Návštěva Chrudimi

Fotografie (78) • Foto: Franta

Po návštěvě Slatiňan jsme odjeli do vedlejší Chrudimi, druhého největšího sídla Pardubického kraje. Kupodivu to není žádné velkoměsto, neboť mu k dosažení „stříbra“ stačí jeho pouhých 23 tisíc obyvatel. Přitom se ale tohle půvabné místo může pochlubit jednou z nejrozsáhlejších městských památkových zón v celých východních Čechách!

Jak k takovému záviděníhodnému prvenství Chrudim přišla? Snadná odpověď – tak jako se my, lidé, rodíme na svět rodičům bohatým anebo chudým, tohle město zase dostalo při založení do vínku bonus v podobě kouzelného slůvka královské. Václav II. jej totiž věnoval své drahé choti - královně Elišce Rejčce - a městem věnným bývalo až do pádu habsburské dynastie. Samozřejmě že i ono zažilo různá období neslučitelná se spokojeným bytím (války husitské a hlavně tu třicetiletou, morovou ránu i velký požár hned dvou předměstí), ale naštěstí se v něm po celou dobu víc (a kvalitně) stavilo než bořilo. Navíc si domorodci svého krásného středověkého centra, umístěného na ostrohu vysoko nad řekou Chrudimkou a obehnaného dosud zachovanými původními hradbami, za každého režimu považovali a nedopustili takovou zvrhlost, aby se v něm v novověku stavěli betonové Priory či jiná monstra, „zdobící“ historická centra jiných měst.

Výčet chrudimských památek by dosáhl velikosti menšího telefonního seznamu, já se zmíním jen o některých, které jsem s manželkou viděl při naší návštěvě. Bohužel nám nepřálo počasí – do města jsme se dostali až v pozdním odpoledni, kdy digitální čočky našich fotoaparátů s nevolí bučely při pohledu na už zataženou oblohu.

(O moc lepší nebylo ani následující ráno a slunečního jasu jsme si užili pouhé dvě hodiny před odjezdem. I tak bych se rád zmínil o jednom postřehu, ale pro mnohé z vás to jistě nebude nic světoborného: místa, která jsou obzvláštěna Geniem loci nás nepochybně zaujmou kdykoli, a je naprosto jedno, jestli se na nebi zrovna honí čerti anebo na něm na 120% maká Oskar. Starobylým kamenným domům ale sluneční svit a modré ažuro nad hlavou tuze sluší. Zatímco prvý den mnohé budovy vypadaly sice jako krásné, ale přec jen truchlící vdovy, v záři slunečních paprsků se proměnily v roztoužené nevěsty.)

Odpoledne a podvečer jsme napřed prošli - očarováni půvabnou kulisou městského jádra - z nádraží přes Chrudimku k vodnímu náhonu. A Soukenickou ulicí se dostali k Širokým schodům, které dělají čest svému jménu a jsou lemovany historizujícími budovami.

Schodiště nás nahoře vyplivlo na Žižkově náměstí, jemuž dominovala zadní část chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Z hlavního chrudimského rynku připomíná spíš než kostel katedrálu. Ale ještě než jsme se na Resselovo náměstí dostali, museli jsme projít Břetislavovou ulicí, z jejíchž zdí nás ovanul mocný dech historie.

(Škoda jen, že ten z úbočí ostrohu tolik dominantní Mydlářovský dům, není při pohledu zblízka tak úchvatný).

Resselovovo náměstí je divukrásné, ale dostatečně ocenit jsme jej mohli až následujícího dopoledne, kdy se slunce pořádně opřelo do zdí Staré a Nové Radnice, morového sloupu a kašny. Možná nás chtělo alespoň trošíčku odměnit, jenže si bohužel neuvědomilo, že snímky – původně barokního kostela, dnes novogotické „katedrály“ - my, lidičkové, v protisvětle jaksi dobře udělat neumíme. Prostě to nejde...

O to zajímavější ale byly fasády dalších měšťanských domů, dnes vesměs jedna velká směska všech slohů.

Naši pozornost si zasloužila i historizující budova Regionálního muzea. Tady jsme se setkali i s poctou nejslavnějšímu městskému rodákovi – sochou Josefa Ressela v nadživotní velikosti. Že tento lesník a spisovatel vynalezl lodní šroub (s úspěchem vyzkoušený už v roce 1829 na lodi Civetta poblíž Terstu), znají dnes možná už i ta dítka školkou povinná, ale co vy dospělí – zdalipak víte, že ta slavná a dodnes používaná lodní vrtule není jediným Resselovým vynálezem?

On totiž tento pán vykoumal ještě třeba válcový mlýn, lisovací válec, přístroj na vyluhování barviv či lis na víno a na olej.

(Ale nebudu dělat přechytřelého – když jsem se to v kterémsi článku dozvěděl, taky jsem hleděl jako puk...)

Jak už jsem se zmínil, je historické centrum Chrudimi obehnáno pásem zrekonstruovaných středověkých hradeb. V ní se nacházejí i dvě dodnes zachované výpadové branky pro pěší, nazývané fortnami. Poblíž našeho noclehu se nacházela u bývalého Ceregettiho domu (dnes hotel Fortna) jedna z nich – Pardubická.

A jí jsme podnikli „výpad“ na naši dopolední procházku. Po schodišti jsme sestoupali do Lázeňské ulice. Po jejím vyústění do ulice Široké jsme přes mostek překonali vodní náhon a ocitli se u Regionálního muzea.. Naše nožky pak popoběhly k mostu přes Chrudimku a začátku kruhového objezdu, který ohraničovaly historizující štíty dalších zajímavých budov. Nejvíce se nám ale líbil ten, v jehož interiéru se ukrývala Restaurace na Bídě.

