Podzimní procházka se zimním nádechem.

Když už se podzim letošního roku pomalu chystal ke svému konci, udělalo se konečně na několik dní hezké počasí i u nás v Českém středohoří. Těch sychravých dnů už bylo nějak moc a to člověka docela ničilo, zejména co se týče nálady. Slib, který jsem mému věrnému psímu společníkovi, fence Rině dal, co se týče podzimních procházek, už pomalu vypadal, že skončí v troskách, ale naštěstí alespoň v druhé části podzimu se udělalo na nějaký ten den hezké počasí. Teplotami připomínalo spíše zimu, zejména ve stínu, ale člověk musí brát i to málo, co je mu nabídnuto, pokud se chce dočkat hezkého zážitku. Proto jsem nelenil a neděli dne 13.11.2016 jsem se s Rinou vydal alespoň na menší procházku v okolí vrchu Kubačka.

Okolí Kubačky jsme s Rinou prošli již několikrát, takže jsem z prvopočátku zvažoval, zda-li se nevydat někam jinam. Jenže z hlediska času se tato varianta ukázala nejreálnější. Když už jsem se rozhodl pro tuto variantu, tak jsem si řekl, že se opět podívám, jak to vypadá s tou naší ,,slavnou“ dálnicí v místě sesuvu. Z hlediska toho, že mnohokrát pány politiky omílaný termín otevření posledního úseku dálnice D8 přes naše České středohoří, dne 17. Prosince 2016, se už blíží, už v místě sesuvu by mělo být v rámci možností skoro vše připraveno k provozu. Až budu na místě, uvidím, jak to je.

Utajit do poslední chvíle před Rinou, že půjdeme někam na procházku, dá hodně velkou práci, takže jsem poznávací znamení v podobě vodítka schoval a až před vrátky jsem vodítko vyndal. Udělat to dříve, měl bych problém se ke vrátkům přes radostný ,,tanec“ Riny vůbec dostat.

Jako už mnohokrát, cestu jsem zvolil přes hruškový sad a ves Dobkovičky. Sad je už neudržovaný, v minulých letech tu bylo několik stromů vytrháno, takže dnes toto místo připomíná spíše něco jako džungli. Nezdržovali jsme se tu, víc než bylo nutné a přesunuli se do Dobkoviček. Zde jsem Rinu chtě nechtě musel nechat na vodítku déle, než jsem plánoval, protože jsme se potkali z dalšími lidmi, kteří byli na procházce se psy. Jako naschvál šli stejným směrem, jako my s Rinou. Jediné štěstí bylo, že jsem zvolil cestu po upuštěné trati a ti lidé se psy šli po vedlejší cestě, která se od trati místy vzdaluje a klesá pod její úroveň. Když jsme byli v bezpečné vzdálenosti, Rinu jsem mohl k její radosti konečně pustit z vodítka.

Když jsme dorazili k místu sesuvu, mohl jsem konečně zjistit, jak to zde vypadá. Okolí je podobné, jako při poslední návštěvě tohoto místa, ale samotné těleso dálnice už je vyčištěné a očividně se vše připravuje ke zprovoznění. Říkám si ovšem, člověk, aby se modlil, aby k dalšímu podobnému průšvihu, jako je tento sesuv, nedošlo i po zprovoznění. Nechci sýčkovat, ale reálné to doopravdy je, ukázalo se to nedávno, kdy kousek vedle prackovické estakády byly zaznamenány výraznější pohyby ve svahu. Prý už je to zase v pořádku, ale….

Když si páni politici vynutili dálnici v nestabilním území východního úpatí vrchu Kubačka, musí počítat s tím, že bezpečná dálnice to určitě nebude. I mnozí nezávislí geologové, kteří si tuto variantou nesouhlasili, prohlásili, že po tomto úseku dálnice D8 nebudou raději jezdit v rámci bezpečnosti. Kéž by už nedošlo raději k žádnému sesuvu i po zprovoznění. Ne že by mě to trápilo, co se týče samotné dálnice, ale nemusí to nezodpovědné chování politiků odnést nevinní lidé, kteří po té dálnici budou jezdit.

Teď už se ale zase vracím k samotné procházce. Na jihovýchodní straně Kubačky krásně svítilo a hřálo slunko, jen jsme se ale s Rinou přesunuli na druhou stranu sesuvu, tedy víc na sever, slunko už schovala Kubačka. Čím víc jsme se blížili k severu, tím zmizely i poslední hřejivé paprsky slunka. Vypadalo to, jako bychom přešli úplně do jiného ročního období- toho mrazivého. Vzduch byl studený, země zmrzlá tak, že křupala pod nohama, po okolí se válely zbytky sněhu. Slunko se očividně do těchto končin za celý den nepropracovalo svými hřejivými paprsky. Nemínil jsem se v těchto místech zdržovat, víc, než bylo nutné a i s Rinou se vydal svižným krokem na západní stranu Kubačky, abychom si ještě užili slunka, které se chystalo převzít vládu na druhou stranu Zeměkoule.

Stihli jsme to z Rinou tak akorát, slunkou už opravdu nemělo daleko k tomu, aby zapadlo za královnu Českého středohoří Milešovku, když jsme dorazili k turistickému rozcestí Pod Kubačkou. Dále jsme to vzali přes ves Kletečnou, kde toho sněhu místy bylo ještě více, brr, na tohle roční období opravdu nic hezkého. Koho to zrovna moc netrápilo, byla samozřejmě Rina. Starosti, kdo kde nechal jakou pachovou stopu, ji dostatečně zaměstnaly. Z těchto mrazivých míst jsme se přesunuli na Velký Kámen, čili Skalku, abychom se rozloučili se slunkem. Když zapadlo, i my jsme se chystali ,,zapadnout“ do vyhřáté kuchyně naší chalupy na Hrušovce.