Sváteční procházka na Kubačku.
Opět nastal den 26.12, den, kdy, jak už jistě víme, slaví svůj svátek všichni Štěpánové. Před dvěma roky jsem se rozhodl, že vždy v tento den uskutečním nějakou procházku a to pokud možno ne nějak všední. Ovšem kam v tento 3. ročník vyrazit? Po delším ,,přehazování“ myšlenek v mé hlavě jsem dospěl k rozhodnutí, že by sem se mohl s mým věrným společníkem, fenkou Rinou, vydat opět po čase na vrch Kubačka a spojit to s něčím příjemným- tím něčím myslím západ slunce. Je to můj oblíbený čas, vidět zapadat slunko a ještě k tomu za kopečky Českého středohoří, to je jednoduše něco úchvatného. Teď už ale přejdu po úvodu k samotnému vyprávění.
Přiblížila se třetí hodina odpolední, což byl čas akorát tak vyrazit na plánovanou ,,svatoštěpánskou“ procházku s tím, abychom do plánovaného cíle, vrchu Kubačka,dorazili s Rinou v praví čas, tedy před samotným západem slunka. Počasí venku se docela dost podobalo na svátky velikonoční, než vánoční, teplota se držela nad deseti stupni celsia, ale že mě to vůbec překvapuje, poslední svátky vánoční v předchozích letech na tom nebyly o moc lépe.
Vzal jsem do ruky vodítko, a i když jsem se ho před Rinou snažil co nejdéle utajit, stejně to ten můj drahoušek prokouknul a už ,,poletovala“ jak splašená, ono jen tak pro vysvětlenou, Rina, když vidí vodítko, tak je ji jasné, že se jde na procházku a ty ona prostě miluje. Naštěstí se mi ji podařilo na vodítko připnout, takže jsme mohli vyrazit. Nebýt mokrého terénu, vzali jsme to okolo přes pole a vodítko by nebylo nutné, takto jsme museli jít chvíli po silnici a tam to samozřejmě bez vodítka nešlo. Nad Hrušovkou jsme ale přešli na velkou louku a tam už jsem Rinu mohl nechat k její radosti volnou.
Cesta probíhala v klidu, že byl svátek, nejezdili ani nákladní auta z lomu, takže jsem si tentokrát troufl Rinu nechat volnou i na silnici vedoucí do lomu, po které jsme museli jít, abychom se dostali ke značené cestě na rozcestí zvané Pod Kubačkou. Po této silnici totiž během svátků a víkendů až na hodně vzácný moment nejezdí ani osobní auta, protože vede pouze do lomu a ten když je v klidu, tak tam, ani zpět nikdo nejezdí, tedy až na vzácnou výjimku.
Konečně jsme se dostali na značenou cestu, v tomto případě žlutou turistickou značkou. Cesta stoupá docela slušně, ale mi s Rinou se přece nenecháme zastrašit nějakým trochu větším stoupáním. Stoupání jsme zdárně zvládli a až k samotnému rozcestníku zvaném Pod Kubačkou byla cesta v pohodě- tedy ona byla i dále. A že se při našich dalších krocích neudálo nic výjimečného, přejdeme ve vyprávění rovnou k našemu cíli, na hlušinové výsypky na Kubačce, kde jsem hodlal sledovat to nebeské divadlo v podobě západu slunka.
Když jsme dorazili do našeho cíle, hned jsem udělal několik zkušebních snímků. Čas se nám podařilo naštěstí vystihnout akorát, nebeské představení právě začalo. Kochat se tímto výjevem bych se mohl hodně dlouho, ovšem mé oči mě včas upozornili, že to není moc dobré, ony prý chtějí zůstat zdravé a ne být ,,propálené“ slunečními paprsky, samozřejmě, že s mými ,,kukadly“ musím souhlasit, naštěstí můj rozum je v pořádku (ještě že neslyším ty poznámky).
Slunko se čím dál víc chystalo ,,na kutě“, takže bylo jasné, že nebeské představení se blíží ke konci, ovšem ne tak úplně, ono po samotném západu slunka ty červánky bývají úchvatné. Červánky jsem ale už hodlal sledovat z jiných míst a z cesty z Kubačky směrem ke vsi Kletečná, takže jsme z Rinou vyrazili na zpáteční cestu.
Jak jsem předpokládal, tak i bylo, červánky jihozápadní stranu čím dál víc zbarvovaly do různých odstínů červené až oranžové, prostě nádhera, ovšem samotná pomyslná třešnička na dortu na nás s Rinou ještě čekala, ale nebudu předbíhat.
Skoro se už setmělo, takže jsme s Rinou zvolnili, prostě jsme šli jen tak procházkově. Tentokrát jsme se vyhnuli vsi Kletečná a vzali to osadou a o dvou chalupách zvanou Dobkovice, nebo také Malé Dobkovičky a dostali se zpět na cestu do lomu, z které jsme se pak dostali přes dvě malé louky zpět na velkou louku nad Hrušovkou. Tady na nás ale čekala již zmíněná pomyslná třešnička na dortu. Jihozápad vypadal, jako když hoří, červánky dovršily své dílo, prostě krása.
Tak se nám s Rinou ,,svatoštěpánská“ procházka pěkně podařila, západ slunka se vydařil, až na tu lehkou mlhovinu, ale nesmíme být nároční. Rina byla opět spokojená, pořádně se prošla, měla sebou svého pána, takže její spokojenosti také nic nechybělo.