Od Davle za tvrzí Mrač přes Poříčí nad Sázavou...

Od Davle za tvrzí Mrač přes Poříčí nad Sázavou…

Tak jako vždy, když vyrážím do Prahy za dcerou, která bydlí poblíž Davle u Sázavy, tak s tou myšlenkou, že se někam spolu zase vypravíme…Tentokrát jsme měly naplánovanou Tvrz Mrač a památky v malém městečku Poříčí nad Sázavou…

A tak jsme jeden den ráno vyšly k vlak.zastávce Petrov-Chlomek, která je vzdálená 2 km od Davle, odkud jsme vyjely do malého městečka Poříčí nad Sázavou. Sám název obce napovídá, že tu vznikla v těchto místech obec a sice již v dávných dobách, kdy se tu nacházel brod přes řeku Sázavu a kde byla známá kupecká cesta, která byla později nazvaná jako Linecká. Tato cesta byla jednou ze spojnic severní Evropy s jižní. Osada byla sice písemně doložena až okolo 14.století, ale jsou důvody, že tu stála již daleko dříve podle kostela, který pochází z 11.-12.století. Kostel sv.Petra je pravým pokladem raně středověkého stavitelského umění, čímž je dostatečným důkazem, že tu musela již dříve, než jej postavili, stát dávno obec. Kostel podle novějších posudků historiků a také podle archeologických nálezů, které byly nalezeny v r.1971 dokladuje, že tu vskutku kostel stál již okolo 11.století.

Dnešní obec Poříčí vznikla sloučením tří historických osad, z nichž byla nejstarší osada Poříčí, která se rozkládala okolo kostela sv.Petra. Další osada byla Balkovice, kde se nachází další raně středověký kostel sv.Havla a třetí osada byla Kouty. Obec Poříčí později zanikla, ale byla znovu vytvořena a vklíněna mezi druhé dvě osady. A tím došlo k propojení v jednu obec Poříčí nad Sázavou.

Ale abych pokračovala v mém popisu cesty, dojely jsme do Poříčí. První naše překvapení hned při výstupu z vlaku bylo rozpadávající se nádražíčko… Sice velká tabule hlásala název místa, kde jsme se ocitly i zastřešená nová zastávka, ale proč ho tedy nezbourají, když není funkční a dělá ostudu obci. Takhle postupně dopadnou všechna malá nádraží, kde se již neprodávají jízdenky.

Takže jsme se napřed trošku porozhlédly, kudy kam napřed…mapku jsem si sice vytiskla z Internetu, takže kde se nalézají zajímavé památky jsme zhruba věděly, ale přece jen jsem se zeptala místního mládence, na bližší a lepší navigaci k nim. Protože od domorodců je ještě lepší vysvětlení a člověk se navíc někdy dozví i zajímavé věci o tom kterém místě. A navíc si ještě říkám - že „líná huba je holé neštěstí“.

Takže jako první památku jsme šly obhlédnout napřed kostel sv.Petra, o kterém jsem se již zmiňovala a který byl nejblíže vlakové zastávce. Kostel sv.Petra stojí na návrší u silnice z Prahy do Benešova. Je to románská žulová stavba a co je hlavní, je zachovaná v původní podobě. Věž kostela je vysoká 22 m, loď kostela je dlouhá 11 m a široká něco přes 7 m. My jsme se do něj bohužel podívat nemohly, neboť byl zavřen, ale z řeči toho mládence, který nás informoval, tak by mělo být jeho vybavení velice chudé. V kostele se mají nacházet dva zvony, jeden velký zvon Petr je z r.1507 a druhý malý zvon Pavel z r.1599. Okolo kostela se nachází hřbitov s povětšinou starými někde již zrezavělými kovovými kříži a sem tam kamenným náhrobkem. Je vidět, že se sem již nepohřbívá. Hřbitůvek byl zarostlý, nevábný, zkrátka nesl pečeť starobylosti.

Odtud jsme se vydaly zpět znovu přes železn.koleje směrem ke kamennému mostu. Cestou jsme viděly památník na počest Žižkova vítězství, jehož vojsko se tu ve 14.století utábořilo a bylo napadeno českými pány, ale Žižka je přemohl. Stalo se to v noci z 19.na 20.5.1420.

