Okružní čtyřdenní trasa Plzeň - Dolní Počernice - Plzeň

Ota jako pivař si oblíbil pivní lázně, ale na wellness pobyt ho nedostanu. K vánocům jsme postupně dostali pivní lázně v pivovarech Chodovar a Purkmistr. Hned přemýšlel, kam bychom mohli jet příště.

Když jsem před vánoci objevila na Slevomatu jednu noc v penzionu pivovaru v Dolních Počernicích, vč pivních lázní a prohlídky pivovaru, nebylo co řešit. To bude to pravé překvápko. Rovnou jsem objednala i poslední možný termín - víkend v polovině dubna. Třeba už bude hezky. To jsem však netušila, že budu krátce po zápalu plic, v době, kdy mi doporučili nenastydnout a příliš se nenamáhat, aby se to vše doléčilo. Kontrolní rtg mne čeká až v 2. polovině dubna.

Počasí nám přeje. Sice hlásí občas nějakou přeháňku, ale má být docela teplo. Vyrážíme proto už v pátek. Ráno jsme nepospíchali, moc jsme si toho na tento den nenaplánovali, ale málem jsme neodjeli. I když před 14 dny auto v pohodě startovalo, tak v pátek 13. si ani neškytlo. Všichni známí byli v práci, přijeli by nejdřív ve 14 hodin. Naštěstí jsme odchytli nějakého plynaře, který se chystal z jedné opravy přejet na druhou. A ještě k tomu byl ochotný. Že se to prý po zimě stává, když se oteplí, že baterie lehne. Nacouval k nám, startovací kabely jsme naštěstí měli a za chvilku nám motor naskočil.

Takže vše dobře dopadlo. Ještě jsme si něco v Plzni zařídili a okolo jedné jsme opouštěli město. Směřovali jsme do Zbiroha, kde je už několik let otevřený zámek, ale nějak nám to nikdy nevyšlo, abychom se tam zastavili. Dnes je tedy ten pravý čas.

U vrat je cedule, že parkoviště je v areálu zámku za 50,- Kč na den. Občas někdo postával při příjezdových silničkách, tak jsme se také připojili. Zbytečně. Dnes na parkovišti nebyl nikdo, kdo by něco vybíral. Dokonce i stánek, kde se údajně vybíral vstup do zahrad, byl prázdný.

Nejbližší možná prohlídka zámku začínala ve 14 hodin, což bylo skoro za chvilku. Průvodce zajímavě povídal, takže hodinová prohlídka utekla hodně rychle. Údajně v letních měsících, vždy v 11 a v 15 hodin je možno navštívit i bývalý hrad s věží a sklepením. Až po prohlídce, tedy po 15. hodině jsme zjistili, že letní sezónu už zahájili. Pro dnešek máme smůlu, ale máme další důvod se zde ještě někdy zastavit. Také proto, že nás lákala 1 km dlouhá naučná stezka, která zámek a hrad obchází a poskytuje informace k tomu, co zrovna vidíme. Tentokrát se nám to nehodilo. Nějak se zatahovalo, v dálce už pršelo a my zrovna neměli chuť zbytečně zmoknout. A také jsme měli hlad.

V zámku byla otevřena restaurace, ale výše cen nás odradila. Zajeli jsme do města do restaurace Na Radnici. Tam jsme si dali aspoň polévku. Hotovky už neměli a čekat, až připraví minutku, se nám nechtělo.

Podle plánu jsme popojeli jen kousek k rozhledně Třenická hora. Ještě jsme stačili na ní vystoupat a porozhlédnout se po okolí. Trochu mne děsí, že se děsně zadýchávám. Takže stoupám skutečně pomalu, šetřím se. Při cestě k autu (a to jsme naštěstí dojeli skoro až k rozhledně) začínalo poprchávat. Taky to mohlo chvilku počkat. Chtěli jsme to tady v klidu v autě trochu urovnat, abychom tam večer už jen zalezli, až půjdeme spát. Doma to vždy vše do auta našoupeme co nejrychleji, takže téměř bez ladu a skladu – sousedi nemusí vidět, že odjíždíme na delší dobu. Jiný plán však na dnešek nemáme, tak v autě čekáme a doufáme, že přestane dřív než bude tma.