Tady jsme zařadili zpátečku, vrátili se Širokou ulicí těsně pod městské jádro a po schodech sestoupili na chodník, vedoucí okolo náhonu. Vysoko nad námi se rozkládal pás hradeb, ale daleko zajímavější byl pohled na objekt bývalého Koželužského mlýna, sloužícího nyní gastronomickým choutkám návštěvníků.

O kus dál jsme po dalších schodech seběhli k náhonu a lávce a za ní pokračovali nám už ze včerejška známou Soukenickou ulicí až k Širokým schodům. Víc než pohled na půvabný penzion, nacházející se hned vedle náhonu, nás znovu zaujal pohled na městské hradby, nad nimiž vystupovala impozantní kulisa historického jádra. Opravdu nepřehlédnutelné jsou věže chrámu Nanebevzetí Panny Marie, ale tím nejpůsobivějším objektem, o nějž se zrak otře snad každému turistovi, je Mydlářovský dům, připomínající načinčaný cukrářský výrobek.

K naší velké radosti bylo dnes už vše viditelné pod modrým baldachýnem oblohy a za spoluúčasti Slunce, nešetřícího svými paprsky.

Následoval odskok Havlíčkovou ulicí ke kostelu sv.Kateřiny. Mezi paneláky a ostatní „moderní“ výstavbou Kateřinského předměstí působí jak pěst na oko anebo spíš jako zjevení. Ale upozorňuji, že moc krásné zjevení.

Pohled na starobylý kamenný přelud vrhne moji mysl o řadu století zpět a já se zamyslím, zda-li býval kostel tak hezký už v době svého založení. Nejspíš ne, protože gotický sloh později vystřídala renesance a i ta mu vtiskla své charakteristické znaky. Naštěstí to spolu vše navzájem ladí a detailů si člověk všimne jen při zevrubné prohlídce. Kostelu vévodí čtyřhranná věž se zvonovým patrem s podsebitím umístěným na krákorcích. Její štíhlá a vysoká helmice píchá svým nejvyšším hrotem až do samého nebeského ažura, ale chrámové trojlodí a nižší presbytář mají kupodivu zastřešení takové jakési až moc obyčejné.

„A co se divíte?“ vypískne na mne omšelý kámen vystupující ze zdiva. „Vždyť ty krásné střechy a navíc stanové tady až do roku 1850 byly! Jenže ohromný požár, který tehdy zachvátil celé předměstí, zle poničil i nás. Téměř padesát let trvaly opravy a loď už byla přikryta jen střechou valbovou.“

„A jak to, prosím, vypadá uvnitř? Je totiž zavřeno a já se tam nedostanu.“

„Tak to máte čeho litovat, protože vybavení interiérů je přehlídkou slohů od patnáctého až do devatenáctého století. Nejcennější jsou původní křížové klenby a podpory s figurálními hlavicemi. A to víte, že pod nimi kázával a sloužil mše svaté podobojí i slavný kališník Prokop, ctitel Rokycan a veliký odpůrce Jednoty bratrské?“ pochlubil se starobylý šutr.

„Ano, vím. Někde jsem to četl na netu. Ale nyní už se musím rozloučit, neboť se mi žena někam zaběhla. Bylo mi ctí...“

Takže čelem vzad a Koželužskou opět k tomu romantickému náhonu a podél něj až k budově Staré vodárny. Naproti ní se nachází Muzem s expozicí hornin a minerálů. Pro nedostatek času jsme ho ale nenavštívili a spokojili se s pohledem na vyleštěný balvan ruly. A po širokém schodišti Širokých schodů vyrazili nahoru do centra, abychom si před odjezdem ještě jednou rychle zopakovali procházku hlavní částí historického jádra.

(Oproti včerejší zatažené obloze to byl totiž rozdíl asi jako mezi dnem a nocí.)

Nahoře nad schody jsme zamířili za zády néjmohutnějšího chrudimského chrámu ke kapucínskému klášteru s kostelem sv.Josefa. Byl vystavěn v polovině sedmnáctého století, ale po druhé světové válce zrušen. Za totality se mu dostalo potupného využití jako skladiště a až po sametu se konečně blýsklo na lepší časy. Díky miliónkům z EU fondů byl areál zrekonstruován a v současnosti slouží jako domov barokních soch.

Přilehlá klášterní zahrada též doznala podstatné změny. Nynější veřejný park se skládá z rozária, ovocného sadu a plochy využívané rodiči a dětmi. Na hranici růžové zahrady se sadem, v nároží parkánové hradby, se můžeme potěšit pohledem na hezky zrekonstruovanou kulatou baštu Prachárnu. Jak název napovídá, sloužívala k uskladnění střelného prachu a k tomuto bohulibému účelu sloužila už od první třetiny patnáctého století. Dnes se v ní nachází expozice o městských hradbách.

Tak, potěšili jsme se na ni alespoň exteriérovými pohledy, a pak už se naše nožky nedočkavě rozběhly k hlavnímu rynku.

A historickými krásami náměstí a přilehlých ulic se naše oči i čočky digitálů kochali až téměř do poledne, kdy jsme k našemu velkému žalu museli vše tohle opustit a zamířit ke spoji k domovu, do funkcionalistického a moderního Zlína...

Poslední aktualizace: 1.4.2018

Návštěva Chrudimi na mapě