Okolo Chřibské – Do Saska (kola 0815 pt. 2)

Cestopisy

Přechodné bydliště • Fotografie (87) • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (87 fotografií)

Panna Marie v Chřibské

Tamnější Janek Nepomucký

Vstoupit do fotogalerie (87 fotografií)

21.8.2015

Už během včerejšího výletu jsme plánovali ten následující. Petr totiž navrhl, abychom projeli údolím Křinice do bývalé NDR, tedy dnes do Spolkové Republiky, konkrétně tedy do přilehlého Saska. Sám tady kdysi pobýval coby člen Horské služby na výletě (i výcviku). Tak ve volných chvílích počítám nad mapou kilometry – vychází dosti vysoké.

Ráno Lenka s Martinem oznámí, že takovou dálku s námi nepojedou, čili v osiřelé čtveřici vyrazíme sami. Směr máme podobný, jak jsme včera dojížděli od Doubice, tedy na konec Dolní Chřibské, pak přes kopec do údolíčka Doubického potoka.

Jak je ovšem ráno, ověříme si, jak je dobré využívat služeb informačního centra. Pod kopcem je totiž IC Českého Švýcarska (kde je třeba zastavit). Lokalita se zove U Sloupu a paní když naslouchá naší představě poradí jednodušší a pohodlnější trasu – alespoň z části.

Původně jsme totiž mířili do Kyjova, kde bychom odbočili k toku Křinice, část trasy bychom projeli v údolí, nesjízdnou soutěsku bychom objeli přes německou ves Hinterhermsdorf, pak již zcela v Německu až k Labi.

To by ovšem znamenalo pár kopců, i dosti kilometrů. Rada paní informátorky je tuto část vynechat, hned od íčka odbočit do vedlejšího údolí, tam bude jen jeden kopec až do toho Německa. Když to propočteme (dostaneme i slušnou mapu zdarma), vyvolíme změnu, která je nám navržena.

Paní nás poslala na Tokáň, což je horské sedlo mezi Suchým vrchem (480) a Jedlinou (490). V 19. století tu hrabě Kinský zřídil lovecký zámeček, ten se postupně změnil v horskou chatu, ubytovací srub a turistickou základnu. Popravdě řečeno, jsou tu dvě hospody, jedna v bývalém srubu pro služebnictvo, ta druhá je v tom zámečku. Místo je to ovšem příjemné, ukryté pod skálou, kdo by chtěl, může vylézt na skalní vyhlídku. Tolik času zase nemáme, ale slíbil jsme ráno, že cestou někde dáme kafe, tak tady to vyplníme (bylo i pivko).

Z Tokáně pokračujeme Novou Tokáňskou silnicí, což je příjemná lesní asfaltka, v prvním kilometru vcelku prudká (však si ji užijeme i nazpátek), pak se mírní v příjemný sjezd roklinou lemovanou skalními bloky, takže oko přírodozpytce si tu přijde na své.

Podle varování bude následovat mírně bahnitý úsek po střetu s další, tentokrát cestou zvanou Česká. U křižovatky asfaltka totiž končí a severní směr je již víceméně prašný povrch, nicméně povrch je již vcelku oschlý a kalužím se dá úspěšně vyhnout.

Chvilku činíme zastávku u malého rybníčku, v místě Dlouhého vřesoviště, tiché místo pod skalním blokem může připomenout miniaturu Podtroseckých rybníků – ovšem skutečně v bonsajové formě.

Zbývá už nějaký kilometr a jsme na hranici, tedy u Křinice. Hraniční přechod přináleží názvu Zadní Jetřichovice, ovšem po zástavbě tu kromě rozvalin základů není mnoho stop.

Ovšem nepřehlédnutelná skalní hradba nad pravým břehem Křinice dotvrzuje, že jsme v srdci skalní oblasti. Přechod na saskou stranu tvoří malá dřevěná lávka, prvních asi 200 m prašná cesta, pak již asfaltka, sice povrch poněkud obstarožní, ale je to ryze turistická komunikace, motorová vozidla sem nemůžou. Trasa pěkně ubíhá po pravém břehu říčky, nicméně zastávka u technické památky, což je zrekonstruovaný jez na plavení dřeva – Dolní šlajsna je povinností.

