Po památkách Kutné Hory I.

Ve středu 28.října 2009 jsme si konečně splnili naše přání a vydali se za památkami do Kutné Hory. Trochu tomu napomohla akce Českých drah - ve spolupráci s Lídlem na ten den prodávaly jízdenky za 150,- Kč na osobu s možností cestovat všemi vlaky po celé republice celých 24 hodin. Proč to nevyužít?

A tak jsme se sešli před sedmou hodinou ranní na nádraží v Plzni. Nápad využít nabídky levných lístků nás mělo hodně a tak tentokrát byly vlaky poměrně plně obsazeny. České dráhy však vše zvládly tentokrát na jednotku, vše (aspoň naším směrem) jelo přesně na čas, nikde nám nic neujelo (a to jsme přestupovali v Praze a v Kolíně - vždy s minimálním časem na přestup), a tak jsme ve stanovenou dobu v 10,15 hodin vystupovali na hlavním nádraží.

Věděli jsme, co vše chceme vidět, věděli jsme i přibližně, kde to je a doufali jsme, že bude vše perfektně značené a že vše bezvadně najdeme. Před nádražní budovou jsme se s davem vydali hned doprava, asfaltový chodníček za chvilku zatáčel vlevo k městu. Došli jsme na hlavní Vítěznou ulici a během 10 - 15 minut jsme už vpravo zahlédli věžičky, vlevo před námi veliký kostel - tušili jsme, že by to mohla být Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. A tady jsme začali s prohlídkou historických památek města. Katedrála i blízká kostnice (to byly ty věžičky vpravo) byly postaveny zhruba ve stejné době (v letech 1290 - 1320) na klášterních pozemcích cisterciáckého řádu, možná i proto byly prodávány zvýhodněné vstupenky na prohlídku obou těchto památek - 70,- Kč na osobu. Jediný problém byl, že nebyli připraveni na tak velký počet lidí. Zdaleka všichni si nemohli zapůjčit tištěného průvodce. Ale myslím, že to snad tak zase nevadilo. U vchodu do kostela byly informační tabule, kde bylo možno si přečíst o historii kostela, jeho vzniku, o rekonstrukci. Byla tam řada informací o o cisterciáckém řádu, o životě v té době a spousta dalších zajímavostí, které si člověk sice rád přečte, ale druhý den si už toho moc nepamatuje - to je bohužel můj případ.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie ve mně zanechala skutečně hluboký dojem. Na svoji výšku a délku poměrně úzká stavba (bohužel, marně jsem někde hledala rozměry), výzdoba ve srovnání s dobovými stavbami skoro chybí, ale už jen světlo umocňuje nádheru této stavby (téměř celá stěna proti oltáři - nad vchodem - je vlastně veliké okno), kterou do české barokní gotiky přestavěl v letech 1699 -1709 J. B. Santini. Katedrála je po čerstvé rekonstrukci - byla zahájena v r. 2001 a v r. 2009 byla slavnostně znovu otevřena. Po točitých schodech vlevo od oltáře bylo možno vystoupat na kůr. K mému údivu má kostel nejen kůr klasicky nad vchodem - proti oltáři, ale i právě malý boční, na který jsme se po schodišti dostali. Pak byla možnost pokračovat vlastně v půdních prostorech (jestli se nechá říct, že kostel má půdu) na ten hlavní velký kůr. Bylo to zajímavé, protože bylo možno vidět mohutné oblouky, kterými je strop kostela zakončen. Možná mi chybí ty správné výrazy, ale to mi všichni musí prominout. A pohled z kůru - těsně pod nádherně klenutou klenbou s žebrovím - směrem k oltáři - to se musí vidět, to se nedá popsat. To byla krása.

Z katedrály jsme se vydali do kostnice. Přešli jsme Vítěznou ulici, kterou jsme přišli, a vydali se Zámeckou ulicí trošku do kopečka. Je to kousek. Cestou je možno zakoupit i upomínkové předměty.

Hřbitovní kaple Všech svatých s kostnicí je z konce 14. století. Je to patrová stavba s kaplí v patře a kostnicí v přízemí. Jsou to vlastně dvě kaple postavené nad sebou. Na západním průčelí je dvojice věží. Tady na nás tištěný průvodce naštěstí zbyl. V rozích dolní kaple jsou mohutné pyramidy z kostí, které jsou urovnány bez svázání. Jsou to vlastně kosti z hrobů, když se částečně rušil zdejší hřbitov. Uprostřed kaple visí lustr, který je sestaven ze všech druhů kostí lidského těla. Pod lustrem je vchod do hrobky, kde jsou uloženy ostatky patnácti bohatých kutnohorských měšťanů. Po obvodě hrobky jsou barokní svícny - samozřejmě z kostí. Na mříži v levé části kaple je sestaven erb Schwarzenberků. V osvětlených vitrinách jsou umístěny lebky bojovníků z husitských válek. Uspořádání kostí v kostnici je zajímavé, ale nemohla jsem se zbavit takového zvláštního stísněného dojmu.

