Pobaltím na kole

1. -18. 7. 2005

Věnováno: Jirkovi, který se těsně před prahem třicítky odhodlal vyzkoušet krásy stanování a spaní pod širákem, byl z toho půl roku dopředu nesvůj, s sebou si sbalil všechno, co doma našel a pak polovinu věcí posílal z Krakowa Tranzitem domů.

Účastníci: Tomáš Vaculík, Lucie Kučerová, Jiří Janošec, Michaela Janošcová (tehdy ještě Dvořáková). Jelikož nejsme trampové, nemáme žádné přezdívky. Kdybychom trampové byli, měli bychom je.

Přestože je tento cyklovandr už pět let starou záležitostí, patří k nejlepším cyklistickým akcím, které jsme absolvovali. Hlavně nepropadnout nostalgii...

1. den (1.7., pátek)

Vždycky je dobré, když máte kamaráda, ten kamarád má kamaráda a ten kamarád kamaráda má dodávku, kterou vás odveze i s koly a ušetříte si část cesty vlakem. Nás ten kamarád kamaráda svezl z Havířova do Krakowa a ušetřil nám tak nepříjemné přestupování s koly naloženými bágly na bezmála třítýdenní vandr. Rychlík z Krakowa měl vagón určený jen pro kola, o čemž se nám tady před pěti lety mohlo jen zdát. Tak nás alespoň nechali naložit kola těmi nejužšími dveřmi místo toho, aby otevřeli střed vagónu.

2. den (2.7., sobota), najeto 109 km

Z Krakowa jsme během noci přejeli vlakem Polsko a vystoupili 30 km před polsko-litevskou hranicí v Suwalki. Cesta proběhla v klidu, skoro celou noc jsme prospali. Jiřík se vyspal tak dobře, že hnedle po kuropění, jen co ptáci zazpívali, krávy zabučely a průvodčí ztichla, spravil náš foťák, který vypověděl službu hned ze startu.

Poznatek č. 1 nejen z tohoto výletu: vlaky mají většinou bezbariérový nástup, zatímco do našich musíte kola pracně vynášet po schodech.

P.S. Ve vlaku jsme založili kapelu.

Nasedáme na kola a k hranicím Litvy dorážíme asi v 11 hodin. V Sasnavě míjíme o půl páté odpoledne svatbu a míříme do Veiveriai. Druhá vesnice, ve které není hospoda. Zkoušíme lahváče Švyturys (z Klaipedy). Spíme vedle silnice pohození na louce, narychlo pak ještě stavíme stany, protože se ženou podezřelé mraky. Zbytečná akce...

Lucce spadlo na hlavu kolo, které neustálo nerovnost terénu a pod kterým ležela..Komu není rady....naštěstí se nic nestalo.

3.den (2.7., neděle), najeto 91 km

Dojeli jsme do Kaunasu. Město je velké asi jako půlka Prahy a jeho centrum je docela sympatické. V letech 1919-1939 byl Kaunas z důvodu polské okupace Vilniusu hlavním městem samostatné Litvy. Z něj musíme asi 13 km po dálnici, což není nic příjemného. Přestože se honí mraky, je dost vedro.

Ve Vandžiogale konečně zkoušíme točené pivko :-) Slečna v obchodě-hospodě výborně čepuje. Natočí pivo, pěnu vydlabe lžičkou, vyháže ji do dřezu a pivo dotočí. Chutná to jako pivo, ze kterého vám někdo vyháže pěnu lžičkou... :-)

Poznatek č. 2: Pivo mají Litevci dobré (některé), ale silné. Pokud jde o chuť, zjišťujem časem, že je paradoxně lepší pít lahváče.

Spát budeme u rybníka. Je to super místo se super vodou a super placem pro naše super stany, na které se nakonec stejně vykašlem. Večer nás ještě ale "vyhnali" nějací pařmeni, kteří přijeli v devět večer k vodě, otevřeli auta, pustili dvě rádia současně a naši přítomnost lehce přešli. Tak jsme se posunuli o kus vedle a byl klid. Akorát v noci byla taková kosa a taková rosa, že nám furt teklo z nosa, takže skrz tu kosu a rosu asi budeme stavět stany i za pěkného počasí.

Litva je země paradoxů. V červenci tu kvete řepka a zároveň jsme vyplašili hejna vran....

