Pěšky z Kosova do Albánie po Peaks of the Balkans

Během naší dvoutýdenní dovolené na Balkáně jsme mimo jiné prošli i část treku Peaks of the Balkans. Celá trasa je okružní a na necelých 200 km vás provede horami Albánie, Kosova a Černé Hory. Nás čeká její východní část.

Pejë – Milishevc

Po celodenní prohlídce hlavního města Kosova Prištiny se ráno přesouváme autobusem do města Pejë (též Peć). Autobus jede přesně podle jízdního řádu, v Kosovu zatím vše funguje tak, jak má. Hned za městem se tyčí vysoké hory, náš cíl.

Dokupujeme zásoby, směňujeme albánské leki (do země přejdeme skrze hory) a dáváme si poslední pořádné jídlo v místním grillu. Nahazujeme batohy a vzhůru do divočiny. Nejprve jdeme po cyklostezce, poté chvíli po silnici, ze které odbočujeme na prašnou cestu stoupající v serpentýnách vzhůru. Budují tu novou přístupovou cestu do vesniček v horách. Stoupání je úmorné, nekonečné a cesta nehezká, rozhodujeme se tedy zkusit stop. Daří se na první pokus, pán nás popoveze pár kiláků ke křižovatce, kde se naše směry rozchází. Už jsme v lese, stoupání je mírnější, cesta méně prašná. Dorážíme až do vesničky Milishevc, kde si se svolením místního bači usteleme na okraji pastviny.

Zatímco vaříme večeři, přijde nás zkontrolovat a pozvat na kafe místní německy hovořící důchodce. Po jídle se vydáváme podle instrukcí hledat jeho chaloupku. Jde o malou skromně vybavenou chajdu, kde je pán se synem a vnuky tráví léto.

 

Milishevc – planinka za sedlem Roshkodol

Ráno nás budí zvonce krav, chvíli ještě ze spacáku pozorujeme tu nádheru kolem, snídáme, balíme. Dnes prvně překračujeme hranici, cesta se teď bude vinout po černohorsko-kosovské hranici. Doufáme, že nás nepotkají žádní pohraničníci. Kontaktovala jsem emailem všechny tři zainteresované země, Albánci neodpověděli vůbec, Černohorci trvali na tom, že se kvůli těm pár kilometrům, které u nich strávíme, musíme dojít přihlásit a zaplatit do poměrně vzdáleného města (přihlášení a platba online není možná), jedině od kosovské strany máme potvrzení, že přejít hranice mimo oficiální přechody není problém.

Pohybujeme se ve výškách okolo 2000 m n. m., místo na spaní se tu hledá poměrně těžko. Nakonec vybíráme planinku alespoň částečně krytou skálou kousek vedle cesty. Stejně jsme v těch horách téměř sami.

 

planinka za sedlem Roshkodol – chajda za Dobërdolem

Máme problém s vodou, tady na hřebeni se špatně shání a už moc nemáme. Hledáme v mapě, nakonec se podaří najít až, když si trochu zajdeme. Začínáme potkávat další turisty, pořád jen pár jedinců spíše na jednodenním výletu, ale i tak je to nezvyk. Vystoupáme na horu Trekufiri (Tromeda) na trojmezí Albánie – Kosovo – Černá Hora. Scházíme do Albánie, hned u prvního domku na kraji vesničky nás odchytává podnikavý domorodec, který rozjíždí business dvou guesthausů i s bazénem, zatím tedy ještě ve fázi výstavby. Ale občerstvení už má připravené, odpočíváme u piva, domácího sýra s pečivem a medem.

Cesta pokračuje údolím, ale po vrstevnici v prudkém svahu, tady se bude místo na přespání hledat těžko. V mapě nacházíme usedlost a věříme, že se u ní chytíme. Navíc tam má být i pramen, který se taky bude hodit. Přicházíme k políčku, kde místní pracují. Ptáme se na plácek, kde bychom mohli složit hlavu, za pomoci rukou a nohou nám nabízejí starou chajdu/kůlnu, která má sice to nejlepší už dávno za sebou, ale na rozdíl od svého dvojčete stále drží ve vzpřímené poloze. Luxus, máme pryčnu pod sebou a střechu, ač děravou, nad hlavou.

