Podzimní Paříž a Versailles, 2. část (Paris, Versailles) - retro 2005
Druhá část retrovyprávění o jedné cestě do hlavního města Francie a jeho okolí nás zavede do královského zámku ve Versailles a jeho zahrad, do nádherné gotické královské Svaté kaple v pařížském Justičním paláci i do nekonečných prostor slavného muzea v Louvru ...
Pátek 30.9.2005
Dnes vyjedeme zase trošku mimo Paříž, protože nás čeká královský zámek ve Versailles. Původně se však jednalo pouze o letohrádek krále Ludvíka XIII., postavený roku 1624. A musím přiznat, že jsem byl celkem zklamán. V žádném případě jsme neviděli Versailles v podobě, v které je známe z nekonečných řad filmů o Angelice nebo o Třech (až čtyřech) mušketýrech. Bylo to ale dáno asi hlavně počasím, protože bylo zataženo a chvílemi i pršelo. Zámek působil dosti omšele a veškeré fontány a vodotrysky v zahradách raději vypnuli. Na druhé straně musím přiznat, že někteří moji příbuzní a známí byli koncem září v Paříži také – jejich CK ovšem volily na návštěvu Versailles zásadně víkend – a byli všichni spokojeni, protože vše bylo v té filmové podobě.
My zatím – s prvními kapkami deště – procházíme Cour des Ministrem, na Mramorovém nádvoří postojíme u jezdecké souchy Ludvíka XIV., tedy Krále Slunce, a poslechneme si pár informací o zámku (a co jsme si neposlechli, to jsme si později zjistili sami). Takže už víme, že stavba před námi je obrovská zámecká královská kaple (Chapelle Royalle), klenot francouzského baroka. Jedná se o trojlodní kapli, postavenou dle projektu Hardouin-Mansarta v letech 1698 – 1710. Ještě před její stavbou však starý zámek rozšířil Ludvík Le Vau v letech 1662 –1670, a to ve stylu italského baroka s množstvím freskové výzdoby. Práce sochařů a malířů v letech 1661 - 1663 vedl Charles Le Brun. Sídlem královského dvora je zámek až od roku 1682, kdy dochází k dalším úpravám interiérů. Další rozšíření komplexu provádí v letech 1678 – 1708 již zmíněný Hardouin-Mansart. V letech 1806 - 1810 zajišťuje obnovu zámku Napoleon, v letech 1814 - 1824 restauruje královské komnaty Ludvík XVIII. Jeho dílo následně dokončuje Karel X. K posledním větším úpravám dojde v letech 1833 – 1837 za Ludvíka Filipa Orleánského.
Nás už ale "vítá" jeden z prohlídkových okruhů – komnaty, ložnice, sály a salony královny (král je úplně jiný okruh), včetně oné Chapelle Royalle a Korunovačního sálu (též Sál posvěcení), ve kterém byli korunováni např. Napoleon I. a císařovna Josefína. K vidění je zde také busta Ludvíka XIV. od Berniniho, Veroneseho obrazy,73 metrů dlouhá Zrcadlová síň nebo Schodiště princů.
Po prohlídce interiérů se přesouváme do královských zahrad, které navrhl v letech 1661 – 1668 arch. Le Notre. Čekají nás vodní plochy, dekorativní sochy a vázy i mistrovské fontány (autoři Marsy a Tuby). V přilehlém lesíku se nachází Královnina vesnice (Le Hameau dela Reine) s domem královny, její gardy, věží, vodním mlýnem a „malými“ prasátky. Osada má celkem 12 domů, postavených dle kreseb malíře H. Roberta.
Navštívíme také zámeček Velký Trianon. Jedná se o přízemní stavbu italského typu s dekorativním sloupořadím. Zámeček byl postaven roku 1687 a sloužil hlavně jako ubytovna králových milenek. Stavba s Velkým kabinetem Ludvíka XIV. (též Zrcadlový sál) stojí na místě Porcelánového Trianonu z roku 1670, který byl také výstižně nazýván Pavilon potěšení.