4. den (4.7., pondělí), najeto 112 km

Dojeli jsme do města Panevežys. Už brzy (pravděpodobně zítra) protneme litevsko-lotyšskou hranici. Pořád máme slušné tempo a vypadá to, že průměr okolo 100 km na den udržíme i dál. Aby taky ne, když celé Pobaltí je placaté a jede to skoro samo .-)

Jsme všude (i během další cesty) za exoty. V Litvě potkáme jedinou dvojici cyklistů a většině místních při občerstvovacích zastávkách musíme vysvětlovat, že máme dovolenou a že ji prostě takto trávíme. Holt Litevci asi mají objevování krás cykloturistiky teprve před sebou...

Jedeme do 21. 30. Čím severněji se dostáváme, tím později se stmívá, vidět je skoro do půl dvanácté.

Poznatek č. 3: Teplotní výkyvy mezi dnem a nocí jsou fakt veliké, přestože od začátku výletu nás zastihly vedra, které prý ani místní už dlouho nepamatují.

5. den (5.7., úterý) 105 km

Ráno zjišťujeme, že jsme přejeli Horu křížů. Ne, že bychom měli nějak moc dopředu naplánováno, kudy pojedeme a co chceme vidět, ale právě Hora křížů patřila do seznamu předurčených zastávek. Operativně měníme plán zpáteční cesty, uvidíme ji potom.

Ukrojíme posledních 15 litevských km a přijíždíme k lotyšské hranici. Celník je příjemný jak osina v pr...chybí mu už jen samopal, kterým by nás postřílel. Kašlem na něj a jedem do Bausky. Jenomže lotyšská silnice je v podstatně horším stavu než litevské cesty. Jednak zmizela krajnice, jednak je cesta rozbitější a řidič bezohlednější. Ke všemu je kousek za hranicí nabouraný kamion a z obou stran se tvoří kolony. Tu naši suverénně předjíždíme. Ale když jsou auta v pravidelných intervalech hromadně vypouštěna, raději vždycky zastavujeme a necháváme je v rámci pudu sebezáchovy projet.

Bauska je škaredé, oprýskané město. Ulice lemují polorozbořené domy, ale mají zde docela sympatickou zříceninu hradu a krásný zámek Bauskas Pils. V Restauraci Pod hradem si dáváme pivo a stejně jako v Litvě to na první pokus nevychází, musíme se specializovat na lahváče. No co už....pijeme Aldaris. Krajina je už od včerejška totálně plochá, je tady hezky, ale tak nějak stejně. Taková Haná, jen to jejich nářečí je méně srozumitlné.

Konečně jsme poznali, co je "pylnaja daroga". Asi 35 km jízdy neuvěřitelným prachem, štěrkem, šotolinou a dírami nás docela zdecimovalo. Je to moc fajn. Když kolem vás projede auto, trvá dalších pět minut, než si prach sedne. Při tom se na vás lepí, leze vám do věcí, sedá si na mastné části kola... Aby toho nebylo málo, má Lucka defekt. Když jsme konečně zase najeli na naši původní asfaltku, která se už ani zdaleka nepodobá té litevské, chceme najít vodu na mytí. Marně. Tak tak jsme stihli postavit stany před setměním. Spíme na kraji lesa. Zvěsti o komárech, které se k nám před cestou donesly, nelhaly. Jsou jich tu mraky.

Poznatek č.4: Jedete-li na kole s brašnami a dalším nákladem, vždy píchnete zadní kolo, abyste museli všechno posundávat a znovu naložit...

6. den (6.7., středa), najeto 88 km

Aniž by nás cokoliv přejelo, míjíme ceduli s nápisem Riga!!! Riga je krásné, starobylé, přístavní, neprůjezdné a hlavní město. Hned po příjezdu se strhla hotová průtrž mračen. Byli jsme zrovna v infocentru kupovat pohledy. Spadlo to tak najednou, že Jirka nás ani nestihl přijít varovat. Takže všechno je mokré, my naskrz. Převlíkáme se, vybalujeme a znovu balíme v samotném centu Rigy, v podchodu muzea. Turistům i místním se to líbí, alespoň si můžou očumováním promoklých cyklistů zkrátit čas. Někteří jsou vůbec zajímaví. Jeden dědula se úplně zapomněl a naprosto fascinovaně asi minutu zíral na Jirkovo kolo.