Pokračovaly jsme stále po silnici, kde se nacházely po obou stranách budovy starých statků s velkými bránami, dnes již jinak funkčními, ale neupravenými, až jsme došly ke kamennému mostu přes Sázavu.

Kamenný most je z let 1849 – 1850, je ze žulových kvádrů a stojí na šesti pilířích. Na jeho místě tu stával kdysi most dřěvěný, který byl ale stržen povodní. Jedna taková pikantní historka se traduje ke stavbě mostu a sice to, že se se stavbou pospíchalo, protože tudy měl projíždět nový císař František Josef I. A protože nebylo ještě dohotovené zábradlí na jedné straně, tak místo něj se postavili dělníci a kameníci do špalíru. Most je dlouhý 114 m a široký přes 7 m. Před mostem stojí malý křížek.

Od tohoto mostu jsme pokračovaly k dalšímu kostelu a sice ke kostelu sv.Havla. Šly jsme Podél Sázavy, která nám dělala doprovod. Teď už klidná ve svém korytě a mírně plynoucí, ale že se i tady vylila ze svých břehů při minulých záplavách, bylo vidět ještě na ulehlých travinách a keřích okolo. Věž druhého kostela sv.Havla v dálce nás navigovala kudy máme jít… Kostel stojí v části obce Balkovice a nachází se na břehu řeky Sázavy. Stavba je románského původu pravděpodobně ze 12.-13.století. Po požáru v r.1620, kdy byl opravován dostala barokní vzhled. Nad vchodem je umístěn znak patronů kostela hraběte z Vrtby a jeho manželky. Na malém hřbitůvku okolo kostela je také pochován Dr.Nosek, bývalý čsl.ministr, který má zajímavý náhrobek. Na kostel navazuje fara, která byla původně postavena jako první škola v této obci. Později byla postavena další budova školy, kde se dnes zase nachází Městský úřad.

Po prohlídce tohoto zajímavého kostela jsme pokračovaly podívat se dál k železničnímu viaduktu, který nás lákal již z dálky. Klenul se dvěma oblouky přes křivoklátský potok, kde se za ním řadily mohutné lípy obalené od shora dolů květem. Jejich opojná až omamná vůně se nesla přes široký potok až k nám. U cesty na nás poštěkával za plotem „obří“ hlídací pes čivava jako vzteklý a mohl se zbláznit ještě víc, když jsem s ním chtěla hodit „řeč“.

Po prohlídce viaduktu jsme se vrátily s dcerou na původní silnici, ze které jsme vyšly k viaduktu a pokračovaly dál pod kostelem sv.Petra, ke kterému jsme šly po příjezdu do Poříčí jako k prvnímu a pod kterým vedla silnice k dalšímu kamennému ale o hodně menšímu mostu, který byl snad zhotoven z vyřazených kamenů při stavbě mostu, (jak jsem se někde dočetla) a o kterém jsem již psala. Je mu velice podobný, má stejné oblouky jako velký most a dokonce i jako železniční viadukt. Tento druhý most se klene přes křivoklátský potok. Stavěl se r.1857 – 1858, je dlouhý 26 m a široký 7 m.

Most jsme přešly a pokračovaly dál silnicí směrem k obci Mrač. A protože bylo nesmírné vedro a žízeň veliká, zvlášť, jak jsme tak byly vystaveny slunečním paprskům na silnici, kde nebylo kam se schovat do stínu, tak jsme asi po 2 km došly na náves do Mrače a rozhlížely se, kde tu bude hospůdka, o jejíž existenci jsme dostaly již informaci ještě v Poříčí, kde jsme zase na žádnou nenatrefily. Určitě tam byla, ale asi někde záludně schovaná, abychom ji minuly...

