Nedotčené bengálské pláže
Přecpaný autobus zDháky mě vyplivl vchaotickém centru přímořského letoviska Cox`s Bazar na bangladéšském jihovýchodním pobřeží. Znavené cestující vmžiku obklopují dotěrní rikšové, rvou jim zrukou zavazadla a táhnou je ke svým pestrobarevným trojkolkám. Trvám na tom, že si hotel najdu sám, bez rikši. „Však ty se vrátíš," říká mi jeden, překvapivě anglicky. To sotva, myslím si a začínám obcházet vytipované hotely. Vjedenáct večer, po dvou hodinách marného hledání ho rád potkávám na hlavní třídě. „Je turistická sezóna," vysvětluje mladík, když lezu do jeho vratké tříkolky, „takhle pozdě je všude plno. Já ale o něčem vím," spiklenecky na mě mrká a přidává otřepanou rikšáckou frázi „very good, very cheap!"
Za deset minut mě vysazuje vpotemnělé uličce u bezejmenného hotýlku. Hned zpočátku je jasné, že ani good ani cheap to rozhodně nebude, ale nemám na výběr. Bezzubý manažer mi nabízí poslední volný pokoj - špinavou špeluňku bez okna, splesnivými zdmi, dřevěnou pryčnou potaženou jen prostěradlem naposledy praným nejspíše minulou sezónu a prostorem sotva na můj batoh. Dveře jsou neumně stlučeny zněkolika planěk a škvírami mezi nimi po mně pokukují zvědaví sousedé. Snesitelnou teplotu zde umožňuje stropní ventilátor zavěšený nebezpečně nízko nad zemí. Koupelna a záchody jsou vhale, a to doslova - sprcha je umístěna přímo vchodbě, takže pokud se někdo sprchuje (činí tak jen muži ve svých lungi, kusu barevné látky omotané kolem beder), musíte počkat, až vodu zastaví, když nechcete zmoknout. To vše za cenu, která by na severu zaplatila prostorný pokoj sklimatizací a vlastní koupelnou. „Přeji příjemný pobyt vCox`s Bazaru, pane," usmívá se manažer, když si do kapsy strká mých sto taka. Zní to jako parodie letáčku vládní turistické kanceláře.
Cox`s Bazar je jediným turistickým letoviskem vBangladéši. Vzemi, kde polovina populace žije pod hranicí chudoby, není turistický ruch příliš zatěžovaným odvětvím. A tak všichni ti, kteří disponují finančními prostředky, většinou obyvatelé rozvíjející se střední třídy z dvou největších měst Dháky a Čitagongu, jezdí na tuzemskou dovolenou sem na pobřeží Indického oceánu. Největším a zřejmě jediným lákadlem je zdejší písečná pláž. Sice příliš neoplývá čistotou a chybí jí romantické pozadí kokosových palem, zato drží primát coby nejdelší pláž světa. Po jihovýchodním pobřeží se bez přerušení táhne vdélce 120 km. Zimní měsíce jsou hlavní turistickou sezónou. Především vúnoru je zdejších 10 000 hotelových lůžek plně obsazeno.
Zahraniční turisté se do Bangladéše příliš nehrnou. Zcizích návštěvníků dosud převládají hlavně humanitární pracovníci. Pro většinu cestovatelů je Bangladéš stále jen synonymem chudoby a přelidnění. Před několika lety se vCox´s Bazaru otevřel první pětihvězdičkový hotel a vláda se snaží zlepšit místní infrastrukturu. Vše je však ještě na hony vzdáleno standardu přímořských letovisek nedalekého Thajska či Srí Lanky. Typickým příkladem je místní chaotické letiště, nedaleko městského centra, sloužící pár vnitrostátním spojům zDháky a Čitagongu. Nejbližší cesta na pláž ze severní části města vede přímo přes ranvej, kde se tedy vklidu procházejí lidé, projíždějí cyklisté, kolem se pasou krávy a prohánějí psi. Když přistává letadlo, ozve se zřídící věže siréna, lidé se pomalu uklidí na stranu a pár policistů vyběhne vykopat ztarmaku nic netušící dobytek.
