Odpočinkový prodloužený víkend v Krušných horách - 2. část: Kraslice-pivovar Krušnohor; trasa 5 km po části NS Stopami horníků a NS Loupečnická stezka: zřícenina hradu Hausberg a skalní vyhlídka; historické domy města; Šindelová-bývalá vysoká pec

V noci bylo ještě tepleji než předcházející noc. Přesto je ráno ve stínu jen 14 stupňů. Otovi se nechce vstávat. Na sluníčku už je však hezky. Snídáme, loučíme s německým karavanistou.

Jedeme do Kraslic. První zastávku děláme v rodinném pivovaru Krušnohor, který byl založen po dvou letech váhání r. 2015 v Tisové na severním okraji města. Pivovarnictví prý tady mělo historickou tradici, ale novodobý pivovar tady chyběl. Podle názvu pivovaru, lze soudit jaké vlastnosti bude jejich nápoj mít a pro koho bude určený. Pochutnají si na něm horalové, pivní fajnšmekři, ale také každý, kdo má rád pivo s pořádným řízem. Chtějí vařit piva s výraznější hořkostí. Jejich pivo jsme ochutnali již vícekrát, naposledy včera na hranicích v Beerstru. Nabídku mají velikou, nakonec kupujeme všech 14 druhů. Doma si uděláme krušnohorský bierfest. Samozřejmě jsme si i chvilku povídali a dozvěděli se zajímavou věc. Pořadatelé olympiády v Paříži si vybírali 15 českých minipivovarů, jejichž pivo se bude na olympiádě točit. A právě Krušnohor je mezi nimi. Smějí tam točit jen dva druhy piv. Tak jsem jim popřála, ať tam toho piva mají dost, ať návštěvníci nestrádají.

Pak popojíždíme do centra města, ale začínáme procházkou. Když jsem ji plánovala, zaujala mne vyhlídka na skále a nedaleká zřícenina hradu. Okolo vede tolik cest, že nebyl problém vymyslet nepříliš dlouhý okruh. Jen jsem netušila, že to zde není zrovna dobře značené - to mi o něco později potvrdila i paní v infocentru, když se divila, že jsme nezabloudili. Mám však mapy.cz v tabletu a ty mi orientaci usnadňují.

Auto necháváme na parkovišti B. Smetany. Přecházíme křižovatku a jen kousek za ní marně hledáme turistický rozcestník Kraslice - Bublavský potok. Nevidíme ho, ale nevadí. Kudy vede cesta, víme. Čeká nás víc jak 1 km dlouhé stoupání po modré značce a po naučné stezce Stopami horníků. Tato okružní stezka měří 13 km, my si projdeme jen její část. Zaměřuje se na zdejší geologii a přírodu. Jen panely jsou nečitelné a často chybí. To jsme věděli, tak se ani nedivíme, že jsme cestou toho moc nenašli, vlastně asi nic.

Na prvním neznačeném rozcestí modrou opouštíme a pokračujeme do kopečka po naučné stezce. Nemít s sebou mapu, asi bychom už váhali, kudy jít. Cestou se nám nabízí hezké výhledy.

Přicházíme na rozcestí této naučné stezky a místního červeného vycházkového okruhu. Červená šipka udává směr tohoto okruhu. Přesto v reálu váháme, který směrem se vydat. Jsem zmatená, mám pocit, že skutečnost tady je odlišná od mapy. Zdá se, že šipka nás směřuje trochu vpravo. Cesta je tu viditelná, jdeme tam. Přicházíme k částečně zanedbanému altánu, je však odtud hezký výhled. To už hlásím, že altán máme mít po pravici a ne po levici.

Vracíme se, jdeme po té druhé cestě, už zase hlídám mapu v tabletu. Jsme opět na rozcestí, vlevo jsem zahlédla skály. Tam mají být zbytky hradu. Na rozcestí jsou tři informační tabule, kde se píše o hornictví v Kraslicích, ale také o založení tohoto městečka. Druhá poskytuje informace o zdejším hradu, třetí se týká stezky na Zámeckém vrchu. Vizuálně vypadají stejně, zdá se, že sem byly všechny umístěny r. 2009, kdy byla tato červeně značená vyhlídková cesta obnovena.

