PODKARPATSKÁ RUS 2

Pár postřehů z dovolené ze země kde včera znamená dnes. – II.

Cílem toho dne byla Solotvina. Je to místo, kde se těží sůl kamenná. Staré šachty tu způsobily svým propadnutím vytvoření slaných jezírek. U nich jsme v primitivním kempu přespali. Koupel v jezírku byla zážitkem. Voda obsahuje 36% soli a tak pěkně nadnáší. Přilehlé kempy okolo jezírek jsou děsně ubohé. Do sociálního vybavení sem ani raději nešel. Zato dlouho do noci nám bušilo několik rytmických melidií nad stany. Hráli asi tři melodie a to neustále dokola. Ani hrozby o dodržení nočního klidu nepomohly. Když konečně vypnuli věže a bedny se uklidnili, pustili si kempující domorodci autoradia v žigulících na plné pecky a bylo zase po klidu. Někdy okolo 3 hodiny tento hrající exponát vyrazil kamsi. Myslel sem že mi přejel stan. Ne. Jel jen tak těsně.

Zážitkem ovšem byla návštěva solného dolu. Ráno naše vedoucí vyjednala, že nás vezmou . Oni nedostávají pár měsíců už plat a tak si takto na černo přivydělávají. Pak že je sůl nad zlato. Propašovali nás po čtrnácti k těžní věži a po osmi nás svezli v malinkaté klícce do hloubky 381 m. Tam jsme se museli chovat tiše a nenápadně. Ve štole se nesvítilo, nebo nemohlo svítit v rámci utajení. Tak jsme šli s jednou baterkou v čele a jednou na konci jako husy temnou chodbou. Klopýtali o koleje, pražce a různé překážky. Šli jsme takto něco přes kilometr. Cestou jsme viděli dva kombajny na těžbu, jednu prostoru, kde se těží a jinak tmu tmoucí. Stejnou cestou jsme táhli zpět, jen bez zastávek. Síla vrstvy soli je prý 800 m. Hornina má 98% soli. Takřka čistá sůl. Nikde nic nepaží a nezabezpečují. V jedné vytěžené štole je umístěno sanatorium na léčení cest dýchacích. Navezou tam pacienty a ti tam spí, a mají různé procedury. Koupele , inhalace a pod. Cena měsíční léčby stojí asi 160 dolarů.V každém případě to byl zážitek.

Odpoledne jsme vyrazili s plně naloženými bágly do hor. Museli jsme sebou mít mimo stan, karimatku a spacák i jídlo na 3 dny. K tomu vařič, oblečení i do zimy a já táhnul navíc kameru a foťák. Takovou zátěž jsem ještě nenes a to ještě do kopce. Vyšli jsme z asi 500 m.n.m. do výšek kolem 1700 m. Večer jsme spali u nějakých seníků. Další dem u salaše. Večer byla taková průtrž a i bouřka, že jsme se ráno rozhodovali, zda nesejít dolu k autobusu. Několikrát během tmy okolo nás přešly stáda ovcí. Než mi to došlo, myslel jsem si, že už jsem v ráji a slyším rajské zvonky. Každá ovečka měla rolničku jinak naladěnou. Kdyby to nebylo v noci, bylo by to krásné. Ráno obloha byla veselejší a nepršelo. Po špicích se sice válely mraky, ale celkem jednoznačně jsme odhlasovali další pochod. Příroda byla krásná. Silně mi připomínala pohoří v Irsku. Nahoře už byly jen louky a louky. Oblé zvlněné kopečky. Na nich se pásly stáda ovcí a krav. Vzácností nebyli ani koně. Jeden pasáček asi devítiletý nám řekl, že ve dvou pasou 330 ovcí. Já jsem byl neustále na chvostu peletonu. Sice po určité době ostatní počkali, ale jak jsem dorazil, tak se zase rozešli. Dost mě taky zdržovalo natáčení. Polovina se rozhodla pro výstup na jednu z hor. Bliznica měla 1885 m a já se blbec přidal do skupiny vystupující. Už v místech nástupu jsme byli v mracích. Doufal jsem, že na špici budu třeba nad mraky. Protože jsme nešli po řádné cestě, stoupali jsme nejkratším směrem k domnělému místu vrcholu. Z batohem na zádech jsem málem vypustil duši. Ostatní spolucestující byli v průměru 25 ti letí. Ze 4 starších jsem šel jen já. U trianglu na špici byla stejná mlha jako celý výstup. Tam se t tomu přidal ještě silný vítr. Sestup nebyl o moc lepší. Kdyby to šlo se kutálet. Strmost a štěrk ztěžovali cestu. Další pochod byl skoro po vrstevnici. Sem tam svítilo sluníčko. Hned člověk zapomněl na útrapy. Jen ten batoh byl čím dál těžší. Našim cílem bylo horské jezírko, které bylo umístěné v krásné kotlině. Po poloninách pásli koně a ovce. Odvážlivci se i okoupali.