Do devíti hodin ráno po bílém písku pendlují bosí muži a sbírají mušle, které tam zanechal odliv. Ze svého úlovku pak vnedalekých chýších sestavují náhrdelníky, náramky a jiné ozdoby, jež pak vnucují zdejším návštěvníkům. Na mělčinách chytají skupinky rybářů sdlouhými sítěmi drobné rybky. Pak se zhotelů vyvalí davy turistů. Samozřejmě bangladéšských, ty zahraniční spočítáte na prstech jedné ruky. Plavky tady neznají; muži se koupou vtričku a šortkách a ženy vbarevných sárí nebo šalvár kamízech, dlouhých blůzách spytlovitými kalhotami. Málokdo umí opravdu plavat, většinou si jen dětsky hrají ve vlnách svodou nejvýše do pasu. Když si jdu zaplavat jen tak vplavkách, hned se kolem mě tvoří dav zvědavců, někteří si mě i fotí. Taková situace je kvůli nízkému počtu zahraničních návštěvníků běžná vcelé zemi, hlavně pak na venkově. Většina lidí nemá jakékoliv zábrany a dokáže na exotického cizince bez hnutí civět třeba půl hodiny. Po chvíli se začínám těšit na relativní soukromí své kobky za sto taka.
Když se večer kochám kýčovitým západem slunce nad oceánem, přisedá si ke mně mladý muž sobvyklou zásobou otázek - odkud, proč, jak dlouho, kolik vydělávám apod. „You like Cox`s Bazar?" ptá se nakonec. „Ne, nelíbí se mi tady, zítra jedu pryč," odpovídám upřímně. „Nejedeš," usmívá se mladík škodolibě, „zítra je hartal."
Hartal znamená vbengálštině stávku a pro cestovatele zvyklé plánovat si svůj itinerář na každý den dopředu může být hotovou pohromou. Nejedná se totiž o stávku evropského typu, kdy například nepracují jen učitelé nebo jen železnice. Při hartalu vBangladéši se zastaví a zavře úplně všechno. Nejezdí autobusy, vlaky, soukromá auta a na půl dne ani rikšové. Obchody, banky a úřady jsou zavřené a vulicích pochodují demonstranti vykřikující protivládní hesla. Stávku vyhlašuje opoziční politická strana na protest proti vládním rozhodnutím, která se jí nezamlouvají. Tentokrát jde o jmenování nových ministrů. Roztržky mezi přívrženci vlády a opozice často končí sněkolika mrtvými a desítkami či stovkami raněných. Někdy se čtyřiadvacetihodinová stávka protáhne na dva i tři dny. Při odhadovaných dvaceti až třiceti hartalech ročně není zruinovaná ekonomika země žádným překvapením.
Cox`s Bazar leží nedaleko hranice sMyanmarem (dřívější Barmou) a kultura této buddhistické země značně ovlivnila celou zdejší oblast. Britové vystavěli město v 18. století jako útočiště pro kmen Arakanů, jejichž území dobyli Barmánci. Od té doby začaly přes hranici proudit tisíce utečenců, především utlačovaných etnických menšin. Nejvíce se zde usadilo asi 250 000 etnických Rohingyů, kteří vroce 1991 utekli před perzekucí militantní barmské vlády. OSN a bangladéšská vláda pro ně na východ od města zřídily provizorní utečenecké tábory. Přestože se Myanmar už před pěti lety zavázal přijmout Rohingye zpátky, mnoho znich se vtáborech usadilo natrvalo.
Vliv buddhismu importovaného zMyanmaru je na jihovýchodě patrný téměř na každém kroku. Na kopcích se tyčí štíhlé bílé stúpy vystavěné většinou už Arakany před třemi sty lety. Téměř vkaždém městě pak stojí alespoň jeden khyang, buddhistický klášter postavený vbarmském architektonickém stylu sjednoduchými dřevěnými střechami vněkolika vrstvách nad sebou. Přestože tady Barmánci zpravidla vykonávají podřadnější práce a jejich ženy se často znouze stávají prostitutkami, působí tito lidé daleko klidnějším a spokojenějším dojmem než vznětliví muslimové, náboženská většina Bangladéše.