Centrum Rigy je hezké. Prošli jsme, co se dalo, nakoukli jsme i do přístavu a potom jsme jeli na českou ambasádu v dobré víře, že se nám dostane alespoň několika základních informací ohledně přejezdu Kurské kosy a nutnosti víza. Jenomže státní svátek je holt státní svátek, takže zaměstnanci ambasády zřejmě slavili upálení Jana Husa. Každopádně nepracovali. Nevadí, přes Rigu se budeme i vracet, zeptáme se na zpáteční cestě. Opět prší. Riga byla jediným místem, kde pršelo cestou tam i zpět. Potom už pršelo jen na samotném konci naší cesty. Po těch vedrech je to docela úlevné, přesto se schováváme na benzině a z pivek si vybíráme Pilzenes livu.

Večer dojíždíme k moři. Spíme v lese, kousek od pláže. Komáři jsou nesnesitelní a spacáky mokré. I maďarský guláš si musíme kvůli komárům ohřát v předsíňce stanu.

7. den (7.7., čtvrtek), najeto 91 km

Ráno je zase parno. Sbalíme stany a jen se přesuneme o pár metrů k moři. Dostrkat tam ovšem pískem těžká kola je docela dřina. Moře je ne že studené, ale ledové jako kráva, vedra nevedra. Holt Balt.... Jirka s Míšou tam ovšem hrdinně lezou a ještě se tváří, že jako pohoda. Tak tam lezu taky. Hned jsem pochopil, že jejich úsměvy nejsou úsměvy, nýbrž křeč.

Vyjeli jsme asi ve dvě odpoledne. Po osmi kilometrech jsme ještě jednou "posnídali" a pak si švihli 64 km téměř na jeden zátah. Do cesty se nám postavilo Muzeum barona Münchhausena (barona Prášila) a muzeum voskových figurín v Kirbiži. V Salcgrivě potkáváme v hospodě kolegy - teprve třetí cykloturisty za celý průjezd Litvou a Lotyšskem. Pijeme Užavas. Jo a já jsem si dal ráno Budvar :-)

Poměrně šíleným tempem jsme dorazili k estonské hranici. Celník byl tentokrát příjemný. Vyměnili jsme peníze (už čtvrtá cizí měna v peněžence). Na hranici se jdeme s Jirkou oholit, abychom se líbili Estonkám.

Poznatek č. 5: V Litvě, Lotyšku i Estonsku má každá i sebemenší vesnička obchůdek se smíšeným zbožím, které většinou fungují i jako hospůdka. A všechny mají otvíračku cca do 21.30. I v neděli.

8. den (8.7. pátek), najeto 104 km

To, co nám ráno sedělo na stanu, měl být asi luční koník, ale málem by se za něj dal zapřáhnout povoz. I hovada tady dosahují rozměrů našich sršňů...

Od rána je neuvěřitelná výheň , postupně se ale zatahuje a počasí je pro jízdu docela příjemné. Zastavujeme v první estonské vesnici Häädemeeste. V obchodě nic moc, pivo zkoušíme ve vedlejší hospodě. Paní vrchní ho nevybírá lžičkou, ale zato ho natočí rovnou bez pěny. Navíc je jak sodovka. Borci vedle pijou lahváče. Asi ví proč. Piju Pärnu olu.

Jiřík má moribundus. Po všech jeho (dosud nezmíněných) zraněních další problém. Ale je statčný a nebrečí.

Dojeli jsme na předměstí Pärnu. Jirka uviděl hypermarket a tím pro něj přestává existovat okolní svět. Prohlídky hypermarketů prožívají s Míšou daleko intenzivněji než prohlídku památek a měst :-) Nakupujeme taky nějaký proviant. A pivko na osvěžení. Tentokrát ruské (Něvskoje klasičeskoje pivo iz Sankt-Petěrburga).

V Pärnu je zátoka v té zátoce je údajně nejteplejší moře z celého Baltu. Asi to bude pravda, protože jsou tu pláže a koupat se tady dá, aniž by hrozilo akutní podchlazení....