Naštěstí nepršelo moc, ani dlouho. V autě jsme se zabydleli, ale to zahájení sezóny je vždy nějaké hodně náročné. Vyjeli jsme skoro až v šest. V rádiu jsme se dozvěděli, že ve středních Čechách byly mohutné bouřky, popadaly i stromy. No to jsme měli štěstí. Když jsme přijížděli k Berounu, všude byly obrovské louže. Navíc se silně ochladilo.

Směřovali jsme k pivovaru Berounský medvěd. Zda by to vyšlo někde blízko přespat a do pivovaru zajít na večeři a na pivo. Dopadlo to líp, než jsme doufali, jen kousek od pivovaru bylo mezi auty jedno místečko. Takže můžeme říct, že jsme spali v Berouně pod mostem.

Po dobré večeři a ochutnávce snad všech piv, vč. Hořké osmičky (bylo prima, že dokonce umožňují jen 2 dcl v normálním poměru cena/množství), jsme poměrně brzy ulehli.

Děsila jsem se toho, že bude zima, ale nakonec to zdaleka tak hrozné nebylo. K ránu se skoro neochladilo. Večer 15, ráno 13. Do zimy jsme vybaveni, tak snad to přežiju už ve zdraví.

Ráno jsme se jen přesunuli na sedadla a odjeli někam mimo civilizaci, kde bychom si mohli udělat snídani a trochu se zcivilizovat. Zastávku jsme plánovali u rozhledny Lhotka u Berouna, tak uvidíme, jak to tam bude vypadat.

Autem jsme se dostali skoro až k rozhledně – zbývalo jen cca 0,5 km do kopce. Zaparkovali jsme krásně na sluníčku. Netrpělivý Ota rozhodl, že nejdřív musí na rozhlednu, pak až budeme snídat. Nebyl to dobrý nápad. Rozhlednu otevírali až v 10, tedy o půl hodiny později, než jsme tam dorazili. Vrátili jsme se na snídani , ale později nahoru už vyrazil Ota sám. Je to prudké, i když krátké stoupání a já se fakt chci šetřit. Aspoň někdy. Sotva jsem tam prve vylezla, a to jsem skončila pod rozhlednou. Je pravda, že mne jako astmatika vždycky kopce ničili, ale tentokrát je to výrazně horší. Utěšuji se, že to nemůže být lepši, když jsem vlastně asi 3 týdny nevytáhla paty z domova a další dva chodila jen na krátké nenáročné procházky. Ale aspoň někdy se chci chovat rozumně. Navíc za necelé tři týdny odjíždíme do Broumova, tak tam už musím být stoprocentně zdravá. Tam už se šetřit nechci a nebudu.

Přejíždíme přes Loděnice, kde je ruský monastýr. Ota ani nevystupuje, předpokládá, že to stejně bude zavřené. Já odvážně vcházím do setmělé budovy, ale vzápětí přemýšlím, zda se raději nemám vrátit. Nikde nikdo není a skoro nic není vidět. Skoro se bojím. Najednou se otočím vpravo a vidím lehce nasvícený zajímavý ikonostas. To byl docela šok. Samozřejmě jsem tam o chvilku později šla i s Otou. Tohle také nečekal.

V plánu nyní máme vyhlídky z Lahovického mostu. Dokonce se nám podařilo i šikovně zaparkovat na pravé straně Berounky v Lahovské ulici, podívat se z vyhlídek na obou stranách mostu a ještě dojít na soutok Berounky a Vltavy. Je to všechno blízko sebe.