Proto jsem pak docela ráda prostory opustila a zašli jsme se ještě podívat do malé gotické kaple nad kostnicí. Tam se vchází po schodišti, které je na vnější straně stavby vpravo od vchodu do kostnice. Malá jednoduše zařízená kaplička s malým oltářem působila uklidňujícím dojmem.

Cestou z kostnice zpátky na hlavní třídu jsme se zastavili v rohovém hotelu U růže, abychom spojili příjemné s užitečným.

Po krátkém občerstvení (mají tady výborné Svijany 13tku za pouhých 20,- Kč) jsme se vydali ke katedrále, abychom pokračovali vpravo do historického centra. Šipka nás vedla Palackého ulicí. Najednou jsme - zdálo se nám - kousek před námi zahlédli chrám sv. Barbory. Došli jsme se na křižovatku - vpravo bylo vidět obchodní středisko Albert a Lídl. Hlavní Masarykova ulice vedla rovně, nám se zdálo směrem ke chrámu, ale šipka historické centrum byly mírně vpravo Benešovou ulicí. Byla výrazně klidnější, mapu jsme neměli a tak jsme se vydali raději podle šipek. Benešova ulice nás dovedla na právě budovaný kruhový objezd - odbočili jsme vlevo do Štefánikovy ulice - tou jsme se dostali opět na hlavní Masarykovo ulici. Tato naše cesta byla nepatrně delší, rozhodně ale klidnější a vpravo se nám občas otevřely výhledy na nám neznámé věžičky vzdálených kostelů. Na křižovatce s Masarykovou ulicí jsme odbočili vpravo - některé mapy uvádějí ulici stále jako Masarykovu, jiné jako ulici Na náměstí. Jak je to ve skutečnosti říct bohužel nemohu, drželi jsme se šipek a příliš jsme po názvech ulic nekoukali. Mapy jsme sehnali až později. To jsme i zjistili, že cesta k historickému centru může být i trochu kratší (ze Štefánikovy ulice odbočit vpravo do Sedlecké ulice, přes Anenské náměstí, Vladislavovou ulicí také dojdete na Palackého náměstí, kde je informační centrum a kam jsme i my směřovali), ale tahle nás dovedla k parku s kostelem Panny Marie na Náměti. Spolu s kostelem sv. Jakuba patří tento kostel k nejstarším kamenným chrámům ve městě. Byl založen v 1. polovině 14. století. Dokonce jsme mohli otevřenými dveřmi nahlédnout dovnitř. Skutečně kostelní výzdoba vč. oltáře i kazatelny byla převážně kamenná. Fakt zajímavé.

Od kostela jsme pokračovali ulicí Na Náměstí a dostali se do Tylovy ulice - na křižovatku „T", kde jsme byli mírně zmatení. Mohli jsme odbočit vlevo nebo vpravo, ale šipka historické centrum a informační středisko směřovala rovně. Vlevo na hotelu Zlatá stoupa bylo klasické zelené „I" znázorňující informační centrum. Tak jsem odvážně vstoupila do hotelu, abych zjistila, že informační centrum tam sice není, že do historického centra jsme měli odbočit vpravo. Ale velice příjemná paní nám dala malou mapku centra s vyznačenými ulicemi a památkami, kterou mají pro hosty hotelu - prostě skvělý.

Takže Tylovou ulicí mírně do kopečka jsme došli na Palackého náměstí - náměstí nepravidelného tvaru, kde byla jednak informační tabule, ale také vpravo velké informační středisko, kde jsme získali druhou mapu města - větší - formát A4, ale měla jediný problém. Bylo tam toho sice výrazně víc, ale tak malým písmem, že jsme byli rádi za hotelovou mapku. Tu druhou jsme si ale pečlivě schovali, abychom si podle ní mohli naplánovat další návštěvu Kutné Hory.

Musím přiznat, že náměstí jsme si až tak moc neprohlédli (což mne nyní docela mrzí), protože jsme si už moc přáli být u těch dalších známých památek. Všimla jsem si renesančního domu s barokním štítem, sošek apod.

Z Palackého náměstí jsme se vydali hned 1. ulicí vlevo - ulicí 28. října. A než jsme se nadáli byli jsme na Havlíčkovo náměstí, kde jsme hned viděli sochu Karla Havlíčka Borovského, Vlašský dvůr a za ním Kostel Sv. Jakuba.