V Estonsku je o něco více cykloturistů, ale stejně pořád fungujeme jako atrakce - něco jako létající bagr nebo dvouhlavé dítě. Taky potkáváme naše včerejší známé (manželský cyklistický pár z Francie). Vzdálenost k Tallinu se krátí...Spíme na krásné, rovné a posečené louce. Komáři jsou tady v množství naprosto přijatelném, což je po třech minulých nocích úlevné. Hrajeme Člověče, nezlob se a jíme arašídy. Proč ne. Ve 23.30 je ještě světlo a pořádně se nesetmí vlastně celou noc. Je tady spíš takové pološero. Ale díky tomu se dá jet až do desíti do večera bez světel.

9. den (9.7., sobota), najeto 112 km

Furt vedro, hranice zoufaství se blíží mílovými kroky, hospoda nikde. Nacházíme ji až po 40 kilometrech jízdy. Je to jedna z mála vesnic, kde hospodu mají. Podél cesty taky téměř nic není. Pijeme Saku.

V Keila-Joa je druhý největší vodopád v Estonsku, tak jsme si k němu asi 10 km zajeli, abychom tu slávu neprošvihli. V našich poměrech by to byl takový hezký splav...

Spíme na docela fajn místě. Nebýt stromů, měli bychom i výhled na moře. Místo je téměř bez komárů, ráno jsme poprvé ve stínu. Do Tallinu zbývá 20 km.

10. den (10.7. neděle), najeto 70 km

Tallin je krásné, starobylé, zalidněné a tudíž velmi rušné město. Prohlídku jsme zahájili v ZOO, potom jsme pokračovali do centra města. To je mnohem rušnějěí a turisticky vděčnější než Riga. Antikvariát nabízí Haškova Švejka v estonštině. Lucka má narozeniny. Slavit je v Tallinu se nepodaří každý rok. Moc ale stejně neslavíme, jsme unavení, dokonce cestou z Tallinu nemůžeme ani najít kloudnou hospůdku, kde bychom si na tu slávu něco dali.

Spíme patrně na soukromé louce. Je posečená, mé alergii to nedělá příliš dobře. Přes celodenní hice je v noci zase hrozná zima. Když se to spojí s tím, že není moc tma, jsme ráno docela vyřízení.

11. den (11.7. pondělí), najeto 132 km

Už po prvních 13 km jízdy sedáme do příjemné hospůdky, jenže pivo opět netočí, ale přelívají z lahví. Ale možná je to lepší. Alespoň nabijíme telefony. Po dalších padesáti km nám křižuje cestu křišťálově čistý POTOK!!! Už několik dní nebyla šance se večer kdekoliv opláchnout, nedej bože umýt. Skáčeme do něj a smýváme ze sebe asi čtyřdenní pot a prach.

Zastavujeme v Paide. Mají tady věž, zbytky hradeb, cukrárnu s čokoládami a marcipánem, drahé pivo a žádné veřejné WC. Dávám si pivko u stánku za 25 estonských korun (50 našich), sedám na zahrádku, popíjím a s úžasem sleduju Lucku, Míšu a Jirku, jak zběsile křižují město a hledají záchody.

Taky je dobré zmínit, jakou cestou jsme sem přijeli. Protože asfaltová kaše, kterou jsme se brodili, abychom vzápětí vjeli do drobného štěrku, to je pro zocelení nervů každého bikera. Vzorek pláště je drobnými kamínky a rozteklým asfaltem vyplněný dokonale.

Doplňujeme zásoby vody, jejíž spotřeba je dnes nadstandartní. Už musíme šetřit penězi, estonské kroone pomalu docházejí a měnit další už nemá cenu. Zítra k večeru bychom měli být v Lotyšsku. Už aby. Lotyšsko, které se nám zdálo ve srovnání s Litvou drahé, se pomalu jeví jako výhra. Pijeme Presidendi pilsner a spíme na pěkné loučce.

12. den (12.7., úterý), najeto 90 km

Dojíždíme do Viljandi. Je tam starý kostel, pěkný visutý most a totální zřícenina hradu. Dosud plochá krajina se začíná mírně houpat. Dokonce se občas objeví něco, čemu už se dá skoro říkat kopec. Pijeme Frederika.

Opět nám bylo umožněno plahočit se asi 25 km "pylnajou darogou" a opět to všem zvedlo náladu. Už jsme si mysleli, že se budeme až do konce cesty nudit na asfaltkách. Spíme v Rüjieně u řeky. Bohužel na dost frekventovaném místě. Jistíme kola, jak se dá a doufáme, že tam ráno budou i s kompletní výbavou. Byly.

