Nehezké putování za krásnými památkami aneb Toskánsko 2014 (část 3. – Florencie)

Závěrečná část zářijového toskánského zájezdu byla svým způsobem jednoduchá a měla jediný úkol: v rámci možností si užít návštěvu Florencie. Program dne jsem zaměřil převážně na dvě jména - svatý Lorenzo a božský Michelangelo – ale kdo někdy navštívil tuto nádhernou kolébku renesance, dobře ví, že tady se najde cenná památka na každém čtvrtkroku Ne všechno vyšlo, některé momenty jsem musel dokonce velmi nerad zcela oželet, ale na to, že bylo horko, přelidněno a „slavnostněměstováno“, se jednalo o den velmi úspěšný. Jenom musel každý účastník tohoto zájezdu vytěsnit z hlavy veškeré myšlenky na zpáteční cestu. Snad nejhorší cestovní kancelář světa – tedy slovensko-řecká CK Aeolus – nám však svou absolutní neschopnost připomínala hned od rána a opravdu příliš často. Již při příjezdu na okraj Florencie nám průvodkyně oznámila, že nemůže zaplatit vstupní poplatek, protože peníze mají u sebe oba slovenští řidiči … a ti jsou – v lepším případě – na zcela opačném konci města. V té chvíli už i náš zapůjčený italský řidič zatnul zuby a maximalizoval počet cigaret, vykouřených za minutu. A že jich bylo … tedy těch minut. Když budu hodně benevolentní, tak budu tvrdit, že nás Aeolus hned ráno okradl o nějakých 90 minut, během kterých jsme mohli obdivovat krásy rodného města renesance. A já jenom přemýšlel, jestli je dobře, že - na rozdíl od většiny účastníků zájezdu - jsem se již před více než rokem stal nekuřákem …

Nakonec se nám přece jen nějakým zázrakem podařilo Florencii navštívit. Začínali jsme, asi jako vždy a všichni, na Michelangelově náměstí, tedy Piazzale Michelangelo. David je zde sice jen takový brčálově zelený vodník Volšoveček, ale zato je zde nádherný ranní výhled na město. K vidění jsou také různá zajímavá přibližovadla, včetně značek jako Vzpínající se koník nebo Born To Be Wild. Následuje sjezd dolů k řece Arno a vstup do ulic a uliček města, kde chvíli působil ve fialovém dresu AC Fiorentina i slávista Luboš Kubík.Když však průvodkyně Beátka zamířila směrem „záhradebním“ ven z města, bylo jasné, že půjdeme s Alenou raději sami. Mělo to výhodu minimálně při využívání toalet v různých podnicích.

Dali jsme si malou zchlazující slivovičku a velice brzy nás potkala chvíle z nejradostnějších. Objevili jsme totiž naprosto úžasný knižní antikvariát. Tedy pokud milujete světové malířství a architekturu všech stylů i období. Tento objev nás zdržel. Věděl jsem, že koupi neodolám, ale žádný přepravní kamion jsem s sebou, bohužel, neměl a navíc mi bylo jasné, že doma bych nemusel být puštěn přes práh, protože už tak jsem náš malý panelákový byt „zavetešil“ víc než dost. Jenže Alena mě v mé radosti podpořila, a tak jsem začal vybírat. V první fázi šlo asi o tři desítky rozměrných brožovaných knih o různých malířích a přede mnou byla ještě jedna přeplněná „almara“. Toto množství neprošlo ani mou autocenzurou, ale když vidíte jména Bruegel, Dürer, Van Eyck nebo největší z velkých (tedy Bosch), tak neodoláte. Do toho vše podstatné z italské gotiky, renesance a baroka. A navíc bylo nutno vymyslet nějaké řešení, abychom ty knihy nemuseli nosit po Florencii celý den. Postarší „Lady in Black“, která krámku vládla, evidentně znala pouze jazyk země operní a my od češtiny také nikam moc daleko nepokročili. Přesto jsme se velice rychle domluvili, že mi všechny vybrané tituly do večera zarezervuje na jméno Marco. Byl jsem nadšen a také Alena se spokojeně usmívala. Koneckonců proč ne, byla již v této chvíli téměř jistou majitelkou velmi pěkné publikace o Sandro Botticellim.