A to už jsme vlastně v Praze. Na cestu do Dolních Počernic je brzy. Držíme se plánu a jedeme k rozhledně Cibulka. GPS mi asi horkem vypovídá poslušnost a tak se orientujeme podle mapy a trochu podle intuice. Ani jsme dlouho nebloudili a už jsme byli v parku u rozhledny. Tady se nám moc líbilo. Krásně upravený park s altány a starobylou rozhlednou. Trochu jsme si to prošli, pokochali se a vyrazili dál naším směrem. Už bychom si dali i něco k jídlu. Napadl nás pivovar Boršov. Dokonce jsme ho i našli, ale absolutně nebyla šance někde zaparkovat. Nakonec jsme se ve změti jednosměrek tak zamotali, že jsme byli rádi, že jsme vyjeli na Smetanovo nábřeží. Sice v opačném směru, než jsme původně měli v úmyslu, ale pak jsme zjistili, že je to jedno, že to skoro už bude jednodušší pokračovat v přímém směru přes Karlín. Sice nás ještě jedna objížďka zdržela, ale nakonec jsme to zvládli a snadno našli i Počernický pivovar a penzion Hastrman. I tady to bylo se zaparkováním problémové, je tu hrozně lidí, aut i cyklistů. Ale i to jsme nakonec zvládli, ubytovali se v luxusně vybaveném pokoji a zašli do pivovaru na jídlo.

Pivo i jídlo bylo super, jen obsluha nezvládala nápor asi prvního nádherného víkendu. Do toho tady měli i svatbu. Abychom moc nestrádali, koupili jsme si ještě na pokoj jednu petku, protože po večerní pivní lázni se mi už určitě nebude chtít nikam jít. Prošli jsme se ještě po hrázi rybníka a dalším hezkým pražským parkem se vrátili akorát tak, abychom si mohli jít užít pivní lázeň.

Jsme zvyklí na velkou přibližně obdélníkovou dvouvanu, ale tady mají obrovskou kulatou vanu, údajně naplněnou nějakým pivním roztokem s mohutnou pěnou. Ota je podezíral, zda to má vůbec něco s pivem společného. V Purkmistru i v Chodovaru tam byly i bylinky, mláto, takže tam i něco plavalo a vypadalo to víc pivně. Tady to byla tekutina bez pevných příměsí, ale i sem do pivní koupele dodávají nějaké suroviny z pivovaru. Bylo to fajn. K tomu jsme dostali 1,5 l petku dvanáctky a džbánek osvěžující citronové vody s mátou. To vše na hodinu. Pivo jsme zvládli během hodiny vypít, víc určitě Ota, já to doplnila trochu i nealkem.

Přesně, jak jsem říkala, večer se mi nikam už nechtělo. Akorát jsme se přesunuli na pokoj, místo piva jsme však otevřeli lahev Proseca, kterou jsme dostali jako bonus. Sice sektu zrovna nefandíme, ale naštěstí bylo extra suché a tím pádem nám i docela chutnalo. Pivo už jsem vůbec nechtěla.

Ve zprávách jsme se dozvěděli, že zemřel režisér Miloš Forman, je tedy i program v TV zajímavý, jen doufám, že neusnu dřív, než to skončí.

V noci bylo až neskutečné horko, i když jsme měli otevřené okno. Takže jsem se dost budila. Ale usnuli jsme brzy, mohli vstávat až po 8, tak jsme se docela i vyspali. Ráno jsme ještě vyzkoušeli obrovskou měděnou vanu na pokoji, abychom se po horké noci trochu osvěžili. Od 9. byla snídaně. Běžné věci jako sýr, salám, jogurt a pod. formou švédských stolů, nápoje a teplá snídaně jako míchaná vejce, omeleta, párky a pod. servírované, takže skutečně teplé. Dokonce ke kávě byla i sladká tečka, takže snídaně skutečně vydatná. Však už jsme měli hlad.

Po snídani jsme se ještě prošli po zajímavostech Dolních Počernic, mají tu dokonce i naučnou stezku. V 10,30 jsme už stáli před pivovarem připraveni na jeho prohlídku. Bylo to součástí balíčku, tak toho samozřejmě musíme využít. Leccos o výrobě piva víme, ale až tady jsme se dozvěděli, že kopřivová piva nejsou zelená po kopřivách, ale že se dobarvují. Do mladiny se přidává pouze kopřivový macerát a ten by zelenou barvu pivu nedal. Zde totiž jsem pila prvně kopřivové pivo, které nebylo zelené. Dostali jsme ochutnat mladou dvanáctku, cca týden před koncem zrání. Bylo znát, že je jiná, ale také už nám chutnala. Rozdíl je prý hlavně v tom, že je ještě méně hořká.

