Balkán 2019 - Černá hora, Albánie, Makedonie

  Po úspěšných výpravách na sever (Norsko 2010 - expedice SEVER) a jihovýchod (Rumunsko 2012 – expedice Fagaraš), jsme se po delší době s Pavlem konečně dokopali k další cestě – tentokrát ještě trochu jižněji. Rozhodli jsme se prozkoumat Černé horu, Albánii a Makedonii. „Trošku“ jsme omladili osazenstvo zájezdu a jako třetího člena výpravy jsme ve „výběrovém řízení“ vybrali od nás o generaci mladšího Lukáše. Někdo se o nás, starý dědky, musí postarat .

  Vyrážíme v pátek 17. května 2019 ve 21.00 hodin od Lomnice nad Popelkou. Po průjezdu Slovenskem, Maďarskem a východním cípem Chorvatska zastavujeme po 890 km v sobotu 18.5. v 6.20 na hraničním přechodu do Bosny. Tam musíme trošku změnit trasu. Na trase Doboj – Zenice byly hlášeny záplavy, a proto jedeme na Sarajevo o něco východněji – přes Srebrenik, Kladanj a Olovo. Po cestě nás překvapuje množství čerpacích stanic, někde jich je snad pět během dvou kilometrů… Pro nás je neobvyklé i množství značek, hlavně těch omezujících rychlost. Před každou zatáčkou, podle jejího poloměru, od 30 do 70 km/h. A za jednou takovou čtyřicítkovou zatáčkou číhají policajti – naměřeno 71 km/h . Sazba za přestupek je až papíry v čistírně a 200 Euro, nejdřív chtějí 20 Euro, ale nakonec zůstává u pohovoru . Cesta na konci Bosny hlubokým kaňonem Driny je ale opravdu nádherná. Teda až na tu „silnici“. Značená hlavní silnice je ve skutečnosti prašnou cestou s hlubokými výmoly pro jeden a půl auta. Na hraničním přechodu se po přejezdu dřevěného mostu přeci jen zlepšuje a navíc přibývá spousta tunelů ve frekvenci 50 metrů tunel, 50 metrů mezi tunelama, 50 metrů tunel … Občas jsou v tunelu (i mimo něj) napadané kameny a to se stává zřejmě osudným levému zadnímu plášti. Takže u Pivského jezera vyházet kufr, přehodit kolo, naházet kufr…

  Ale to už jsme vlastně skoro na místě. U Pivského jezera se nachází odbočka silničky na Žabljak. Ze začátku zase tunel – netunel, dokonce v jednom je i křižovatka. S narůstající nadmořskou výškou přibývá i na silničce návějí, které byly proraženy frézou. Některé dosahují výšky i dost přes dva metry. A tak se stalo, že se jedna sesunula a dál nejde projet… Proto musíme k cestě do Žabljaku zvolit jižnější cestu. A o víc než o 50 km delší… Za odbočkou na Šavnik poprvé stavíme stan a asi 100 metrů od hlavní silnice přespáváme.

  V neděli 19. 5. byla naplánována tůra do N. P. Durmitor. Nejdřív ale musíme sehnat pneuservis, kde by nám opravili píchlé kolo. A ani v neděli to není problém! Mladý klučina v něm se ale nezdá ani moc šikovný, ani komunikativní, a tak tam kolo necháváme s tím, že se pro něj vrátíme večer. Otevírací doba tam je každý den 8 – 18 hodin! Pak tedy tůra kolem Crnjeho jezera, nahoru kolem kopců Čvorov bogaz a Paljevine. Dostáváme se tak do výšky 2100 m. n. m. Místy je ještě poměrně dost sněhu, ale díky tomu cestou zpět můžeme kopce sjíždět jako na sjezdovkách, místy jako na pekáči . Po pěti hodinách se vracíme zpátky do Žabljaku. Kolo je kupodivu opravené a tak vyrážíme dál, podívat se na kaňon řeky Tary a na most 20 km východně od Žabljaku. Ten jsem si představoval lepší, ale mírné zklamání opět vynahrazuje cesta kaňonem Tary směrem na Mojkovac a Kolašin. Večer se ubytováváme v chatkách u restaurace Izlet v Gornje Dobrilovině. Vstřícná paní hospodská/domácí nám k jídlu doporučuje domácí polévku a místní specialitu. Polévka je výborná – něco jako náš poctivý hovězí vývar. Na místní specialitu jsme si ale naběhli – nějaký kucmoch bez chuti z rozemleté kukuřice. No, jim to asi chutná, ale na výběr je i za nižší cenu 300 g masa . Další perličkou je, když nás paní hostí „Rakijí“ na účet podniku. Ochutnáváme, ale ona je to voda! Zdá se, že paní o tom nemá tušení, tak pro klid v rodině děláme, že nic. Podle naší dedukce podezření padá na pana domácího. Jediné vysvětlení je, že je pán alkoholik a vypité lahve dotáčí vodou . Chatičky docela v pohodě, byla tam i sprcha.