A tak jsme vyrazili do víru velkoměsta celkem nalehko. Florencie má naštěstí „pouze“ nějakých 380.000 obyvatel a jednou jsem tady už byl, takže předpokládám, že snad nezabloudím. Minuli jsme slavný klášterní kostel Santa Croce a vydali se ke katedrále Santa Maria del Fiore. Ani ta ale nebyla v plánu, stejně jako protější baptisterium San Giovanni. Tady jsem alespoň Aleně ukázal slavnou Rajskou bránu (Porta del Paradiso). Nezdržuji se ani fotografováním a za chvíli jsme u hlavního cíle dne, tedy na náměstí Piazza San Lorenzo. Jsme téměř přesně ve středu starého města (je to poznat také na cenách, dokonce i ve Sparu jsem tady musel za plechovkáče odevzdat téměř 4 eura – balená voda však vyjde levněji) a naším plánem nejsou ani zdejší paláce ani hodně nápadná socha Giovanniho delle Bande Nere, ale stejnojmenná bazilika, svého času hlavní městská katedrála. Možná nejstarší kostel ve městě je dnes – přes své „nenápadné“ a nezdobné průčelí považován za jeden z milníků renesanční architektury. Na jeho podobě se také – mimo jiných – vydováděli takoví mistři svého řemesla, jakými byli např. Filippo Brunelleschi a Michelangelo Buonarroti.

Nehodlám unavovat čtenáře výčtem všeho, co jsme tu viděli, ale je holým faktem, že naše peněženky hned lehce splaskly. Nelitovali jsme ale ani na chvíli. Nejprve jsme si vystáli frontu na klášterní část s medicejskou knihovnou Laurenziana, Starou sakristii s Donatellovým hrobem a samotnou baziliku San Lorenzo. Tady mě však nepotěšily dvě věci; striktní a hodně hlídaný zákaz fotografování a nádherná – ale zcela zakrytá, neb restaurovaná – Donatellova kazatelna Vzkříšení, tedy pulpito della Resurrezione. Podobná smůla nás v Itálii postihla už několikrát, ale stejně ze všeho viděného šla hlava kolem … a to hlavní nás pořád ještě čekalo. Napřed ještě jedna pomenší fronta, asi osm euro za každého do kasičky, pásová „letištní“ RTG kontrola a jsme v kapli Medicejů, tedy Cappelle Medicee. Její součástí je gigantická oktagonální Cappella dei Principi a hlavně Nová sakristie (Sagrestia Nuova), kde se Michelengelo opravdu „vyřádil“, i když toto medicejské mauzoleum nikdy nedokončil. A já se zde zase doslova vyřádil se zrcadlovkou v ruce, protože – na rozdíl od let předchozích – se zde tentokrát smělo bez blesku volně fotografovat.

Venku jsme si dali oslavnou slivovičku a nabídli i naší průvodkyni, kterou jsme u San Lorenza potkali. Beátka už byla ze všeho také nějaká znechucená a hlasitě uvažovala o tom, že se CK Aeolus minula povoláním a pokud jestli ještě někdy někam pojede, tak s nimi už rozhodně ne. My ale pádíme do ulice Via Ricasoli, kde se nachází – zvenku nenápadná, ale velmi slavná - Galleria dell'Accademia. Před tím nás ještě potkaly dvě nečekané události. Jednak zabloudím. Přesněji řečeno mapka, kterou jsem si ofotil z jedné z knih o Florencii, co mám doma, mě vede kamsi jinam. Sice je pořád na co se dívat, ale já chci jít koukat do muzea. Vzápětí nás odchytí nějaké mladé a pohledné holky, a když zjistí, odkud jsme, přejde jedna z nich lehce na češtinu. Chtějí po nás nějaký autogram na petici proti drogám a náš argument, že proti marihuaně a podobným záležitostem vůbec nic nemáme, rychle umlčí tvrzením, že jim jde jen o drogy tvrdé a podávané mladistvím. Z textu však bylo zřejmé, že pozvání imigrantům z černého kontinentu skutečně neposíláme. A pak už jsme k Akademii konečně dorazili. Protože už jsem si pár front v muzeích a galeriích vystál, zdála se mi ta „na Davida“ ještě celkem přijatelná. Byla to ovšem fronta „bezprizorních“ a dovnitř chodili z opačné strany jen ti objednaní a skupiny. Žádný student nám zdražené zrychlující vstupné nenabídl (a asi bych mu stejně nerozuměl), takže jsme to po asi 30 minutách bez jakéhokoliv pohybu vzdali. Když jsme za další hodinu šli kolem znovu, byli bychom v té době asi šestí od vstupu. Fronta už však v té době byla dvojnásobná. Snad někdy příště.

