Olomoucí durchumdurch aneb když v ráji pršelo

Cestopisy

hojně zalévané Horní náměstí • Fotografie (38) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

v galerii Telegraph

v Červeném kostele

Vstoupit do fotogalerie (38 fotografií)

Dlouho jsem přemýšlel, jestli tento mokrý cestovatelský příběh s podtitulem „Anglií i Fantaskními světy“ na stránky Turistiky vůbec patří, ale pak jsem si řekl, že neštěstí druhého většinou ostatní potěší nebo alespoň pobaví. Navíc se programově jednalo o plnohodnotnou akci, po čase opět částečně zaměřenou i na zdejší historizující vily. Bohužel však zůstává pravdou, že moje návštěva hanácké metropole na konci října byla svým způsobem zoufalá téměř od začátku do konce.

Na druhou stranu je potřeba přiznat, že jsem nakonec se zaťatými zuby, přes které často – kromě dešťové vody - protékaly výrazy jen těžko publikovatelné i po 22. hodině (poslední dobou jsem ovšem zaregistroval, že toto pravidlo dodržují komerční stanice podstatně poctivěji než - nejen mnou - dotovaná veřejnoprávní ČT), program dne kompletně splnil. Opakovaně jsem si toho dne vzpomněl na legendárního Rychlonožku z Rychlých šípů a uvědomil si, že nějaké ty radostné prožitky přece jen byly a mytí ve studené vodě jsem si dokonce užil měrou vrchovatou. Takže se vlastně o takovou tragédii ani nejednalo …

Vše začalo tím, že jsem chtěl v Olomouci navštívit tři výstavy a nafotit si pár historických objektů. Jediný termín, kdy jsem dokázal spojit termíny všech výstav i své osobní volno padl na poslední říjnový pátek. Naši meteorologové sice neslibovali žádnou hitparádu, ale lehce hrůzostrašné mělo být pouze ráno a časné dopoledne. A tak jsem si vzal pro jistotu deštník, který pak bývá téměř vždy nakonec zbytečný. Tento „talisman“ však ve finále vůbec nepomohl – možná proto, že jsem si poprvé vyzkoušel deštník, který má drahá polovička nazvala občas lehce disfunkčním. Jak jsem měl brzy zjistit, bylo to velmi jemné označení, protože ten hajzl mě s..l od začátku do konce, aby nakonec skončil v odpadkovém koši. K tomu se ale dostaneme později.

Na nádraží v Šumperku jsem ještě došel téměř zcela suchou nohou a pršet začalo až za Zábřehem. Těsně před Olomoucí se „lehký“ deštík změnil v – na první pohled silně nepřátelské – provazy vody, které ještě navíc čas od času boční vítr posílal na lidské schránky tak, aby náhodou nějaké místečko nezůstalo neumyté. Chvílemi jsem si sice přišel jako auto v myčce, ale moje první „mezipřistání“ bylo, naštěstí, od vlakového nádraží vzdáleno jen pár kroků. I během nich se mi deštník sklapl asi osmkrát a já ho začal bytostně nenávidět ...

Olomoucký Telegraph je sice označován za multifunkční platformu, ale mě zajímala jen samotná rekonstruovaná tovární budova a její přízemní galerie. Ta nabízela výstavu, jejíž název v doslovném překladu zněl Nové pozice v britském malířství. Vystavované obrazy skutečně pocházely z Anglie a z let 2021 až 2023 (tedy pokud jsem nějakou starší popisku nepřehlédl). Výstavu propagoval zejména obraz Syčení a polibky, který také byl – téměř jednoznačně – její největší atrakcí. Osobně ve mně ihned probudil vzpomínku na Botticelliho Flóru a na pár detailech jsem se tady fotograficky docela „vyřádil“. Celá výstava sice působila jako by ji vytvořila LGBT komunita, ale nijak to nevadilo a pár kousků se mi zde skutečně zamlouvalo …

Přesto že podle mobilní aplikace déšť pomalu ustával a dokonce jsem se v nejbližších minutách mohl těšit i na první záblesky slunečních paprsků, v reálu se situace venku nijak nezměnila. Proto jsem využil MHD a do centra města se vydal tramvají. V té chvíli jsem ještě doufal (dá se říct, že snad i věřil) v zásadní obrat k lepšímu. Čas strávený na další výstavě mě měl – alespoň podle všech serverů zaměřených na počasí - definitivně zbavit posledních přívalů vody shůry. Jak se později ukázalo, měl, ale neučinil …

