Norsko oknem auta (na pokračování) část 10
Vycházka u Killegrandu
Krajina ubíhá kolem okének auta, povídáme a uvědomujeme si, že i na samotném jihu Norska je velmi krásná příroda. Stačí se jen odpoutat od průmyslového zalidněného pobřeží. Dá se o tom přesvědčit kdekoliv, my to právě děláme poblíž obce Killegrand. V turistickém průvodci jsem si našla nenáročnou trasu přírodou v okolí této vesnice. Trasa má začínat u školy ve vsi, má obejít horu dokola obklíčenou jezery a řekou. Docela brzo jsme ten „začátek u školy" našli a jde se. Přecházíme lávku přes říční proud a zvědavě nahlížíme přes zábradlí. Voda je dost hluboká a až strašidelně tmavá. Žádné ryby vidět nejsou. Pokračujeme. po břehu jezera a slyšíme, co už zase dlouho neuslyšíme: Nic. Vůbec nic - hluboké, hluboké ticho. Vysvitlo slunce, je parno. Vzduch je nehybný, nešumí v korunách, nekýve trávou. I ptáci jsou z toho vedle, není slyšet ani píp.
U řeky spojující jezera už ticho není. Proud burácí přes kameny velkými peřejemi. Když peřejím spadne pěna, jsou jako lahvově zelený drahokam. Sedíme na skále, sluníčko vysušuje nás místo tresek, ale těď na to vůbec nemyslíme. Nádherná řeka. Popojdeme. A tady je nějaké lidské dílo. Zbytky přístaviště z dob, kdy se ke statkům u jezer nedalo dojet po cestách, ale pouze lodí. A to i do kostela.
Jsme opět u auta. Trasa byla nenáročná, taková hezká procházka asi na 3 hodiny, ale je nám hrozné vedro z palčivého slunce. Vypila bych sud vody a spláchla ten pot.
No nejsme my kubové. Teď tu brečíme utrmácení vederem. Žádný stín pro nás není dost hluboký. Tak proč jsme se nevykoupali, taková náhderná řeka? Koukám na muže a ťukám si na čelo. "Asi proto, že jsme si nevzali plavky", s úsměvem mi odpovídá.
Víla u jezera Tokeyn
Obědváme až u rybářského posedu na břehu bezejmenného jezírka. Až do večera projíždíme hornatou, lesnatou krajinou se spoustou jezírek. U nich jsou i pěkná místa na táboření. Se zájmem si je prohlížíme, ale pokračujeme dál, protože je na spaní ještě čas. I ten však nezadržitelně ubíhá a začínáme mít hlad. Jenom kvůli tomu však zastavovat nechceme, už to nestojí zato, protože za chvíli se stejně někde utáboříme. Krásná, vhodná místa jsme míjeli, když jsme je nepotřebovali a teď trnu hrůzou, jestli tady budou, když je potřebujeme.
Stojíme na břehu jezera Tokeyn. Obhlížíme místo a vypadá to nadějně. Nejprve ho ale musíme vyčistit, tedy posbírat pár hub. Super. Bude dobrá večeře. Vejce ještě máme. Ale ze všeho nejdříve spěcháme po velkých hladkých kamenech do vody. To je blaho. Voda je průzračná a teplá tak akorát. Nemůžu se nabažit koupele. Přesto nakonec vylézám udělat večeři. Muž se ještě koupe, ale po chvíli rovněž stoupá na břeh.
Přitančil ke mně ladnými pohyby jako jezerní víla a úplně nahatý se o mě lísá, jako by byl zrovna ve tření. Skoro se mě zdálo, že jsem zaslechla cinknutí „vílího zvonečku" pod jeho břichem.
Ráno se probouzím a koukám, že táta je pryč. Soukám se ze stanu a .... heleme se! Rochní se v jezeře jako kapr. Mlčky mi dává rukama pokyn, abych šla taky. Svlékám se na Evu a lezu do vody. Nádherné probuzení.
