Od Svaté Ludmily k Buddhovi je to jen pár kroků (Praha)

Když jsme se druhé únorové úterý vydali po nějaké době opět do naší Matičky stověžaté, měli jsme o programu dne celkem jasno. Chtěli jsme spojit trojici výstav s pohybem po Praze, který neměl být rozhodně zaměřen pouze na cenné historické památky. Že nám zdaleka vše nevyšlo tak, jak jsme si představovali, až tak moc ovlivnit nešlo, že jsme byli schopni program operativně ihned změnit, můžeme považovat za osobní plusové body. V každém případě se ale vše mělo odvíjet od sv. Ludmily, Koneckonců, ne každá historicky významná žena se může pochlubit tím, že je současně manželkou prvního Přemyslovce, babičkou sv. Václava a první českou světicí. Navíc mučednicí, kterou nechala jejím vlastním šátkem zavraždit snacha. Je zkrátka jasné, že odpor ke tchýním má u nás docela dlouholetou tradici …

Naším hlavním cílem tedy byla výstava „Svatá Ludmila, kněžna lidu milá“, která je označovaná jako jedinečná a v malostranském Pálffyho paláci je k vidění od 15. října 2021 do konce února roku 2022. Výstava se koná při příležitosti 1.100. výročí jejího umučení (je přitom zajímavé, že sv. Ludmila byla pouze prachsprostě uškrcena a protože při tom nebyla prolita její krev, neměla by být správně považována za mučednici) a nabízí svým návštěvníkům asi 70 cenných děl z oblasti výtvarného umění a uměleckého řemesla. Jednotlivé exponáty pocházejí z 13. až 20. století (pokud si pamatuji správně) a mnohé z nich prý jsou vystaveny vůbec poprvé (což mi ani nepřišlo). Většina vystavených děl přitom pochází ze sbírek Arcibiskupství pražského, Pražského hradu, Národní galerie, Národního muzea a Metropolitní kapituly u sv. Víta. Nechybí zde archeologické nálezy z výzkumu hrobu sv. Ludmily v basilice sv. Jiří na Pražském hradě, historické textilie, unikátní busta světice či Veraikon ze Svatovítského pokladu nebo středověké relikviáře.

Výstava se koná ve třech místnostech i dvou chodbách a její součástí je film o sv. Ludmile. Každého jistě potěší výše vstupného (vstup je zdarma) a možnost navštívit barokně – klasicistní šlechtický palác, na jehož podobě se podílel hlavně věhlasný architekt F.M. Kaňka. Méně potěšitelné je, že se zde nesmí fotografovat (prakticky by to asi i šlo, ale nějak se mi nechtělo zbytečně provokovat). Úvod dne se tedy vydařil, i když jsem od něj možná očekával přece jen ještě o kousek více …

Výstava sv. Ludmily je navíc lehce úsměvným dokladem toho, jak rychle jde čas. Dočtete se zde totiž, že nad ní záštitu převzali mj. také Andrej Babiš, předseda vlády ČR, Radek Vondráček, předseda PS PČR nebo Lubomír Zaorálek, ministr kultury ČR. A kde že loňské sněhy jsou …

Druhým bodem programu dne měla být návštěva uměleckého centra DOX, kde se koná výstava „Nadějné vyhlídky“. Naštěstí jsem si už ve vlaku za pomoci internetu uvědomil, že to neklapne, protože tady mají zavíračku nejen v pondělí, ale i v úterý. A tak přišla ke slovu neplánovaně Valdštejnská jízdárna. Při výstupu z metra jsem si totiž všiml, že zde právě probíhá výstava „Buddha zblízka“. Výstavy ve V.J. snad nikdy nezklamou a tato nebyla výjimkou. Oproti Ludmile se zde zvedla cena vstupného (220 Kč), naopak se povolilo fotografování (zcela bez omezení).

