Okolím Nového Města nad Metují aneb než nám to Prymula zase všechno zavřel, část II. (mezi Rokolí, Výrovem a Skalkou)

Poté, co jsme si „vyslechli“ příběh skřítka Frymbulína o tom, jak se jen a pouze jeho zásluhou stala Ester Ledecká dvojnásobnou olympijskou vítězkou, jsme pokračovali dále a níže. Po překročení říčky Olešenky u někdejšího mlýna začíná naše cesta opět stoupat a díky lesní technice se stává spíše blátivým tankodromem. Tento stav, naštěstí, netrvá příliš dlouho a po pár kilometrech (tedy asi po těch dvou), na kterých kopírujeme říční tok i silnici, narazíme na zastavení křížové cesty z roku 1874. Je tedy jasné, že nám k Rokoli chybí již jen vzdálenost onoho příslovečného metu oblázkem. Je stále pátek 9. října a většina denního programu je ještě pořád před námi …

Křížovou cestou s litinovými reliéfy dojdeme až k silnici, za kterou se již nachází areál mariánského poutního místa Rokole se všemi jeho atrakcemi. Jedná se o poutní místo novodobé, neboť zmíněná křížová cesta je zde jednoznačně nejstarší záležitostí. Vždyť stavba poutního kostela Panny Marie Rokolské byla zahájena roku 1930, kaple je replikou původní stavby a zvláštní „křížová cesta“ zvaná Cesta manželů se zde objevila teprve v roce 2014. To ovšem rozhodně neznamená, že by toto poutní místo nestálo za návštěvu.

Do Nového Hrádku jsme se vrátili zkratkou po silnici, takže jsme získali čas i síly a recipročně ztratili množství bláta z bot. Po prohlídce zdejšího Náměstí, kterou jsme zaměřili hlavně na mariánský sloup z roku 1747. jsme nasedli do auta, po vzájemné dohodě (manželka tak prostě rozhodla) zavrhli momentální nápad na návštěvu olešnického Utzova mechanického betlému a plánovaně odjeli do Slavoňova.

Tady byl cíl jediný, ale o to zajímavější a cennější – dřevěný kostel sv. Jana Křtitele z roku 1553, kdy ovšem vznikl jako kostel sv. Martina. Před „mnoha“ lety jsem tady byl s kamarádem na kole, Martině jsem tuto stavbu představil v premiéře. Půvabná a působivá sakrální památka, jejíž interiér zdobí pozoruhodné nástěnné i nástropní malby, které kromě rostlinných ornamentů a postav světců zobrazují také např. pohled na novoměstský Betlém. Součástí hřbitovního areálu je také zvonice s unikátním souborem tři zvonů, z nichž nejstarší pochází z roku 1561. Do zvonice, která slouží jako vstup do hřbitovního areálu  jsme se ale, bohužel, opět nedostali.

Následoval přesun na okraj Nového Města. Tady následně odstavíme auto a až nepříjemně prudkým a kluzkým výstupem se vydáme ke zřícenině hradu Výrov. Ten je známý také jako Staré Hrady, vznikl na skalním ostrohu nad řekou Metují ve 14. století a jeho existence dlouhého trvání neměla. Již na počátku 16. století je totiž uváděn jako pustý. Naším hlavním cílem na tomto místě však nebyly ani tak zbytky středověkého hradu, okolní skalky nebo dokonce kaple Čtrnácti sv. Pomocníků, ale Juránkova vyhlídka (která se ovšem nachází přímo v hradním areálu).

Ta nese jméno místního pedagoga, historika, archiváře a fotografa Jana Juránka, který je pro nás zajímavý hlavně tím, že ze Šumperska pochází a na školách v Šumperku a jeho okolí také nějaký čas působil. Vyhlídka je vytvořena v podstatě jen a pouze pro jeden jediný směr výhledu. Ten nabízí nejkrásnější pohled k novoměstskému (nebo chcete-li Českému) Betlému, Tak bývá nazývaná historická opevněná část města, jejíž nezapomenutelné panorama tvoří zejména věže zámku a kostela Nejsvětější Trojice. Mrzí nás jen to, že počasí nám v onen páteční říjnový den zrovna moc nakloněno nebylo.

Po sestupu zpět do údolí se ještě krátce vydáme za město. Naším posledním cílem je Obůrka, což je naučná stezka se zookoutkem. Vede podél Bohdašínského potoka Klopotovským údolím a je určena hlavně dětem. Ty seznamuje se životem lesa a v lese. Nejatraktivnější je její úvodní část s výběhem divokých čuníků. Ptačí voliéra je poměrně dost temná a vysoká zvěř bývá často skrytá oku návštěvníka. A potom se již vrátíme do historického centra Nového Města nad Metují.

