Zla Kolata 2534m.n.m. - nejvyšší hora Černé Hory
V mnohých materiálech je jako nejvyšší bod Černé Hory uváděn vrchol Bobotuv Kuk s 2525 m.n.m. nacházející se na severu země v národním parku Durmitor. Je to však mýlka a nejvyšší horou je Zla Kolata s 2534 m.n.m. ležící na jihu země v národním parku Prokletije, který lemuje hranice s Albánií. Optimálním nástupním místem je vesnice Vusanje nedaleko městečka Gusinje.
Jelikož předpověď počasí slibovala na následující den teploty přesahující třicet stupňů, rozhodli jsme se vyrazit za ranního rozbřesku, což se zpětně ukázalo jako strategická výhoda. Cesta převážně vedoucí západní stranou nás po pár stovkách metrů zavedla do lesa, poctivě sbírala výškové metry a v tomto trendu neustala a naopak v půli ještě přitvrdila. První polovina cesty vedla převážně v lese či po lukách. Na jedné takové jsme narazili na stavení ztlučené z několika prken, které mělo být a bylo salaší. Bača v šusťákových teplákách nás pozdravil a pohlídal si své ostré psy, aby si nás nedali k snídani. V druhé polovině jsme již se dostali pod skály, kde les zmiznul a čekal nás více či méně náročný výstup po menších i větších kamenných blocích a roztroušených kamenech. Zde jsme také narazili na jediný rozcestník uvádějící, že nás čeká ještě 3,5 hodiny chůze a 4,6 kilometrů. Délka odpovídala, čas naštěstí ne. Na skalách byly patrné vlivy eroze, konkrétně stékající vody v době tání, které v kamenných plochách za několik desítek či stovek let vybrousily tisíce svislých žlábků. Ty vypadaly jako by je udělala lžíce velkého bagru.
Při výstupu jsme narazili také na otvor ve skále, z něhož vycházel nebývale chladný vzduch. Místní ji nazvali příznačně „ladova pecina“ (ledová jeskyně). Vzhledem k tomu, že slunce bylo doposud schováno za skalami nebyl tento chladný závan zrovna příjemný. Vytrvale jsme se drželi rudého značení, které nás dovedlo až pod poslední nástup. Úbočím skály stále ve stínu okolních velikánů jsme se dostali do sedla na albánsko-černohorské hranici a měli před sebou posledních sto výškových metrů, které jsme již bez obtíží zvládli a stanuli na vrcholu Zla Kolata 2534 m.n.m.. Trvalo nám to celkově 3:25h a nastoupali jsme něco přes 1500 výškových metrů.
Na vrcholu se nám otevřely neskutečné výhledy do dálek a zejména albánská strana odhalila nevídané množství skalních masivů a jednotlivých vrcholů. V dáli pomocí monokularu jsme si dokonce všimli poměrně velkého pruhu neroztátého sněhu. Zřejmě se jednalo o ledovec. Na druhé straně zmiňovaného sedla se pak nachází vrchol Maja e Rosit s výškou 2524 m.n.m., kdo tedy není dostatečně nasycen zdoláním Zla Kolata, může si hravě přidat druhý neméně vysoký vrchol, jehož vrcholová pasáž je poměrně exponovaná. Po sestupu do seda již následovala jen cesta zpět po stejné trase. Příjemnou chvílí pak byl chladný vánek vycházející z ledové jeskyně, jelikož slunce již překonalo štíty hor a bez ustání se silou opíralo do našich těl. Při bližším prozkoumání jeskyně jsme zjistili, že onen chlad vychází z ledovce, který je v jeskyni uvězněn po dlouhá staletí. Při klesání nešlo přehlédnout, že cesta zpět je značena mnohem lépe než cesta nahoru (ten kdo jí tvořil, měl asi strach, aby mu vyšla červená barva v plechovce :-) a směrem nahoru a tak s ní spíše šetřil). Přesto jsme v kamenitém suťovisku dokázali sejít ze značené trasy a 1,5km jsme se snažili napojit zpět na správnou trasu. Ostré paprsky slunce stále přidávaly na intenzitě a rozpálené podrážky nohou se začaly hlásit o slovo. Zpět do Vusanje jsme dorazili po poledni po 5:50h čistého času a byli jsme rádi, že další sluneční svit, již budeme moci vychutnávat na zápraží penzionu pěkně ve stínu přístřešku. Při vstupu do vesnice nás ještě zaujalo, že na mnohých pozemcích domů byly náhrobky rodinných příslušníků, což není jev zrovna obvyklý. Samozřejmostí pak bylo, že tvář zemřelého na náhrobku vždy pokrýval hustý knír :-). Mapový záznam trasy naleznete ve Fotogalerii, virtuální záznam pochodu zde a kompletní fotogalerii zde.