Okruh cca 10 km: Beroun - stezka sv. Ludmily - NS Tetínské vyhlídky - Tetín a jeho tři kostely - Tetínské vodopády - zbytky úzkorozchodné malodráhy - pivovar Berounský medvěd

Zatím jsme stále nezahájili letní autosezónu. Zdá se nám, že je v noci a ráno stále ještě chladno. Možná je to tím, že jsme si zimu užili na zájezdu v Nizozemsku, pak já s dětmi na dovolené v Krušných horách a Ota ve Španělsku, kam jel za dcerou. To se těšil, jak si užije horko, ale opak byl pravdou. Přijel pěkně nastydlý. Prostě čekáme na teplo.

 

Zatím je teplo jen přes den, toho využíváme. Jedeme aspoň na výlet. Dnes jedeme vlakem - trochu dál. Jedeme do Berouna, abychom nakoukli do Českého krasu, částečně se prošli po stopách kněžny Ludmily a seznámili se s historií Tetína, dnes malé, ale dříve význačné obce.

Trasa je jen cca 10 km. Ráno tedy nespěcháme. Hezky počkáme, až nám to sluníčko hezky ohřeje. Má být celý den krásně, tak toho musíme využít.

Odjíždíme z nedaleké zastávky až v 10,17 hodin. Vlak přijíždí přesně. Tato doba je pro řadu lidí asi nezajímavá, vlak je volný, přesto průvodčí za celou skoro hodinu nepřišel zkontrolovat jízdenky. To se nám ještě nestalo, a to Ota byl celou dobu nesvůj, protože zapomněl doma peněženku i s doklady a neví, jak prokáže věk, bude-li průvodčí neúprosný.

Opět přesně v 11,07 hodin vystupujeme v Berounu na nádraží po rekonstrukci. Je to tu hezké, ale zatím ještě ne zcela zabydlené. Na většině malých obchůdků v nádražní hale je cedule, že budou brzy otevřeny. To nám nevadí, nic nepotřebujeme, svačinu máme s sebou.

Z nádraží odcházíme po modré - od nádražní budovy vlevo. Přecházíme přes trať po mostě. R. 2017 byl zrekonstruován, r. 2018 byl pojmenován Goslarský most podle partnerského města Goslar v Německu. Tam totiž mají Berounský most již od r. 2001.

Cestou si nemůžeme nevšimnout reklamy na pivovar Berounský medvěd. Tam však náš dnešní výlet ukončíme. Nemůžeme začínat tím, že jdeme do pivovaru. Pivo si musíme zasloužit, jak říká náš kamarád. Jen se pohledem z mostu kocháme areálem Kovošrotu, kde je pivovar ukryt.

Po mostě vede i 7 km dlouhá cyklotrasa Stezka sv. Ludmily, která je vzpomínkou na kněžnu Ludmilu, která ke konci života žila na Tetíně a kde r. 921 byla zavražděna. Informační tabule jsou zajímavě namalované.

Jdeme zpočátku mírně do kopce po cestě, kam auta nesmí. Po čase se sice dostáváme na silnici s menším provozem, ale vpravo vede stezka pro pěší a cyklisty. Po té se dostaneme až do Tetína. Je krásně, teplo, okolo jsou nádherné kopečky. Jdeme a kocháme se.

Vcházíme do chráněné krajinné oblasti Český kras. Překvapuje mne, že její součástí je i Tetín. Zpravidla tyto oblasti obydlená území obcházejí. V této divoké krajině je řada roklin a kaňonů, ale také mnoho jeskyní. Touto oblastí protéká Berounka s dalšími přítoky, které často protékají právě těmi kaňony. Roste tady vzácná teplomilná květena. vyskytují se zde i vzácné živočišné druhy.