Já však nejprve optimisticky vstoupil do interiéru Červeného kostela. Ten je součástí olomoucké VKOL, tedy Vědecké knihovny Olomouc a probíhala zde – i v sousední Galerii Biblio - společná výstava malíře Jana Jemelky a sochaře Otmara Olivy nazvaná Dialog v umění. V kostele byly k vidění hlavně jejich společné i samostatné realizace v sakrálních stavbách (bohužel jen ve formě fotografie), které doplnilo pár drobných děl (Oliva) a grafik (Jemelka). Když jsem chtěl ovšem vyjít na kostelní zahradu, abych si zblízka prohlédl v roce 1989 společné vytvořený kříž, zjistil jsem, že déšť opět vydatně zesílil. Znovu jsem tedy lehce navlhl, ale naštěstí mě pak opět čekalo jen pár kroků a já se mohl v suchu pokochat expozicí knižních ilustrací Jana Jemelky v Galerii Biblio (hlavní budova Vědecké knihovny).

Jednalo se o výstavu komorní, takže brzy nastal čas se opět vydat do olomouckých exteriérů. Vzhledem k tomu, že jsem si začal téměř ihned připadat téměř jako biblický Noe, zaplul jsem raději do jednoho z četných zdejších antikvariátů. Bohužel ani tento rafinovaný trik toho nahoře neošálil a odměnou mi vzápětí byla nejen stupňující se závlaha, ale i lehký pokles teploty – hlavně té pocitové.

Nevzdal jsem se a pokračoval k dalším cílům, i když víra v lepší zítřky mě už opustila dávno předtím. Mou touhu po poznání nezastavil ani fakt, že deštník se mi zavíral již přibližně ve dvacetivteřinových intervalech a ani náhodou bych si již nedovolil jej nazývat „stavbou funkcionalistickou“. Čekala mě ale dvojice pozoruhodných vil dvou – minimálně společenským postavením – významných olomouckých dam … a já byl ještě vychováván v tom, že muž nemá nechávat ženu čekat.

A tak jsem za tichého sakrování (tedy používal jsem spíše slovo označující trošku jiné dámy) pokračoval Palackého ulicí dál od centra. Obě tzv. činžovní vily, které jsem chtěl vidět, jsou pozdně secesní a pocházejí z let 1911 až 1912. První zastávkou se pro mě stala vila Ludmily Hofmannové. Tato talentovaná umělkyně byla dcerou olomouckého architekta a stavitele Karla Starého a vile dal podobu její bratr, Karel Starý ml. Druhá vila se nachází blíže k centru a byla postavena pro Gisellu Krickovou, manželku významného právníka a zaměstnance zdejší Obchodní a živnostenské komory Hanse Kricka. Tato vila již spíše odpovídá stylu německé secese a jejím autorem je slavný architekt a stavitel Heinrich Czeschner.

Jestliže u první vily silně pršelo a deštník se mi sklápěl už každých 10 vteřin, u té druhé jsem si připadal jako pod slabším vodopádem a deštník již vykonával spíše symbolickou funkci vojenské lodičky (v tomto případě je to označení docela příhodné). Ale měl jsem před sebou ještě jednu důležitou položku. Tou byla návštěva Galerie Mona Lisa, kde probíhala výstava Fantaskní světy Petera Kĺúčika. Díla tohoto vynikajícího slovenského malíře a grafika jsem si prostě nemohl nechat ujít … a nejen proto, že je to žák Albína Brunovského zrovna někde slavící své sedmdesátiny (navíc zde bylo sucho a na některých dílech nechyběl ani ten titulkový eden. Výstava byla velmi dobrá, a na tomto konstatování nic nemění ani fakt, že už jsem od tohoto autora viděl pár zajímavějších kousků. Například v Bánské Štiavnici ...

Závěr olomouckého pobytu už pak byl poměrně rychlý. Nejprve jsem si užil pohled na liduprázdné Horní náměstí (v pátek odpoledne je to v Olomouci věc zcela nevídaná, ale fakt pršelo hodně), potom toho rudého hajzla – nedeštníka narval do zeleného odpaďáku a nakonec si skočil do Morgana na pivo. Tuto pevnostně – kasárenskou „hospodu“ jsem měl vždycky rád, ale asi mě ten den neměla potěšit ani ona (také nepotěšila a kladné city k ní mě rychle přešly). Seděl jsem zde téměř sám … čemuž jsem se ovšem moc divit nemohl. Radegast tu mají za 56 Kč, což je suma, kterou nechtějí ani v Praze za Plzeň. Takže jsem zaplatil a vyrazil raději k domovu. A venku pořád chcalo a chcalo ...

Poslední aktualizace: 1.12.2023

Olomoucí durchumdurch aneb když v ráji pršelo na mapě