Po památkách Kutné Hory II.

Jak jsme si před rokem slíbili, tak jsme letos udělali. Tentokrát jsme využili akce Českých drah, kdy na Den železničářů 25. 9. 2010 bylo možno cestovat na jízdenku SONE+ až pěti dospělým lidem. Takže 90,- Kč na osobu. Jak jsme to zjistili, hned jsme se shodli na tom, že to jedinečná šance prohlédnout další část kutnohorských památek.

Předpověď počasí nám moc nepřála – od západu se mělo zatahovat a pršet. Doufali jsme, že než to dojde na východ, že si aspoň něco prohlédneme. Předpověď nelhala - v Plzni už začínalo lehce poprchávat, než jsme došli na nádraží. Než jsme dojeli do Prahy, bylo všude zataženo a pršelo. Ale v Kutné Hoře bylo zatím sucho, i když zataženo.

Dojeli jsme opět zcela přesně. Tentokrát jsme si zjistili, že můžeme ještě přestoupit na motoráček a nechat se dovézt až přímo do zastávky v centru města. Pěší cestu přes Sedlec už známe a získáme tak více času na prohlídku historického centra. Vlaky na sebe navazovali, takže za chvilku jsme vystupovali na pro nás neznámém místě.

Ale vybaveni mapou jsme ani nezaváhali a hned vyrazili správným směrem. Před nádražím Nádražní ulicí vlevo, na křižovatce kousek doleva a hned Sokolskou ulicí vpravo. Došli jsme k hotelu Zlatá stoupa – rovně jsme to už znali a tak jsme odbočili vlevo do ulice Roháčova. A dobře jsme udělali. Najednou se před námi objevila rohová vila – žlutá nádherně opravená – s věžičkou, či skoro se dá říct se soukromou rozhlednou. Později jsem si našla, že je to patrová novorenesanční stavba z roku 1903 se secesní výzdobou fasády. Hlavní průčelí, obrácené do Roháčovy ulice, je zdobeno znaky Čech, Moravy a Slezska.

Od vily jsme vyrazili nahoru ul. 28. října, přes Havlíčkovo náměstí, okolo Vlašského dvora a prošli pod kostelem sv. Jakuba. Tady jsme se zastavili na malé terase, odkud byl hezký pohled na chrám Sv. Barbory a opravenou Jezuitskou kolej. Současně mne po pravé straně zaujali dva domky s dřevěnými arkýři.

A tak jsme se tentokrát nevydali vpravo na Dačického náměstí, ale odbočili vlevo do krátké romantické Ruthardovy uličky, prohlédnout si domky i z druhé strany. Při minulé návštěvě jsme ji nějak minuli. Tzv. Ruthardka je romantická ulička táhnoucí se podél bývalých hradeb města spojující Hrádek, kostel Sv. Jakuba a Vlašský dvůr. Byla pojmenována podle význačného měšťanského rodu Ruthardů. Pověst říká, že bohatý kutnohorský měšťan Jiří Ruthard, který vlastnil v této uličce bohatě zařízený dům, byl tak lakomý, že než by své dceři dal věno, raději ji nechal ve sklepě zazdít. Rozina zemřela hlady, ale otec ji brzo následoval. Často se prý Rozina v domě zjevovala. Roku 1648 se dům náhle zřítil - v sutinách pohřbil 15 lidí.

A zde jsme se dočetli, že jeden ten můj hezký domek je známý pod jménem Dům Lucernářovký, pojmenovaný od pradávna po Václavu Lucernáři, jeho vlastníkovi z r. 1597 – 1605. Dům byl obnoven r. 1940. Ale i druhý dům je krásně opraven. Mám ráda takovéhle staré uličky. Škoda, že je tak krátká.

Cestou jsme si vyhlédli jednu zahradní restaruaci – vchod vedl z Ruthardky brankou v hradbách kamsi nahoru po schodech. Upoutávka slibovala jídla za docela rozumné ceny. Sem se pokusíme vrátit na oběd. Uvidíme.

