Novoroční výšlap na Lovoš.

Tak nám opět nastal nový rok, tentokrát s letopočtem 2015, to už jste ale asi postřehli. Loni jsem na Nový rok vyrazil na Milešovku, tento rok jsem se rozhodl pro změnu navštívit jejího souseda ,,od naproti“ vrch Lovoš. Tento přelom roků fenka Rina strávila u nás ve Velemíně a to kvůli tomu, že i ona se bojí rachejtlí a všech těch pyrotechnických výmyslů a na statku na Hrušovce na rozdíl od minulého roku nikdo nebyl, takže by tam chudák zůstala sama a to jsme odmítli dopustit. Díky této situaci jsem Rinu mohl na výlet vzít jednou i z Velemína. Na Nový rok, chvíli po obědě jsme tedy vyrazili směr Lovoš.

Z prvopočátku jsem měl obavy, že cesta bude pěkně klouzat, obava se ale nakonec až na jednu výjimku nepotvrdila. Téměř nepovšimnuti jsme prošli Opárenským údolím a dorazili jsme do Opárna. Zde už lidí poněkud přibilo a bylo i jasné, kam míří- též na Lovoš, jako já a Rina. To, co jsme ale zažili při cestě na horu, by mě ani ve snu nenapadlo. Na horu, i dolů se hrnuly hotové zástupy lidí. Tento výjev jsem zatím na Lovoši nikdy nezažil a že jsem na něm byl už nespočetkrát, nikdy ovšem na Nový rok. Ve spodní části Lovoše to ještě šlo, to jsme sem tam potkali nějakého turistu, či skupinku turistů, dokonce mezi nimi byly i Němci, jeden na můj pozdrav odpověděl německy a ten za ním i česky, i když s německým přízvukem, to mě ale vůbec nevadilo, snaha se cení. Kousek pod rozcestníkem Kybička najednou koukám, kdo jde proti nám- sousedka z Velemína s její kamarádkou a ještě s jedním pánem. Loni jsme se na Nový rok potkali na Milešovce a letos na Lovoši. Prohodili jsme pár slov, popřáli si do nového roku a pak jsme každý opět pokračovali ve své cestě.

Pod samotným vrcholem byla situace, co se týče lidí nejhorší, zde jsme museli s Rinou a dalšími lidmi dokonce asi dvakrát čekat, než projdou lidi z protisměru- opravdu něco neuvěřitelného, nějak jsem si při tom vzpomněl na televizní záběry ze Sněžky, kde podobná situace bývá celkem běžná. Nakonec se nám i přes ten dav podařilo i s menším klouzáním těsně pod chatou dostat na vrchol Lovoše, ovšem tady jsme s Rinou museli hledat nějaké místo k rozhlédnutí, lidí tady bylo snad ještě více, než při cestě na horu. Alespoň, že výhledy stály za to, kopečky Českého středohoří se z mlhy vyklubaly do krásy, rozpadající se mlha vše ještě pěkně dokreslovala. Po chvíli se to tu trochu uklidnilo, lidí poměrně ubylo, takže situace už byla veselejší. Na chvíli jsme si ještě zašli na jižní vyhlídku, kde nebyla ani noha. Toho jsem využil a chvíli jsem jen tak sledoval tu krásu Českého středohoří, kde opět svoji dominanci uplatňovala ta ,,naše“ krasavice královna Milešovka. Dost ale kochání, čeká nás ještě zpáteční cesta, tak tedy razíme.

Cesta dolů byla poněkud dobrodružnější, hlavně co se týče kritického úseku těsně pod chatou, očividně se tam několik lidí též klouzalo, jako mi s Rinou a že Rina má čtyři packy a k tomu drápy, ale tentokrát ani toto ,,vybavení" jí nestačilo. Nakonec i to jsme ale zvládli. Při cestě dolů jsme opět potkali někoho ze známých, konkrétně starostu Malých Žernosek- člověk je to opravdu na svém místě…. ale dost, nebudu raději dělat reklamu, mohlo by to tak vyznít. Popřáli jsme si též do nového roku a pokračovali dál. Nás s Rinou čekala ještě návštěva Kybičky, součásti Lovoše. Zde jsme až na pár odcházejících turistů za celou dobu nikoho jiného nepotkali, takže jsme si s Rinou mohli opět užít relativní klid- relativní protože dole pod Lovošem z lovosické strany každou chvíli někdo střílel petardy. Nejspíš toho asi neměli dost o půlnoci.

Cestu dolů jsme už zvládli bez úhony, ještě jsme se zastavili na hájovně poblahopřát rodině mého kolegy včelaře. Nějak nám ale zbývalo docela dost času do setmění, takže se mi v hlavě začali honit myšlenky, kam by jsme ještě vyrazili. Při pohledu na zapadající slunce mě napadlo zajít na Opárenský hrádek nafotit první západ této životadárné hvězdy roku 2015. Ovšem tento nápad vzal při cestě tam rychle za své. Kousek u hrádku jsem totiž s Rinou potkal známého z ,,šotoušské branže“ a už to jelo, podělili jsme se s novými železničními zážitky, a jak jsme tak povídali a povídali, sluníčko se pomalu zakutálelo za kopečky. Velkou hlavu jsem si s toho ale nedělal, někdy příště to doufám vyjde, času na tomhle světě mám snad ještě dost, občas si takto ,,pokecat" se známými a ještě na čerstvém vzduchu, to opravdu neuškodí.

Další Novoroční výšlap jsme i s Rinou zvládli, lidí jsme si užili možná až příliš. Že jsme ale potkali tolik známých, ani mi to při tom pohledu zpět nakonec vůbec nevadí. Doufám, že letošní rok bude jak pro mě, Rinu a hlavně pro vás přátelé opět úspěšný, co se týče výletů buď do přírody, po památkách, či prostě jen tak, přeji vám to z celého srdce.