Nedaleko se nachází také Malý Trianon. Tato rokoková stavba z II. poloviny 18. století byla postavena pro Ludvíka XV. a jeho milenku Madame de Pompadour. Ta však zemřela ještě před dokončením Malého Trianonu, a proto už se tam nastěhovala její nástupkyně, Madame du Barry. Později ho dostala darem královna Marie Antoinetta.
A to je ve Versailles všechno. Před odjezdem ještě nakoupíme na parkovišti před zámeckým komplexem od všudypřítomných černochů malé Eiffelovky, které jsou - kupodivu - zrovna v akci.
Jedeme, bohužel za sílícího deště, opět do Paříže, kde je naším cílem Latinská čtvrť (Quartier Latino). Je tam spousta velmi zajímavých památek, ale naše návštěva se omezila pouze na Pantheon. Je to další pseudoantická kopulová stavba, pocházející z let 1758 -1789 a na průčelí má nápis „Velkým mužům vděčná vlast“. Původně tato budova se strohým interiérem, freskami, a Foucaultovým kyvadlem měla být kostelem sv. Jenoféfy. Dnes je to však hlavně hrobka velkých francouzských osobností. Svůj poslední sen si tu „užívají“ napríklad Voltaire, Marie a Pierre Curie, Victor Hugo, Alexandre Dumas st., Émile Zola nebo Jean-Jacques Rousseau. Mauzoleum v kryptě, alespoň na mě, působí celkem dost depresivně. A navíc na Jima Morrisona a Pér la Chéze bych šel určitě raději
V latinské čtvrti se nachází také slavná universita Sorbonna. Přesto, že je to úžasný komplex budov, pocházející již ze 13. století – dnes ovšem v podobě přestavby z období let 1624–1642 - se zajímavou kaplí i s vlastní observatoří, tak kolem jenom projedeme autobusem. Asi proto, že prší a někoho už možná bolí nožičky. Jízda autobusem nám trvala asi 35 minut a bylo to něco kolem dvou kilometrů.
I když jsem byl následně tradičně napomenut (dokonce i francouzskou policistkou za neobezřetný přechod ulice), opět jsem utekl alespoň na chvilku do místního kostela Saint-Etienne du Mont. Jedná se o goticko-renesanční stavbu z let 1494 – 1624, bývalou součást opatství Saint-Geneviéve. Tento kostel, schraňující ostatky sv. Geneviévy, je právem považován za jeden z nejkrásnějších kostelů Paříže. Zajímavostí chrámu je zakřivená osa lodi vůči transeptu a mistrovské varhany, pocházející z I. poloviny 17. století. Raritou trojlodního chrámu s galeriemi nad arkádami je však vzácná spojující „visací“ galerie, zvaná jubé. Ta je zde jediná v celé Paříži a odděluje chór od lodi. Navrhl ji P. Delorme a pochází z let 1521 – 1545. Moc pěkné a těch pár nepěkných pohledů a nepochvalných slov mi za to určitě stělo.
Další zastávka patřila k těm, od kterých jsem nic moc nečekal a která byla, ve finále, velmi příjemným překvapením. Vstupujeme do La Défence, supermoderní čtvrtí s Velkou archou (La Grande Arche), tedy oknem do třetího tisíciletí. Jedná se o dutou „kostku“ dánského architekta Johanna-Otta von Sprekelsena. Stavba z mramoru, hliníku a skla byla otevřena roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. Tento tzv. „malý Manhattan“ je postupně stavěný již od roku 1969. Bohužel i v této části Paříže bylo totálně hnusně, protože být tady při západu slunce, musí být něco úžasného. Podle pohledů i fotek známých, kteří tady měli více štěstí, skutečně je …
Opouštíme „nový svět“ a míříme opět do jedné z historických částí města. Vítá nás totiž Hora mučedníků – tedy Montmartre – a sněhobílý „šlehačkový nepodarok “ zvaný Sacré-Coeur. Chrám Sacré-Coeur neboli bazilika Nejsvětějšího srdce Ježíšova je stavbou arch. Paula Abadieho z roku 1876, která ovšem byla vysvěcena až v roce 1919. Patří k dominantám města, určitě i proto, že se nachází na nejvyšší bodě Paříže, tedy v nadmořské výšce neuvěřitelných 129 metrů. Ve své podobě spojuje románský a byzantský styl a často bývá považován za hodně vulgární kýč.