Zatím jsme prošli k Hrádku a vydali se Barborskou ulicí okolo opravených Jezuitských kolejí k Chrámu Sv. Barbory. Abychom si ho tentokrát prohlédli za denního světla. Loni navíc bylo okolo chrámu postavené lešení, letos jsme si ho mohli vychutnat v plné kráse. A musím říct, že jsem prohlásila, že obě prohlídky byly fantastické. Loni, kdy venku už bylo hodně šero a dovnitř svítilo hlavně světlo z venkovního nasvícení chrámu, dávalo vnitřku zajímavý tajuplný nádech. Zdaleka jsme neviděli vše v takové nádheře jako tentokrát za plného světla, ale v řadě případů měly ty tajemné hry světla a stínů co do sebe. A věřím tomu, že kdyby se nám podařilo navštívit chrám za plného slunečního světla, zase by ty pohledy byly jiné. Je zajímavé, jak skutečně je vidět, že chrám je zasvěcena patronce horníků. Jak se tam setkáváte s hornickými výjevy, které nejsou jinde v kostelích tak běžné.

Obešli jsme celý chrám a samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ještě prohlídku Kaple Božího těla, nádherně zrekonstruované památky vrcholně gotického baroka. Je to nenápadná stavba před Katedrálou Sv. Barbory s rovnou střechou, ze které je hezký pohled na katedráhu, do údolí říčky Vrchlice, ale i na Kutnou Horu. Kdybychom netušili, že tu něco takového má být, asi bychom se ani nevšimli a prošli k zpátky k Jezuitským kolejím.

Nyní jsme se vydali kousek opět nám již známou cestou, okolo kolejí zahnout doleva a hned doprava malým parčíkem na Rejskovo náměstí prohlédnout si za denního světla kamennou kašnu. Pro změnu probíhá rekonstrukce zase tady. Naštěstí lešení bylo pouze z jedné strany a tak jsme si ji přece jen mohli prohlédnout. Patří mezi veřejné stavby běžného charakteru, lze ji ale zařadit mezi stavby reprezentující Kutnou Horu. Ze stavby je vidět úcta kutnohorských měšťanů k vodě. Té zde odjakživa bylo málo a přivedení vydatnějšího pramene do města dřevěnými trubkami bylo událostí hodnou úcty. Kašna byla postavena v roce 1495 a za jejího autora bývá pokládán Matyáš Rejsek – autor pražské Prašné brány. Je až 4 metry vysoká, měla dokonce vysokou šestibokou střechu. Používala se až do 19. století.

Na Rejskově náměstí, přímo proti kamenné kašně, stojí Dům u rytířů, který se zcela vymyká stylu ostatních měšťanských domů. Byl přestavěn v roce 1824 v klasicistním slohu. Fasádu zdobí figurální reliéf dvojice rytířů.

Za kašnou jsme odbočili vpravo Husovou ulicí. Již od kašny je na levé straně ulice vidět nově opravený jednolodní kostel Sv. Jana Nepomuckého, který je jedinou chrámovou barokní stavbou ve městě, je to jediný kutnohorský kostel, který byl postaven a vybaven v jediném stylu - pozdním baroku s prvky rokoka a barokního klasicismu. Samozřejmě prohlídku kostela jsme si naplánovali a moc jsme se na ni těšili. A nezklamalo nás to. Nádherné baroko. A když jsme si přečetli, k čemu kostel taky sloužil a jak to tam vypadalo, tak můžeme jen smeknout nad prací restaurátorů.

Ale to už se začal ozývat hlad. Jen se nám nechtělo odtud ještě odejít. Vždyť za rohem je vyhlášený Kamenný dům. Stačilo jen za kostelem se vydat vlevo a pak vpravo – ale to už ho nemůžete přehlédnout. Patří k jedné z nejvzácnějších a nejkrásnějších dochovaných gotických památek v Čechách. Patří k vrcholným projevům měšťanské architektury vůbec. Tento dnes nejproslulejší kutnohorský dům pamatuje již dobu předhusitskou. Musím přiznat, že o Kamenném domě jsem jen slyšela, ale na obrázku jsem ho neviděla. A když jsem ho viděla ve skutečnosti, zůstala jsem v němém úžasu, že něco takového vůbec existuje. Je to pomalu jak malý zámeček. Další kutnohorská nádhera. Do muzea jsme nešli – zvítězila přízemní starost – jít se někam najíst.