13. den (13.7. středa), najeto122 km

V Pobaltí snad vůbec neznají mraky a déšť. Kromě epizody s přeháňkou v Rize zažíváme už skoro 14 dní nehorázných veder. Ani místní podle svých slov nepamatují, že by tak dlouho v kuse nepršelo. Ne, že by nám vadilo, že je hezky, ale cestovní teplota by přece jen mohla být nižší. Pijeme hned po ránu pivo Bocmanis a jedeme do Valmiery. Ta je v centru rozkopaná, opravuje se a my musíme všechno obcházet a objíždět. Sedáme na lotyšskou pizzu s hranolkama a tak. Pijeme Piebalgu a Riga je 109 km daleko. Doplníme proviant a jedem. V Lotyšsku opět zmizela krajnice a opět začaly jezdit kamiony. Některé dost těsně kolem nás. Končíme 35 km před Rigou. Spíme v lese. Bez komárů.

14. den (14.7., čtvrtek), najeto 135

Znovu jsme slavnostně dojeli do Rigy. Jedeme na velvyslanectví pro informace o přejezdu Kurské kosy v naději, že tentokrát už nějaké dostaneme. Jenomže česká ambasáda v Rize funguje jako klasický český úřad. Takže nefunguje. Napřed nás s koly vyhodil na ulici týpek, ze kterého se později vyklubal účetní abmasády a který na nás řval, že být na americké ambasádě, už po nás střílí. Asi si nevšiml, že jsme na výsostném území ČR, debil. Později se nám omluvil, odkázal nás na konzula a nechal nás sedět na ulici na patníku. Konzul měl asi dvouhodinovou polední přestávku, během níž obědval a když doobědval a celý upocený přišel do práce, sdělil nám, že by nám hrozně rád pomohl. Tím bohužel jeho aktivita skončila. Jednak nic nevěděl a hlavně NIC nudělal. Bylo pro něj zatěžko byť jen zvednout telefon a zavolat na ruský konzulát, aby se zeptal, jestli potřebujeme vízum na ruskou část Kurské kosy, nebo zda stačí pouze jakési povolení. Zase člověk na svém místě.... Jedeme za Rusy sami. Víza jsou nutná a na počkání stojí 85 dolarů....

P.S. Že do Ruska potřebujeme vízum, to jsme samozřejmě věděli, jen jsme si nebyli jistí, zda se to vztahuje i na Kaliningrad, kterému část Kurské kosy patří. Navíc probleskovaly informace cyklistů, kteří tam byli pár let před námi, že opravdu stačí jen povolení. Nestačilo. A vízum jsme před cestou nevyřizovali, protože cesta přes Kosu původně nebyla v plánu.

I podruhé v Rize zmokneme. I když jen velmi zlehka. Taky potkáváme skupinku českých cyklistů. Jedou už 29 dnů a 2 měsíce cesty mají ještě před sebou. Míří do Petrohradu a zpátky (asi 6000 km). Byli to čerství maturanti a říkali nám, že jsme první cykloturisti středního věku, které potkávají :-) Pochopili jsme, že jsme žabaři a v pětadvaceti letech už i přestárlí... :-)

Dojeli jsme ještě na hranici a přestoupili do Litvy.Cestou jsme ale ještě viděli palác v Jelgavě. Hezký, až na to, že z něj oknem lítaly Odpadky. A před litevskou hrancií jsme ještě naládovali bonbóny malou ruskou holčinu, takové dítě ulice. Vyklubala se z ní Vika. Nabídli jsme jí Bonbpar, vzala si zkušeně všechny.

Piju vanagu (9%). Spíme u ovocného sadu. Jestli tady neokupujeme soukromý pozemek, tak už nikde.

15. den (15. 7., pátek), najeto 228 km

Ze sadu nás nikdo nevyhodil, akorát ze spacáků nás opět vyhnalo slunko. Dnes uvidíme Horu křížů. Ve hře je taky trajekt do Gdaňska. Stavíme v Joniškisu kvůli záchodům, jenomže tamní záchody nemají prkýnka. Tak jedeme dál a zastavujeme na benzině. To, čemu tam říkají toaleta, nemají snad ani na Balkáně. Nebyl to klasický záchod, nebyl to ani turecký záchod, nebylo to vlastně nic. Jen díra do země. Ale pečlivě zamčená a klíče si musíte půjčit u pumpy. Piju Eurobeer.