Na průčelí stavby - se čtyřmi malými a jednou velkou kopulí – se nacházejí jezdecké sochy Ludvíka XIV. a Johanky z Arku. Interiéru dominuje velká mozaika Ježíše. Celá stavba je z bílého vápence z Chateauc-Landon, který při styku s kysličníkem uhličitým svítivě bělá a stárnutím tvrdne. To způsobuje až nepřirozenou bělobu chrámu. A v něm jsem pobavil celý kolektiv, protože při snaze získat kvalitní snímek jsem byl zezadu fyzicky napaden jakousi věřící, která stavitele chrámu musela pamatovat již jako malého hošíka …
Vedle baziliky stojí samostatná -84 metrů vysoká - zvonice s 19 tunovým zvonem „Savoyarde“. Kolem Sacré-Coeur se rozkládá slavná umělecká čtvrť Montmartre, nazvaná podle stejnojmenné pažížské velehory (129 m.n.m.). Procházíme se zmoklými uličkami Montmartre, ale vzhledem k počasí je zde tvořících umělců pomálu (a to je ještě silné slovo) a na posezení v nějakém podniku je málo času. Prodávají tu ovšem velmi pěkné velkoformátové fotografie k zarámování (v cenách 3,50 – 5,00 euro), ale nemáme to doma kam pověsit, takže jen pokoukat.
Na úpatí kopce je možno také navštívit slavné kabarety Moulin Rouge, Le Chat noir a Lapin Agile. Nachází se zde i hřbitov původní obce Montmartre. Opět bylo ale zavedeno zbytečně moc autobusu a tak kolem zmoklého větrného mlýnu Moulin Rouge, bohužel, jen projedeme.
Sobota 1.10.2005
Sobota je začátkem nového měsíce i koncem našeho pobytu v hlavním městě Francie. A bude to den hodně náročný. Před námi je spousta důležitých „atrakcí“ a bude to tentokrát bez autobusu. Ráno konečně pohodový průjezd do Paříže, výstup a pak už, konečně, půjdeme po svých.
A začínáme hned skvěle, čeká nás totiž katedrála Notre Dame de Paris (chrám Matky Boží v Paříži), gotický klenot na ostrově Ile de la Cité. Zpráva pro příznivce muzikálů, Disneyovek i pana Huga říká: Ano, je to to místo, kde tak čiperně poskakoval invalidní důchodce Quasimodo.
Původně na tomto místě stával kostel Saint-Etienne ze 4. století a „starý“ Notre Dame ze 6. století; oba však byly zničeny Vikingy a Normany. O stavbě nového chrámu rozhodl biskup Maurice de Sully. Stavba současné katedrály byla zahájena – v pozdně románském slohu - v roce 1163 a z větší části byla dokončena roku 1330.
Chrám má – pro francouzskou gotiku typické - dvojvěžové průčelí se třemi nádhernými figurálními portály (nejkrásnější pravý portál Panny Marie, centrální a největší Posledního soudu a nejstarší pravý portál sv. Anny), „malou“ rozetou (průměr 10 m), galerií židovských králů (dnes kopie, originály rozbila lůza za Francouzské revoluce v domnění, že jsou to králové francouzští) a sochou Panny Marie s dítětem.
Dále katedrála nabízí příčnou loď s nádhernými velkými rozetami z poloviny 13. století, ohromující pětilodní interiér (délka 130 m, šířka 50 m a výška 35 m), chórovou přepážku se sousoším Panny Marie v mrákotách nebo dekorativní ohrazení kněžiště. Interiér zesvětlují úpravy horních arkýřů z I. poloviny 13. století, dílo Jeana de Chelles, který navrhl i severní transept. Původní stavitel katedrály je neznámý, ve 13. století vedl stavební práce Pierre de Montreuil. Dnešní podoba odpovídá přestavbě z let 1845 - 1863 (Eugen Viollet-le-Duc)
V sakristii je možno - za vstupné - shlédnout klenotnici s relikviářem a monstrancemi, převážně z 18. - 20. století.
