Naše cesta do Banátu a Bihoru 3

Svatá Helena - tak se vařej povidla  •  Fotografie (5)  • Foto: davidova

Před pár lety se sedmičlenná parta vydala na cestu Do Rumunska, do českých vesnic v Banátu a do přírody voblasti Bihor. V několika dílech cestopisu vám dáme nahlédnout do naší cesty...Dlužno podotknout, že proběhla vroce 2000 a že se v Rumunsku od těch dob mnohé velmi změnilo.

Pondělí

Ráno. Vstáváme. I. si vypravuje s kloučkem, co je tu u babičky na prázdninách o tom, že kadibudka je obsazená. On na ni přitom kouká skrz díry v té kadibudce a prý jí to moc nevěří ...

Snídáme listy (sladký pečivo - těsto něco jako koblížky; mažem si je marmeládou), kávu a čaj. Prohlížíme fotky. Paní Sofie má tři děti - 2 holky jsou provdané v Čechách, kluk žije tady. Povídáme. Má pěkný vnoučata. Taky nás potkává chvilka černočerného humoru o pohřbu, dědovi v rakvi a tak ...

Autobus u benzínky  •  Foto: davidova

Koukáme, jak se dělaj povidla. Fotíme se. Kluci přespali též u místních. Dostali tam večerní i ranní dávku kořalky (část vzali s sebou), klobásu a sýr.

Přijíždí skříňový bus. Vlastně náklaďák. Nastupujeme. Ve skříní toho náklaďáku jsou po obvodu lavice a uprostřed ještě jedna.

12:30 hod Jedeme. Povídáme si s našima spolucestujícíma. Stavíme a tankujeme - nádrž je pod schůdkama do busu. Je to pěkný.

Trh. Kupujeme chleba, mlsky, melouna, jogurtek ...

Bus do Temešváru 14:00 hod je skvostnější. Sedadla už jsou za sebou, kabina klasická - připomíná to trochu socialistický autobusy - "vajíčka".

Po několika zastávkách staví řidič na rozcestí, kde žádná stanice není a ukazuje, že je tam pitná voda. N. startuje pro vodu a ptá se, jak daleko je Temešvár. Odpověď zní: 35 km. Po několika minutách jízdy V. hlásí: 60 km do Temešváru (napsáno na ceduli). To je to známé rumunské heslo - Una ore.

Bihor  •  Foto: davidova

V Temešváru zjišťujeme vlaky do Vascau. Přímý jede z Aradu po 6:00 hod ráno, proto volíme časově výhodnější trasu Arad-Värpurile. Další Dopravu k Bihoru budeme řešit autobusem nebo taxi. Odjezd Temešvár-Aradul Now 19:55 hod, příjezd 21:00 hod. Než se nám podařilo se sbalit a zjistit přepravu do Aradu (hlavní stanice), odjel přímý autobus (5000 ROL jedna osoba). Dohadujeme se s příchozím slovákem o tom, zda čekat do 00:30 hod na další, nebo jet taxíkem. Přichází sympatický anglicky mluvící rumun a radí nám koupit každému 2 lístky na MHD. Ukáže nám, kde přestoupit z autobusu na tramvaj. Na hlavním nádraží se potvrzuje, že vlak do Värpurile jede až v 4:28 hod, proto se ukládáme včekárně. Pak nastupujem a usínáme.

Úterý

Jsme vystoupeni v půl devátý ve stanici Vaşaău. Jdeme do "centra". Tedy, nejprv se ptáme, zda tu takovou věc mají, a poté se tam vydáváme.

Jsme na křižovatce a marně se snažíme domluvit s místními o tom, zda jede bus. Tedy: naše otázka:" Bus. Cimpani." ukazujem si na hodinky. Odpovědí nám je pokývání hlavou. Berem do ruky tužku a papír. Je deset patnáct, napíšem na papír 10:15 a opakujeme dotaz: "Bus, Cimpani." Ten člověk zase kývne, jako že to jede a ještě na papír s časem s kývnutím ukáže. Problém je, že to funguje u všech domorodců s tím, že je jedno, co tam člověk napíše za čas. Mám silné nutkání, napsat tam čas doplněný letopočtem - třeba takové sedmnácté století ... určitě by něco jelo. V praxi nejede nic.

Kupujeme nějaké papu a začínáme - též marně - přesvědčovat projíždějící i stojící auta, aby nás svezli. Jsme ochotni jet i po skupinkách.

Ponorný hrady  •  Foto: davidova

Po hodné chvíli nám staví náklaďák "Izvorul mineralui" - V. a N. jdou dopředu a my ostatní sedáme do tmy korby náklaďáku. Nejprv se skvěle bavíme, děláme stínový divadýlko, pak nás to zvolna přechází ... cesta v korbě ubíhala celkem hrozně - byla krušná. Konečně stavíme a vystupujem v obci Lonca. Za vsí na kopci - poté co jsme se snažili koupit nebo nějak sehnat pitnou vodu a byli jsme odkázáni na pramen, kde okolo bylo spousty dobytčích a koňských stop - se nám podaří stopnout "ovčí dopravák". Cesta na zbytcích hnoje ubíhala celkem dobře. Cimpani. Lidi na nás čuměj a bůhvíco si asi myslej. Děláme na ně "Béééééé, bééééé!".

Sighiştel. Vystupujeme a pokračujem pěšo. Musíme rozpohybovat naše bolavé nohy. Potok. Kamení. Začíná kaňon. Jeskyně. A - už víme, co asi jsou ponorný hrady. Vystupujeme do jeskyně a sundaváme boty. Je to děsně, ale děsně studený. V jeskyni je tma, svítíme si a brodíme. Konečně ostrůvek. Senzace. Brodíme dál. Teď musíme do patra po opřené kládě. Po další kládě jdeme nad studánkou ... Krasová výzdoba, blankytná modř ledový vody ...

Jdem se mrknout do pokračujícího kaňonu - cesta nás totiž povede nahoru nad něj. Je to tu široký tak ani ne na rozpažení. Stříbrný skály nás tu svíraj, občas se trocha rozestoupěj.

Dokopec v Bihoru  •  Foto: davidova

Za deset minut chůze, po krátkém stoupání, odbočka k jeskyni. Začínáme průzkum. V. má mapy z I-netu, tak nám popisuje, kde se zrovna nacházíme. Tady je netopýří sluj (jsou tu, kaděj a lítaj), laguna, hřbitov ... později se ukáže, že se podle toho plánku vůbec neorientuje. Plno stalaknitů, stalaktitů aj stalagnátů. Pestrá výzdoba. Trpaslík - jé, ten je pěknej ! Snad nikdo z nás ještě v tak velký jeskyni nebyl. Chodby střídaj další prostory a komnaty, vyschlá jezírka, sestupy dolů, výstupy nahoru ... Diskutujeme, jestli se dá po tom všem chození, vypátrat cesta ven.

Ťapem dál, začíná pěknej dokopec. A trvá nějak, na náš vkus, i dost dlouho. Valíme. Západ Slunka. Les červená. Je to krásný, romantický, i trochu smutný. Valíme dál do kopca. Bavíme se, jakej si dáme zmrzlinovej pohár. Mýtinka. V. a M. tu nechali bágly a šli zjistit, jak daleko je vrcholek. Dojdem na rovinku. Děláme ohýnek, polívčičku, opékáme lilek, hrajeme na kytaru ...