Měli jsme štěstí, bylo 12,40 hod., na 13. hodinu jsme si mohli zakoupit vstupenky do Vlašského  dvora na prohlídku mincovny s průvodcem za 80,- Kč na osobu. A tak jsme volnou chvilku využili - pod komplexem budov je malý parčík s vyhlídkou. Přes údolí řeky Vrchlice bylo možno se pokochat pohledem na chrám sv. Barbory a na Jezuitskou kolej. To byl pohled. Ještě kdyby nám to sluníčko nasvítilo, bylo by to ještě hezčí. Ještě jsme stačili zajít ke kostelu sv. Jakuba - prvnímu kamennému kostelu ve městě, bohužel zavřenému.

A už jsme spěchali na prohlídku Vlašského dvora, který sloužil dříve jako královská mincovna. Počátkem 15. století se stal oblíbeným místem krále Václava IV., který zde nechal vybudovat reprezentační i obytné prostory s věží a kaplí, v nichž nechal umístit královské poklady. Nyní je tam muzeum mincovnictví, můžete si velice dobře představit, jak se mince razili. Zde jsme se mnozí setkali poprvé s názvem šmitny - byly to mincovní kovárny, které se nacházely v přízemních prostorách Vlašského dvora. Prohlídli jsme si královskou kapli, která patří k vrcholům české gotické architektury, a královskou audienční síň,  kde roku 1409 vydal král Václav IV. Dekret kutnohorský a která se stále využívá k slavnostním zasedáním i příležitostem. Konají se zde svatby, vítají se noví občánci.

Prohlídka trvala cca 40 minut a my jsme pak už pospíchali k Hrádku, kde je jedno z nejstarších a nejbohatších muzeí v České republice - Muzeum stříbra. Prozíravě jsme se na 14. hodinu předem mailem objednali. Vyšlo to téměř akorát - problém byl jen v tom, že nám nějak nevyšel čas zajít se někam najíst. Něco málo jsme měli s sebou na zpáteční cestu a tak jsme to cestou rychle snědli. Hlad se už neúprosně hlásil. Obešli jsme Vlašský dvůr, hned ještě před kostelem sv. Jakuba jsme odbočili vlevo (lze obejít i kostel, ale pak neuvidíte starý, sice neopravený dům s nádherným velice zachovalým renesančním portálem) a prošli do úzké Ruthardské uličky, která nás dovedla k Hrádku. Původně to byla dřevěná tvrz chránící město, ale postupně byl přestavěn na obytné sídlo.

Tady na nás čekalo příjemné překvapení. V rámci oslav dne vzniku Československa byl vstup do tohoto muzea zdarma. V muzeu jsou dva okruhy: I.okruh „Město stříbra" a II. Okruh „Cesta stříbra". Velice příjemný pán - tvrdil že brigádník - nás provedl II. okruhem. Prohlídka trvala 1,5 hodiny, byli jsme seznámeni velice zajímavým způsobem s těžbou stříbra, technologií zpracování, s výrobou mincí. Nejdříve jsme se zastavili u obrovského těžního stroje, kterému se říkalo trejv. Byl poháněn párem koní, kteří se motali v kruhu a byli schopni z dvousetmetrové hloubky vyzvednout až 1 tunu stříbrné rudy.

A odtud jsme vyrazili na exkurzi do podzemí - do stříbrných dolů. Navlékli nás do perkytlí - tedy hornické haleny se skřítkovskou kapucí, vybavili nás ještě helmou a již novodobou svítilnou. Nejdřív jsme sešli po spoustě schodů do podzemí, pak prošli štolou dlouhou přes čtvrt kilometru, minuli zatopené štoly s průzračnou vodou a skoro všude jsme mohli ve stěnách sledovat drobné vrypy hornických kladívek, ale i překvapivou krápníkovou výzdobu, která je způsobena současným osvětlením. Cesta se místy zužuje, snižuje - proto to oblečení, aby člověk nevylezl špinavý, příp. s rozbitou hlavou. Stálo to za tu zkušenost, ale být tam celé dny, celá léta, ne - to bych tedy opravu nemusela. Zpátky jsme se vraceli kousek přes město - nezasvěcení nás překvapeně pozorovali. Ještě jsme vyslechli pár zajímavostí, prohlédli si makety původního zařízení potřebného pro úpravu stříbrné rudy. A s milým pánem se rozloučili.

Pak jsme si prohlédli už  sami i 1. okruh „Město stříbra" - o historii města od jeho založení až po 16. století, zaměřený na geologii, archeologii, historii a numismatiku. Výstava byla v nádherných gotických sálech Hrádku, kde se člověk kochal už i vlastním prostředím.