Katedrála sloužila i jako korunovační. K tomu se vážou dvě „kuriozity“. Králem Francie zde byl totiž například v roce 1430 korunován Jindřich VI., který byl Angličan (sic!!!). V roce 1804 zde byl korunován Napoleon. Ten pro změnu nepotřeboval účast papeže a korunoval sám sebe.
V současné době je Notre Dame památkou UNESCO, která najednou pojme devět tisíc lidí a ročně ji navštíví více než dvanáct milionů návštěvníků.
Jdeme dál a ani si neuvědomujeme, že to nejlepší z gotiky nás teprve čeká. Procházíme kolem historických tržišť a vstupů do metra a pomalu se blížíme k Justičnímu paláci (Palais du justice). Na jeho nádvoří se dovedně skrývá snad nejkrásnější gotická stavba, kterou jsem kdy viděl (myšleno ovšem pouze interiérově), tedy královská Svatá kaple (Sainte Chapelle). Před tím, než se k ní dostaneme, nás čeká důkladná vstupní prohlídka (asi se o své soudce bojí, protože takhle nejdou ani po teroristech na letišti). Ale alespoň bylo veselo, protože jedna, s námi cestující, starší dáma bránila svou „rybičku“ velmi udatně, s tím, že by si neměla čím připravit svačinku …
Vše nakonec dobře dopadlo a v plném počtu vstupujeme na „svatou půdu“. Dvoupodlažní kaple - se 75 m vysokou věží – je vrcholným dílem odlehčené gotiky a připomíná dekorativní krajku. Tento klenot gotického slohu ve stylu „dotýkat se nebes“ nechal postavit král Ludvík IX. Svatý v letech 1242 - 1248 a sloužila jako „úschovna“ svatých relikvií, které král koupil v Benátkách a které ho stály dvakrát tolik peněz, co stavba celé kaple.
Horní kaple, s klenbou ve výšce 20,5 m, sloužila jen pro nejvyšší aristokracii a je přístupná po vnitřním schodišti. Je tvořena převážně sklem; rozetou s tématem Apokalypsy a patnácti 15 m vysokými a 4 m širokými vitrážovými okny. Dvě třetiny těchto oken jsou zcela původní (720 součástí z 1134). Vitráže s biblickými tématy zabírají celkovou plochu 618 m2.
Za revoluce byla Sainte Chapelle poškozena a následně restaurována (arch. Duban, Lassus a Boeswillwald). Trojlodní dolní kaple je sedm metrů vysoká a je zasvěcena Panně Marii.
Opouštíme kapli a rychle měním film i baterky ve foťáku. Bohužel ne dost rychle. Výprava - v domnění, že jsme všichni – opouští areál Justičního paláce pět minut před určeným termínem … a bez nás. Martina byla při tomto zjištění zralá na drobnou srdeční příhodu a její výraz v obličeji zračil čiré zoufalství. Já to viděl lépe. Kdyby mě to trošku nes...lo, tak by mi to bylo celkem jedno. Měli jsme to sice bez průvodce, ale mohli jsme jít svým vlastním tempem. Kvůli ženě jsem ale nezdržoval, využil toho, že centrum Paříže je – víceméně – takovým maloměstem a snažil se nabrat nejkratší směr k Louvru. Proto jsem to vzal rychle kolem paláce Conciergerie , což je stavba ze 13. - 14. století (přesněji je to někdejší purkrabství v komplexu bývalého Královského paláce)), která později sloužilo jako vězení. Seděla tu i královna Marie Antoinetta. Následuje Nový most (Pont Neuf), což je – vzhledem ke jménu mostu paradoxně – nejstarší most v Paříži. Pochází z let 1578 - 1606.
A jsme u Louvru. Vstupním traktem Cour Care projdeme kolem Hodinového pavilonu a jsme na otevřeném nádvoří se vstupní, 21 metrů vysokou, Pyramidou čínsko-amerického architekta Ieoh Ming Peie (údajně ji tvoří 666 kosočtverců a 118 trojúhelníků).