Silnička se dál vine hlubokým údolím, tu a tam vyleze nějaká skála s lesa. Ještě pár kilometrů a dorazíme k významnější komunikaci, silnici od Hinterhermsdorfu, čili jsme již obtěžování občasnou Dopravou, ale všeobecně řidiči v Německu (ale třebas i v Rakousku jsou v provozu daleko ohleduplnější a zdá se, že i místní, tedy vlastně obyvatelé bývalého NDR přejali více mravy svých západních kolegů, což se leckdy u řidičů českých říci nedá...

Jak jsme u hlavní silnice, přibylo i více civilizačních prvků, v tomto případě povětšinou o pozůstatky různých mlýnů nebo hamrů, povšechně zařízení, která využívají sílu vody. Nejde ovšem o žádné ruiny, ale o pečlivě udržované budovy, které ale až na výjimky neslouží ke svým původním účelům, ale jsou z nich různé stylové penziony, hospůdky, popřípadě technické expozice.

Větší zastávku činíme u mlýna s označením Heidemühle, ani ne tak kvůli mlýnu. Ten je i s okolními stavbami přeměněn na pohostinství. U mlýna mají malou vodní atrakci, Lichtenhainský vodpopád (Lichtenhainer Wasserfall). A když píšu malou, mám na mysli doslova, jde v podstatě o strouhu vody dopadající z několika metrů, která se ukrývá ve skalní rozsedlině. Nepůsobí to tedy nijak oslnivým dojmem. Ale na omluvu dodávám, že letošní léto bylo vskutku suché, po vydatnějších deštích, nebo na jaře když taje, může být efekt vodopádů výraznější.

Kromě této atrakce, je ale zřejmě daleko větší atrakcí konečná tramvaje, která sem jezdí z Bad Schandau. Dnes již technická památka slouží jako dopravní prostředek od konce 19. století, hlavně jako Doprava četných turistů a lázeňských hostů, které dopraví do skalních oblasti Saského Švýcarska a odtud se můžou výletníci vydat do okolních lesů a skal. Dnešní podoba tramvaje je zhruba z padesátých let 20. století, samozřejmě poněkud zmodernizovaná, pozoruhodné je, že na obsluhu v podstatě stačí jeden člověk, trať je jednokolejná, tramvaje se musí vyhýbat na stanicích, kde jsou dvě koleje. Na konečné vůdčí vůz pouze předjede tažné vozy, spřáhadlo je automatické. Strojvůdce je sám sobě i průvodčím.

Na tramvajové zastávce provedeme malý hodokvas ze svačiny, nakoupené ráno v Chřibské, ačkoliv Petr dlouho váhá nad nabídkou zdejšího buřtu za necelé 3 €, ale nakonec tvrdou měnu ušetří.

Tramvajová koleje vede po straně silnice až do svého počátku, tedy do lázeňského městečka Bad Shandau, samotné lázně a většina obce se vlastně rozprostírá ještě v údolí Křinice, protože ale vedoucí cyklista zde nezastavil, pouze z jízdy můžeme registrovat lázeňské budovy. Díky údržbě se dá uvažovat, že lázně vzkvétají a slouží svému účelu dostatečně. Zastavíme až u náměstí v údolí Labe, to je zrovna rozkopané, tak jen nakoukneme do IC a míříme k řece. V Labi sice nějaká voda teče, ale žádné šífy na hladině nejedou, předchozí deště jen pozvedly hladinku, a aby se dalo plavit ve větším, musela by být jistota dalších srážek.

Původně jsme očekávali, že na břehu Labe narazíme na nějakou výletní hospůdku s terasou, kde utratíme zahraniční měnu, ale zřejmě tu není zvykem vysedávat po putykách (lépe řečeno výletní hospoda je na protějším břehu, ale tam se nám nechce plovat, přesněji využít přívoz).

Zvolna se tedy po pravém břehu vydáme zpět do Čech. Do Schmilky tu mají pěknou cyklostezku, tu ovšem dobře znám, před léty jsme tu jeli do Drážďan a jeden den dokonce u stezky i bivakovali. Vlastně je to kousek, hraniční kontroly zatím naštěstí díky uprchlíkům nikdo neprovádí, v Hřensku jsme coby dup.