Téměř po další hodině opouštíme Hrádek a kolem Jezuitské koleje míříme k chrámu sv. Barbory. Jezuitská kolej je barokní stavba - právě končí rekonstrukce, která byla zahájena roku 2004, ale v nejbližších dnech bude zpřístupněna veřejnosti. Bylo možno si kolej výjimečně prohlédnout už dnes, jenže nějak jsme fakt už nestíhali. Jen jsme nakoukli dovnitř do přízemních vstupních prostor, kde nás zaujala hosteska, u které jsme si zakoupili ochutnávku vína z kutnohorských sklepů. Po uměle navršené terase před kolejí s 13 sochami světců (po falešném mostě) jsme se přesunuli konečně ke chrámu sv. Barbory. Za 50,- Kč jsme mohli vstoupit do nádherného chrámu.

Chrám sv. Barbory se začal stavět r. 1388 a jejím prvním architektem byl pravděpodobně Jan Parléř. Stavba šla ale velice pomalu, do husitských válek se stavba vyšplhala skoro do poloviny dnešní výšky, a na té zůstala až do roku 1547. Další úpravy chrámu pokračovaly až do roku 1905, což znamená, že Barbora čekala na své dokončení víc než 500 let. Po celou dobu se v ní ale k bohoslužbám scházeli obyvatelé města a modlili se ke své patronce. Modlili se k ní i dole pod zemí, zvlášť při závalech. Uměla horníky vysekat z dokonale beznadějných situací. Zkazek o její pomoci se v Hoře tradovalo stovky. Otevírala jim tvrdou skálu, svítila ve tmě nebo ukazovala cestu. Mít nahoře chrám bylo jako zajistit si dole ochranu nebo v ní aspoň doufat.

Škoda, že bylo zataženo, dokonce pršelo, navíc se už začínalo stmívat. Chrám byl nádherně nasvícen z jedné venkovní strany, bohužel uvnitř bylo už poměrně šero. Přesto jsme si prohlédli všech 15 oltářů. Aspoň máme o důvod víc se sem ještě vrátit. Ještě jsme si udělali povinnou procházku okolo kostela - mezitím se setmělo, takže nasvícená strana byla úplně nádherná. Na druhé straně bylo lešení, chrám se také mohutně opravuje.

Vracíme se Barborskou ulicí (přes falešný most) okolo Jezuitské koleje. Ještě chceme najít kamennou kašnu, která mi na obrázcích připomíná velikou královskou korunu. Proto za Jezuitskou kolejí odbočujeme vlevo Smíškovou ulicí, pak první vpravo - při spodní straně náměstí Národního odboje jsme prošli na Rejskovo náměstí - to už byla vidět obrovská kašna. Klidně by se mohla jmenovat i obří. Na jedné straně je vysoká 4 metry. Nechali ji vystavět v r. 1493. Voda se do ní přiváděla dřevěným potrubím dlouhým až 4 km a pro vodu se prý chodilo dovnitř do kašny. Nyní byla stavba uzavřena. Voda vytékala z kašny na dvou místech směrem k městu. Bohužel byla už tma, ale zde ještě světla v chodníku nebyla rozsvícena. Škoda. Určitě by byla taky kašna nádherně nasvícena.

A to je téměř konec našeho nádherného výletu. Jen si ještě něco musíme koupit k jídlu. To jediné jsme skutečně nějak nezvládli. A tak pospícháme za kašnou přes náměstí rovně do Husovy ulice na nám známé, ale teď setmělé Palackého náměstí a pak už naší známou cestou Tylovou ulicí, ulicí Na náměstí a tentokrát po hlavní Masarykově ulici zpátky až ke Katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Je to kratší a provoz na hlavní silnici už utichl. Tak ještě do Alberta pro svačinu - nebo  pro večeři?

K nádraží je to zhruba 1 km a my máme ještě víc jak půl hodiny času. A tak jsme zašli ještě do hotelu U růže, kde jsme si už dopoledne dali pivo. Aspoň zaženeme trochu žízeň. Mladá příjemná paní majitelka si nás pamatovala, měli vařenou výbornou hustou pórkovou polévku a tak vše dobře dopadlo. Za 20 minut jsme zvládli sníst polévku, vypít pivo a s Petkou piva v ruce jsme spěchali na nádraží. Musím říct, že to byla příjemná tečka za celým dnem.

Opět přesně podle jízdního řádu - v 18,33 přijel vlak, a vše opět jelo tak, jak by to mělo jezdit vždy. Cestou z Kolína jsme ještě snědli i ty nakoupené zásoby, vypili pivo a byli rádi, že už jedeme domů. Bylo toho docela dost. Jen se divím, že jsme se zvládli ve 22 hodin v Plzni vzbudit a nepřejet do Chebu. Ještě jsme se stačili shodnout na tom, že tam musíme vyrazit  ještě jednou, je tam toho ještě moc. A pak každý už domů tím svým směrem. Bylo to super.