Tady se také setkáváme s naučnou stezkou Tetínské vyhlídky. Vyvíjela se postupně. Původně vedla jen přes centrum obce a měla 5 zastávek, kde byli informace o historii a zajímavostech obce, o přemyslovském hradišti, návsi, kostelech. Později byla rozšířena o dalších 10 zastávek, takže vede i na vrch Damil, nabízí panoramatické výhledy, seznamuje s dávným osídlením, těžbou vápence, historií místní malodráhy a dalšími i přírodními zajímavostmi. Stezka začíná na náměstí kněžny Ludmily a měří 2,5 kilometru. Na okraji města míjíme její 2. zastavení, které se týká přírodní rezervace Tetínské skály, která je částí CHKO Český kras. Je to zhruba 2 km dlouhý pás skal na pravém břehu Berounky, která zde protéká hlubokým kaňonem. Patří sem i dva opuštěné lomy - Pod hradem a Krkavčí lom a až 40 krasových jeskyní, které si oblíbili netopýři a využívají je k přezimování. Zde se líbí i teplomilným křovinám.

Pokračujeme dál po modré a naučné stezce a samozřejmě netušíme, že ji jdeme opačně. Míjíme hezky umístěnou, ale dnes zavřenou hospůdku U Plotice. Výhled z terasy nad garáží musí být úžasný. Je to hezká chaloupka, ale točí tady jen plzeňská piva, takže nás to ani nemrzí. Navíc jsme teprv na začátku naší trasy.

Přicházíme na náměstí Kněžny Ludmily, kde je úvodní zastavení naučné stezky. Tetín patří mezi naše nejstarší historické obce. Právě tady se psaly dějiny. Podle archeologických nálezů bylo toto místo osídleno již ve starší době kamenné. První trvale osídlenou oblastí byl skalnatý ostroh nad Berounkou, kde je dnes vyhlídka. Tam bylo přemyslovské hradiště - jedno ze soustavy hradišť, která obklopovala přemyslovský stát na přelomu 9. a 10. století. Právě tam žila kněžna Ludmila, první česká křesťanská panovnice, babička sv. Václava a první česká světice. Bohužel právě tady byla 15. září 921 zavražděna.

Podle Václava Hájka z Libočan, který právě zde působil a zde začal psát svoji Kroniku českou, zde hradiště založila a zde své sídlo měla kněžna Teta, Krokova dcera. Zda je tato informace pravdivá, to se asi nedozvíme.

Západní stranu náměstí tvoří patrový zámek. V 18. století ho postavila šlechtická rodina Vojáčků. Tady se r. 1821 narodil Vácslav Vojáček, spisovatel a filolog, a Jan Bohdan Vojáček, zemský poslanec. Tady vyrůstala i Marie, dcera Františka Ladislava Čelakovského. Zámek je nyní soukromý a veřejnosti nepřístupný. Hodiny každý den v celou hodinu od 9 do 19 hodin hrají zvonkohru - melodii písně Nad Berounkou pod Tetínem. My jsme v celou hodinu šli okolo kostela sv. Ludmily, jejichž zvony byly tak hlasité, že nebylo nic jiného slyšet. Samozřejmě jsme zapomněli se přesunout k zámku.

My si zde děláme částečně svůj okruh podle toho, co nás zajímá. Nevěnujeme pozornost odbočující NS, ani modré turistické značce. Na návsi míjíme vodní nádrž, která byla r. 2020 uvedena do současné podoby. Jdeme rovně až k malému parkovišti u kostela sv. Jana Nepomuckého, kde je jedno z nejznámějších středočeských poutních míst. Zde prý byla pohřbena kněžna Ludmila, když ji r. 921 nechala zavraždit její snacha Drahomíra. Odtud její tělo r. 925 nechal kníže Václav, její vnuk, přenést na Pražský hrad. Právě proto je tady několik třístranných informačních tabulí, které jsou věnovány kněžně Ludmile, jejímu životu i svatořečení, Přemyslovcům.

Jdeme ke kostelu. Podle legendy tady nad hrobem své tchyně nechala první kostel postavit kněžna Drahomíra. Kostel byl prý zasvěcen sv. Michalovi, stejně tak jako pozdější románská stavba z 12. - 13. století. Tady také v letech 1533 - 1537 působil jako duchovní Václav Hájek z Libočan, pamětní desku má na nedaleko stojící faře. Někdy v 17. století byl kostel barokně přestavěn, část románských zdí byla zachována. Z té doby je v interiéru i oltář. Kostel byl za josefínských reforem zrušen. R. 1836 ho opravil majitel zámku Vojáček a nechal ho zasvětit sv. Janu Nepomuckému. Nyní je kostel odsvěcen a využívá se jako galerie. Před kostelem je kamenný kříž, který zde r. 1795 nechal postavit benediktýn Vojtěch Cassanova.