Mezitím jsme se zašli podívat na San Marco. Kostel sv. Marka s bývalým klášterem dominikánů je místem, kde působil slavný malíř Fra Angelico. Měli ale zavřeno, a tak jsme vyrazili na volné toulky kolébkou renesance. Brzy jsme se dostali zpět ke katedrále Santa Maria del Fiore. Alena ihned zakoupila vnoučatům dřevěné vláčky, kde každý vagónek představuje písmeno, která pak tvoří jméno dotyčného. Zaplatila za ně asi jako za rekonstruovanou parní lokomotivu a já si říkal, o kolik by byla výhodnější jména např. Pat a Mat než Adélka a Matýsek. Davy lidí kolem nás houstly, brány katedrály se najednou s bouchnutím zavřely a my se ocitli ve středu městských slavností. Všude kolem lidé v historických krojích, dokonce i alegorické vozy projížděly před chrámem božím. Zkrátka takový toskánský 1. máj; vždyť i sjednocený družstevník na traktůrku přijel. Nejvíce zaujal vůz s „milionem“ lahví vína, které táhlo duo jakéhosi rohatého skotu. Víno asi nebylo z nejlevnějších, ale i tak se kolemstojící i kolemjdoucí o láhve málem rvali (ten prodejní vůz byl ovšem motorizován). Je pravda, že úsměv jedné z okrojovaných prodejkyň by za nějaký ten štulec i stál …

Povoz s volky odjede neznámo kam … tedy přesněji řečeno - stejně jako na slavnostech v Šumperku - navštívit starostu a já přemýšlím o dalším programu. Nejprve se zajdu podívat k pokladně u katedrální zvonice, co a za kolik nám tady nabízejí. Cena 10 euro zůstala, jen nabídka je zúžena na – prostorově hodně necelých – 50 procent. Můžeme už jen vystoupit na věž a navštívit baptisterium, protože katedrálu i s jejím pozoruhodným muzeem už zavřeli kvůli slavnostem. Dohodneme se, že i tak bereme. Až po koupi vstupenek mě Alena upozorní, že tu nabídku přijala ještě asi další dvoustovka lidí, kterou jsme při výběrovém nakouknutí – a opravdu nešťastnou náhodou – předběhli. V duchu se omluvím a vyrazíme vzhůru k nebesům. V této chvíli jsem Alenu musel obdivovat. Přece jen je to dvojnásobná babička a měli jsme toho už tak akorát. I já jsem měl za sebou chvilku, kdy jsem ve stínu jakéhosi paláce přežvykoval pizzu, popíjel jakousi tekutinu a přemýšlel o smyslu přežití na poušti Gobi. Malá slivovice však zapůsobila jako správný životabudič a rychlý navraceč akceschopnosti.

Zkrátka a dobře, Alena se projevila jako neobyčejně udatná a vylezla se mnou až k vrcholu Giottovy zvonice (Campanile di Giotto), což představuje nějakých 414 schodů. Vše v davu lidí, horku a na konci zájezdu. V každém případě se teď sluší zmínit, že skvostná věž florentské katedrály byla postavena v letech 1334 až 1359, zdobily ji např. Donatellovy sochy (dnes kopie) a má 84 metrů výšky (původně měla být údajně ještě o 30 m vyšší). Šplhání ke zvonům je poměrně namáhavé, ale již v roce 2000 na zvonici vystoupalo téměř 300.000 turistů … a i tentokrát tam bylo celkem plno. Výhled z takové výšky však za ty peníze i ztrátu tělesných tekutin určitě stál. A protože katedrálu i její muzeum s originály věžních soch máme sice zaplacenou, ale zavřenou, musíme se spokojit s křestní kaplí sv. Jana Křtitele, která je pro změnu pod lešením a plachtou. Už pohled z Giottovy zvonice tak byl tak trošku ochuzen. Tato stavba sice pochází ze 4. až 12. století, ale její interiér má podobu ze století 13. až 15. Nejvíce upoutají fresky v kopuli a náhrobek vzdoropapeže Jana XXIII., na jehož podobě se podílel také Donatello. Poté již vyrazíme směrem ke zdejší slavné Radnici.

