSL, tedy helsinského dopravního podniku. Příměstským vlakem jedu do stanice Haupalahti, kde přesedám na linku M do Vantaanaski. Chtěl jsem se na letiště dostat posléze městskými busy, ale dle mapy bych musel asi 3x přesedat, a otázkou také je, jak často autobusy jezdí. Linka M končí v sídlištní zástavbě, a buduje se pokračování, které má linku prodloužit až na letiště Vantaa. Jenže to si ještě nějaký ten měsíc počkají. Jako výhodnější se mi tedy jeví vrátit se na hlavní nádraží a autobusem číslo 615 pokračovat přímo na helsinský vzdušný přístav. Autobus jede asi půl hodiny. Jen upozorňuji, že letiště leží již ve druhém pásmu a je potřeba zakoupit si dražší jízdenku.
Na zpáteční cestě z letiště jede se mnou řada rusky mluvících cestujících, vlastně Finsko je pro ně nejbližší opravdu západní cizina. Večer rychle zapadám do postele, zítra mě čeká prohlídka Helsinek. Ráno se mi ale moc vstávat nechce, nachlazení z Tallinu ještě trvá a tak vyrážím až kolem 9 hodiny. Od hostelu jdu pěšky na stanici metra Harju, kdesi kupuji v automatu za 8 Euro denní jízdenku (bude mi platit i zítra,až pojedu na trajekt).
Metrem vyrážím k hlavnímu nádraží, odtud to není daleko k historickému centru Helsinek a to k náměstí Senaatintori, které vévodí jednak katedrála Tuomiokirko a pod schody před ní je socha cara Alexandra II, jehož zásluhou je úředním jazykem finština. Na náměstí se také nachází Vládní palác, univerzitní knihovna a univerzita.
Z tohoto náměstí se přesunem o jeden blok dostanu k přístavu,odkud jezdí lodě k pevnosti Suomenlina (o tom později), ale také tu kotví obří zaoceánské paláce, které vozí turisty po celém světě. Upoutává mě tu jakýsi výtvor, růžová socha nejspíš mimozemšťana, tak trochu obdoba bruselského čurajícího chlapečka, tato postava si ovšem ulevuje o poznání větším proudem a to přímo do přístavních vod. Nad přístavem se pak tyčí Uspenská katedrála z druhé poloviny 19. století, je nejsvětší pravoslavnou katedrálou v severní a západní Evropě.
K důležitým místům, co je potřeba v tomto městě navštívit, je určitě (a pro čechy zvlášť) olympijský stadion. Leží asi 1,5 km severně od centra města a dostanete se k němu pohodlně tramvají 2,4,7,10 z centra. Stadion byl vybudován už v roce 1938, ale díky druhé světové válce, se olympijské hry, původně zde plánované posunuly až na rok 1952, nemusím snad připomínat, že pro nás, díky manželům Zátopkovým, hry velmi úspěšné.
Po zaplacení 5 € vyjedete výtahem na 72 metrů vysokou věž, vévodící stadionu, odkud je nádherný výhled, nejen na stadion, ale i na značnou část města, tedy podle počasí. Na recepci si pak můžete koupit nějaký suvenýr, případně zhlédnout výstavu fotografií a dokumentů k OH 1952.
Od stadionu se vracím zpět do přístavu, zaujala mě totiž možnost trajektem přejet k pevnosti Suomenlinna. Trajekt jezdí každých 40 minut, cesta trvá asi 25 minut a jezdí v rámci MHD, takže majitelé např. Denního lístku na MHD mají cestu zdarma. Místní, kteří na ostrovech bydlí, si na ostrovy převáží i auta.
Suomenlinna je od roku 1991 na seznamu památek UNESCO. Tvoří ji 8 ostrovů, a bydlí zde cca 850 obyvatel. Od přístavu se vydávam vpravo, což je ovšem špatně, dostávám se totiž můstkem na ostrůvek, kde jsou objekty námořní akademie a zákaz fotografování. Vracím se tedy zpět a pokračuji do centra ostrova. Pahorku zde vévodí kostelík. Po trase, která je v mapách zakreslena modře, se dostávám k Suomelinna centru, kde je muzeum, infocentrum, obchůdek, taky se zde dají domluvit prohlídky.
Nejzajímavější část je pak, na dalším ostrůvku po přechodu malého mostu. Nachází se zde zbytky opevnění a obrovská děla. Nachází se tu i další muzeum, je tu i malé přístaviště, lodě sem však jezdí jen v sezóně (já tu byl koncem září) a musí se platit zvlášť, lístky z MHD zde neplatí.
Tvrz byla vybudována v roce 1750 jako námořní tvrz, ovšem při rusko-švédské válce se v roce 1808 vzdala bez boje. Rusko zde mělo nadvládu až do roku 1918, kdy vzniklo Finsko. Vojenská posádka zde pak byla až do roku 1972, kdy byly objekty předány civilní správě.
Ze Suomenliny se vracím stejnou cestou zhruba po 2 hodinové procházce po pevnosti. Jelikož bylo po podzimní rovnodennosti, nelze počítat s dlouhou dobou slunečního svitu, jediné co stihnu ještě vyfotit, je kostel Kallion kirko, kousek od mého hostelu, nakoupit a připravit se na zítřejší přejezd do Tallinu.