  V pondělí 20. 5. po výšlapu k místní jeskyni vyrážíme kaňonem dál. Mezitím nám ještě paní domácí ukazuje dceru. Trošku to teda vypadá, že jí chce provdat za Lukáše . Cesta do Podgorice je kaňony Tary a Morači nádherná… V hlavním městě využíváme wifi Lukoilu k odeslání fotek atd. a pokračujeme směrem k moři. V 14.15 už probíhá koupačka na pláži v Dobré Vodě pod barem (teda pod Barem). Vzduch i voda něco pod 20 0C. Dál přejezd do Albánie a průjezd divokým provozem ve Skadaru. To jsem ještě nezažil. Na dvouproudou silnici v každém směru různě za stran vyrážejí beze strachu cyklisti, motocyklisti i chodci, pravý pruh funguje často jako parkovací. Připadá mi jako zázrak, že při průjezdu městem nevidíme žádné mačkání plechů ani lidí… Asi to mají prostě zmáklý… Při večeři v Kopliku začíná dost silně pršet, tak za pět minut osm objednáváme přes Booking ubytování v horách. Ale k té večeři se musím ještě vrátit. Resturace pěkná, čistá, moderní, ale nikdo tam mimo nás nejedl a ani na to hned nebyli připravení. Po objednávce to ale nabralo rychlý spád – po chvilce přiklusal kuchař, pak číšník přinesl maso, z trhu na ulici zeleninu a za chvíli bylo hotovo. Hromada masa a fakt dobrý! Pak se vydáváme najít v horách (1100 m. n. m.) potmě a v silném dešti hostel Flocka. Podle GPS to nějak nevychází, ale nakonec se jde Lukáš zeptat do nějakého hotelu a tam už na nás mezi dveřmi čeká chlapík. Hostel Flocka je starší barák nedaleko odtud a nám to na přespání bohatě stačí. Jen pro nás „trochu“ nezvyklá je sprcha přímo na WC.

  V úterý 21. 5. vyrážíme směr N. P. Theth. Do sedla, kde končí asfaltka, vede pěkná silnička, jen svodidla jsou „trochu“ rozlámaná, zřejmě od sněhu. Z parkoviště vyrážíme do kopců, trochu blbneme na kamenech (akční fotky a videa) a šplháme sněhem do sedla. Dolů na druhou stranu to nevypadá moc dobře, navíc je tam silná mlha. Ve hře je i varianta návratu, ale nakonec se vrháme vzhůru dolů. Není to tak strašný, jak to vypadalo shora. Scházíme až na cestu těsně nad vesnicí Theth a dohadujeme se, co dál. Buď do vesnice a zpět se nechat dovézt, nebo jít po cestě zpátky k autu. Vyřeší to za nás terénní auto se čtyřmi lidmi, které jede směrem zpět k našemu autu. Pavel ho stopuje a za chvíli nastupujeme. Cesta je to příšerná. Skáčeme po obrovských výmolech, ale nakonec zastavujeme na parkovišti v sedle. Řidič zjišťuje škody, odnesl to držák SPZ, který hází do auta. Od nás inkasuje 15 Euro. Ale nám to ušetřilo hodně času i sil. Pak cesta dolů autem po asfaltce kolem místního kriminálu a dál k mysu Kepi i Rodonit. Před ním závora s vrátným, otvírací doba 8 – 20 hodin. Moc nechápeme smysl této instituce, ani nevybírá vstupné. Navíc v noci slyšíme přijíždět i odjíždět auta, takže závora jde zřejmě otevřít. Nocleh tentokrát ve stanu.

