Od Dubajských mrakodrapů po pouštní duny: Cesta napříč Emiráty

Když jsem poprvé stál pod dubajskými mrakodrapy, měl jsem pocit, že jsem přistál v jiném světě. Všude samé sklo, ocel a luxus. Přede mnou projelo zlaté Bugatti, zatímco já si šlapal v ošoupaných teniskách a kraťasech, které by v Dubaji pravděpodobně označili za nevhodný outfit. Ačkoliv jsem si před cestou myslel, že sem jedu za opravdovými Emiráty, první dny jsem strávil běháním mezi klimatizovanými obchody a čím dál větší potřebou najít trochu autenticity.

Pak mi to došlo, když jsem seděl v kavárně s výhledem na Burj Khalifu. Místo mrakodrapů a nekonečného ruchu mě to táhlo do pouště. Kamarád, který žije v Dubaji, mi půjčil staré SUV. To auto už mělo naježděno víc než dost a občas vydávalo zvuky, které nevěstily nic dobrého, ale drželo. A přidal mi ještě jednu radu: „Velbloudi jsou fajn, ale musíš zkusit sandboarding.“ Jasně, sandboarding, co by to asi mohlo být za problém? No, zhruba po třetím pádu mi došlo, že to rozhodně není tak snadné, jak to vypadá.

Když jsme dorazili do pouště, slunce už pomalu zapadalo a vzduch začal příjemně chladnout. Dali mi prkno a poslali mě na první dunu. Vlezl jsem na to s jistotou, že mám přeci nějakou koordinaci. Jakmile jsem ale sjel pár metrů, měl jsem písek úplně všude a skupina za mnou se lámala smíchy. Beduín, který měl jízdy na starosti, mi se smíchem poradil: „Uvolni se, nebo tě ten písek pohltí.“ A tak jsem se víceméně smířil s tím, že místo stylového sjezdu to spíš bude písečná válka.

Večer jsme se všichni usadili u ohně, popíjeli čaj a poslouchali beduíny, jak vyprávějí příběhy o životě v poušti (zajímavé, jak je angličtina rozšířena, nikdy bych neřekl, že budu poslouchat příbehy arabů v jejich rodné zemi v angličtině, jak tomu bývá ve filmech). Jeden z nich, starší pán s hlubokými vráskami a poklidným hlasem, vzpomínal na doby, kdy se jezdilo na velbloudech několik dní do měst a asfaltky byly luxus, o kterém se jim ani nesnilo. „Teď má každý naspěch,“ řekl a potáhl z dýmky. Tam, uprostřed písku a hvězdného nebe, jsem měl pocit, že se čas na chvíli zastavil.

Ráno jsem konečně zkusil i velblouda. Nebudu lhát, čekal jsem, že to bude trochu stabilnější zážitek. Jízda na velbloudovi je jako sedět na vratké stoličce, která se rozhodla vydat vlastním směrem. Ale pohled na nekonečné duny, ticho a nebe, které bylo tak čisté, že se zdálo blíž než kdykoliv předtím, mi za tu námahu stálo. Na potvoru jsem z něj po pár minutách jízdy spadl a dopadl na ruku tak nešikovně, že jsem následně musel navštívit pohotovost - zajímavý zážitek (myšleno velmi kladně). Zdravotnictví tu mají na špičkové úrovni i mimo Dubaj, a díky mému pojištění jsem nemusel platit nic.

Cesta zpět do Dubaje mi připomněla, jak kontrastní Emiráty jsou. Na jedné straně města plná ruchu a luxusu, na druhé straně poušť, kde se vše vrací ke kořenům. A i když jsem se pak vrátil k mrakodrapům a modernímu světu, v hlavě mi zůstaly chvíle z pouště – chvíle, kdy jsem se cítil jako součást něčeho mnohem většího.