Na přilehlém hřbitově, kde se pohřbívalo již v 10. století, je hrobka rodiny zámeckých pánů Vojáčků z r. 1833, ale také oranžová (zlatá) česká světová růže Nette Ingeborg, kterou vyšlechtil r. 1994 Josef Havel z Hlavňova a za kterou o rok později získal zlatou medaili na světové soutěži v Římě. Tady byla zasazena 23. listopadu 2018 při oslavách 100. výročí vzniku samostatné republiky.

Kostel obcházíme zleva, odkud jsou krásné výhledy na údolí Berounky a na protější stráně. Tady nás udivuje, že i když nejsme na naučné stezce, je zde její 14. zastavení, které je věnováno Berounu a Berounce. Je tu dokonce i panoramatická tabule.

Pokračujeme po pěšince, až přicházíme na naučnou stezku i na modrou turistickou značku. Procházíme v blízkosti bývalého Přemyslovského hradiště z doby na přelomu 9. a 10. století, kde byla r. 921 zavražděna kněžna Ludmila. Vlevo je vidět zbytek věže hradu Tetín, který tady založil r. 1288 král Václav II.. Tady sídlil královský lovčí, později i přemyslovští levobočci. R. 1357 získal panství Karel IV.. Připojil ho k nedalekému hradu Karlštejn, ale tento hrad nepoužíval a ten zanikl. Prý zbytky zdí hradního paláce jsou i v rokli za značenou trasou. Tam se těžil vápenec a r. 1956 došlo k sesuvu půdy. Kromě hradu byla zničena i celá řada jeskyní, známá pod názvem Turské maštale. Jednalo se o podzemní pohanské svatyně, které byly zasvěceny kultu býka – tura, kterého měl v erbu i Štěpán z Tetína. Podle archeologických průzkumů tady byly prvně v Čechách nalezeny kosti jeskynního medvěda. Dnes je tam prý asi 90 m jeskynních chodbiček a asi ještě 20 jeskyní. Bohužel prý ty nejkrásnější byly zničeny.

Po modré odbočujeme vlevo, kde na skále je další vyhlídka. Tohle je nádherné místo, dokonce se dvěma lavičkami. Vidíme  meandrující Berounku i vápencové skály, ale také železniční dvoukolejku, která směřuje do Prahy. Je patřičně vyvýšená, protože toto území je často zaplavováno. I když to tady fouká, dáváme tady svačinu a kocháme se tou nádherou.

Dál to nejde, musíme zpátky, tentokrát po značce. Ale jen kousek. Před prvním domem odbočujeme po neznačené cestě vlevo a kousek jdeme prudce z kopečka. Tam přicházíme na zelenou značku a kupodivu k 11. zastavení naučné stezky. Přitom zde nikde nevede. Tady si čteme o tektonickém jevu Tetínském nasunutí. My směřujeme po značce vlevo ke dvoustupňovému Tetínskému vodopádu, který vznikl v důsledku těžby vápence. Jeho tok ovlivňuje provoz čističky nad vodopádem. Spodní vyšší 10 m vysoký stupeň je bývalá lomová stěna, kterou za více než sto let od ukončení těžby voda již částečně ohladila. Voda v horním nižším skalním stupni se zařezává do skály. Cesta zpočátku pohodlná se u vodopádu mění. Vody je v potoce málo, nedoufáme, že něco zvláštního uvidíme. Zajímavé jsou však skály, přes které potok teče. Nejdřív slézáme po nižší skalce přes první stupeň, abychom se po krátké rovince dostali na hranu spodní části vodopádu. Shora toho moc vidět není. Vlevo jsou upevněné řetězy, jejich pomocí se dolů nechá slézt. Já na rozdíl od Oty tam samozřejmě musím. Ota se ani nediví, zná mne. Dolů slézám, jak se dá. Čekala jsem to jednodušší. Ale v žádném případě neuvažuji o tom, že bych to vzdala. Konečně jsem dole. Nevím, zda tu někdy teče vody hodně. Bylo by to hezké, ale i takhle jsem spokojená.