 

chajda za Dobërdolem – Relax Dragobi

Říkáme si, že bychom si zasloužili trochu luxusu v podobě postele, sprchy a záchoda. V příhodné dochozí vzdálenosti na mapě objevujeme možnost, tak uvidíme, zda budou mít volno a nebudou chtít majlant. Do Çeremu to utíká rychle, závěrečný sešup dává nohám pěkně zabrat. Zrelaxujeme se u piva, majitel se nás snaží ukecat, ať u něj i přespíme, ale je zbytečně brzy, ještě by to chtělo pár kilometrů přidat. Pokračujeme špatným terénem, přes popadané stromy, hodně to klouže. K vytýčenému ubytování docházíme znavení. Místo mají, cena obstojná. Zahazujeme batohy a chladíme si uchozené nohy v ledové řece. Ve sprše smyjeme několikadenní špínu a jdeme uspokojit i žaludky – pstruzi z místní řeky a víno. Kvalita služeb je oproti Kosovu na dost nízké úrovni. Uvidíme, zda si to Albánie v příštích dnech vylepší.

 

Relax Dragobi – Theth

Po snídani balíme a vyrážíme na poslední etapu. Rozhodli jsme se totiž, že prodloužení přes nejvyšší horu vynecháme, strávili bychom tím příliš mnoho času a my se ještě chceme podívat na další místa v Albánii a následně v Severní Makedonii.

Mezi Dragobi a Valbonë vede údolím asfaltka, tedy nudná cesta. Rozhodujeme se stopovat, opět nás bere hned první auto. Velmi milá místní lékařka nás bere až na konec Valbonë k začátku trasy do Thethu. Zatím stále pokračujeme údolím, jen místo po asfaltce jdeme po kamenitém dnu sezónní řeky. Po pár kilometrech se od řeky odkláníme, začíná stoupání. Nejprve pozvolna kolem usedlostí, posléze to nabírá na obrátkách. Musíme se dostat přes sedlo do vedlejšího údolí, cca tisíc výškových metrů nahoru a pak zase dolů. Do Thethu dorážíme s klepajícíma se nohama.

Oproti předchozím dním je tu hodně civilizace, vyhledáváme první podnik s wifi a u piva hledáme možnosti na přespání, tady už nás místní neoslovují s nabídkou noclehu, jako tomu bylo v předchozích dnech. Jsme přímo v centru turismu, je to probrané a drahé. Ač se nám už šlapat nechce, nezbývá nám, než se vydat do kopce nad městečko. Stopujeme, několikáté auto nás skutečně bere a vyhodí nás přímo před ubytováním, ve kterém by mělo být volno. A je, máme pokojíček a obrovskou večeři na terase s výhledem na všechny ty hory okolo a městečko pod námi.

 

Theth – Shkodër

Po opulentní snídani stopujeme zpátky dolů, chceme se projít po okolí, než nám pojede po poledni spoj dolů z hor. Procházíme si kullu (věž, kde se schovávali před krevní mstou) a kaňon s dřevěným mostem a už pelášíme zpátky k zastávce. Sdíleným furgonem (místo klasického autobusu tu jezdí dodávka) opouštíme Theth, silnice k sedlu je ve výstavbě, takže se dá očekávat, že další roky přibyde ještě více turistů, přeci jen po té nezpevněné cestě, co sem vedla dosud, si každý netroufl...

 

Celou trasu hodnotím velmi kladně a mohu jen doporučit. Krajina se podobá Alpám, ale vzhledem k absenci lanovek a horských chat je téměř prázdná. Ač se na nás příbuzní a kamarádi dívali jako na blázny, s žádnými problémy, natož nebezpečím, jsme se nesetkali. Obzvlášť mile překvapilo Kosovo, kde jsou lidé neskutečně přívětiví, spousta lidí mluví anglicky nebo německy a mají velmi rádi Čechy.