Návrat na Ukrajinu VIII.

Díl před tímto najdete tady.

Štastně se shledáváme se svými zavazadly. Děkujeme majitelce, když v tom se do naší rozmluvy mísí další z místních. Nějakou dobu prý strávil prací v naší vlasti. Čeština mu jde, už však v tom nespatřujeme takový div, velmi pěkně. Dostáváme se vbrzku k naší hlavní starosti večera. Ještě jsme totiž nerozhodli, kde se vyspíme. Nabízí nám partner v rozhovoru takové místo. Ať prý vyrazíme zanedlouho odjíždějícím autobusem do Vorochty, kde na nás počká jeho dcera. Milá pomoc, co ušetří hledání.

Tedy ušetřila by. Slečna se ani po několika desítkách minut na zastávce nezjevuje. Je to znovu na nás. Ale asi že Karpaty táhnou, nedává to takovou práci. Hezký pokojík nás vyjde na pár hřiven, trochu sice zlobí sprcha, na teplou třeba chvíli čekat, ale po dnešním pochodu jsme smířliví a rádi i za to. Ale spát se ještě rozhodně nejde. Těšíme se na noční život!

Mahazin, tedy takový kvelb, nalévá svým návštěvníkům také vodku. Nemůžeme odmítnout prosbu Polákovu. Zve nás ochutnat. Ten se již s místním prostředím sžil dokonale. Jeho druhové vyklízejí posice. Snad pak najde cestu domů sám. My mu však musíme pomoci najít cosi jiného. Společensky vysílené polštině chybí do srozumitelnosti věru mnoho. Pátrat s baterkou po čemsi za lokálem se mi zdá marné. Ale nepřesvědčujeme. Ani pohledná nalévající, co by náš západoslovanský bratr nejraději přivezl domů jako bohatou nevěstu v bílém.

Nakonec tuto náročnou sociální interakci zvládáme celkem s přehledem. Unavenému je třeba odpočinku, tak se po našem krátkém naléhání předpisově valí domů. I my, vyčerpáni pochodem, volíme tutéž možnost. Krásně, nádherně, úžasně bylo v těch ukrajinských horách. Panoramata, že by člověk dojetím zaplakal. Teprve tady vlastně přicházíme na smysl známému "až oči přecházejí".