Ota si to čte, já si to fotím a šplhám vzhůru po strmé stezce (také přemýšlím, zda ve zdraví tudy dolů slezu) k něčemu, co snad zbylo z hradu Hausberg. První hradiště zde bylo postaveno na ochranu prastaré obchodní stezky. Ve 2. pol. 13. století tady byl vybudován hrad. R. 1412 a pak ještě r. 1452 byl vypálen. Tvrdí se, že zde jsou rozpoznatelné fragmenty nadzemního zdiva a zbytek okrouhlé bašty či věže o vnitřním průměru 1,9 m a síle zdi 1,2 m. Mám pocit, že jsem prolezla celý hřebínek, viděla jsem tam jen skály a pak ještě náznaky zbytku rovných zdí. Ale je to tam dost zarostlé, třeba jsem něco přehlédla. Ke své velké radosti jsem zjistila, že zpátky mohu jít po pohodlnější cestičce. Aspoň mám jistotu, že se nezmrzačím. 

U cesty je vytesána jeskyně. Vstup je upraven kamenným obloukem. To je pravděpodobně z r. 1887, kdy zde městský okrašlovací spolek zřizoval vyhlídková místa.

Pod cestou je vidět obelisk, který tu byl postaven r. 1867 jako vzpomínka na Richarda - rytíře Dotzauera.

Teď se chceme jí podívat na skalní vyhlídku. Má být nedaleko. Značení tu není žádné, ani mapy.cz to nemají řádně zakreslené. Podle nich je památník nad cestou pod hradem. Není. Je pod cestou, okolo něj vede cestička snad směrem k vyhlídce. Jdeme po ní, ale vidím, že jdeme moc vpravo. Vidím také, že bychom měli dojít na jinou cestu, po které bychom se k vyhlídce snad mohli dostat. Nakonec se to povedlo. Konečně jsme u skály, na které je vyhlídka se zábradlím. Tady vidím červenou značku na cestičce, která stoupá kamsi vzhůru. Po té jsme tedy měli přijít. Nám nevadí, kudy jsme přišli, ale že jsme došli. Takové vyhlídky mám ráda. Jsou vidět Kraslice a krušnohorské kopečky, ale také sousední skály. Tady se nám líbí.

Podle značky jsme viděli, kudy jsme měli přijít, ale už nám žádná neukazuje, kudy jít. Na mapy.cz je jen jedna, ve skutečnosti tujsou dvě. Jedna je pohodlná, poměrně široká pěšina, druhá uzounká se nám zdá, že příliš klesá. Vybíráme tu pohodlnější. Směr má dobrý, už raději na mapu nekoukám. Ani na to nemám čas. Nevím, kam se dřív podívat. Jsou tady skály - nad námi i pod námi a hlavně je tady obrovské množství nádherných náprstníků. Některé jsou až 1,5 m vysoké, většina z nich mají různé odstíny fialové, ale jsou tady i růžové a bílé. Rostou v malých i velkých trsech. Já prohlásila, ze je to tady skalní a náprstníkový ráj. Neustále jsem se kochala, až se nakonec pro mne Ota vrací. Cesta je poměrně pohodlná, i když kamenitá, ale je ve svahu a tak si nebyl jist, zda se někde neválím. Ale zvládla jsem to dobře.

Najednou se k nám přibližuje nějaká cesta shora. Ze zvědavosti koukám, kde vůbec jsme. Zjišťuji, že cesta červeného okruhu je kdesi pod námi a my se blížíme k cestě, po které vede naučná stezka Stopami horníků, ze které jsme odbočili ke hradu, a současně také naučná Loupežnická stezka. Samozřejmě cesta, po které jdeme, na mapy.cz zakreslená není.

Naučná Loupežnická stezka se má věnovat loupežníkům, kteří podle pověsti na zdejším hradě v 15. století žili a přepadávali kupce. Stezka měří 13 km kilometrů a vede převážně lesem. Má 3 větve, které se setkávají v jednom bodě -  v Tisové u hřbitova. Dvě části odtud vedou zpátky do centra města, ta 3. část vede po hřebeni na zříceninu hradu Hausberg. Právě na tu jsme se před chvílí připojili. Jsou zaměřeny tematicky. Je tu stezka poznání, stezka zdatnosti. Z mého pohledu je toto stezka poznání - nejen děti mají poznat stopy zvěře. Na dalším zastavení je edukační dendrofon, kde je možno vyzkoušet, které dřevo jak zní. Právě prý zvukovou signalizaci loupežníci využívali. Další šikmo zasazené klády s výřezy slouží pro zručnost - lze přes ně přecházet ve třech výškách. Já si raději troufla jen na tu nejnižší, ale asi bych zvládla i tu prostřední, ale to už je Ota kdesi daleko přede mnou. Tak to nezkouším a raději jdu za ním.