Výstava probíhá od 3.12.2021 do 24.4.2022, vystavených exponátů jsou téměř dvě stovky a pocházejí z 2. až 20. století a (zejména) sbírek naší Národní galerie a Musea Rietberg ve švýcarském Curychu. Neobvyklý je fakt, že architektem výstavy je známý režisér Šimon Caban. Jedná se o dosud největší přehlídku buddhistického umění v Česku, jejíž nejvýznamnější zápůjčkou z Curychu je zřejmě Buddhova hlava čínské provenience. Socha musela být obrovská, když jen její hlava je vysoká více než 60 centimetrů. Ochozové ohlasy buddhismu v českém umění zastupují především práce legendárního Františka Drtikola. S tímto náhradním programem rozhodně maximální spokojenost.

Umění už bylo v té chvíli dost a ke slovu přišla občerstvovací pauza. Celkem tradičně následoval přesun na Malostranské náměstí a mnou občas zatracovanou Plzeň. Tady ji však mají za dobrou cenu … a fakt chutná. Po krátkém osvěžení a nabrání sil jsme najednou zatoužili po „nadoblačných výšinách a pohledu na Prahu z ptačí perspektivy“. Zkrátka jsme si všimli, že je otevřená věž u chrámu sv. Mikuláše neboli Svatomikulášská městská zvonice. Po odevzdání 150 Kč za osobu nám bylo umožněno vystoupat – přes dva byty věžníků a zvonové patro – na vyhlídkový ochoz a poté i do někdejší pozorovatelny Státní bezpečnosti. Odsud jsme mohli vyzkoušet, kterak naši nechvalně proslulí agenti bděle sledovali přístup k ambasádám imperialistických nepřátel v čele s USA a tím nesprávným Německem. Počasí nebylo nic moc, ale kupodivu nepršelo a viditelnost byla docela slušná. Vadil jen velmi silný a hodně studený vítr (a také stavební nemožnost pohlédnout na hradčanské panorama). Při některých poryvech se ani nedalo fotografovat (natož sebe navzájem), takže jsme „vyhlídkovou plošinu této rozhledny“ opustili podstatně rychleji, než by tomu bylo za hezkého počasí.

Po sestupu z věže jsme opustili Malou Stranu a legendární dvaadvacítkou jsme se přesunuli do Vršovic. Tady jsme vystoupili na zastávce Krymská, která se paradoxně nachází na ulici Francouzská. A odsud už to je, coby kamenem dohodil, do Havlíčkových sadů. Těm se říká Grébovka a leží již na Vinohradech (v tomto případě skutečně). Příjemné místo se stavbami ve stylu italské renesance, které jsme si ale moc neužili, protože byla pořád zima a navíc zde finišují rozsáhlé opravy. Takže zase někdy příště …

A tak rychle zpět na tramvaj, výstup na Karlově náměstí a pěšky kolem kostela sv. Cyrila a Metoděje (ano, to je ten Gabčík s Kubišem) i Tančícího domu na Masarykovo nábřeží. Zde se nachází funkcionalistická stavba nad Vltavou a v ní sídlí Galerie Mánes. Na ní však visí cedule, že dnes mají výjimečně zavřeno, takže na výstavu Jaroslava Hořánka „Propojený svět“ můžeme zapomenout, resp. se podívat na pár kousků v předsálí přes výlohu. Proto zaimprovizujeme a krátce nahlédneme do nedaleké galerie Hollar. Zde probíhá 2. část výstavy „Jubilanti Hollaru“, ale opět máme smůlu. Jestliže v jedničce vystavovali někteří grafici, které vysloveně považuji za své oblíbence a kteří staví na kompozici figurální (a zastoupeno jich tam v lednu bylo min. 6, možná ještě více), tak tady nebyl ani jediný a jednalo se převážně o abstrakci. Prostě nám ten den až tak moc dáno nebylo …

Takže už jen krátká procházka po Karlově mostě (bylo zde sice volněji než za „běžného“ stavu, ale pro Rusy – a hlavně Rusky - to až tak moc neplatilo), metrem na hlavní nádraží a vlakem do Zábřeha. Těch 12 minut zpoždění se dalo přežít a naštěstí jsme zde měli auto. Mezi Zábřehem a Šumperkem to totiž ten večer zřejmě až tak moc nejezdilo …