Času je ještě dost, takže si skočíme k Paďourům na pivo. Vzhledem k tomu, že zde probíhají jakési - dlouho dopředu objednávané – huso-kachní hody, je jasné, že tady večer proběhne něco na způsob občanské neposlušnosti. Koneckonců by již bylo na čase a defenestrace není až tak špatným způsobem vyjádření názoru prostého lidu. Jenom by musel být dopad defenestrovaných směřován na beton, dlažbu nebo skalní podloží, protože s dopadem do „bordelu v podradí“ již tato země svou historickou zkušenost má.

Zbytečně uspíšený závěr dne tvoří tříchodová večeře (bez polévky) a nějaké to pitivo s různou volumáží. Plukovníkův rozkaz totiž zněl jasně: "Vy, prostí občané, můžete posedět jen do 22,00 hod., já podle potřeby a výše nabízené částky". A ráno nastává opět doba, která je předstupněm ke stannému právu. Je sobota 10. října a naše masmédia se opět začínají vyžívat v popisech mrazáků s mrtvolami v ulicích a ve snaze znemožnit setkávání rodinných příslušníků napříč generacemi až do konce světa (jsem opravdu zvědav, kdy už lidé konečně pochopí, že tady jde jen o snahu – zatím, bohužel, úspěšnou – vyvolat strach, paniku, nenávist mezi generacemi a hlavně následnou obrovskou inflační krizi). Tato hra jde ale, naštěstí, mimo nás, takže ještě rychle využijeme poslední krátké možnosti navštívit vířivku, saunu i bazén …. a vydáme se na cestu k domovu.

Tedy předtím si ještě na chvíli zaskočíme do víkendově otevřeného zámeckého areálu. Jedná se o památku, na kterou je Nové Město nad Metují právem pyšné. Na prohlídku tentokrát nejdeme, stačí nám nádvoří a zámecká zahrada s Jurkovičovým mostem, „hejnem“ trpaslíků a dělostřeleckou baštou. Milým bonusem je volně přístupná výstava fotografií Miloše Vojíře nazvaná Půvabné impulzy. A potom už skutečně odjedeme.

Původně jsem měl v plánu navštívit ještě jednu „atrakci“ v Dobrušce nebo se po čase opět zastavit v Rychnově nad Kněžnou, ale nakonec jsem si říkal, že vzhledem k počasí bude lepší být doma co nejdříve. Tak nějak jsem stejně počítal s tím, že mě cestou nějaký ten „oříšek do nosu cvrnkne“. A on ve finále skutečně cvrnknul …

Už cestou příjezdovou jsem v obci Podbřezí zaregistroval směrovou šipku k židovskému hřbitovu. Na tomto jsem nikdy nebyl, a tak jsem se rozhodl, že to musím rychle napravit. Díky poloze hřbitova jsme následně objevili i zámek Skalka. Na povětší skalce skutečně stojí, a to od poloviny 18. století a na základech svého renesančního předchůdce. Zámek je dnes firemním sídlem (takže veřejnosti nepřístupný) a jeho nepřehlédnutelnou součástí je opravdu velká kaple sv. Jana Nepomuckého. Za zmínku jistě stojí i to, asi nejznámějšími majiteli Skalky byl rod Colloredo – Mansfeldů nebo že sem Alois Jirásek umístil děj svého „nekonečného“ románu Temno.

Na parkovišti pod zámkem odstavíme auto, krátce pohlédneme na sochu sv. Jana Nepomuckého a vydáme se proti proudu Zlatého potoka (použití názvu řeka Dědina je ale v tomto případě asi více na místě) k zmíněnému židovskému hřbitovu. Ten se nachází v lesíku na pravém břehu vodního toku, byl založen na samém počátku 18. století a je místem nejen půvabným, ale i jistou atmosféru a energii vyzařujícím. Rozhodně stojí za návštěvu a mohla to být krásná tečka za úspěšnou trojdenní akcí.

Mohla, ale nakonec tak úplně nebyla. Zastavili jsme se totiž ještě krátce u dvou sloupových sousoší v Boříkovicích u Králík. Jedno představuje Nejsvětější Trojici, druhé Kalvárii. A po jejich vyfotografování nás už opravdu čekal jen dojezd do Šumperka a krátká tiskovka na Koupáku. Bylo jasné, že na dlouho jedna z posledních ...

Zcela na závěr snad jen velmi krátké shrnutí: Nové Město nad Metují je – i díky své poloze v podhůří Orlických hor - místem velice půvabným a atraktivním. Jeho velkou výhodou je nabídka, která musí potěšit jak ortodoxní příznivce klasické turistiky a přírodních krás, tak nadšené obdivovatele historických památek. „Dostatečně výživná“ je i zdejší nabídka ubytovacích a stravovacích možností. Zkrátka lokalita, do které má smysl se opakovaně vracet …