Přicházíme ke hřbitovu na neoznačené rozcestí. Pro zpáteční cestu jsme si vybrali tu vlevo, kde budou výhledy do druhého údolí. Proto nevíme, co je na té pravé části - snad právě ta je pro milovníky adrenalinu, kteří ocení lezení na zajištěných cestách s jistícím ocelovým lanem, tzv. ferratách. Musí k tomu mít však vlastní vybavení.

Tato naše cesta je více méně stezka zdatnosti, kterou si určitě užijí děti různého věku. Jsou tu prolézačky, tunýlky, pařezy se zdrsněným povrchem, aby tam děli mohly poskakovat. Trochu mi vadilo, že okolo těchto atrakcí není tráva posekaná, takže např. lano pro chůzi po něm není v trávě vůbec vidět. Na trase mají loupežnickou atmosféru dokreslovat dřevěné sochy - mám dojem, že jsem někde jednu zahlédla.

Cesta zpátky byla pohodlná - z mírného kopečka, u auta jsme byli za slabou půlhodinku.

Pro urychlení jsme se rozhodli zdejší městské památky objet autem. Moc jich tu není, ale blízko u sebe nejsou. Nějak ten čas rychle utíká a domů nechceme přijet moc pozdě.

Jak jsem se již zmínila, tak hrad hlídal prastarou obchodní stezku, později nazvanou Zlatá cesta erfurtská. V této oblasti žili příslušníci Lužické kultury, později Keltové a ještě později Slované. Stálé osídlení tady však pravděpodobně nebylo. Kdy přesně bylo město založeno, to se přesně neví, jsou to spíše dohady. Snad ve 13. století, s určitostí existovalo ve 14 století. To se kolem obce začaly kutat rudy stříbra, olova a cínu. Kromě horníků tu žili také dřevorubci, lovci zvěře a uhlíři. Dne 15. srpna 1370 povýšil Karel IV. Kraslice na královské město.

V 17. století těžba v okolí města upadá. Začíná se tady rozvíjet krajkářství, textilní průmysl, výroba hraček a především výroba hudebních nástrojů. Město začíná opět prosperovat. Značka hudebních nástrojů Amati začíná být koncem 18. století známá už po celém světě. Rozvoj města ukončila 2. světová válka a následné vysídlení sudetských Němců. Naštěstí světoznámá továrna Amati zcela nezanikla. R. 1948 byla zestátněna, jen chyběli odborníci. Vznikla zde učňovská a později i průmyslová škola, které navázaly na tradice bývalé Odborné hudebně nástrojářské školy. Kraslické hudební nástroje opět začaly pronikat na světové výstavy a veletrhy. Po r. 1990 proběhla privatizace, jenže zahraniční majitel firmu řídil nehospodárně a ta se r. 2021 ocitla na pokraji krachu a bylo na ni uvaleno insolvenční řízení. Nový majitel do ní investoval přes 100 milionů korun, aby ji vrátil zašlou prestiž a světovou slávu. Tak doufejme, že to už bude trvalé.

První zastávku ve městě děláme u kostela Božího Těla. Tady se nechá snadno zaparkovat, to se nám hodí. Tato mohutná trojlodní novorománská bazilika tady stojí od r. 1896. Je dlouhá 68 m a 25 m široká. Dominantní je věž o půdorysu 8 x 8 m. Ve stejném slouhu je postavena i nedaleká fara.

Ještě jsme nevystoupili z auta a už žasneme nad některými zdejšími domy. Je vidět, že město bylo bohaté. Ty první obytné domy, co nás zaujaly, jsou zdobené lesklou cihlovou fasádou a postavil je po r. 1910 Emanuel Hüller, výrobce strojů pro hudební nástrojářství a průkopník kraslického maloobchodu s hudebními nástroji.

Jsme v nejstarší části města. U kruhové objezdu se otvírá pohled na náměstí 28. října (dříve Nosticovo náměstí), které bylo v letech 1904 - 1910 zcela přestavěno. Na opačné straně ho uzavírá pravděpodobně čerstvě opravená budova Městského úřadu, která byla postavena r. 1922. Pravou stranu náměstí částečně vyplňuje budova dnešní České pošty, která byla postavena r. 1938. V přední části náměstí je žulový sloup - památník, který připomíná důležité události města: r. 1370 - povýšení města Karlem IV., r. 1918 - vyhlášení samostatnosti Československa a r. 1993 - vznik samostatné ČR. Dne 28. prosince 2023 byla na sloup umístěna pamětní deska patrona města Richarda Ritter von Dotzauera (1816–1887).

