Podzimní pražskou přírodou

neboli příroda za humny. Může za to nedělní ráno které neslibovalo zatím nic víc než že by nemuselo pršet. A tak velím svým játrům: Někam vyrazíme, přece nebudete tvrdnout doma! Ujednáno, schváleno. Zapínám bednu s internetem, studuju jízdní řády. Už dřív se mi v hlavě vylíhla myšlenka (sic!) projít Dalejské a Prokopské údolí a nafotit trochu podzimní nálady. Hlava jí podržela a teď se hodí. Vyrážím na Smíchovské nádraží a beru vláček osobáček směrem na Rudnou a Nučice.

Do Řeporyj to není dál než sotva dvacet minut, z vlaku padám kolem půl desáté. Z nádraží doleva k náměstí a tam Doprava po zelené turistické k nástupu do Dalejského údolí podél Dalejského potoka. Na kraji obce první infotabule U Placaté skály a pak už mne vítá cedule která mne seznamuje s historií a zajímavostmi Dalejského a Prokopského údolí. Čtu, dneska mám času habaděj, možná i víc, celá trasa až na Smíchov by neměla být delší než dvanáct kilometrů i se zacházkami.

Pak už mne pohodlná pěšina vede zalesněným údolím občas na dohled vpravo Dalejskému potoku a za ním železniční trať většinou ukrytou za vysokými keři a stromy podél potoka. Nalevo pohled uzavírá vysoká stráň Dalejského profilu stoupající k Řeporyjím a Velké Ohradě. Už po necelých dvou kilometrech přicházím ke zřícenině bývalého Trunečkova válcového mlýna u Dalejského potoka se zbytky oplocení ztrácejícího se v džungli plevelného křoví. Čas a sprejeři tu zanechali nesmazatelné stopy.

Hned za mlýnem odbočuje cyklo Doprava a moje zelená příkře stoupá lesem snad jen proto aby po chvíli zase pozvolna klesala úzkou lesní pěšinou k rozcestí Mušlovka a tam se s ní zase potkala. Pokračuju s ní kousek s kopce ke trati kde trčí zbořenina bývalé vápenky, ruiny budov obrostlé křovím, ohlodané zubem času sloužící snad už jen jako tréninkové místo sprejerů. Vracím se k rozcestí a jdu dál po své zelené, dodatečně mne mrzí že jsem si neproklestil cestu do malého zarostlého lomu Mušlovka, stezička by se určitě našla. Tak snad příště.

Dál se cesta odpoutává od trati a na obou stranách vystavuje na obdiv listnáče, stromy i keře hýřící barvami podzimu od žluté přes oranžovu, rezavou i rudou, kochám se a fotím, proto jsem dneska tady. A nejsem tu samozřejmě sám. Další zajímavé zastavení je nepříliš vzdálené a přesto že se tu podle infotabule těžil vápenec, jmenuje se Černý lom. Má to asi na svědomí černá barva vyvřelé horniny jejíž barva už zdáli místu dominuje. Kolem cesty na stráni kamenné suťoviště už zarostlé keři a zakrslými břízkami, patrně zbytky po dobývání vápence. Od lomu se cesta klikatí zpátky dolů k potoku a trati, pak kolem lokality Ve Skalách s několika domy a nádherně vybarvenou strání. U ní přecházím potok, po pár metrech znovu a za chvíli jsem u nádražíčka PrahA - Holyně.

Znovu přecházím potok a hned za nádražím po nové lávce znovu, no ale to jsem zase na své, to znamená levém břehu Dalejského potka. Ten se nakrátko ztrácí, obtéká lokalitu Nový mlýn aby se hned potom vrátil k cestě a spolu s ní dovedl poutníka k snad nejhezčímu (podle mne) úseku cesty, Červenému lomu. Přírodní památka Opatřilka - Červený lom, asi kilometr dlouhý opuštěný vápencový lom táhne se od usedlosti Opatřilka pod Velkou Ohradou skoro až k rozcestí Prokopské ůdolí před odbočkou na Klukovice. Vyplatí se sejít z turistické pěšiny a vydat se na vyšlapanou stezku na dně lomu mezi břízkami a křovinami, přes suťová pole pod skalními profily a odkryvy po těžbě ukončené ve 40. letech minulého století. Sluníčko se konečně ukázalo v plné kráse a cesta Červeným lomem prostě nemá chybu. Kochám se, fotím, nepospíchám.

Stezka mne u konce lomu vyvede k pěšině na louku s kamennými bojovníky sochaře Gebauera s odpočivadlem. Chvíli odpočinu, posvačím z batohu a ohlížím se zpátky k lomu pod strání. Pokračuju dál a za chvíli jsem u odbočky ke Klukovicům. Je to sice zacházka ale je tam taky restaurace Černý kohout takže není co řešit. Podcházím pod tratí, kolem bývalého Klukovského mlýna a za ním do kopečka na kraj obce a vítá mne brána Černého kohouta. Tabule u vchodu hlásí vegetariánský víkend ale já se bohatě spokojím s jednou orosenou kterou si vypiju venku pod slunečníkem. Chvíli posedím, vracím se kolem mlýna a podchodem pod tratí a za ním Doprava po své zelené Prokopským údolím.

Tady už je to vyloženě pohodovka i pro maminky s kočárky a tatínky, hned za podchodem trati dětské hřiště s odpočivadlem, houpačkami a jinými atrakcemi. Před dalším železničním viaduktem přecházím lávku a snažím se zachytit podzimní náladu Dalejského potoka a okolí plné spadaného listí. Pár metrů za viaduktem míjím oplocený vojenský prostor s lomem a prokopským křížem na vrcholu skály nad cestou jako upomínku že poblíž toho místa stával kostel sv.Prokopa, vlivem těžby a komunistů zbořen v šedesátých letech minulého století.

Asi o kilometr dál nezapomenu odbočit k romantickému Prokopskému jezírku, dalšímu malému zatopenému lomu. Většinou jeho hladinu brázdí dvě labutě ale dneska mají asi dovolenou. Jezírko, sevřené ze dvou stran strmými skalami odrážejícími se na zrcadle klidné hladiny, vypadá ze třetí přístupné strany skoro jako jeviště. Diváků je dost, herci nikde. Vracím se na cestu a za chvíli přicházím do Hlubočep, Prokopské údolí končí a jsem zpátky v civilizaci, i když Matičku stověžatou jsem vlastně neopustil. Míjím první křížení Pražského Semeringu, tedy bývalé Buštěhradské dráhy a dráhy do Nučic a Berouna, bývalé dráhy Pražsko-Duchcovské.

Pokračující zelená mne dovede Hlubočepy kolem Besední restaurace a kolem trati hlubokým železničním zářezem k druhému nadzemnímu mimoúrovňovému křížení zmíněných tratí, takzvanému Jihovýchodnímu viaduktu. Navíc se tohoto křížení zúčastňuje silnice a Dalejský potok. A kdoví jestli tu občas neproletí eroplán k Ruzyni. To je poslední zastavení dnešní procházky. Ještě s Dalejským potokem dojdu na Zlíchov kde zmizí ve Vltavě, já zmizím v tramvaji a posléze v autobusu a hurá domů.

Hezký podzimní výlet, i pár slunečních paprsků jsem zachytil, navíc o to cennější že od té doby každý den prší a slunce nevidět. Toť pro dnešk vše, zdrávi došli. Seventy