A tak jsme v Mrači došly na náves, kde už nás z dálky vítala informační tabule kudy se jde k hospůdce… A samozřejmě že jsme neodolaly a protože byl zrovna čas na oběd, tak jsme zasedly venku na zahrádku a objednaly si i něco k posilnění žaludku. A musím říci, že tam měli veliký výběr za slušné ceny. Dcera si dala špíz, porce obrovská, že to ani nemohla sníst a já „pro mě národní jídlo“…řízek. Už se mě všichni smějí, že ať jdu kam jdu, všude si dávám řízek. A že to byla taky obrovská porce už ani nemusím podotýkat. A zalily jsme to pivním mokem a ne jedním…, až jsem měla strach, zda vůbec po té náplni a nářezu do žaludku budeme moci pokračovat dál. Musím podotknout, že se nám těžko vstávalo. Ale naše cesta ještě neskončila a tak “chca-nechca“, musely jsme pokračovat dál. Neboť nás čekalo ještě dorazit na Tvrz Mrač, na kterou jsme se vydaly už vloni, ale nedorazily kvůli vedru a mému skoro zkolabování z něho. Holt už nejsem žádná mladice a tak mám různá omezení a ta musím tolerovat, jestli chci ještě trochu něco pochodit.

A tak jsme si ještě nafotily sousoší na návsi u kostela a vydaly se směrem k tvrzi, ke které nás navigovala jedna rodinka. Šly jsme naštěstí z kopce, slunce pálilo jak o závod, ale protože jsme byly odpočaté a napojené pivním mokem, šlo se nám již dobře a po chvíli jsme dorazili k železniční zastávce v Mrači, přes kterou jsme přešli a asi po půl kilometříku jsme najednou viděli vysoké zdi nad silnicí ale v záplavě zeleně. A to byl náš cíl – Tvrz Mrač. Tak jsme ji obcházely ze všech stran, ale dobře nafotit nešla kvůli té zelené nadílce na stromech, chtělo by to asi brzo z jara, než stromy obrostou. Před tvrzí bylo nádvoří, kde se kdysi pořádaly myslím tím ale v dnešní době různé turnaje. Kdesi jsem o tom četla už ani nevím kde, ale i slyšela od zúčastněných. Ale to je již dávno pasé…Dveře přímo do tvrze nesly upozornění že je zde zákaz vstupu a též že je objekt monitorován policií. Slyšela jsem ale hrát hudbu, tak jsem vzala za kliku a ejhle – bylo otevřeno. Ale hned vykoukli nějací mužští i děti a s nimi obrovitý pes z přízemního přistaveného domku. Po poptání, zda si můžeme nádvoří tvrze prohlédnout a jejich svolení, ač nás asi s nadšením nevítali, jsme udělaly pár snímků. Dozvěděly jsme se, že tu bydlí jako nájemci. No, to bydlení vypadalo jak tábor bezdomovců a dělalo to na nás špatný dojem. Myslím že do tvrze byl udělán velký stavební nepatřičný zásah, jak jsme se rozhlížely kolem dokola, byly tu pavlače, což se neshoduje s dobou vzniku a nízká stavení okolo, místy zastřešená novou krytinou. Hatí to o tvrzi dojem, kdy vznikla. Připadaly jsme si tam jak vetřelci a tak jsme radši vzaly zpátečku. A hned jsme slyšely, jak za námi zamkly dveře. Asi byli rádi, že jsme vypadly, ale my taky. Tvrz jsme ještě obešly druhou stranou, kde jsme vyšly zase u silnice. Snažily jsme si ji ještě vyfotit, ale lépe nafotit nešla, zeleň ji zakrývala.

A tak jsme zamířily k vlakové zastávce směrem Čerčany a dál do Petrova-Chlomku. Ale protože v Pikovicích, jedna zastávka před Chlomkem, byla otevřená taková letní hospůdka venku pod širákem, tak jsme tam vystoupily a pokračovaly v našem popíjení pěnivého moku.Byla tam spousta lidiček, protože tam je půjčovna lodí a sjíždí se zde Sázava a tak se šli taky napájet jako my a nebo si něco zobnout při čekání na vlak.My jsme tam šly ale jen na takové "mezipřistání" před konečnou k domovu na hodinku, než nám přijel další vláček, do kterého jsme spolu nasedly s vědomím krásně prožitého dne a dorazily domů.