Rokle, do které jsem slezla, je zarostlá. Je tu malá nenápadná pěšinka, přes kterou jsou spadlé stromy. Tam by snad mohl být vidět další zbytek hradu. Ale dál už nejdu. Když jsem se trochu vydýchala, lezu nahoru. Až teď zblízka vidím ten pramínek vody, který si zde razí cestu. Líbí se mi tady, ale hlavně asi proto, že mám ráda skály. Jinak to skutečně žádný zázrak není.

Vracíme se zpátky, pokračujeme po zelené až do obce. Vycházíme u budovy základní a mateřské školy, kde je jedna ze dvou pamětních desek Václava Hájka z Libočan, zdejšího kněze a autora Kroniky české, jedné z nejvýznamnějších knih o historii naší země, kterou zde v letech 1533 - 1539 psal. Kniha začíná příchodem Slovanů do Čech a končí r. 1526, kdy byl Ferdinand I. zvolen českým králem. Její první vydání bylo r. 1541.

Do obce přicházíme Hradní ulicí. Tady jsou hned vedle sebe dva kostely. Blíž k silnici stojí ten nejmenší ze zdejších kostelů - kostel sv. Kateřiny. Tento původně románský kostel byl založený kolem r. 1200 a byl zasvěcen sv. Ludmile i sv. Kateřině. Okolo kostela je ohradní zeď bývalého hřbitova. Za josefínské reformy byl zrušen, obec z něho udělala sýpku. Nový majitel ho získal r. 1849, kostel opravil a r. 1858 nechal vysvětit. Současně do ohradní zdi pravděpodobně na místě vchodu nechal vestavět zvonici. V ní je zvon z r. 1496. Přes ni se dnes do areálu vchází. Za oltářem je původní úzké románské okénko a v presbytáři se zachovala původní křížová klenba. Při rekonstrukci omítky byl na zadní straně odkryt pravděpodobně původní románský portál.

Máme štěstí. Právě přichází paní, která původně chtěla vstup do tohoto areálu uzamknout. Má s sebou spoustu klíčů. Současně s námi to tady zrovna okukují další dvě paní s partnery. Paní nám nabídla, zda máme zájem o komentovanou prohlídku všech tří kostelů. Prý trvá zhruba hodinu. Nám to nevadí, my máme čas. Chlapi zájem nemají. Jdeme ve čtyřech.

Nejdřív jsme zašli do většího barokního kostela sv. Ludmily, je to nejmladší ze tří zdejších kostelů. Byl postaven r. 1685. Při josefínských reformách byl stanoven jako farní kostel, proto nebyl zrušen. Zajímavostí jsou kostelní lavice. Původní lavice nebyly zcela identické, proto byly přetřeny stejným nátěrem, aby se od sebe nelišily. Jenže jejich stav byl žalostný, byly napadeny červotočem i hnilobou. Při rekonstrukci bylo zjištěno, že se jedná o původní lavice z doby založení kostela. Byla jim tedy vrácena jejich původní krása.

Společně jdeme do vedlejšího malého kostela sv. Kateřiny. Podle pověsti se tyto kostely k sobě prý postupně přibližují a až se přiblíží úplně, nastane soudný den. Zatím je tam mezera ještě hodně velká. Dvě paní, na které chlapy netrpělivě čekají, odchází. Paní je ochotna i jen s námi dvěma zajít do kostela sv. Jana Nepomuckého. Kostely jsou od sebe kousek. Dnes je uvnitř výstava o Olze Havlové. Paní vypráví pěkně, hezky se poslouchá. Ale všechno jednou končí. Paní jde domů, my pokračujeme v naší cestě.

