Olomoucký (tropický) víkend

Předminulý, letos zatím asi nejteplejší víkend jsme podle plánu vyrazili do Olomouce, abychom si návštěvu jednoho z představení tamních barokních slavností zpestřili ještě dvěma pěknými výlety po okolí.

V sobotu jsme si zajeli přes Olomouc do Hrubé Vody, docela zapadlé vesnice ukryté mezi lesnatými kopci, kde nás přivítalo zdevastované secesní nádražíčko a poté luxusní hotel a moderní sportovní areál

Po modré turistické značce jsme došli o zastávku zpět (1,5 km), kde náš zrychlený vlak nestavěl, a pustili se konečně do kopců, naštěstí pohodlnou silničkou krásným Pštrosím údolím podél Mlýnského potoka plného lákavých tůní.

Po 2 kilometrech jsme vystoupali na rozcestí Pod Jedlinou, odkud jsme pokračovali pěkným lesem ještě 3,5 km na horní konec obce Pohořany. Zde nás čekala sympatická hospůdka a po dalším kilometru rozcestí na dolním konci, odkud jsme si ne právě prozřetelně vybrali zelenou značku.

Zvláště v prvním úseku při obcházení golfového hřiště a i poté v zarostlém a posléze zase těžbou poničeném lese jsme si to zrovna moc neužívali, ale do další vesnice Vésky jsme nakonec přece dorazili (2,5 km).

Následoval kilometr po silničce do sousedních Nových Sadů a poté stoupání do posledního lesa, na rozcestí V Hájku (0,5 km), a dále už po rovince k zoologické zahradě na Svatém Kopečku (1,5 km), odkud už je to na poutní místo ke kostelu jen poslední kilometr.

V tom vedru jsme toho ale i tak měli docela dost a místní cukrárna přišla rozhodně vhod, stejně jako příjemné ochlazení při prohlídce baziliky a muzea a poté pohodlný autobus dolů do Olomouce.

Když jsme se v hotelu trochu zcivilizovali, vyrazili jsme večer do jezuitského konviktu užít si ranou Mozartovu operu Apollo et Hyacintus, velmi zajímavou a kvalitně provedenou souborem Ensemble Damian v přátelském a zároveň letně neformálním prostředí.

V neděli ráno jsme se svezli autobusem do Dlouhé Loučky, odkud jsme našli nejkratší možnou turistickou cestu na až překvapivě nedostupný Hrad Sovinec, kam jsme se chystali už opravdu dlouho.

Měli jsme v plánu jít po zelené a modré značce přes soutok Oslavy a Huntavy a Valšovský důl, jenže už za posledními domky Loučky jsme skončili ve křoví u potoka, kde značka prostě končila, a tak jsme se v rámci záchrany života rozhodli pro variantní řešení.

Po návratu na náves jsme se tedy vydali po jiné zelené, vedoucí nejdříve kus po silnici, ale poté odbočující vpravo do lesa a pozvolna stoupající po úbočí kopce Výhledy pohodlnou silničkou, ústící poté po nějakých 4,5 km na silnici nad Sovincem, odkud je opravdu krásný pohled na hrad a posléze i stejnojmennou obec pod ním.

Na hradě se sice konala nějaká neplánovaná akce, kvůli které jsme samozřejmě vysolili vyšší vstupné, ale když už jsme se sem trmáceli, litovat jsme nemohli. Hrad je neobyčejně rozsáhlý a větší část prohlídky je individuální bez průvodce. No a ty rozhledy do okolní krajiny, to je prostě pohádka!

Pod hradem nechybí opět příjemná hospůdka, ale v tom horku nebyla už ani skoro na nic chuť, přežívali jsme doslova na kofole! Teprve teď nás totiž čekala stěžejní část výletu: cesta po červené 17 kilometrů do Šternberka.

Z okraje Sovince jsou to 3 km přes kopec do vesničky Karlov, poté další 3 km k Pasecké myslivně a 4 km k Řídečské myslivně. Cesta byla naštěstí z větší části lesem – a u druhé z mysliven navíc začínala naprosto fenomenální třešňová alej, z níž se nám odejít opravdu nechtělo!

Jako bychom tušili, že v sousední Řídči (1 km) bude hospoda zavřená. To už nám ale do cíle zbývalo jen 6 kilometrů, což se dalo s jistým sebezapřením vydržet, náročné byly vlastně až poslední asi 2 km po silnici, ale to už se blížila odměna v podobě dalšího občerstvení a odpočinku v krásném historickém Šternberku, odkud už jsme se pak vezli vláčkem do Olomouce a poté dokonale rozžhaveným rychlíkem domů do Brna…