  Ve středu 22. 5. vyrážíme k mysu, fotíme se se želvama, prodíráme se křovím k majáku a nakonec se i vykoupeme v moři. Na pobřeží je spousta naplaveného bordelu. To je škoda na místě, které je podle cedule nejkrásnějším pobřežím v Albánii. Pak oběd z vlastních zásob a koupání na dost luxusní pláži (podle map.cz Gjiri i Lalzit). Dál cesta přes Tiranu k Ohridskému jezeru. V Tiraně je opět doprava jako jeden velkej mejdan. Taková jakoby dálnice městem – tři pruhy v každém směru. Mezi tím kruháče a další křižovatky, občas ze strany vylétne skůtrista, proplete se mezi auty, projede dírou mezi zátarasy oddělující obě strany dálnice… nebo chodec… nebo cyklista… na obrovském kruháči jsme najetý na úplně špatný straně, přesto se dostáváme správným výjezdem ven. Ten chaos funguje výborně!!! Opět výborná večeře v moderní restauraci - za pár peněz hromada masa. Pokaždé se přežeru, až je mi špatně. Na Albánsko - Makedonských hranicích si nás trochu vychutnávají celníci. Probíhá prohlídka bagáže a auta. Zdá se, že čekají na nějaký menší úplatek, alespoň flašku nebo cigarety. Jeden z nich si dokonce lokne mojí hruškovice (a ještě dělá, že mu nechutná ). Za námi ale už najíždí autobus, a tak házíme věci do kufru a odjíždíme. Prohlídka nás ale stojí nějaký čas, který jsme měli naplánovaný na hledání místa pro přespání ve stanu, a tak už skoro za tmy zajíždíme do nejbližšího kempu u Ohridského jezera. V ceně 5 euro za osobu je drink večer i ráno, wifi, sprcha a WC. To jde…

  Ve čtvrtek 23. 5. se Lukáš koupe po ránu v Ohridském jezeře. Já s Pavlem ne, voda je totiž 15,5 0C „teplá“. Potom přejezd do Ohridu, prohlídka hradu a podhradí. Docela dobrý, ale od moře bych tam kvůli tomu 200 km nejel… Pokračujeme dál ke klášteru sv. Nauma na jižní straně jezera. Kousek od vstupu do kláštera ústí do jezera poměrně mohutná řeka, která ovšem vyvěrá ze země pouhých pár set metrů odsud. Nenajdeme zde žádnou jeskyni, z níž by voda vytékala. Voda probublává na několika místech skrze písčité dno říčky. Zdrojem této vody je o 160 metrů výše položené Prespanské jezero. Protože jde o zajímavý úkaz, je zde připraveno několik převozníků na pramičkách, kteří jsou ochotni za pár euro (myslím, že jsme platili 15 za tři osoby) turisty k pramenům dovézt. Jeden převozník na nás dokonce vytáhl na mobilu aplikaci mapy.cz. Na zahradě kláštera se prochází několik pávů. Pokračujeme dál za mírný poplatek u závory (opět bez EET ) do N. P. Galičica. Zastavujeme na malém parkovišti (nebo spíš plácku na parkování) a šplháme na vrch Magaro (2255 m. n. m.). Za dvě hodiny jsme tam, i s blbnutím na kovové konstrukci (zřejmě na billboard, který „vyrostl“ přibližně na dvou třetinách cesty). Na Magaru je postavený jakýsi patník s názvem a nadmořskou výškou hory, na kterém se opět fotíme v různých akrobatických pozicích. Za další hodinu už jsme zpátky u auta. Na další den plánujeme ještě výstup v N. P. Pelister, a tak stavíme stan několik km před tímto pohořím. V noci prší, ale podle předpovědi by zase až do jedné odpoledne nemělo, a tak v pátek 24. 5. vstáváme už v půl šesté, balíme mokrý stan a vyrážíme. Po hodinovém přesunu autem začínáme v půl deváté stoupat směr hora Pelister (2601 m. n. m.). Zhruba v 1900 metrech se začíná objevovat sníh a v něm dost stop medvědů. Postupujeme proto obezřetněji, abychom nějakého nezašlápli . S rostoucí nadmořskou výškou houstne mlha a na vrchu Stiv (2468 m. n. m.) by se už dala krájet. Usuzujeme, že pokračování by nemělo smysl, viděli bychom zřejmě stále jen to, co vidíme teď – velké kameny a sněhová pole v okruhu 50 metrů od nás a možná ještě míň . Otáčíme zpět a v 13.00, přesně podle předpovědi, začíná pršet. Stihli jsme to skoro na vteřinu. Ujišťujeme se, že naše rozhodnutí vrátit se bylo správné. Po náročném týdnu toho máme stejně fyzicky plné zuby. V Prilepu dáváme pozdní oběd (opět hromada masa za pár šušňů), najíždíme na dálnici směr Srbsko (nejen proto, že Lukáš vypadá jako mladší dvojče Novaka Djokoviče). Z dálnice sjedeme až u Jihlavy a v sobotu 25. 5. ráno dorážíme šťastně domů…