Pak už jsme vyrazili na trochu delší cestu zpátky domů. Naše první zastávka byla v Úvalech, kde jsou novodobé menhiry a odkud to bylo kilometr k rozhledně Vinice po Stezce úvalských dětí. Bohužel počasí na rozhledny nebylo ideální. Měl být vidět Říp, ale měli jsme smůlu. Zpátky jsme šli jinudy, ale podařilo se nám se k autu dostat skoro snad nejkratším směrem. Začíná už zase pěkný pařák.

Krátkou zastávku jsme udělali u zámků ve Škvorci. Starý i nový zámek jsou pěkně opravené, dokonce i budova pivovaru. Sice nic z toho neslouží původnímu účelu, ale byl na to pěkný pohled. Určitě to nedělá ve městě ostudu.

Jen o kousek dál byla u silnice rozhledna Skalka. Výhled se nezlepšil. Původně jsme si chtěli tady uvařit oběd, podmínky se zdály ideální, byl tu i stolek s lavičkou, ale foukalo to tak strašně, že jsme odjeli. Už na rozhledně jsem měla pocit, že mne to musí sfouknout.

Pokračujeme v cestě dle našeho plánu a doufáme, že někde šikovné místečko na přípravu oběda najdeme. Malý kamenický skanzen v Louňovicích je hezký, ale prakticky na návsi, takže tady to nebude. Povedlo se o kousek dál – hlavní silnici jsme přejeli a v lesíku směr Žernovka je v lese ukryté malé turistické parkoviště. Takže něco přesně pro nás.
Vyšlo to perfektně, jen o pár kilometrů dál je v Říčanech letos otevřený pivovar. Měli tam vynikající IPU a dobrou dvanáctkou. Aspoň řidič mohl zapít oběd. Aby z něj alkohol vyprchal, prošli jsme se městem, došli ke zřícenině říčanského hradu. Kdyby bylo kde přespat, už bychom ani dál nejeli. Takhle jsme si nechali natočit IPU s sebou do petky. Mají tam víc píp, vypadá to, že nabídku budou rozšiřovat.

Přejíždíme okolo zámku Berchtold, kde je možno mimo jiné vidět v parku miniatury hradů. Je to spíš zábavný park pro děti, vstupné je stejné na celý den i na půl hodiny. Takže nic pro nás.

Míříme do Štiřína, kde je kromě zámku další pivovar. Bohužel nikde jsme cestou nenašli šikovnou odbočku, kde bychom mohli přespat. Zprvu to ani ve Štiříně nevypadalo nejlíp. Na cestu okolo rybníka byl zákaz vjezdu. Nakonec jsme si všimli, že pro hosty pivovarského hotelu, mají při vedlejší silnici ještě dvě odstavná parkoviště. Tam jsme si vybrali rovinku a rozhodli se pro přespání. Konečně jsme bez problémů mohli na pivo. Ale zrovna tohle nepatřilo aspoň z našeho pohledu k těm nejlepším. No prostě pili jsme lepší, ale šlo to. Na nápojovém lístku měli čtyři druhy, pšeničné nám rozmluvil, že je dlouho naražené, polotmavé došlo. Mysleli jsme, že dáme ještě něco malého k večeři, ale v tom horku nám stačí jíst pořádně jednou denně. Samozřejmě plus snídaně. Tady byla wiffina, takže jsme mohli aspoň sledovat fotbal Sparty s Plzní. Když jsme to pustili, Plzeň už prohrávala 0:2. Než Ota vypil dvě piva, bylo vyrovnáno. Zbytek si poslechneme na Radiožurnálu v autě. Kdyby nás piva víc nadchla, poseděli bychom i déle.
V autě jsem si nakonec dala kousek chleba se sýrem, Ota ani to ne. Ve fotbalu změna nenastala, máme aspoň bod. Ale náskok Plzně se rychle snižuje. Chvíli jsme poslouchali rádio, povídali si, ani další petku s pivem jsme už nenačali a brzy šli spát. Bylo docela teplo, 19 stupňů. Ochladit se moc nemá, má však pršet, podobně má být celý den. Takže nic moc. No, uvidíme.