Minimálně jedna pauza nás ještě čeká. Tedy pro mě se jedná vysloveně o morální povinnost. Možná nejslavnější sýpka světa je dnes kostelem, který se nazývá Orsanmichele, je neskutečnou galerií světového sochařství. Venkovní stěny totiž obíhají výklenky se sochami svatých. Jejich autory jsou skuteční geniové svého oboru, např. Lorenzo Ghiberti, Giambologna nebo Nanni di Banco. Nejkrásnější je však Donatellův svatý Marek, vytvořený v letech 1411 až 1413. Donatello je zde však autorem nebo spoluautorem také soch sv. Jiří a sv. Petra. A nikoho asi nepřekvapí, že dnes tady již uvidí pouze kopie a na originály si musí zajít do muzea … a za eurokorunky.

A pak už se skutečně jdeme jen k radnici podívat alespoň na kopii Michelangelova Davida. K vidění je tady toho samozřejmě mnohem víc. Radniční Palazzo Vecchio s nekonečnou věží pochází z přelomu 13. a 14. století a dá se tady trávit celá dovolená. Tedy když přidáte také náměstí Piazza della Signoria, na které stojí.mj. různé další sochy, fontány a lodžie. U slavné Loggia dei Lanzi z let 1376 až 1382 se „uloží“ Alena, která už sotva plete nožkama. Ani manýristický Perseus s hlavou Medúzy nebo Giambolognův Únos Sabinek ji už nijak zvlášť nezaujmou. Já na tom nejsem o moc lépe, ale do Starého paláce na chvilku zaběhnu a náměstí si obejdu. nádhera a dokonalost. A pro nás v podstatě konečná. Dokonce i Ponte Vecchio a průchozí část slavné Galleria degli Uffizi nás nechávají zcela chladnými.

Znovu ke hřbitovu slavných v chrámu Santa Croce, poslední florentská zmrzlina i návštěva toalet a zajít vyzvednout knížky. V těch úzkých nenápadných uličkách si dám konečně dobré, studené a levné pivo a vzápětí už stojíme u antikvariátu. Je stále otevřeno, ale onu dámu vystřídali dva staříci, kteří by podle počtu vrásek a stylu oblečení měli pamatovat zlaté časy rozervaných romantiků 19. století (u jednoho z nich bych klidně věřil, že pamatuje i stavbu San Lorenza). Protože jim však jazyk ruce-nohy také funguje, rychle pochopí, co chci. Dokonce objevím ještě knihu o italské gotice v sochařství a architektuře a se slzou v oku obětuji Sienskou malířskou školu. A pak už jen posezení na nábřeží řeky Arno s pohledem na známou kamennou věž Torre San Niccolo, pořídit pár snímků a vyrazit na cestu domů.

Ta byla stejně hrozná jako cesta do Itálie. Nejprve odvezeme skupinu, která zítra odlétá, na hotel, a při té příležitosti zjistíme, že se naši slovenští řidiči někde ztratili. Italský autobus nás odveze téměř k Benátkám a tady veškerá pozitiva končí. Je přibližně půlnoc, my se posadíme na zem u vlakového nádraží v Mestre a další 1,5 hodiny čekáme, až se náš minibus najde. Cestu do Bratislavy pak zvládneme z posledních sil a následná přeprava mezi Blavou a Brnem je to jediné, co CK Aeolus zajistila dobře. Se zpětným pohledem je jasné, že jsme viděli mnoho z nabízených krás Toskánska, a že kdybychom jeli s jinou CK, mohla to být krásná dovolená. A proto opět musím přidat na závěr jedno důležité upozornění. Toskánsko patří bezesporu k nejkrásnějším koutům Evropy a to své si zde najde snad každý. Pokud si však zdejší pobyt chcete skutečně vychutnat, vyhýbejte se službám CK Aeolus. Stačí si přečíst odkaz https://www.turistika.cz/rady/varovani-pred-ck-aeolus, který potvrdil i další z účastníků tohoto nevydařeného zájezdu. Proto jsem také psal tento cestopis s odstupem, abych popsal hlavně to hezké a veselé.