Původně byl Louvre jednoduchý hrad na okraji středověké Paříže, který je poprvé zmiňován koncem 12. století. Již ve středověku jsou zahájeny jeho úpravy za účelem vybudování honosného renesančního sídla. Královskou rezidencí s tak Louvre stává ve 14. stolatí za vlády Karla V. Moudrého. Od roku 1535 řídí velké renesanční úpravy arch. Pierre Lescot, který pracoval i na podobě zámků na Loiře. V jeho díle poté pokračuje du Cerceau (přelom 16. a 17. stol.) a stavbu současného komplexu dokončuje v I. polovině 17. století architekt Louis Le Vau. Komplex byl neustále upravován po celé období od 16. do 19. století a dnešní podoba odpovídá úpravám v letech 1871 – 1876, tedy za vlády Napoleona III., kdy arch. Lefuelové upravují Louvre do zdobné podoby neobaroka.
Základem současné muzejní expozice jsou sbírky Františka I. ze 16. století. Veřejně přístupným muzeem se Louvre stává v roce 1793. Jestliže za revoluce tu bylo 630 uměleckých děl, dnes jich je v katalogu téměř 400 tisíc. Vystaveno je však „jen“ 65 tisíc z nich.
Muzeum má tři hlavní části: trakty (křídla) Denon, Sully a Richelieu. Poslední postavené křídlo bylo Richelieuovo v roce 1793. Dle zákona z roku 1888 má Muzeum Louvre sedm oddělení, a to:
- Egyptské starožitnosti
- Stará antická a orientální keramika
- Řecké a římské starožitnosti
- Malby, kresby a mědirytiny z 13. – 14. století
- Skulptury středověku, renesance a moderní doby
- Malé umělecké předměty světové historie
- Námořnictví a etnografie
Kromě uvedených oddělení jsou zde k vidění například i dobové palácové pokoje nebo základy hradeb a rohových bašt původního středověkého hradu.
Vstupujeme do Pyramidy, naposledy použijeme místní několikadenní Open Card a prohlídku muzea zahajujeme v křídle Denon. Kolem Niké Samothrácké a Botticelliho fresky zajdeme s ostatními kouknout na Giocondu, tedy zaskočíme k nejnavštěvovanějšímu a nejslavnějšímu exponátu Louvru, da Vinciho Moně Lise. Pak už pokračujeme každý podle svého. Já jsem zvolil galerii italské renesance (Raphael, Da Vinci, Veronese atd.) a italské gotické malířství. Následuje možná nejkrásnější místnost Louvru, zvaná Apollónova galerie, s diamanty („hlavní hvězdou“ tu je 137 karátový Regent, objevený v roce 1701) a korunovačními klenoty Ludvíka XV.
Potom krátce do křídla Sully na sochu Venuše Milóské a zase zpět do Denonu. Celý Louvre by byl tak je na 14 dní v kuse, a proto s Martinou musíme zvolit priority. Má drahá oslavenkyně Etrusky a já milovaného Hieronyma. Kolem několika klenotů antického sochařství projdeme do sekce umění starých Etrusků. K tomu přidáme i nějaké mozaiky.
Pak už je čas vstoupit do křídla Richelieu a hledat Hieronyma Bosche. A nebyl to úkol jednoduchý. Prostor jsem našel dobře, ale obraz dvakrát přehlédl a musel nakonec potupně požádat o pomoc opodál zevlujícího kustoda. Jediný malý obraz božského šíleného génia se nachází v sále holandských malířů 15. století. Hieronymus Bosch van Aken – Bosch (to je jeho celé jméno), alespoň podle mě největší malíř všech dob, zde má obraz z roku 1491, který se jmenuje doslovně Loď šílenců (také Archa bláznů nebo Satira hříšných flamendrů), muzeum ho získalo v roce 1918 a patří k mým nejoblíbenějším.
Zbývá nám ještě něco málo času, tak zajdeme do sklepů traktu Sully, kde se nacházejí základy opevněného středověkého hradu (12. - 13. století) v tzv. Muzeu středověku Louvru. Pak ještě vezmu Martinu nahoru, protože nad námi se nacházejí památky egyptské civilizace ... a to je všechno. Bohužel je čas k odchodu.