Nyní pěšky přecházíme přes řeku Svatavu a jdeme vlevo do ulice 5. května, kde je měšťanský hrázděný patrový dvojdům prokazatelně z doby před r. 1736 - je to nejstarší dochovaný dům města. Spodní část je zděná a roubená. Nový vlastník pracuje na jeho záchraně a zdá se, že se mu to daří.

I v této ulici je několik domů, které stojí za fotografii. Za roubenkou odbočujeme do Alšovy ulice, kde vidíme dům z r. 1930 se zajímavou novou zelenou fasádou. Přecházíme řeku a najednou vpravo vidíme vybydlený monumentální dům. Kdyby měl novou fasádu, je to určitě chlouba města. Na místě staršího hostince, který byl r. 1888 zbourán, byl postaven tehdy moderní hotel, později nazvaný hotel Praha. Je prý v soukromém vlastnictví. Vypadá však skutečně zoufale.

Přesouváme se vlevo, kde v domu kultury je infocentrum a kde získáváme zajímavé prospekty s informacemi o městě a jeho historických budovách.

Vracíme se k autu a odjíždíme do Havlíčkovy ulice a následně na Lipovou cestu. Tam je nádherná secesní Breinlova vila, kterou si r. 1903 nechal postavit zdejší továrník Anton Richard Breinl, výrobce hudebních nástrojů a hraček. Rodině továrníka patřila do r. 1934, pak se zde vlastníci střídali. Od r. 1950 ji vlastní stát. Od té doby je zde mateřská škola. Je to úžasný dům se zdobnou fasádou, spoustou balkónků, dvěma věžičkami.

Téměř na sousední parcele je bývalá továrna na hudební nástroje Bohland a Fuchs. Hlavní tovární budova byla postavena asi koncem 19. století a postupně se rozrůstala. Je postavena v historizujícím novorománském slohu s prvky secese z ostře pálených cihel. Komín stojí samostatně. Továrna je dochována téměř v původním stavu.

Projíždíme okolo továrny a vracíme se zpátky na hlavní silnici a směřujeme ven z města. Krátkou zastávku děláme u další nádherné secesní budovy - u Fuchsovy vily z 1. pol. 19. století, která je v patře částečně hrázděná. Továrník Karel Fuchs (1884–1964) pocházel z významné rodiny továrníků vlastnící firmu Bohland & Fuchs. Právě jim patřila před chvílí navštívená bývalá továrna na výrobu hudebních nástrojů. Karel byl posledním vlastníkem této firmy, která svoji činnost musela ukončit r. 1945. V domě jsou dobře zachovalé interiéry s řadou uměleckořemeslných prvků, jako jsou okna a dveře s původními výplněmi, vestavěný dřevěný nábytek, dřevěné schodiště s bohatě zdobeným zábradlím či dveře zdobené reliéfními řezbami. Po 2. světové válce zde byla mateřská škola. R. 1998 byla vila zrekonstruována a od r. 2004 je tady městská knihovna.

Poslední zastávku ve městě děláme u unikátně dochovaného secesního areálu městských jatek a elektrárny. Byl postaven v letech 1903 – 1904 na místě vyhořelé prádelny Jindřich Pilze. Z dolního nádraží sem vedla kolej, takže sem mohly zajíždět vagony s dobytkem. Dominantou je věž, kde fungoval chladící systém poháněný parním strojem, později elektromotorem. Tady si sami vyráběli led. K původnímu účelu se areál využíval ještě kolem r. 1990. Součástí areálu je hlavní budova jatek, pomocný provozní objekt, objekt se sociálním zařízením pro zaměstnance a obytný dům. Zajímavé je i původní vnitřní strojové vybavení, především technologie pro chlazení a výrobník ledu, který zásoboval i okolní hospody. Od r. 2002 vlastní jatka soukromý majitel, který objekt postupně renovuje. V areálu je několik firem, vstup do budovy jatek je zpoplatněný. My tam nakoukli otevřenými dveřmi, byla tam mimo jiné návštěvní kniha. Kdy a jak je otevřeno, to jsme nezjistili. Raději jsme to tam však neprolézali. Možná i proto, aby nás tam náhodou nezamkli.