 

Dojmy z navštívených zemí

Bosna – před vjezdem do Černé hory krásné kaňony. A ty značky před každou zatáčkou

Černá hora – nádherné Pivské jezero, Durmitor a kaňony Tary a Morači

Albánie – hooodně silnej zážitek – doprava ve městě J, N. P. Theth, mys Kepi i Rodonit

Makedonie – asi lepší N. P. Pelister, než Galičica

Celkově – v této části Evropy se nezdá být až taková bída, jak se říká. Obyvatelé se asi musí starat víc sami o sebe, svoje zemědělské produkty často prodávají u silnic. Okolo silnic (a na silnicích) se pasou krávy, ovce, kozy a někde i prasata. Na jednu krávu jsme dokonce narazili (obrazně ) i těsně vedle dálnice v Tiraně. Potkali jsme vstřícné lidi, nebyl problém pro nás za nízké ceny přespat nebo se najíst. Tak trochu nám vadila hlasitá hudba z ampliónů mešit, hlavně v noci. Wifi je na každé větší pumpě a v restauracích. V Bosně, Černé hoře a Makedonii se člověk v pohodě domluví česko-slovansky, zvláště my, kteří si z dětství ze školy pamatujeme ještě alespoň trošku základy ruštiny . Orientace podle map.cz s GPS byla dost dobrá i v horách, kde byly místy ještě značky zaváté sněhem. Na horách by kvůli sněhu byly snadnější tůry v pozdější době, ale ten sníh měl taky něco do sebe a hlavně jsme potkávali méně turistů, než by tomu bylo v sezóně .

  Celá tahle sranda nás na jednoho stála (za benzín plus mýtné) přibližně 3000 Kč. Jinak jsme si dvakrát platili ubytování a mimo asi dvou dní jsme si dali v restauraci večeři, nebo oběd. A to za hoodně příznivé ceny. Tedy alespoň pro nás. Pro místní asi ne, ani jednou jsme neviděli domorodce v restauraci na večeři. 300 g výborného masa stálo většinou v přepočtu na naše něco přes stovku, u nás by to bylo tak 3 x víc… Převozník u Ohridského jezera říkal, že průměrná mzda v Makedonii je 300 – 350 Euro… „Vlezné“ do národních parků Durmitor a Galičica bylo také minimální, do Pelisteru jsme z důvodu předpovědi počasí vjeli ráno, ještě než otevřeli budku na vybírání vstupu.

Jednotlivé fotky jdou rozkliknout pod podtrženými slovy v textu, celá fotogalerie je zde a zde
Odkaz na video je zde