Za Kamenným domem má být údajně ještě bývalý kostel a špitál, ale o tom jsme si nic zvláštního nedočetli a tak jsme tam nakonec ani nevyrazili. Pokračovali jsme dál kousek ulicí podle Kamenného domu a u malého parkoviště odbočili do Šultysovy ulice, ve které úžasnou dominantou je Morový sloup – další skvost kutnohorského baroka. Dílo jezuitského sochaře Bauguta vzniklo mezi lety 1713 - 1715 jako reakce na morovou epidemii, při níž v roce 1713 zahynulo více než tisíc lidí. Na vrcholu sloupu se nachází socha P. Marie Immaculaty. Jak bývá v Kutné Hoře obvyklé, i na morovém sloupu se objevují pracovní motivy, tentokrát v podobě plastik havířů.

V Šultysově ulici jsme si ještě museli všimnout po levé straně domu čp. 166 - dvoupatrového domu s gotickým jádrem, který byl přestavěný gotickorenesančně (portál, podloubí, průčelí) a v letech 1833-34 klasicistně. Ve 20. století bylo upraveno průčelí.

Na druhé straně je dům č. 173 U Mramorů – dvoupatrový objekt, podle propojených sklepů prý stojí na místě dvou gotických domů, byl přestavěn renesančně před rokem 1576. Portál vznikl po roce 1591. Z konce 19. století jsou malby na fasádě. V současné době je zde mexická restaurace Calaveros. Ta nás však na oběd nenalákala.

Zato nás lákala pivnice v Domě u Havířů na konci bloku. Je to také patrový rohový dvojdům - přední dům čp. 154 je gotického původu, přestavěný raně barokně kolem roku 1686 a raně klasicistně kolem roku 1787. Zadní dům čp. 155 má gotické jádro, byl obnoven ve stylu napodobujícím renesanci. Jenže tam měli bohužel jen pizzu – ani tak jsme si oběd nepředstavovali. A tak jsme alespoň ochutnali zdejší Dačické pivo, prohlédli interiér domu.

Pak jsme se vydali přes křižovatku a prošli úzkou snad bezejmennou uličku. Podle kostela Sv. Jakuba jsme se rychle zorientovali, našli Ruthardku i branku do restaurace. Až později jsme zjistili, že jsme v hotelu U hrnčíře, který má hlavní vchod z Barborské ulice. Ale cesta, kterou jsme si zvolili, byla romantičtější. Ceny zde byly různé, ale hotovky byly skutečně za rozumné ceny. Obsluha byla rychlá, dobře jsme se najedli, víc jsme nepotřebovali.

Tentokrát jsme vyšli již hlavním vchodem a dali se doprava. Potřebovali jsme se vrátit zpátky do Šultysovy ulice. Na konci jsme odbočili vpravo a hned vlevo - jinou úzkou uličkou, tentokrát Mincířskou. Pokračovali jsme Šultysovou ulicí, ještě se podívali na Kamenný dům, ale pokračovali vpravo ulicí Jiřího z Poděbrad, abychom se podívali na klášter Voršilek. Cestou vpravo nás ještě překvapila opravená neorenesanční stavba z let 1887-88 - budova Českobratrského evangelického sboru.

A už jsme před sebou viděli velký kostel, který ke klášteru řádu sv. Voršily byl přistaven až na počátku 20. století. Část kláštera vedle kostela již tak hezky opravená není. Areál kláštera obklopuje vysoká zeď, takže jsme vlastně nic moc neviděli. Jen to že klášter (snad zatím) není opraven. Trošku nás to zklamalo, architektem kláštera je Kilián I. Dientzenhofer a jeho stavby jsou vždy nádherné a tak jsme se opět těšili na další jeho skvost – tentokrát bohužel marně.