Procházíme okolo fary, kde jde 2. pamětní deska Václava Hájka z Libočan, ale jak nás paní upozornila, je zde chybný datum o jeho pobytu. Správný datum je na desce na škole. Trochu nás to překvapuje, že to obec tak nechá.

Za kostelem sv. Ludmily scházíme po schodech a ulicí Ve Mlýně přicházíme opět na naučnou stezku a asi tři turistické trasy. Celou cestu po obci narážíme na směrovku do Tetínské hospody. Je jen kousek od trasy blízko obecního úřadu. Jdeme tam. Nejdřív vidíme otevřené dveře, to vypadá dobře. Ale pak vidíme, že se uvnitř maluje. Takže pivo nebude. Vracíme se na naučnou stezku a po ní a současně po žluté opouštíme obec, ale také CHKO Český kras.

Míjíme otevřenou vinotéku, ale víno nechci, i když jsem víc vinař než pivař. Nevím, jak by se mi po vínu v tom horku šlo. Navíc na žízeň víno zrovna není.
Tady je i 9. zastavení., které se týká prvorepublikových živností. Byl tady kovář (v dnešní vinotéce), podkovář, řezník, dvě pivnice, koloniál, obuvník, krejčí, pekař, truhlář. Tehdy to tady žilo. Všechny tyto živnosti zanikly v 50. letech 20. století.

Teď nás čeká poměrně prudší stoupání k vyhlídkám. Nejdřív vidíme mostek přes malé údolíčko. Hledám, zda tam někdy netekl potok. Na rozcestí se dozvídám, že je to propustek úzkorozchodné malodráhy o rozchodu 760 mm, která byla postavena r. 1897 a která spojovala berounské a královodvorské vápenky a cementárny se zdejšími lomy. Využívala se až do r. 1962, kdy byl uzavřen poslední lom na Damilu, tzv. Nový Bílý lom. Následně byla trať zrušena, pražce vytrhány. Je to jeden ze dvou propustků mezi Berounem a Tetínem.

Naučná stezka tady má odbočku vlevo k tunelu do Modrého dolu. Byl to jeden z největších zdejších lomů, vápenec se zde těžil v letech 1871 – 1957. Tady je další povídání o zdejší malodráze. Byla dlouhá 10,5342 km. Zdejší tunel je 62,5 m dlouhý a byl uveden do provozu r. 1942 na odbočce přímo do Modrého lomu. Lom byl před tím prohlouben o 20 m, aby nemusely být vozy tahány do kopce.

Tak o této dráze jsme vůbec nevěděli. Zase jsme chytřejší.

Pokračujeme po cestě vzhůru až na vrch Damil (396 m), dnešní nejvyšší bod. Již od středověku se na jižní a východní straně těžil vápenec. Z něho je postavena např. berounská radnice, ale i terezínská pevnost. Pozůstatky těchto lomů jsou zde stále vidět.

Cestou je ještě několik vyhlídek. Nejdřív však míjíme budovu vodojemu z r. 1932, který tohoto roku nahradil starší vodojem, který byl o něco níže vybudován v letech 1896 - 1912. Ale i tento vodojem svoji činnost ukončil r. 1991 a byl nahrazen novým a větším.

První hezká vyhlídka je vpravo na naučné stezce. Je zde také lavička a dva panoramatické obrázky. Odtud je krásný výhled na obec v pozadí s Karlštejnskými kopci. NS pokračujeme, my se vracíme zpátky na žlutou, po které vede odbočka NS k další vyhlídce. Podle mapy jsem si myslela, že uvidíme do Modrého lomu, ale ten je kdesi pod námi, vidíme jen jeho horní hranu a za ní obec.

Tady odbočka NS končí, žlutá vede rovně dál, ale také odbočuje k vrchu Damil. Tam se vydáváme my. Na odbočce, uprostřed menšího dolu, jehož příkrou stěnu vidíme, je přístřešek. Cesta pokračuje již jen do mírného kopečka listnatým lesem či spíše houštím. Je sice úzká, ale schůdná bez problémů. I když cesta podle mapy vede přímo přes vrchol, nebyla nikde vidět kóta, natož označený vrchol. Je to tu hodně zarostlé. K tomuto vrcholu se váže několik pověstí. Mně se líbí tato: v nitru kopce je ukryto zlaté tele, soška tříletého býčka v životní velikosti, která zde byla uctívána. Najít ho může pastýř, který na vrcholu najde místo, odkud jsou vidět všechny tetínské kostely. Kdyby byl vrchol holý, asi by to nebyl problém, ale dnes? Sotva.