V noci bylo skoro až horko, že jsem rušila peřinu a vytahovala tenčí spacák. Až k ránu jsem ho zase vyměnila. Nato, že nám za hlavou jezdilo jedno auto za druhým, jsme spali dlouho. Vyjeli jsme asi až v osm, a to jsme ještě nesnídali. Tady se nám to nezdálo nejvhodnější. Občas drobně sprchlo. Kdyby to tak vydrželo, bylo by to fajn.

Zastavili jsme se u rozhledny Mandava, což je spíš památník. Ale do věže se nechá vystoupat. Jenže okolo bylo lešení a chlapi, kteří ho opravovali. Doufali jsme, že nás dovnitř pustí, ale tvářili se zatvrzele. Podle cedule na dveřích je už asi delší dobu uzavřený z důvodu havarijního stavu. Snad už ji tedy opraví a zprovozní. Uvidíme, až tudy pojedeme příště.

Na snídani jsme se zastavili o kus dál v lese. Občas drobně mrholilo, ale pod zvedacími zadními dveřmi jsme se v pohodě nasnídali a mezi kapkami udělali i ranní hygienu.

Míříme ke kamenné rozhledně na Neštětické hoře. Jestli včera nebylo ideální počasí na výhledy, dnes je to ještě horší. Když jsme zaparkovali na lesním parkovišti a po žluté vyrazili vzhůru, mrholilo. Po pár desítkách metrů jsem to vzdala. Prudké stoupání v takovém vlhku a sychravém počasí jsem nikdy moc nezvládala. Kašlu pomalu od prvního kroku. Ota vytrval a šel dál sám. Než jsem se vrátila k autu, rozpršelo se. Dobře jsem tedy udělala. Stále mám strach, abych ten zápal plic doléčila a ne ho zhoršila.

Ota se vrátil mokrý, spokojený, že byl na rozhledně, ale konstatoval, že rozhledna působí jako vybydlená ruina a výhledy by nebyly pořádné ani za jasného počasí. Takže jsem to skutečně vyřešila dobře.

Míříme k další rozhledně s poetickým názvem Drahoušek. Uvidíme, co nás čeká. Už neprší, cesta není daleká, ani moc do kopce. Půjdu tedy také. Ještě na parkovišti jsme si však přečetli, že je v dubnu otevřená jen o víkendu. Uvědomuji si, že na internetu psali, že se klíč nechá vyzvednout na MěÚ. Zkoušíme kontaktní telefon, ale zjišťujeme, že to bude problém. Dotyčný je mimo obec a asi prý ani nikdo jiný (při pondělku?) na úřadě není. Další telefon ani nezkoušíme. Uvědomujeme si, že shánět klíč od rozhledny v době, kdy není skoro nic vidět, je nesmysl. Přesto nahoru vyrážíme. Neprší, je to jen mírně do kopce. A aspoň obhlídneme situaci.

Rozhledna se nám líbí, ale co můžeme dělat. Nahoru se nedostaneme. Vracíme se k autu a také domů. Sice jsme měli nějaké plány, byl by i čas zůstat aspoň ještě jeden den v přírodě, ale dnešní počasí nás odrazuje ode všeho. Zase už prší a silně se ochlazuje. Co bychom chtěli v polovině dubna.
Ještě se cestou zastavujeme na obědě v hornickém městě Příbrami, takže jak jinak - ve stylové hornické restauraci. Ota to tu zná, občas se tady zastaví, když tudy projíždí. Je tu hezké prostředí a vaří tu dobře. Jen zaparkovat se musí o kousek dál na náměstí. Sem se vejdou tak tři auta, takže tu zpravidla bývá plno.
Když to cestou k domovu hodnotíme, tak nám ten letošní první prodloužený víkend docela vyšel. Určitě jsme si to užili.

Okružní čtyřdenní trasa Plzeň - Dolní Počernice - Plzeň na mapě