Možná nikoho nepřekvapí, že jak se rychle blíží hodina našeho odjezdu - a tím i úměrně zkracuje doba našeho pobytu na francouzské půdě - tak se rychle zlepšuje počasí. Z Louvru už odcházíme za slunečna a pod modrou oblohou. Projdeme kolem Saint Germain l´Auxerrois, což je zajímavý jednotný komplex budovy radnice I. pařížského obvodu (1859), zvonice (1860) a kostela (12. – 16. století)
Čeká nás Forum des Halles, tedy obchodní centrum zvané Břicho Paříže. Nejprve nedaleko od něj nakoupíme v jakýchsi potravinách nějaké maličkosti domů (co koupit ve Francii jiného než vína, sýry, čokolády a bagetu k tomu na hlad, že?). V samotném břuchu si už jen někteří nakoupili nějaký ten parfémek a šlo se dál.
Konkrétně kolem Centre Pompidou , stavby z let 1972 - 1977 (dnes zde sídlí Národní muzeum moderního umění), k městské radnici (Hotel de Ville). Radnice je okázalou stavbou ve stylu francouzské neorenesance z roku 1882 a jejími autory jsou arch. Deperthese a Ballu. Jedná se o impozantní komplex, se 4 průčelími a 136 sochami, na místě původní stavby ze 16. století, zničené revolučním požárem. A to už je opravdu úplný konec naší návštěvy hlavního města Francie. Přijíždí autobus, nástup a odjezd směr Česká republika..
Na závěr tohoto cestopisu bych se rád pokusil o malé shrnutí..
Moc mě mrzí, že jsme některé věci neviděli. V Paříži bych zdůraznil zejména katedrálu Saint Denis. Nejstarší gotická katedrála v zemi, klenot stavitelství a bašta křesťanství se dnes nachází v centru arabské čtvrti a její návštěva bude stále složitější (v roce 2005 to ještě, celkem v pohodě, šlo). Z osobních důvodů mi chyběl hřbitov Pér la Chéze s hrobem zpěváka skupiny The Doors, Jimem Morrisonem. A také gotické městské paláce, hlavně palác Cluny (Hotel de Cluny), kde se nachází národní muzeum středověku (Musée national du Moyen Âge) nebo Arcibiskupský palác Sens (Hotel de Sens), kde dnes sídlí Forneyho knihovna. Nebyl čas na nejstarší opatství Paříže, klášter Saint-Germain-des Prés a Saint Geneviéve se zvonicí Clovis Tour (Chlodvíkova věž). Nezašli jsme ani ke kostelu sv. Eustacha (Église Saint-Eustache), goticko-renesanční stavbě nedaleko Louvru, kde byli pokřtěni např. Ludvík XIV., kardinál Richelieu, dramatik Moliére nebo Madame de Pompadour. A nacházejí se zde také největší varhany Francie. Neprošli jsme Sorbonnu a latinskou čtvrť (a přitom tam je i antika, např. pozůstatky římských lázní). Zbytečně moc času jsme trávili v autobusu a bylo málo času na Louvre.
A neviděli jsme méně známou, ale starší, katedrálu v Reims (Remeši). Taky nevyšlo počasí. To jsou negativa, ale uznávám, že za počasí nikdo nemůže a i tak jsme toho viděli dost a dost.
Pozitiva jsou minimálně dvě. To hlavní a nejdůležitější: Skupina Nahoru po schodišti dolů band kdysi zpívala „To je ale blbá náhoda, letos po třicáté nepojedu do Paříže …“. No a já, sice taky po dlouhé době, ale jel
A to skoro stejně hlavní a důležité: Viděl jsem Saint Chapelle (Svatou kapli). Gotiku stavím nade vše, ale nadchla mě také např. Ravenna, Trajánův sloup, Pompeje i katedrály v Německu, ale tohle je někde úplně mimo. Člověk tady má opravdu pocit, že nestojí uprostřed nějaké stavby, ale že se vznáší obklopen něčím krásným …
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Versailles
Půjčovna autPříspěvky z okolí Podzimní Paříž a Versailles, 2. část (Paris, Versailles) - retro 2005