Ani se nedivím, že v Bad Schndau nemají žádnou výletní hospůdku na nábřeží. Povětšinou se jezdí sem, kde je to daleko levnější. Ale v Německu nemají trhovce, lépe řečeno vietnamské trhovce. Pravděpodobně hezké letovisko (hezké je, už jsme v Hřensku asi 2x byl) je z velké části zastavěno v přízemní parteru stánky s všemožným zbožím a to jsme šli pouze uličkou po pravé straně Kamenice, takže jsme neregistrovali trpaslíky, ale ti tam jsou také. My jsme se museli spokojit s množstvím nabídky „značkového“ šatstva, kabelek, tenisek, elektroniky, vkusných ale spíš nevkusných uměleckých děl a dalšího šuntu. Věřím sice, že obecní kasa peníze potřebuje, ale skutečně tady musí být taková pouť?

Konečně si dáme i nějaké to občerstvení, ale až na výjimky konstatujeme nic moc...

Trhovci mizí až na konci Hřenska (asi posledních 5 domů). Tam si můžeme lépe prohlédnout ty sítě proti padajícím skalám, co tu musí instalovat, aby jim to neporušilo zástavbu.

Od křižovatky u Kamenice (soutěsky s lodičkovou plavbou) začínáme zpět nabírat ztracené metry, v Hřensku ukazuje přístroj GPS nějakých 130 m n.m. Cesta využívá potok Dlouhá Bělá a protože jde i o cestu, kterou se chodí na Pravčickou bránu, je její krajnice hojně osázená parkujícími auty. Automobilista musí mít ke svému cíli co nejblíž. Je sice pravda, že kolem Hřenska, Labe i Kamenice je samý kaňon, ale určitě při trošce snažení by se dalo najít nějaké místo pro nějaké záchytné parkoviště a ke skalám aby jezdil nějaký autobus. Národní park by měl přeci jen více připomínat divočinu.

Nakonec z Německa jezdí k Pravčickou bránu, přesněji na Mezní Louky takový historizující autobus Man. Mezní Louky jsou částí Hřenska, horský přechod je i naší další destinací a odsud se na skalní atrakci chodí pohodlněji. Tak jsme to nakonec kdysi taky podnikali.

Za 11 let (kdy jsme tu byli s kamarádem) ale na Mezních Loukách přibylo staveb, IC i lidí. Protože velkou kamennou bránu jsme vynechali (prvně jsem byl na Pravčické bráně v 80. letech, kdy se ještě mohlo na oblouk), spokojíme se s malou dřevěnou replikou, ve formě dětské prolézačky.

Dál se vydáváme cestou podle raní rady paní z íčka. To znamená v první serpentině odbočit na lesní asfaltku a zapojit všechny síly do prvních metrů poměrně Ostrého stoupání, nakonec od Hřenska vyjedeme víc než o 300 m, celkem solidní malohory. Když už jsme ale vyjeli na křižovatku Nová cesta, a čas je pořád slušný, je povinností o těch 300 m popojet a díky tomu máme v dosahu Malou Pravčickou bránu.

Oproti té velké je tu klídek, žádná hospdoda a minimum návštěvníků. Taky se neplatí žádné vstupné. Skalní oblouk má tak 3–4 m výšky i šířky, na skále je i vyhlídka, převážně k jižním směrům.

Další trasa nás vede již do známých míst (od rána), Hlubokým dolem dojedeme téměř až k Zadním Jetřichovicím, projedeme znovu kolem jezírka v Dlouhém vřesovišti a pak Tokáňskou cestou k horskému přechodu. Závěr stoupání je vskutku výživný, starší kolegové s elektrokoly to mají ulehčené, já jsme na kopce vcelku zvyklý, tak nakonec musíme pochválit i Marcelu, která přece jen není v horách tak často (ale zase netahá žádná kila).

Povětšinou se ale tentokrát do hospody nikomu moc nechce, tak míříme rovnou dolů k IC U Sloupu (tam už je zavřeno). Přejede se malý kopeček a jsme v Dolní Chřibské. V první hospodě U Vyhlídky potkáváme jednoho z výletníků, tak se dozvíme, že všechny hospody nahoře v Chřibské jsou obsazené (je pátek), tak zakotvíme taky tady. Jen malá nehoda, při odchodu mám prázdné kolo, letos první defekt, tak holky jedou napřed, my to opravíme tak, abychom ještě za šera dorazili do cíle. Za těch 70 (a něco) km se dnes nemusíme stydět.

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3

Poslední aktualizace: 28.7.2022

Okolo Chřibské – Do Saska (kola 0815 pt. 2) na mapě