Zase už jsou dvě hodiny a my ještě nejedli. Vařit budu až doma večer, ale něco si k jídlu chceme dát.

Ještě se chceme zastavit v Šindelové. Na konci města však odbočujeme na okresní silnici, po které vede i cyklotrasa a doufáme, že tam někde snadněji zastavíme a v klidu něco pojíme. Šikovné místo bylo ještě před Smolnou - v zatáčce byla odbočka k vodojemu. Tam šlo skvěle zaparkovat. Jen toho klidu tam moc nebylo. Ale seděli jsme vedle auta, které nás od silnice oddělovalo.

Najedli jsme se rychle a už pokrčujeme do Šindelové. Na hlavní se nevracíme, v Rotavě odbočujeme přímo na Šindelovou. Při výjezdu na hlavní silnici vidíme bývalou dřevouhelné vysokou pec. Na křižovatce je místa dost, aby se tam nechalo na chvilku zastavit. Kousek jdeme po silnici pěšky. Tam je dokonce i malé parkoviště. Prý za 40,- Kč a cena je současně i za komentovanou prohlídku. Je pondělí - dnes tu bohužel nikdo není. Jsme u bývalé vysoké pece, kterou zachraňuje spolek za zachování hutě. Byla postavena v letech 1816 - 1817 na místě bývalých dvou vysokých pecí. V letech 1858 - 1859 byla provedena rozsáhlá přestavba v novorománském slohu. Pec byla vysoká 11 m a ve své době patřila k největším. Voda ve vodním kanálu poháněla vodní kolo. K objektu pařila i obytná kancelářská budova a stáj. R. 1872 činnost pece byla ukončena. Byl nedostatek vlastní železné rudy, dovoz se nevyplácel. Pak už tady fungovala jen slévárna, která tu byla postavena r. 1839. Ještě před r. 1930 zde pracovalo 920 zaměstnanců. K úplnému uzavření došlo 16. 6. 1945.

Ve 2. polovině 20. století areál využíval státní statek. V té době začal objekt chátrat. V 70. letech 20. století byla většina areálu zbourána. Zachovalo se pouze torzo vysoké pece s přípravnou a strojovnou, je vidět i výklenek v peci pro odpich. Z výklenku vpravo se dmychadlem vháněl vzduch. Kulturní památka se doslova rozpadala před očima. V r. 2015 byl založen Spolek za zachování hutě. Odstraňovaly se nálety, řešilo se vlastnické právo a poč. r. 2016 se začalo s odbornými záchrannými pracemi. Torzo pece bylo nutno zabezpečit a doplnit zdivem. Pec byla zastřešena a doplněna schodištěm. Vznikla tak i krásná vyhlídka do okolí.

Spodní část hutě je volně přístupná. Do patra se bez průvodce nedostaneme. Jsou tu však různé cedule, které přibližují využití jednotlivých částí objektu. Doplňují je obrázky, jak to tady vypadalo dřív i z doby záchrany. Je to tady zajímavé a shodli jsme se na tom, že bychom sem za pár let měli přijet znovu - to již v době, abychom zvládli komentovanou prohlídku. Prošli a přečetli jsme si to tady za necelou půlhodinku.

Vracíme se k autu a odjíždíme. Jedeme již nejkratší cestou domů. Je stále krásně, skoro je nám líto, že tento krásný kraj opouštíme, ale ve čtvrtek odjíždíme na zájezd do Švýcarska, tak ať si trochu odpočineme a vše v klidu připravíme na cestu.

Nakonec jsme měli i štěstí. V našem bloku bylo jedno volné místečko na zaparkování. Nebylo to přímo před domem, ale i tak jsme maximálně spokojeni. Domů těch pár věci doneseme snadno.

Ještě větší radost jsme měli další den. V noci se ochladilo, venku fouká studený vítr a je zataženo. Udělali jsme tedy jedině dobře, že jsme přijeli domů. Konečně jsme si užili pár nádherných dnů.

Odpočinkový prodloužený víkend v Krušných horách - 2. část: Kraslice-pivovar Krušnohor; trasa 5 km po části NS Stopami horníků a NS Loupečnická stezka: zřícenina hradu Hausberg a skalní vyhlídka; historické domy města; Šindelová-bývalá vysoká pec na mapě