Scházíme z vrcholu k poslední vyhlídce. Ota už je u ní a je zjevně spokojený. Jen nejdřív nevím, zda si nedělá legraci, protože se mu tudy původně jít už nechtělo. Ale ne, je to tady hezké.

Značená cesta tudy už nevede, ale pěšinka je znatelná. Jdeme po ní. Vede poměrně z prudkého kopce, Ota už zase má obavy, zda se nevracíme do Tetína, že už tam nechce. Cestu sleduji v mapě a ujišťuji ho, že jdeme dobře, že se cesta za chvilku stočí po vrstevnici.

Konečně jsme na široké cestě a na NS, která skutečně vede zpátky do obce. My volíme neznačenou pohodlnou pěšinu vlevo a po rovině obcházíme vrchol. Už vidíme Beroun. Za chvilku jsme na žluté turistické trase, která nás vede na rozcestí Za rozvodnou, kudy jsme procházeli už ráno. Tady žlutá končí, my pokračujeme po modré do města. Současně si uvědomujeme, jaké je najednou na sluníčku horko.

Hned za mostem scházíme vpravo, abychom prošli pod mostem do pivovaru Berounský Medvěd, kam jdeme spláchnout prach z dnešní cesty. Je 3/4 na pět. Čekali jsme, že přijdeme dřív. Jenže nás zdržela komentovaná prohlídka, navíc jsme se neustále kochali na vyhlídkách a četli zajímavé informace na tabulích NS. Bylo to vše zajímavé, nespěchali jsme. Teď se divíme. Vlak nám jede každou hodinu, takže nebudeme mít problém dostat se domů. První vlak jede za hodinu, to bychom si dali jedno pivo a spěchali na vlak. Je to sice kousek, ale chceme zajít do vrátnice podívat se, jakou mají nabídku piva v lahvi, aby si Ota doplnil sbírku etiket. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme o hodinu déle a dáme si tady pořádné jídlo.

Zvládli jsme to vše perfektně. Jízdenky jsem koupila na cd.cz. Raději jsem si vybrala i místenky - vlak se zdá, že bude hodně plný. Odcházíme raději dřív, ať si můžeme pivo v klidu vybrat. Už venku zjišťujeme, že se za tu 1,5 hodinu ochladilo. Raději vytahujeme mikiny. Na nádraží jsme s předstihem, ale to nám nevadí. Nerada chodím na poslední chvíli.

Vlak přijel asi o 5 minut později, to je skoro v limitu. A je skutečně dost plno. Dokonce i naše místo u okna je obsazené, ale máme si kam sednout, tak to neřešíme. Než přišel průvodčí, usnula jsem jak špalek a pak honem hledala v tabletu jízdenku. Našla jsem ji brzy, jenže průvodčímu se nelíbila. Asi proto, že to byla ta ranní. Druhý pokus se už povedl a s omluvou mu nabízím tu správnou.  Dopadlo to dobře i s Otou, doklady totožnosti pro kontrolu uplatnění slevy na nás nepožadoval.

Do Plzně na naši zastávku jsme už dojeli včas. Je skoro osm hodin a venku je pěkná zima. I tady fouká studený vítr. Skoro bych unesla i bundu, ale tu nemám. Naštěstí doma jsme za 10 minut, takže jsme cestou nezmrzli. Dorazili jsme spokojení. Výlet se vydařil po všech stránkách. A to je asi to nejdůležitější. 

Okruh cca 10 km: Beroun - stezka sv. Ludmily - NS Tetínské vyhlídky - Tetín a jeho tři kostely - Tetínské vodopády - zbytky úzkorozchodné malodráhy - pivovar Berounský medvěd na mapě