Ráno za odlivu je přístav vCox`s Bazaru jedno velké bahniště. Dřevěné molo končí po několika metrech a dál klodím čekajícím na vodě se musí dojít asi po dvaceti úzkých pramicích spojených ksobě tak, že vytvářejí jakýsi chodník. Za přechod se platí a ti nejchudší se tedy raději brodí po kolena sahajícím bahnem. Velké dřevěné bárky sprohnutou palubou tady slouží jako převozy na sedm kilometrů vzdálený ostrov Maheškali. Dostávám se na loď mezi prvními, a tak se můžu pohodlně rozvalit na prázdné přídi, naivně doufajíc, že vtéto poloze dojedu až na ostrov. Za hodinu a půl je plavidlo přecpané kprasknutí. Kapitán patrně usoudil, že víc pasažérů už se sem nevejde a nahazuje vpodpalubí motor. Výfuk je vyveden nahoru přímo doprostřed paluby a hustý černý kouř zamořuje záď, která je vyhrazena ženám. Přesunout se však není kam. Všichni sedí na zemi nebo na svých zavazadlech natěsnáni jeden vedle druhého. Za hodinu přirážíme kmolu na ostrově a doposud klidné osazenstvo se jako stádo valí zlodi. Pak berou útokem čekající rikši a ty je rozvezou po celém ostrově.
Maheškali se už v 17. století stal oblíbeným terčem Portugalců a pirátů zkmene Moghů, kteří často pustošili pobřeží Bengálského zálivu. Mnoho Moghů se zde usadilo a snimi přetrvává i romantika pirátského ostrova. Vzálivu obklopeném palmovými háji kotví staré bárky a sampany, rybáři zápasí stěžkými sítěmi, na trhu ve městě se prodávají čerstvé i sušené ryby a ve vesnicích kouří moghské babičky krátké doutníky.
Maheškali je jedním zmála míst vBangladéši, kde hinduisté a buddhisté svým počtem převládají nad muslimy. Ostrov totiž není nijak zvláště významný nebo bohatý, a tak jej vyznavači Alláha přenechali ostatním náboženským menšinám. Chloubou místních hinduistů se stal Adinath, ášram zasvěcený Šivovi, stojící vlesích na severu. Hlavní dominantou ostrova je pak buddhistická stúpa se sochami čtyř psů vystavěná uprchlíky zBarmy na zdejším nejvyšším kopci. Seshora lze přehlédnout skoro celý ostrov se zelenými pahorky, čtvercovými rýžovišti a solnými poli i roztroušenými hliněnými domky.
Přírodní katastrofy jsou v Bangladéši, nejhustěji zalidněné zemi světa, jsou jedněmi znejvětších zabijáků zdejší populace. Pravidelné záplavy vmonzunovém období zatopí až dvě třetiny země. Většina celé oblasti leží jen několik metrů nad mořskou hladinou, postupující vodu tak nic nezastaví a není ani kam utéci. Zvláště jihovýchodní pobřeží pak leží vnejnebezpečnější zóně pravidelně postihované cyklóny. Ničivým vichřicím nestojí vplochém terénu nic vcestě a vpřelidněné zemi pokaždé napáchají nepředstavitelné škody. Za nejhorší se stále považuje cyklón v roce 1970, při němž zahynulo téměř půl miliónu lidí. Od té doby vláda systematicky budovala proticyklonové kryty. Jedná se zpravidla o pevné betonové budovy, které často slouží i jako školy nebo úřady. Když roku 1991 přišel další, daleko silnější cyklón, oběti na životech nebyly díky novým krytům a uměle zvýšeným břehům vyšší než před dvaceti lety, i když 150 000 mrtvých je stále hrozivé číslo.
Maheškali byl jednou znejhůře postižených oblastí - zpadesáti tisíc obyvatel ostrova zahynulo téměř patnáct tisíc lidí. Subril, třiadvacetiletý student bengálštiny, kterého jsem tu potkal, má ten den živě vpaměti: „Celá naše rodina se sněkolika ostatními schovala do krytu - naší základní školy. Vítr však zvedl obrovské vlny a ty budovu zaplavily. Většina lidí se vevnitř utopila. Já uměl plavat, dostal jsem se ven, chytil se kmene palmy a nepustil se, dokud nebylo po všem. Zosmnácti členů naší rodiny jsme přežili tři."
Fotogalerie
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Dháka
Půjčovna autPříspěvky z okolí Nedotčené bengálské pláže