Kryžiu Kalnas (Hora křížů) je ohromující. Dvakrát srovnané se zemí a dvakrát znovuvzkříšené poutní místo. Umělý výběžek v jinak rovné krajině. Genius loci existuje a Hora křížů je toho důkazem. Jednoznačně jeden z vrcholů cesty. Kupujeme si suvenýr a přidáváme každý jeden kříž, aby jich tu bylo víc.. :-)

V Šiauliai zjišťujeme, že trajekt do Gdaňska jede o den dříve. Už v neděli v poledne. A do Klaipedy je to ještě 150 km. Máme co dělat, takže fičíme. Ještě si neodpustíme koupačku v rybníce a pivko u obchodu. Pijeme Utenas a Tauris.

Už se stmívalo a my furt jeli a jeli, že jako abychom ujeli co nejvíc, ať toho nemáme na sobotu moc. No a tak se nějak stalo, že jsme po celém dni jeli i celou noc a do Klaipedy dorazili asi o půl sedmé ráno poměrně zdevastovaní. Zejména posledních 13 km už bylo pro silné povahy, navíc se asi od pěti hodin začal zvedat vítr. Každé šlápnutí je už hrozně cítit... Máme tedy za sebou noční průjezd Litvou a 228 km beze spánku, jen s přestávkami na jídlo a protáhnutí. Na jedné benzině jsme dokonce o půlnoci dostali pivko od borce, který s kamarády slavil pátek a byl z nás tak vypleštěný, že mu došla řeč v ruštině i angličtině.

16. den (16.7., sobota), najeto 35 km

V Klaipedě jsme napřed nemohli najít infocentrum. Nikdo se s námi nebavil, nebo bavil, ale posílal nás blbě, nebo říkal, že máme jít doleva a ukazoval Doprava... Potřebovali jsme koupit jízdenky na trajekt. Terminál v centru města jsme našli, jenomže když přijedete jednou za život do Klaipedy, buďte si jisti, že nebude fungovat. Zahajujeme tedy pátrací akci v obrovském přístavu. Došlo to tak daleko,že mě přešla chuť tím trajektem jet. Po hodině ježdění po přístavu a všech nákladních terminálech jsme ho konečně našli. Vyřízení jízdenek se ovšem rovnalo podobnému utrpení jako hledání terminálu. Po téměř třech týdnech veder prší.

Rozjeli jsme se k převozu na Kurskou kosu, kde je delfinárium. Docela jsem se tam těšil. Ale štěstí se po dvojitém bezproblémovém průjezdu třemi zeměmi asi unavilo. Když jsme předjížděli auta stojící ve frontě před převozem na Kosu, vyhýbala se Lucka otevřeným dveřím auta, zavadila šlapkou o patník a spadla mezi dvě auta. Narazila si rameno, vymkla kotník a nemít přilbu, nejspíš by si rozbila i hlavu. Nakonec jsme přejeli trajektem na Kosu, vystoupili a já jsem zjistil, že mám defekt. Do delfinária bylo potřeba kousek dojet. Začal jsem tedy lepit duši a v tu chvíli přišla podobná průtrž mračen jako před tím v Rize. Když se daří.... Delfíny jsme prošvihli, Jirka s Míšou si alespoň Kurskou kosu trochu projeli na kole. My jsme zalepili duši a jeli zpátky do města. Lucka už stejně šlapat nemohla.

Po městě jsme ještě nalítali 35 km, můžem tedy hrdě přiznat 273 km beze spánku....

17. den (17.7., neděle)

V hypermarketu uvalíme poslední peníze, většinou za proviant na devítihodinovou cestu trajektem a podobně dlouhou cestu vlakem. Nastupujeme na trajekt Kaunas a ve 12 hodin vyplouváme, čímž se náš cestovní deník změnil na palubní :-) Už je škaredě.

Kolem deváté večer přijíždíme do Gdaňsku a stihneme prohlídku nočního města. Gdaňsk je nádherný a stojí za to se tam zdržet. My jsme na to už čas neměli a po třech týdnech a sedmnácti stech kilometrech v nohách už ani sílu. Přečkali jsme tam jen noc a ranním rychlíkem odfrčeli směrem na Czesin a Havířov.