Čas neúprosně utíkal a tak jsme se vydali směrem na hlavní Palackého náměstí, kde měly být slavnosti – snad vinobraní. Kousek zpátky, před budovou Českobratrského evangelického sboru jsme zahnuli vlevo a prošli uličkou Na Sioně do Vladislavovy ulice, abychom se ještě podívali na Knížecí dům a Sankturinovský dům.

Knížecí dům byl trošku víc vlevo - je tvořen dvěma gotickými domy, spojenými po roce 1477. V prvním patře má být místnost zaklenutá síťovou žebrovou klenbou, další místnosti mají gotický trámový strop a renesanční kazetový strop. Dům byl přestavěn po r. 1770 barokně. Nyní je  upraven pro potřeby lidové školy umění.

Sankturinovský dům je vlastně rohový dům – vchod má z Palackého náměstí. V době naší návštěvy byl ze strany náměstí obklopen lešením. Je to impozantní palác s barokní fasádou, který pamatuje počátky města. Koncem 13. století zde prý stál věžový dům, jehož gotická věž sloužila k bydlení, ale také k obranným účelům,  v areálu domu se nacházel výrobní objekt, kde se zřejmě hutnilo stříbro. Roku 1481 dům koupil zlatník Beneš, který patřil k významným osobnostem města. Dostal se do finanční tísně a svůj krásný dům musel prodat Sankturinovi z Nedvojovic – po něm se dům jmenuje až do dnešní doby. Umělecky nejcennější částí domu je kaple ve 2. patře věže. Zde musím ještě říct, že věž jsme zahlédli cestou do Vladislavovy ulice a nějak jsme nechápali její význam – dokud jsme si to vše nepřečetli. V kapli je prý kroužená klenba z doby krátce po roce 1491. Na stěně je dodnes dochována freska, znázorňující průčelí paláce v pozadí s pohledem na město a se skupinu postav.

Větší stavební úpravy zažil dům ještě v letech 1787-1793, kdy dostal novou fasádu a mansardovou střechu, která je pro něj charakteristická dodnes. Tato úprava přeměnila původní gotický palác v důstojný měšťanský dům. V současné době je v něm informační středisko a Muzeum alchymie. V prvním podlaží se nalézá kongresové centrum.

A tím se celý náš výlet chýlil ke konci. Na Palackého náměstí jsme ochutnali samozřejmě burčák, jeden koupili na cestu. Neodolala jsem a koupila ještě dvě lahve vína, ať taky ochutnáme víno z kutnohorských vinic.

Z náměstí jsme se vydali Tylovou ulicí k nádraží. Ještě jsme uviděli patrový Tylův dům čp. 507. Původně se jmenoval "Dům u zlatého hřebene" .Je to dům s gotickým jádrem, přestavěný kolem roku 1731. Ve své nynější podobě vznikl po velkém požáru města v roce 1823, kdy lehla popelem velká část této městské čtvrti. Na fasádě je výklenek se soškou Panny Marie a od r. 1862 pamětní deska Josefa Kajetána Tyla , kde jsme si přečetli, že zde se 4.2.1808 narodil J.K. Tyl. V budově jsou umístěny dvě stálé expozice. Jedna je věnována životu a dílu této významné osobnosti českého národního obrození. Od roku 2009 je nově otevřená expozice Kutnohorské podzemí a jeho průzkum, kterápřibližuje návštěvníkům nejdůležitější a nejzajímavější objevy speleologického průzkumu na území města Kutné Hory v posledních dvou desetiletích. Ani jednu prohlídku jsme už nestačili.

Začínalo pršet a my už  pospíchali na vlak – zase na zastávku Kutná Hora město a domů. Do Plzně jsme dorazili v dešti celí ušoupaní, ale spokojení, jak jsme to pěkně zvládli. A zjistili, že v Plzni pršelo celý den. Takže o důvod víc k radosti.