Dnešní cíl je - dostat se někam pod norské Oslo. Znamená to, obejet celý Oslofjord, což jsou stovky kilometrů. Už se nám nechce trmácet celý den v autě v tom horku. Po pár desítkách kilometrů zastavujeme. Napadlo nás zkrátit si cestu trajektem. Hledáme na mapě, kde je nejbližší možnost. A vida! Ještě kousek a jsme u ní. Vyplouváme z Hortenu do Mossu za 128 norských korun. Asi po půlhodině sjíždíme na pevnou zem a pokračujeme na Trelleborg.
Vítr pro radost
Stojíme v přístavu, máme koupený lístek a čekáme na loď. Je dost času a tak si dáme aspoň v klidu svačinu. Jdeme si protáhnout těla ven z auta. Ještě že nejsem muší váha, protože hrozně, ale opravdu hrozně fouká. Naštěstí vítr není studený a můžu si čekání zpestřit procházkou po přístavu. Jsem zvědavá, jaké budou na moři vlny.
No, malé vlny to nejsou, ale myslela jsem si, že při takovém vichru budou větší. U Německého pobřeží fouká ještě silněji. Míjíme se s menší rybářskou lodí a na ní je patrné, že vlny malé nejsou. Loď se nám občas ztrácí ve vodní tříšti, když se její čelo zaboří do vlny.
Na naší lodi dělá vítr radost hlavně dětem. Snaží se proti němu běhat. V předklonu se na něj pokládají. Stojí tak našikmo, že kdyby nefoukalo, dávno by spadly na zem. Můj táta a malí caparti s maminkami, inspirovaní většími dětmi chtějí také takovou legraci. Ze závětří kabiny mrňousi vstupují na otevřenou palubu a vítr je okamžitě srazil na zem, myslím ty děti. Ony se však jen nakažlivě smějí, na rozdíl od jejich maminek.
Konečně kotvíme. Honem dolů do podpalubí nasednout do auta. Hned při výjezdu z přístavu zůstáváme viset v zácpě. Za dvě hodiny jsme mohli ujet sotva pět kilometrů. Čekání a popojíždění je nekonečné. Naše představa o návratu do domovských Pardubic tak ve dvě ráno bere za své, protože už je po půlnoci a visíme v Berlíně. Za tmy jsme omylem vjeli do města místo abychom ho objeli. Tak to už je nad naše síly. Končíme dnešní putování. Přenocujeme zde, v autě na rozlehlém parkovišti benzinové pumpy. Zítra po rozednění to dojedeme až domů. Už to není daleko.
Závěrem
Vše co jsem chtěla, již bylo řečeno. Skandinávie je velmi krásný kus naší planety. Jenom nevím, proč musí být tak daleko. Ta cesta je úmorná, ale i tak jsem šťastná, že mne manžel přesvědčil se na ní vydat a že jsem to všechno mohla vidět a prožít.
Poopravili jsme si některé zkreslené představy o přírodě a o životě v polárních krajinách. Dospěli jsme k závěru, že z pohledu života běžného občana je všude chleba o dvou kůrkách. Když už jsme u toho chleba! Kdybych neměla strach z mezistátního skandálu, řekla bych, že Švédi jsou čuňátka, když můžou jíst k masu, rybám ... no ke všemu sladký chleba.
Přesvědčili jsme se, že poctivost Skandinávců stále ještě přetrvává. Poopravili jsme si představu o podobnosti švédštiny a norštiny. Švéd a Nor si absolutně nebudou rozumět.
Nic asi nedokáže zastřít dojmy a pocity, které v nás vyvolávala skandinávská příroda. Je divoká a nespoutaná, umí být krutá i laskavá. Je nádherná, čistá, ryzí, originální, pyšná, velikášská a monumentální, vznešená, překvapivá, ohromující i uklidňující. Krajina divokých řek, vodopádů, jezer a fjordů, hor, fjellů a hlubokých údolí nás alespoň na chvíli zbavila všech civilizačních trápení a strachů a vyvolávala v nás pocity nekonečné volnosti a svobody a
na to se nezapomíná.